Jiný život - 36. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V této části se objeví jeden tajemný deník, na kterým vlastně stojí celý tento příběh. V deníku se objevuje rok 902-903 a místa, kde se přibližně příběh odehrával. Nevyznám se tak dobře v historii a kdyby hrabství neodpovídali tomuto století, tak to berte s rezervou nejsem expert na dějiny Anglie. Příjemné čtení martinexa

18.07.2012 (11:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 846×

Deník

Před 1110 lety:

Sedl si do pohodlného tmavě hnědého koženého křesla a otevřel knihu s hnědými oprýskanými deskami, byl to deník, hodně starý, který ukázal vše. Vše, co se stalo v minulosti a co změnilo vše, co se doposud stalo.

Z deníku Kéry:

23. září 902, Londýn

Vše se mi zdálo jako sen. Potkala jsem ho. Byl krásný všude samý úsměv. Jeho oči zelené jako tráva. Za každou cenu musel být můj. Můj muž, milenec a přítel vše v jednom. Rozhodla jsem se, že to udělám, i kdyby mě to mělo stát všechno. On prostě patří ke mně a já k němu. Neví nic o mé upírské podstatě, ale brzy se to dozví. Zatím si s ním můžu pohrát. Strašně moc bych si přála mít miminko právě s ním. Mít nového nástupce silného jako je on. Udělám z něho upíra, jako jsem já. Bratr určitě bude souhlasit, on mě totiž miluje a udělá pro mě všechno. Miluji svůj život, ale až v něm bude, on bude vše perfektní, takový jako chci, aby byl. Bude se mnou žít navěky jako můj muž jako má půlka.

5. října 902, Londýn

Dneska jsem na něho použila moje kouzlo. Poslouchal jako beránek. Jaký dokáže být v posteli divoch. Musím ho, co nejdříve přeměnit. Chci, aby byl konečně součástí mě. Doufám, že brzy budu čekat jeho děťátko. Bude šlechtic můj. Budeme si žít lépe než králové. Každý před námi bude padat na kolena. Každý se nás bude bát. A my si jen budeme vybírat, koho vysajeme jako prvního. Těším se na krvavé orgie s ním. Těším se na každý jeho dotyk, každý pohyb ve mně. Jeho oči, které mě s touhou pozorují. Kéž by to tam bylo bez mého vlivu, kéž by to tak chtěl sám, ale jednou pochopí, jak moc mě miluje a za co mi vděčí a potom se vezmeme a budeme žít spolu navěky. Po boku s mým bratrem, věrným přítelem. Jdu si s ním užívat další bezesné noci, doufám, že to tak bude trvat na věky věků. Miluju ho doufám, že to pochopí jednou i on. Už chci strašně mít jeho dítě. Mého a jeho potomka. Plod naší lásky, který přežije celý svět.

12. října 902, Londýn

Není to tak jednoduché, jak jsem si myslela. Pořád nechce pochopit, že je pro něj nejlepší soužití se mnou pořád nechápu, proč tak brání. Máme se přece tak dobře. Za týden ho chci přeměnit. Bude jako já a konečně pochopí, že beze mne již nepřežije ani den. Beze mne bude ztracený. Těším se na to. Donutím ho, aby zabil ty, kteří mu stojí v cestě v tom, aby byl se mnou. Prostě mě nic a nikdo nezastaví. Pokud budu na tomto světě, tak nedovolím, aby ho měl nikdo jiný než já. Aby miloval jinou ženu, než mě. Jsem Kéry a ta vždycky drží své slovo.

15. října 902, Londýn

Donutila jsem ho to udělat. Zabít tu, kterou ze srdce miloval. Nechtěl, ale přesto musel. Cítila jsem zadostiučinění. Konečně je po ní. Prosila o pomoc. Prosila, aby ji nechal. Říkala, že ho miluje a bude navěky. On, ale musel poslechnout, byl pod mým vlivem pod kouzlem, které nikdo z lidí odvolat nedokáže. Cítila jsem se jako bych byla vládce. Na mých ústech je teď smích. Ten její výraz plný strachu a beznaděje mě naplňoval mocí. V tu chvíli jsem cítila, že mě nikdo neporazí. Že si teď budu dělat, co chci a zabíjet koho mě napadne. Každý bude poslouchat. Protože je to má vůle a on bude můj už navěky, protože já to tak chci a je to mé přání. Ten samý den jsme se vzali. Konečně jsme svoji. Už nás nikdy nic nerozdělí, protože už navěky bude můj muž. Já se totiž v roli paničky vyžívám a je mi takhle velice skvěle a doufám, že jemu taky. Miluju ho a budu navěky. Přísahám na svůj život, že ho nikdy nenechám odejít. Nikdy.

25. října 902, Londýn

Tak konečně den, kdy jsem svého miláčka proměnila na upíra. Bohužel z toho nebyl tak nadšený, jak jsem předpokládala. Sedl si do kouta a celý den nevylezl. Vrátily se mu všechny věci, které udělal pod mým ovlivněním a upřímně nebyl moc rád. Vztekal se, vzpouzel se, proklínal mě a sebe. Posílal nás do horoucích pekel. A já věděla, že to ani dělat nemusel. V pekle již dávno žijeme a budeme celý svůj život a byla to moje volba. Navždy bude patřit mě a nic s tím nikdy nenadělá. Protože je to má vůle. Vždy jsme dostala to, co chci a to se nikdy nemění. Zavřela jsem ho radši do krčmy a nechala ho hlídat dalšími upíry, nemohla jsem dopustit, aby se takhle choval. Doufám, že ho ty scény přejdou, protože mě to začíná zlobit. Poslední dobou začínám být nějaká náladová a hlava mě také moc neposlouchá. Nevím, čím to může být, ale doufám, že to brzy přejde.

30. října 902, Londýn

Nálady mého miláčka stále neustávají a já začínám být čím dál tím víc protivnější, už mě to vážně nebaví. Musí se konečně vzpamatovat. Mám chuť si s ním užít, a když budu muset, použiji i násilí. Já totiž vždycky dostanu, to co chci. Takhle jsem byla vychovávaná a nehodlám to měnit.

11. listopad 902, Londýn

Myslím, že vyskočím z kůže. On ani neví, co způsobil. Utekl. To si šeredně odskáče. Nikdy se mě nezbaví a kord, když čekám jeho dítě. Ano, očekávám přírůstek a strašně se těším na to, až ho budeme vychovávat spolu a pokud si můj milánek myslí, že unikne rodičovským a manželským povinnostem je na omylu. Půjdu ho hledat klidně i na kraj světa pokud bude potřeba.

30. listopad 902, někde v oblasti Northamptonshire

Našla jsem jeho stopu v Northamptonshire. Hospodský říkal, že se tu vyspal jednu noc a zase odjel pryč. Začínám být zoufalá, myslela jsem, že mi to hledání půjde mnohem lépe. Bohužel mě zdržují ranní nevolnosti a bolesti hlavy. Snad se z toho vykopu a budu brzy fit, to není jen tak musím být, co nejrychlejší a dostat ho. Jsem podrážděná, až ho najdu, ať si mě nepřeje, ale i tak ho pořád miluju a dostanu ho.

22. prosince 902, někde v oblasti Warwickshire

Je mi zima a miláček mi stále uniká. Jestli to tak půjde dál, obávám se, že porodím dřív, než ho najdu a to bych opravdu nerada. To přece nemůže myslet vážně? Jednou ho přece musím dostat. Poslední dobou mám, problémy si vůbec dělat záznamy. Hostince jsou kvůli zimě plně obsazené a dítě si furt vyžaduje pozornost. Škoda, že tu není bratříček, aby si sám ověřil, jak malý ve mně kope. Strašně mi bratříček chybí, aby mě utěšil a povzbudil mě dál v mém hledání. Myslím na něj moc mi chybí. Tak jako nikdy. Doufám, že se má lépe, než já a pořád na mě myslí.

11. leden 903, Stamford

Bloudím z hrabství do hrabství a nacházím jen malé stopy po svém milém. Počasí se neumoudřuje a malý se stále ozývá. Musím říct, že upíří děti jsou mnohem vitálnější, než ty lidské. Ty neustále kopance do břicha mi vůbec nepomáhají k tomu pohnout se dopředu. Musím říct, že můj miláček bude velice vitální a rychlý upír, který se snaží být nenápadný, ale svým zjevem nikoho neoklame na to je až moc hezký. Ještě, že jsou hospodské a děvečky tak všímavé jinak bych se vůbec nehnula z místa.

26. únor 903, někde v lesní pustině

Můj miláček se rozhodl, že se bude schovávat v lesích. Já už dál nebudu pokračovat v hledání. Vracím se domů, abych stihla porodit doma v klidu a pohodě a pak se opět vydám na cesty. Zatím v mém hledání pokračovat bratr, až se vrátím domů, určitě to pro mne udělá rád. Už se těším domů. Po tom trmácení jsem unavená a to se mi stává opravdu málokdy. Musím vám říct, že těhotenství dokáže být velice namáhavé.

12. květen 903, Londýn

Už jsem zase doma. Nevím přesně, kdy porod nastane, ale doufám, že už brzy. Jak moc jsem se těšila na miminko, ale už mi to leze krkem. Nemůžu ani chodit, ani stát aniž by mě nic nebolelo. Ten malý či malá se na mě vyřádí do sytosti i za tatínka. To mu nedaruju, že tu se mnou není.

30. květen 903, Londýn

Stav se stále nelepší. Bohužel. Už se těším, až to budu mít za sebou. Už mi nejde ani psát. Cítím ohromnou bolest celého těla. Cítím každou kost, sval. Doufám, že mi to můj brouček vynahradí a můj milý, ať se těší. Užije si muka, jaké ještě nepoznal. To teprve pozná, jaká dokážu být krutá. Nikdy mi neuteče.

16. června 903, Londýn

Je za mnou nejhorších dvacet čtyři hodin mého života, ale jsem šťastná. Mám syna. Sice nevím jeho jméno, ale napadl mě Alexandr. Alexandr Veliký. Udělá stejně velké věci, jako udělal on. Nyní si jen chvíli odpočinu a začnu znovu hledat toho, kdo mě tak odporně zradil. Toho, který utekl před svou zodpovědností. Toho, kterého budu milovat až do úplného konce. Toho, kterého se nevzdám nikdy.

17. červenec 903, někde v hrabství Lincolnshire

Našla jsem ho, jdu po něm. Konečně ho vzemu domů. Uvidí svého syna a už nikdy nebude takový. Nikdy neuteče. Až uvidí, Alexandra pozná, že dokážeme být jedna rodina. Přesvědčím ho, i kdybych ho tím měla dohnat až k vlastní smrti.

Rok 2012 z pohledu Russella:

„Poslední zápis v tomto deníku končí otevřeným koncem. Jenže otevřeně opravdu neskončil. Zabil jsi mi sestru, bastarde, a za to zaplatíš a při té odplatě mi pomůže tvůj vlastní syn, který tě díky mě nenávidí tolik, že tě chce zabít. Doufám, že zaplatíš, Romane,“ pověděl si sám pro sebe Russell a plánoval pomstu přesně 1110 let a konečně se dočkal. Ještě týden a vše vypukne. Roman konečně zaplatí.

Prosím ještě jednou hrabství v Anglii nejsou moje silná stránka tak doufám, že mě omluvíte, kdyby to přesně nezapadalo do historického kontextu to bych fakt nerada urazila nějaké historiky či znalce tohoto období. Jinak pokud by se vám tato část zdála zmatená můžete se na cokoliv zeptat není problém. Doufám, že se Vám to aspoň trochu bude líbit.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování