OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kastelánka 1

02.11.2011 (15:00) • Myfate • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2300×

Žena ve středních letech za pokladním okénkem prodala lístky posledním příchozím a instruovala je, kde mají počkat na příchod povolané osoby. Potom se sbalila a oblékla, schovala pokladnu do sejfu, zamkla dveře kanceláře a vydala se pěšky na pět kilometrů vzdálené parkoviště, aby už mohla nasednout do auta a jet domů. Dnes sice byly jen tři skupiny, to znamená tři prohlídky, což je o polovinu méně než obvykle v sezóně, přesto si však připadala unavená.

Skupina čítající patnáct lidí, mezi nimiž nade všemi vyčníval muž zahalený v černém kabátě až na paty, čekala na nádvoří na příchod někoho, kdo je provede po hradě. Dlouhou chvíli se nic nedělo, až dokud někomu ve skupině nepíply náramkové hodinky, aby oznámily čtvrtou odpolední. V tu chvíli se na druhé straně nádvoří otevřela obě křídla velkých zdobených dubových dveří a v nich stanula postava zahalená v tmavém plášti s kápí přes hlavu.

Moment překvapení byl dokonalý. Nikdo ani nemukl, pouze ten záhadný muž se potěšeně usmíval a jeho jiskřivý pohled sledoval tu zahalenou postavu, která bez jediného zvuku jakoby plula jejich směrem.

Asi dva metry od nich se zastavila a zpod pláště se plavným pohybem vynořila alabastrově bílá ručka s delšími, upravenými nehty, která pokračovala podél siluety nahoru a potom shodila kápi. Zpod ní vykoukla hlava s vlnitými zlatými vlasy stočenými v týle do drdolu, z něhož už se pár nejkratších pramenů uvolnilo a nyní rámovaly dívčin úzký obličej s pomněnkově modrýma očima a malým nosíkem.

„Vítám vás,“ pronesla směrem k lidem, kteří tam stáli jako opaření, a zvedla ruce v gestu přijetí. „Následujte mne, prosím, dovnitř. Projdeme všechny přístupné části, samozřejmě s náležitým výkladem. Začneme malými ložnicemi, jídelnou a kuchyní ve východním křídle, potom se podíváme do tanečního sálu, odpočívárny a pokojů pro hosty v severním křídle a skončíme v jižním křídle prohlídkou velké ložnice, šatny a kuchyně. Vaše prohlídka bude bohužel ochuzena o jižní část hradu, kde se nachází pokoje pro služebnictvo, a která je zrekonstruovaná podle původního vzhledu včetně zdobení dveří a stropů a nyní již pouze nábytek čeká na zrestaurování.“

Vydala se první dubovými dveřmi a hned za nimi odložila plášť na věšák mimo dohled příchozích. Počkala, až budou všichni uvnitř a dveře zavřela.

„Mé jméno je Nahla a nyní vám řeknu něco k historii tohoto hradu,“ začala výklad a třebaže se opravdu snažila, aby se to nestávalo, její pohled neustále směřoval k tomu vysokému muži s neobvykle světlými vlasy, který, jak se zdálo, měl oči jen pro ni. To, co odříkávala nyní, měla naučené nazpaměť a proto někdy i její myšlenky uklouzly jeho směrem.

Během prohlídky se dostala jedinkrát do jeho blízkosti, jinak si vždy pečlivě udržoval odstup. Ale i během toho krátkého okamžiku si všimla jeho neobvyklé vůně. Její tělo na ni pohotově zareagovalo. Jakmile ucítila kořeněné tóny té vůně, začala se cítil neklidná a jejím tělem se šířilo teplo, které nepoznávala. I v létě je na hradě chladno a pokud se chce zahřát, musí si zatopit v malých kamnech v kuchyni. Kdyby ji ale rozehřál on, už nikdy by jí nebyla taková zima...

Musela vynaložit opravdu velké úsilí na to, aby se jím přestala zaobírat.

„Černá kuchyně o patro níž v této části hradu je vybavená a plně funkční,“ a právě proto nechápe, proč ji majitel, kterého mimochodem ještě ani neviděla, nechal při rekonstrukci zřídit nový kuchyňský kout v místnosti vedle jejího pokoje v části pro služebnictvo. „A nyní se nacházíme v největší ložnici na hradě, jejíž postel má původní zdobené brokátové závěsy. Kombinace modré a zlaté byla na tu dobu neobvyklá, protože modrá barva byla jen těžko k sehnání. Také si můžete povšimnout neobvyklého portrétu visícího na stěně napravo od postele...“

Mužská část skupiny – kromě jediného – přestala vnímat její další výklad a rádoby nenápadně se začala přesouvat k vyobrazené tmavovlásce, která byla dozajista nahá, což v té době bylo něco nevídaného. Žádné obrazy kromě těch zakázaných, které se šířily mezi lidmi tajně, totiž neodhalovaly z lidského těla více, než bylo ve společnosti slušností. Mladá žena na obraze seděla zády, tvář měla namalovanou z profilu a z velké části zahalenou tmavě hnědými kadeřemi. Na sobě měla pouze přikrývku, která zakrývala jen to nejnutnější.

Nakonec musela Nahla přerušit bezostyšné okukování oné ženy přítomnými muži a posunout se v prohlídce dále, aby stihla předepsaný harmonogram. Nepamatuje jedinou skupinu, u níž by to bylo jinak.

Na nádvoří, než se rozloučila s poslední skupinou toho dne, se ještě obrátila na všechny přítomné, zda nemá někdo nějaký dotaz. Ptala se vždy, ale nebylo obvyklé, že by toho někdo využil, proto dnes byla také překvapena, když se zvedly hned dvě ruce. Jako první dala slovo mladému muži, protože vypadal opravdu nadšeně, že ho někdo vyslechne.

„Slečno správkyně, kdo vám šije ty dobové šaty?“ zeptal se se zájmem. Nahla ignorovala jeho oslovení a zvedla nejdříve jednu dlaň do úrovně ramen, poté i druhou a všemi prsty zároveň jemně zavlnila. K tomu ještě věnovala celé skupině záhadný úsměv.

Ozvalo se několikero obdivného hvízdnutí od lidí, kteří pochopili, a vysoký muž v zadní řadě, který na ní mohl už od jejího příchodu oči nechat, si pomyslel, že takhle nějak se usmívá Mona Lisa.

Nahla se dívala po skupině a úplně nakonec si nechala toho muže, jež hltal každé její slovo. Působil na ni záhadně, v dlouhém černém kabátu, límcem vyhrnutým ke krku a platinovými vlasy zastřiženými těsně nad ramena, které mu zčásti skrývaly krásnou tvář, z níž si detailně vybavovala pouze jeho oči, které na ni byly upřeny tak často, že jí to způsobovalo rozpaky.

„Vy jste se také chtěla na něco zeptat?“ stočila svůj pohled k postarší dámě a snažila se vyhnat z hlavy toho muže, který zaměstnával její myšlenky od okamžiku, kdy ho poprvé spatřila.

„Ach, jistě. Chtěla jsem se zeptat, z jakého materiálu jsou vaše šaty šité.“ Nahla se podívala na svou širokou černou sukni, pás, k němuž měla upnuté klíče, a korzet barvy půlnoční modři, který byl částečně skryt pod černým řaseným kabátkem s vysokým límečkem a nadechla se, aby jí odpověděla, když ji přerušil hluboký, temný hlas ze zadní řady:
„Nechte mne hádat, kastelánko. Brokát a satén,“ řekl líně a upřel na ni spalující pohled. Napadlo ji pouze jedno: Jak to ví? Potom se její myšlenky rozutekly do všech možných směrů.

Ostatní ze skupiny jen mlčky těkaly pohledy z jednoho na druhého a vnímali, jak se atmosféra mezi nimi stává téměř hmatatelnou.

Kouzlo okamžiku zničilo odkašlání muže ve středních letech, který neustále pohledem hypnotizoval hodinky. Spěchá, napadlo Nahlu a zaplavil ji pocit viny z toho, že zdržuje.

„Pokud nejsou další dotazy, tak vám jen popřeji krásný zbytek dne a budu se těšit někdy na shledanou,“ oznámila Nahla a jednomu po druhém věnovala zářivý úsměv.

Dívala se, jak všichni odchází a těšila se, až bude sama a bude moci jít pozorovat hvězdy na nejvyšší věž, kam mají všichni ostatní zakázaný vstup.

Jakmile za posledním návštěvníkem zavřela vstupní bránu, klapot jejích bot na nízkém podpatku už nezněl tak elegantně jako ještě před chvílí.

V rychlosti si podkasala sukni a vyběhla na nejvyšší věž, kde měla také schovaný dalekohled. Postavila ho na trojnožku pod širé nebe, sedla si na lavičku, která tam byla právě pro tyto účely a příchod hvězd si krátila pozorováním západu slunce a okolní krajiny. Ten pohled ji snad nikdy neomrzí. Červené paprsky slunce osvětlující rozlehlé lesy okolo a také samotný hrad.

Opět v duchu děkovala svému zaměstnavateli, kterého znala pouze z dopisů, že jí nabídl právě tuto práci. Bylo sice zvláštní, že ji našel tak krátce poté, co s velkým předstihem dokončila vysokou školu, ale byla za to velmi ráda, protože jinak by restaurovala gobelíny v muzeu a to se jí opravdu hodně nechtělo dělat. Proto také doufala, že dostane lepší práci. A jako na zavolanou jí přišel dopis s nabídkou práce. Sice se musela odstřihnout od zbytku světa, ale to zase nebyl takový problém, protože přátel kvůli své časové vytíženosti mnoho neměla a ze své rodiny nepoznala nikoho. A na to, že peníze vlastně ani nemá kde utratit, dostává opravdu hodně. Ale aspoň si za to může kupovat kvalitnější látky na své šaty, které ji tak baví šít, třebaže nemá k dispozici víc než jen jehlu a nit a během prvního půl roku neměla žádné lepší osvětlení než svíčky.

Na své práci shledává opravdu hodně pozitiv a poprvé v životě o sobě může říct, že je šťastná. Do jejích myšlenek se ovšem opět vloudila vzpomínka na toho muže.

Nevěděla, jestli má být ráda nebo ne, že už ho nejspíš nikdy neuvidí. Sice se zařekla, že raději zůstane sama, než aby se znovu spálila, ale na druhou stranu musela uznat, že na to, že ho viděla jen krátce, v ní jejich setkání zanechalo opravdu hluboký zážitek. Sice to neměla s čím srovnat, ale odhadovala, že podobný účinek, jaký na ni měla jeho přítomnost, by mohlo mít afrodiziakum. Snad jedině s tím rozdílem, že ona ho má navíc plnou hlavu a cítí jeho vůni, sotva zavře oči a vzpomene si na něho...

O dva dny později po poslední prohlídce chtěla jít opět pozorovat hvězdy, protože posledních pár dní jsou na to opravdu výborné podmínky. Její plány však zhatil jeden návštěvník, který se nepohnul z místa od té doby, co přišli na nádvoří.

„Máte také něco na srdci?“ zeptala se mile v domnění, že se chce na něco zeptat v soukromí. Nebylo by to poprvé. Někteří lidé se stydí. Ale i když ho viděla pouze z dálky, usoudila, že tenhle vůbec nevypadá nesměle. Spíš jako by na něco čekal.

Mohlo mu být tak pětadvacet let, ale kromě toho na něm bylo zvláštní snad úplně všechno. Oblečení, vlasy a hlavně ty oči. Měly tmavě fialkovou barvu. Takovou ještě u nikoho neviděla. Když k ní slabý poryv větru zanesl jeho vůni, roztřásla se jí kolena.

V posledním příčetném okamžiku své mysli si uvědomila, že je to on.

„Pobyt ve vaší přítomnosti je opravdu jako doušek čisté vody,“ řekl tiše. Několika rychlými kroky, které ani nezaregistrovala, překonal vzdálenost mezi nimi a bez nejmenších potíží ji zachytil, aby nespadla na zem. „Tak osvěžující.“

Nahla se nezmohla na odpověď. Nevěděla, co by si měla myslet o tom, že zná význam jejího jména. A že ji stále drží rukama kolem pasu, zatímco ona je lapena v jeho pohledu.

„Jmenuji se Warren Alcott,“ pronesl hrdelním hlasem a čekal, jak zareaguje. Zřejmě jí to jméno mělo něco napovědět. A po chvíli se tak opravdu stalo. Právě potřetí potkala svého zaměstnavatele!

Snažila se zachovat klid, ale přesto se jí slova zadrhávala na jazyku, čímž přišla o svou obvyklou výřečnost.

„Těší mě, že vás poznávám, pane Alcotte,“ vysoukala ze sebe po chvíli a nevěděla, co ji znervózňuje víc – jestli fakt, že mluví se svým šéfem a vybavuje si jeho dvě předchozí návštěvy nebo jeho upřený zkoumavý pohled, který nutí její srdce tančit kvapík a rozežene myšlenky tam, kde je ona už není schopná pochytat.

„Pro vás pouze Warren, má milá,“ odpověděl, pustil ji, o krok ustoupil a jemně ji políbil na hřbet ruky. Nahla se lehce začervenala, protože tohle ještě nikdo neudělal a napadlo ji, že takhle nějak se chová opravdový aristokrat. „Možná bychom se mohli někam posadit. Byl bych poctěn, kdybyste mne informovala o tom, jak se vám daří.“ Nahla pouze kývla na souhlas a nechala se od něho odvést do svého skromného příbytku. Pomohl jí posadit se na židli ke stolu v místnosti s kuchyňským koutem a sám se otočil, zřejmě aby jí udělal čaj.

„Za tu dobu, kdy jste se musela obejít bez elektřiny, se omlouvám. Však sama víte, jak to s úřady chodí, když po nich něco chcete. Ovšem na tom už nyní nezáleží.“ Mluvil tiše, ale ona to přesto slyšela a jeho tichý hlas ji nezvykle uklidňoval a zároveň podněcoval její touhu.

Po chvilce mlčení postavil na stůl dva šálky se silným černým čajem a usedl naproti ní.

„Vím, že jsem za vámi měl přijít dříve než po roce a půl. Za to se hluboce omlouvám. Přesto vidím, že jste se zde vcelku zabydlela.“

„Ach, jistě. Je tu krásně. Starat se o hrad bylo mým dávným snem,“ odpověděla a vzpomněla si, jak ji oslovil.

„Vaše přání je mi rozkazem, půvabná kastelánko.“ Svá slova doprovodil jemným pokývnutím hlavy.

Po několika hodinách strávených ve Warrenově společnosti se Nahla konečně uklidnila natolik, aby si byla schopná plně srovnat své myšlenky. Touhu po něm velmi účinně zchladila připomenutím pracovního vztahu, který je mezi nimi. S velkou radostí mu vyprávěla, jak pokračuje restaurování nábytku, jakou mají restauratéři pracovní dobu a že ona sama se na ně také chodí dívat, pokud má někdy volnou chvíli přes den. Mluvila o tom tak nadšeně, až se Warrenovi tajil dech.

Tak dlouho ji hledal... Dívku, která má své sny a přání a je ochotná pro ně udělat nemožné, neminula se vzděláním a baví ji život. Byl ze srdce vděčný za to, že přijala jeho nabídku zaměstnání a stala se tak velmi půvabným doplňkem a správcem jeho majetku. Našel klenot mezi tisíci.

Našel svou kastelánku...

Tak jaký z toho máte dojem? Myslíte, že má cenu pokračovat? :o)

Autor: Myfate, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kastelánka 1: