OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - Prolog + 1. kapitola

25.08.2011 (18:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1821×

Prolog:

Emily, obyčejná holka se starostmi osmnáctileté dívky. Žila celkem normální život se svou matkou na okraji Londýna. Emiliin otec opustil matku hned poté, co otěhotněla. Od té doby o svém otci Emily už nic neslyšela a ani ji to netrápilo. Svého tátu nikdy neviděla a ani se nesnažila ho hledat. I přes opuštění otcem byla Emi šťastná a veselá dívka, která patřila mezi nejchytřejší a nejnadanější děti ze třídy, a své matce dělala jen a jen radost. Bohužel nic netrvá věčně. Emily se začal život měnit poté, co přešla ze základní školy na střední. Nevěděla proč, ale všichni se jí začali stranit. Ani Alice, její nejlepší kamarádka, už s ní nechtěla mít nic společného.

Když se Emily Alice zeptala: „Proč už se se mnou nechceš bavit?“

Tak jí na to Alice odvětila: „Promiň, Emily, změnila ses. Každý má z tebe husí kůži a jde z tebe strach. Omlouvám se, ale já to také tak cítím, už nebudeme kamarádky, nezlob se, doba se mění, měla by sis zvykat." Odpověď Alice Emily vůbec netěšila. Em cítila bezmoc a zklamání. Celé noci probrečela. A její srdce plakalo s ní.

Nechápala co se děje. Žádnou změnu na sobě necítila. Po této špatné zkušenosti se Em uzavřela do sebe a s nikým nemluvila, nevyhledávala a ani se nesnažila o sebemenší kontakt se svými spolužáky. Velice ji to svazovalo, ale nevnucovala se. Tohle opravdu neměla v povaze. V duchu si pořád opakovala: „Mají ze mě přece strach, vnucovat se opravdu nehodlám. Nikoho nepotřebuji a vše zvládnu sama.“ Hecovala sama sebe, aby zvládla samotu a strach ze samoty. Nechtěla se sesypat, přála si ukázat všem svou sílu a upozornit všechny, že se bez boje nevzdá.

Den za dnem ubíhal a vše šlo při starém. Emily spolužáky stále ignorovala a spolužáci přehlíželi ji. Vztah mezi spolužáky a Emily stál doslova na bodu mrazu. Em se bránila, jak to šlo, ale nic netrvá věčně. Ze školy chodila podrážděná a bez nálady. Bohužel si toho všimla i její mamka, což byl mnohem horší problém.

„To bude zase výslech,“ postěžovala si Emily sama sobě.

Matka se o ni opravdu začala zajímat a maminčiny otázky, jestli je v pořádku, ji rozčilovaly. Emily to rozhodně matce říct nechtěla, stejně by jí opět uklidnila tím, že to bude všechno v pořádku.

Em matku odbila stručnou odpovědí: „Mami nic se neděje, trpím teď jen pubertálním obdobím. To se stává téměř každému, neměj strach."  Dál už se o tom nehodlala bavit. Opět si v duchu říkala: „Nemohu své vlastní mámě říct, že děsím lidi. To by si o mě máma fakt myslela, že potřebuji doktora."

Zvláštní setkání

Z pohledu Emily:

Opět začal nový týden, děsný. Pondělí, jak já nesnáším ty začátky týdnů. Představa toho, že do školy budu chodit celý týden, není moc příznivá. Hlavně budu muset pětkrát zažít dobu oběda a tomu já říkám horor. A komunikace se spolužáky? Téměř neexistuje. Většinou totiž zaberou všechny stoly a já se jich musím zeptat o dovolení si sednout. I ta věta mě obtěžuje. Opovrhují mnou. Vždycky se na mě otáčí a zírají se strachem v očích, jako kdybych byla sedminásobným vrahem. Nesnáším tu potupu. Vypadá to, že dnešek bude tak stejně otravný jako celý týden. Dneska mám štěstí, volný stůl, z toho vyplývá žádná komunikace se spolužáky, výborně!

Aspoň jedna pozitivní zpráva dneska.

„Promiň, můžu si přisednout?“ Sakra ten kluk asi neví, že tu nejsem moc oblíbená, nevadí, kývnu a pak dá pokoj. Opět vyrušení: „Ahoj, já jmenuji se Guy, a ty?“ Zůstala jsem nevěřícně hledět.

Dělá si legraci? Pohled na Guye mi, ale osvětlil všechno. Jedním slovem nádhera. Tmavě hnědé vlasy na krátko střižené, nádherné hnědé oči, které na mě s napětím zíraly. Světlá pleť mu jakoby zářila a úsměv měl plný leskle bílých zubů. Dokonalost. Určitě nevypadal na středoškoláka. Kdybych ho potkala jinde než ve škole, myslela bych si, že mu je přes dvacet let.

Po necelé minutě se konečně odhodlám k odpovědi: „Ahoj jsem Emily, potřebuješ něco?“ Život mě naučil, že nic není jen tak, co asi tak krásný kluk může chtít po mně?

Guy se na mě tak krásně usmál a odpověděl: „Jsem tu nový a všiml jsem si, že tě lidi nemají moc v lásce.“

Opět má huba nevymáchaná všechno zkazila: „Nemají, bojí se mě, na ignoraci lidí si postupem času zvykne každý.“ Zkazila jsem to!

Guy ale neodešel, pořád seděl na židličce u stolu a monotónně se na ní pohupoval. „Bojí se tě. Nechápu. Mně přijdeš přitažlivá a milá, hlavně ten tvůj pohled, od toho se nemohu odtrhnout."

Nechápala jsem, lichotí mi. Na tvářích jsem cítila horko, sakra rudnu. Opět mé vyjadřování vzalo vše za své: „Děláš si srandu, viď?“ Sakra, ty hloupá, co to dělám?

Guy opět pohotově odpověděl, jako bych neřekla nic tak trapného: „Ne, nedělám si srandu, jsi jedinečná, dokonalá a vyvolená.“

Musel na mě být krásný pohled, zírání s otevřenou pusou na nádherného kluka mi fakt šlo dokonale. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala ze šoku. Pak se opět do akce pustila má nevymáchaná huba: „Nějak ti nerozumím, jak to myslíš?“

Guy se převaloval na židličce a v obličeji vypadal velice zamyšleně. „Víš, je tu taková věc,“ lezlo to z něho jako z chlupaté deky, ale já to chápala, ono vysvětlovat něco mě, to dá taky určitě zabrat.

„Slyšela jsi někdy o svém otci?“ Co s tím má společného můj otec?

„Nic moc o něm nevím, odešel hned, když mamka otěhotněla, proč se na něj ptáš?“ Má zvědavost neznala v této chvíli hranice.

„Víš, nevím, jak ti to říct. Bojím se, abych tě nepolekal. Musím ti oznámit, že tvůj otec není tak úplně člověk.“

Vůbec jsem nevěděla, jak to myslel. Můj hlas se zvýšil o pár decibelů, to vylekalo lidi od sousedícího stolu a začali se otáčet. „Jak to myslíš, že není člověk?“ vyhrkla jsem ze sebe nahlas a poté se skrčila a rukama naznačovala na sousední stůl omluvu.

„Víš, tvůj otec,“ napínal mě Guy, „je upír.“

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - Prolog + 1. kapitola: