OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 37. kapitola

19.07.2012 (12:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1051×

Hajzl a poskvrněná

Z pohledu Matta:

Emily se mnou nemluví, Roman mě ignoruje, Olivie na mě prská jako kočka, Lukas na mě kroutí hlavou, Natalie se mi nepodívá do očí, Karl se mi směje do ksichtu a Julie na mě kouká pohledem štěněte jako by mě litovala. Fakt mě to v tomhle baráku začíná maximálně srát. Všichni si na mě ukazují prstem a já si tady vůbec nepřipadám jako ubohý blb. Že já vůl tady zůstával, kdybych zmizel jako Guy, nemusel jsem aspoň koukat na ty otrávený ksichty všech tady. Guyovi jsem se pomstil, ale trochu jsem zavařil i sám sobě. No jo na následky nikdy nemyslím, a pak se zlou potážu, jako pokaždé, ale jo dobře mi tak.

By mě fakt zajímalo, co asi dělá Guy. Doufám, že se pořádně užírá a cítí se mizerně, jestli ne, tak je to pěkně v prdeli, protože by mi to za to nestálo. Že já si tu holku uvázal na krk. Nemůžu říct, že bych ji nemiloval, ale její výčitky svědomí a to fňukání to je na mě až moc. Moc to přehání. Jenže kolem ní musím chodit po špičkách, jinak dostanu do držky od Romana a k tomu nakopáno od Olívie, která je na mě fakt nasraná, protože měla Guye ráda a mě po mém hraní s ní nemůže přijít na jméno.

Ano, musím říct, že má popularita jde rapidně do hnoje a to den ode dne víc a víc. Za chvíli budu chodit po baráku s kýblem na hlavě a řvát „Jsem vinen, vzdávám se,“ je pravda, že tyhle trapný vtipy mě neopouští, ani v největším svrabu.  Jo na tyhle pitomé kydance mě užije, ale abych šel za Emily a řekl jí, ať si z toho nic nedělá mě ani nehne. To víte, nikdy jsem o sobě netvrdil, že jsem Casanova, nebo tak něco.  

Tak tu tak chodim po baráku a seru tu všechny okolo. Právě, proto tu jsem no ne? Po tom, co odešel Guy, je tu fakt nuda k ukousání. Nemám totiž do koho rejpat. Nevěřil jsem, že to někdy řeknu, ale ten kluk mi fakt chybí. To jsem dopad. Za chvíli začnu litovat sám sebe, jak to má ve zvyku moje budoucí milá. Asi zapadám do ženského stereotypu, ale prostě nějak nechci. Vlastně si tu už nemám s kým pokecat. Roman se mnou přestal komunikovat. A já se mu nedivím. Všechno jsem posral. Znesvětil jsem jeho dcerušku a donutil jeho milovaného synka, aby opustil tento dům. No já jsem, ale hajzl co?

Z pohledu Emily:

Sedím v pokoji asi tři dny. A zalykám se vlastní blbostí. Jak jsem tohle mohla udělat? Guy mi to nikdy neodpustí a já to nikdy neodpustím Mattovi. Všechno jsme zkazila a on taky všechno zkazil. Jo můžu za z velké části já. Zítra mám jít zase do školy, ale vůbec nemám náladu někam chodit. S Alexem ve škole skoro nepromluvím, ale jemu to moc nevadí, protože sedí všude se mnou. Nevím, jestli se mu mám svěřit nebo ne. Podle mě se na vylévání srdce známe moc krátce.

Tak si tu tak sedím a užírám se. Guy je bůh ví kde. Matt tu chodí po baráku a já nemám náladu na jeho oplzlé vtípky. S matkou a otcem se o tomhle bavit nechci a ani bych si to nedovolila. Olivii bych se svěřit nemohla, protože ta by se vzteky pomátla z toho, co se Matt opovážil udělat. A pak mi zbývá jenom Natálie. To za ní mám jen tak přijít a mluvit s ní o takové věci. Nevím a tak tu zase sedím a blbě čumím, lituju se a brečím. Kdybych mohla tak bych sama sobě dala pár po papuly.

***

Ráno mě probudil budík v šest ráno. Ani si přesně nepamatuju, jak jsem usnula. Do školy zase. Přišlo mi to jako kolovrátek pořád dokola to samé. Ten stereotypní život mě začal rozčilovat. Zvedla jsem se z postele a zvedl se mi žaludek. Skoro jsem to nestihla na záchod. Fuj, nebylo mi vůbec dobře. „Ale tak, co mám to z nevyspání, snad se to spraví,“ řekla jsem si a začala se pomalu oblékat do školy.

Vše mi šlo dvakrát pomaleji, než normálně, ale nedalo se nic dělat, do školy se musí. Prostě ten čtvrtý ročník nějak musím doklepat. V půl osmé jsem se pomalu vydala na zastávku. Autobus za chvíli přijel a já si sedla na obvyklé místo. Za pár zastávek si ke mně přisedl můj kamarád Alex. Já jsem jen kývla na pozdrav a dál si ho nevšímala. Prostě jsem neměla náladu na bavení se, ale tak není se moc, co divit. Já prostě chtěla být jinde.

„Jsi čím dál tím víc smutnější,“ podotkl Alex a já jen nahlas vzdychla.

„Jo, máš pravdu. To víš, s kluky je kříž. Vlastně ty nevíš,“ zavtipkovala jsem, ale úsměv mi upřímně moc nešel.

„No, s kluky je kříž, ale co potom s vámi holkami, to je teprve oříšek,“ konstatoval a při tom se na mě podíval tak smutným pohledem. Asi neměl v lásce štěstí stejně jako já.

„Velký problém s holkou?“ zeptala jsem se. Nevěděla jsem, jestli mi odpoví nebo ne, ale zkusila jsem to. Evidentně ho to tížilo stejně jako mě.

„Jsem zamilovaný, ale ona do mě ne, takže víš asi, co cítím,“ řekl a já se už dál neptala. Tyhle bolestivá témata nerada řeším, ale chápu, že ho to trápí. Koho by to netrápilo?

Po této krátké rozmluvě jsme vyšli z autobusu a šli na první hodinu. Byla to nuda k ukousání to bezpardónu. Dějiny Anglie nikdy nebyly mým šálkem čaje a kord dějiny, které se točily kolem Alžběty II. a páchání jejích zvěrstev.

„Koukám, že se nudíš jako já,“ řekl Alex a při tom nudou zíval. Já jen kývla na znak souhlasu a dál už nevnímala vůbec nic kolem sebe.

Po první hodině jsem se zvedla a opět se mi udělalo nevolno. Zase jsem si musela popovídat se záchodovou mísou. Budu muset jet domů. Tohle dneska asi těžko vydržím. Zašli jsme s Alexem na ošetřovnu a tam zavolali mamce, po půl hodině pro mě přijela vozem a já jela domů. Doufám, že mě ta chřipka brzo pustí. Nemám ráda pocit na zvracení a už vůbec ne zvracení.

Taková oddychová část, ale pro děj zcela podstatná. Kdo má rychlé zapalování tak mu to možná dojde již nyní. Za každý komentář budu vděčná pomalu a jistězě se blížim k nějvětší bombě této povídky. Tak držte palce ať se to nevrtne a já neztratim nit. :)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 37. kapitola: