OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 41. kapitola

12.09.2012 (17:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1070×

Edit: Článek neprošel korekcí.

Z pohledu Alexe:

Nikomu nevěř, ani vlastní rodině ne

Sedím tu a přemýšlím, co bude dál. Můj strýc se stále chce pomstít, ale já už si tak pomstou jistý nejsem. Emily je moc hodná holka, chová se ke mně mile a nikdy o mě neřekla nic, co by mi ublížilo, ale já jí tím, že půjdu po Romanovi, určitě ublížím. Já nechci, aby trpěla kvůli mně. Moc bych si přál, aby toho všeho nemusela být svědkem. Russell ji do toho určitě zatáhne, i když ho budu prosit, aby to nedělal. Já svého strýčka znám žiji s ním už přes tisíc let, tak vím jaký je. Nemá rád nikoho jiného, než sebe a svojí pomstu. Krásnou Sofii využívá a mě určitě taky, proto chtěl, abych se sblížil s Emily. Co mám teď dělat? Už se nechci mstít. Po setkání s Emily mě ty móresy na pomstu úplně přešly. Budu muset říct Russellovi, ať jde do boje sám, že já se rozhodně nezúčastním. Mám Emily rád pořád je to moje nevlastní zranitelná sestřička a já jí nechci zranit, nemám zájem ubližovat mému otci, protože je to i její otec a chová se k ní mile, podle jejího vyprávění. Tak proč vlastně Roman zabil mojí matku? Mám tolik otázek, na které mi není strýc schopen odpovědět. Už nevěřím tomu, že to bylo tak, jak vypráví strýček. Muselo se stát jinak, než se mi Russell snaží tvrdit a já bych to hrozně rád zjistil.

„ Co tu sedíš, jako hromádka neštěstí,“ prohlásil mi za zády Russell a já se leknutí nadzvedl. Tohle dělá vždycky, zjeví se jako duch, když to nejmíň čekám.

„ Strýčku, já už nechci bojovat,“ oznámil jsem mu a Russell se při tom ošklivě zaškaredil. Tahle část jeho já je opravdu děsivá. V obličeji má výraz jako, že mě každou chvíli zabije. Opravdu nebylo v této chvíli o co stát.

„ Nechceš pomstít svojí matku? Tak si vážíš toho, že tě v sobě nosila. To si ze mě děláš legraci, Alexandře, že ano,“ tázal se mě Russell vážně. Jeho hlas temný a z jeho hlasu mi naběhla husí kůže na zádech. Měl jsem mu to říci, ještě opatrněji.

„ Nechci zranit svoji nevlastní sestru. Je tak milá a svého otce má ráda. Nechová se k ní vůbec zle. Nechce se mi bojovat, jsem z toho unavený. Vím, že jsi mojí matku miloval nadevšechno na světě, byla to tvá sestra a teď pochop ty mě Emily jsem si zamiloval stejně jako ty mou matku, pochop mě,“ žadonil jsem a doufal, že ho to srovnání s mojí matkou, alespoň trochu potěší. Jeho výraz na obličeji se zjemnil. Určitě si na ni vzpomněl. Vždycky se takhle tvářil, když vzpomínal na dobré staré časy, jak tomu s oblibou říkával.

„ Tvoji sestru z boje vynecháme. Nebudeme ji do toho zatahovat. Nechtěl bys ji pozvat na návštěvu, rád bych ji poznal. Podle tvých slov to musí být obdivuhodná mladá dáma,“ odvětil Russell a už byl zase sladký jako cukrkandl. Russell byl úžasný herec, uměl se tak dokonale přetvařovat a nalhávat lidem tolik nesmyslů a lidé mu při tom všechno sežrali. Takový je a vždycky byl už od dob, kdy jsem byl malý. Podle mě se nikdy nezměnil, trochu ho sice poznamenala smrt mé matky, ale jinak si zachovává své staré dobré já. Pozvat sem Emily? Copak se zbláznil? Mám ji pozvat do domu, kde je Russell a jeho armáda, to si fakt myslí, že jsem tak hloupý, abych mu na to skočil. Nevěřím mu nic. Jak se říká, nikdy nikomu nevěř a už vůbec ne upírovi. Základní pravidlo, které mě naučil Russell, myslím, že si sám tímto pravidlem uškodil, ale mě hodně naučil.

„ Strýčku, myslím, že to není zrovna nejlepší nápad. Pokud ji chce poznat, tak se sejdeme třeba na nějakém veřejném místě. Nechci, aby jí tady někdo zkřivil vlásek. Ta tvoje armáda je pro ni moc nebezpečná, to uznej sám,“ podotkl jsem. Russellova tvář se opět zakabonila. Nelíbilo se mu to, to jsem předpokládal a věděl, že tuším, že mi lže. Nejsem takový pitomec, jak si myslí, já jeho rady poslouchám a řídím se jimi.

„ Tady se jí nic nestane. Dohlédnu na to, aby se jí zde nic nestalo. Je to tvá sestra, takže tak trochu moje rodina. Má v sobě tolik upíří krve jako ty. To ej přeci úžasné,“ konejšil mě Russell a zkoušel hrát na city. Jenže já mu ani za mák nevěřil. Ten umí opravdu skvěle obalamutit lidi, jenže já jsem člověk jenom poloviční na to jaksi strýček pozapomněl.  

„ Strýčku, to je od tebe hezké, ale buď se sejdeme na veřejném místě, nebo nic. Tenhle dům pro ni není vhodný. Mohla by se vylekat. Vyrůstala moc dlouhou dobu, jako člověk na to nezapomínej,“ upozornil jsem Russella a považoval tuto debatu za ukončenou. Pokud s tím strýc nesouhlasí má prostě a jednoduše smůlu. Nedovolím, aby ji strýc jakkoliv ohrozil. Znám jeho zákeřnosti a lži.

„ Dobře, řekni, na jakém místě by to mělo být a v kolik hodin,“ řekl s klidem strýček a já to nechápal. Myslel jsem, že bude hrozně protestovat.

„ Musím se zítra domluvit s Emily ve škole. Pak ti to řeknu,“ vyrazil jsem ze sebe a začal být ze strýce opravdu nervózní. Něco tu nehraje. Stane se něco zlého. Nějak podvědomě jsem to tušil. Tohle chování je u něj netypické. Měl bych si dávat opravdu velkého majzla. Že já se do té pomsty nechal zavrtat, tak do hloubky a nechal se přemluvit k tomu, abych navázal kontakt se svojí o moc mladší sestřičkou.

„ Dobře, Alexandře jsme dohodnutí. Bude to prima posezení s rodinnými příslušníky. Už dlouho jsem nebyl nikde venku, bude to příjemná změna, nemyslíš,“ zeptal se mě strýc a na tváři měl neškodný úsměv. Jo tohle opravdu zavání průserem. Tohle není typické chování, které bych u něj očekával, takže má nějaký plán v záloze. Nejradši bych mu řekl, že Emily nemá náladu na posezení s mým strýcem, ale nechtěl jsem ho urazit. Prostě to Emily nabídnu a budu doufat, že odmítne nebo jí to neřeknu pro jistotu vůbec. Co kdyby náhodou řekla ano? To bych byl teda v pořádné kaši. Emily bych sotva uchránil sám. Russell je mnoho let starší, než já neměl bych sebemenší šanci.

„ Je pravda, že jsi tu zavřený moc dlouho. Pořád jen myslíš na pomstu a vůbec se nebavíš. Měl bys ten plán spustit, co nejdřív nebo to ze Sofie vysaje všechen život,“ povzdechl jsem si a zase myslel na Sofii. Na její krásné rudé vlasy, které měla dlouhé až po pás a oříškové oči, které poslední dobou koukaly tak strašně smutně a unaveně. Tohle trýznění si určitě nezaslouží a hlavně si nezaslouží lži o tom, jak je milovaná mým strýcem. Co bych dal za chvíli s ní. Za okamžik, kdy bych mohl pohladit její rudě zbarvené vlasy a jemnou bílou pokožku. Byla to dokonalá žena, která bys zasloužila mnohem více pozornosti.

„ Neboj se, plán na útok je připravený. Nemusíš se o Sofii strachovat, těch pár dní to vydrží úplně s klidem. Není se čeho, bát je to silná holka. Taky proto je to má přítelkyně,“ prohlásil Russell a já si nebyl úplně zcela jist, jestli popis svých citů myslí upřímně. Takže již za pár dní vypukne pomsta, kterou Russell, tak dlouho plánuje. Měl bych nějakým způsobem upozornit Emily. Jenže, jak to mám udělat a při tom nezradit svého vlastního strýce? Budu se muset rozhodnout na jakou stranu se přikloním. Jestli na stranu strýce, který mi věčně lže do očí, ale vychoval mě a vše mě naučil. Nebo na stranu mé malé sestřičky, která mi nikdy ničím neublížila, ale neví, že jsem její bratr a znám jí jen pouhé tři týdny. Jak se mám rozhodnou? Kam mě mé srdce víc táhne?

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 41. kapitola: