OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 45. kapitola

21.09.2012 (14:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1000×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Z pohledu Alexe:

Důvěrné

Věděl jsem, že můj strýček nenechá nic jen tak. Vždy dělala vše podle a vždy chtěl mít na vrch. Bojím se toho, že bude chtít nějakým způsobem využít Emily k jeho pomstě. To si to opravdu nemůže s Romanem vyřešit mezi čtyřma očima. Musí kolem toho dělat všude tolik humbuku. Musel najmout dvacet čtyři upírů k boji? Opravdu je tohle všechno potřebné? Svého strýčka jsem prostě nechápal. Jak mám říct Emily, že jí hrozí nebezpečí bez toho, aby měla podezření? To prostě nejde, budu muset s pravdou ven. Ale budu mít vůbec odvahu jí to říci? Pomalu jsem šel na zastávku a uvažoval o věcech, co se staly poslední měsíc. Je pravda, že jsem hodně změnil pohled na danou věc, jak mě dokázala Emily změnit. Její chování ke mně bylo tak milé, jako bych byl její přítel odjakživa. Mám jí opravdu rád a rozhodně nechci, aby byla zapletená do pomsty mého strýce. Ať si to vyřeší s Romanem, ale neplete do toho ostatní.

Přišel jsem na zastávku a za pár minut přijel autobus. Emily v něm už seděla a držela mi místo.

„Ahoj Em, jak se vede,“ zeptal jsem se s úsměvem na tváři. Emily byla zase bledá. Poslední čtyři dny opravdu nevypadala moc zdravě.

„Ahoj, no musím ti něco říct, ale někde v soukromí. Mám totiž velký problém a potřebuji se svěřit a taky trochu utěšit,“ řekla s povzdechem Emily a já začal mít o ní opravdu strach.

„Vynasnažím se,“ odvětil jsem a snažil se nuceně usmívat. Jeli jsme dál v autobuse směr škola, ale nepovídali jsme si. Emily byla poslední dobou strašně zadumaná, něco jí trápilo a já se opravdu těším, až se dozvím, co jí tak bolí.

Šli jsme na naše oblíbené místo. Za školu na lavičku. Chodilo tam hodně lidí. Hlavně školáci, co kouřili, ale teď tam nikdo nebyl, protože měla za chvíli zvonit. Bylo nám úplně jedno, že přijdeme pozdě. Emily si potřebovala promluvit, a ničem jiném teď nezáleželo víc. Posadili jsme se na lavičku a Emily smutně vzdychla.

„Víš, jak jsem ti povídala o tom, že mám problémy s mužským pokolením. Teď se ten problém vygradoval ještě dál. Jsem totiž těhotná,“ svěřila se mi Em a já úplně zkoprněl. Těhotná? Jí hrozí nebezpečí a teď je dokonce těhotná, co budu dělat? Mám jí říct pravdu nebo mám počkat? Řeknu jí to, ale ne nyní už tak toho na ní bylo až moc. Je pro mě ctí, že mi řekla, že je v jiném stavu. Musím jí chránit. Nesmím dovolit, aby se jí Russell jen prstem dotkl.

„To si to dítě chceš nechat,“ ujistil jsem se, že o něj opravdu stojí. Mohla by třeba chtít potrat.

„ Nechám si ho. Potenciální otec by potrat nechtěl a ani já ho nechci. Budu, ale muset ukončit školu dřív a odmaturovat až po porodu,“ řekla  smutně Em. Těšila se, až bude po maturitě. Škola jí ubíjela, chtěla to mít prostě, co nejrychleji za sebou. Já se jí nedivil. V téhle škole na ní lidi byli moc zlý. Nejradši bych je všechny pozabíjel za to jejich dementní chování.

„Tak to ti gratuluju. Já si myslím, že to je fajn. Já budu něco jako strejda. Budu ho moct vidět, až se narodí,“ tázal jsem se jí. Při představě, že budu strýcem, mi bylo po těle dobře.

„Jasně, že ho budeš moct vidět. Jsi můj nejlepší přítel. Teda spíš jediný, který se mě neděsí. Jsem ráda, že jsem tě poznala s tebou je ta škola mnohem snesitelnější,“ podotkla a já byl rád, že je se mnou ráda, kdybych jí tak mohl říct, že jsem její bratr. Kéž bych jí mohl říct, že jí hrozí nebezpečí. Byl jsem prostě zbabělec a nechtěl jsem jí přidělávat ještě větší starosti, nebo jsem se prostě bál její reakce. Co kdyby se na mě naštvala, že jsem jí celou dobu lhala. Nechtěl jsem jí ztratit. Vím, že je to sobecké jednání, ale upíři byli vždy sobečtí, to máme prostě nějak zakódované v sobě.

 „ Když už mluvíme o té škole, měli bychom jít. Před pěti minutami zvonilo, nerad bych, aby nás obvinili z toho, že chodíme za školu,“ upozornil jsem Emily. Ta se zvedla, zavěsila se mi za paži a pomalu jsme vyrazili ke škole. Povídala mi o dvou klucích podle mě upírech, kteří se do ní oba zamilovali. Každý byl jiný, ale měla ráda oba. Každého svým způsobem. Jenže ten mladší říkala mu myslím Matt, jí svedl a ten druhý Guy to nezvládl a z domu odešel. A teď se dozvěděla, že je těhotná a neví, s kým to čeká. Tuhle historku mi po částech povídala celý den ve škole. Znělo to jako story z nějaké telenovely. Ano, moje sestřička má opravdu zajímavý život to se musí nechat, škoda, že s ní nemůžu bydlet v jednom domě, moc bych si to přál. Se strýcem už se skoro ani nebavíme, je pořád jen zaměřený na tu svojí pomstu. Jenže já už si nepřál pomstu, chtěl jsem usmíření kvůli své sestře. I kdyby to mělo znamenat, že odpustím svému otci, pro Em bych to udělal, protože je to jediná osoba na světě, které na mě záleží, i když se známe chvilku. Důvěřuje mi a já si přeji, aby to tak zůstalo.

Po škole jsme vyrazili domů autobusem a Emily se konečně uvolnila a začala se smát, moc jí pomohlo, že se mi svěřila se svými problémy. Je pravda, že občas pomůže, když si s někým promluvíte. Opravdu bych byl rád, kdybych mohl Em říci celý příběh, jenže by to zkazilo strýčkovi plány a já bych skončil pod kytičkami. Můj strýc nikdy nebyl mým vzorem, nikdy nedbal na rodinu. Jeho rodina byla moje matka, která zemřela rukou mého otce. Přišlo mi, že ve mně Russell Romana vidí. Je pravda, že podle strýčkova vyprávění jsem po matce zdědil opravdu málo věcí. Jen její modré oči a tím bych asi seznam skončil. Nemám vlastně s matkou vůbec nic společného a strýčkem taky. Nebyla to moje rodina. Nikdy jsem popravdě žádnou rodinu neměl, i když bych si jí moc přál. Nyní tu vedle mě sedí Emily moje sestra, která o mně neví, která mě má ráda jako kamaráda, ale neví o tom, že já jsem její starší bratr, který tu je vlastně proto, aby jí hlídal, před svým strýcem, který jí chce využít jako nástroj své pomsty.

Byli jsme konečně na zastávce, na které měla Emily vystoupit. Nabídl jsem se, že jí doprovodím. Ona sice měla připomínky, ale já jí neposlouchal. Chtěl jsem mít jistotu, že Emily dorazí v pořádku domů. Měla to sice jen pár metrů, ale u mého strýce jsem si nebyl jistý ničím.

Jak jsem předpokládal, tak se také stalo. Jen jsme vyšli z autobusu, vyběhli na nás čtyři ozbrojení upíři. Emily se snažili uspat,  já jí bránil, co to šlo. Ale neměl jsem na to, chytili mě tři z nich a pak mi něco injekční stříkačkou stříkli do krku. Pomalu a jistě jsem ztrácel vědomí a volala jsem na Emily, ať utíká pryč, ať se bráni, že jí hrozí nebezpečí a pak byla jen hustá černá tma, která mě zahalila. Opravdu z duše nenávidím svého strýce. Porušil svůj slib a já mu to nedaruju, i kdybych měl zemřít, za tohle se pomstím.

Konečně se dostávám v příběhu zase o kousek dál. Doufám, že se vám příbeh líbí o víkendu tu teď nejsem, takže kdyby jste něco potřebovali tak až v pondělí. Díky všem za pěkné komenty:)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 45. kapitola: