OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Každá je jiná, ale přesto stejná -Kapitola druhá

30.01.2014 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 503×

Kapitola druhá

Alexandr

Miluji ten pocit při běhu, kdy se nemusím přetvařovat, že jsem člověk. Vlastně miluji i tu aljašskou přírodu okolo mě. Doběhl jsem na mýtinku, kde stojí náš dům. Anna, která ho navrhla, je na něj pyšná. Má prosklenou celou zadní stěnu, kterou se díváte na louku. Ostatní části domu jsou ze dřeva, které je přivezeno z Asie. Do domu se vchází velkými skleněnými dveřmi, ke kterým vede krásně zdobené schody. Díky nim to tu vypadalo tak nějak kouzelně. Zastavil jsem se před těmi nádhernými dveřmi a čekal na Benjamina, protože jsem byl rychlejší než on.

„ Už jsem tu!” zařval Benjamin a vběhl na louku. A já se začal smát, ale kvůli tomu, že zakopl před schody.

„Kde máš rovnováhu?” Trochu škodolibosti neuškodí.

Opatrně vstal a došel ke mně. „A kde ji máš ty?”

Strčil do mě. „Co jsi to udělal?” vztekal jsem se.

„No tak nevztekej se,” snažil se to napravit a já se postavil.

„Já se nevztekám,” vyprskl jsem. Obešel jsem ho a vešel do domu.

„Ahoj, mami.” Z kuchyně se ozývalo syčení oleje.

„Ahoj, kluci!” zavolala matka.

Benjamin vešel a zamířil ke kuchyni. Potichu jsem šel za ním, když jsem vešel do kuchyně, tak mě do nosu praštila vůně klobásy.

„Mami, co to kuchtíš?” Benjamin zase se myslel jen na jídlo.

„Klobásu. Copak, máš hlad?” Hned věděla, na co myslí. „A ty si dáš, Alexandře?”

„Ne, děkuji. Jdu si číst.”

Benjamin hned křičel: „Ale já jo!”

Ještě jsem slyšel jeho smích, ale to jsem už byl nahoře.

Sofie

Všichni se na nás tak divně dívají. „Co jim je, Bel?”

Bel se usmála. „Hádají co se nám stalo.”

Já zamířila do učebny matematiky a Bel šla na biologii. Když jsem vešla do třídy, tak se všechny pohledy stočily na mojí maličkost. Jak komické, pomyslela jsem si škodolibě. Došla jsem až do poslední lavice u okna, kde jsem vždy seděla.  

„Hej, Sofie, snad si nemyslíš, že jsi sexy v tom novém oblečení!” zakřičela přes celou třídu královna školy Susan. Já a Bel ji nemůžeme ani cítit, a to můžu říct, že je cítit až na dvacet metrů.

„Já si to nemyslím.” Na tváři se jí objevil namyšlený úsměv, o kterém si myslela, že je sexy. „Já to totiž vím,” dořekla jsem a celá třída se začala smát ne mně, ale jí. Susan se zhroutila na lavici, protože jsem jí nikdy neodporovala.

„Nepřej si mě, Sofie,” zasyčela, než do třídy vešel učitel.

O dvě hodiny později…

Seděla jsem vedle Bel v učebně angličtiny a vyprávěla jí, jak se tvářila Susan před hodinou matematiky. No, a Bel se smíchy válela po lavici.

„Měla jsi, Sofi, vidět jak se tvářila Amanda,” vyprávěla mi, co se stalo jí, ale já ji neposlouchala, protože jsem přemýšlela nad tím, že Bel má větší sílu jim odporovat než já. To mi vadí, ale na druhou stranu si za to můžu sama.

„Bel, nechceš jet po škole na nákupy?” Miluji nakupování už jen proto, že je Bel nesnáší.

Smutně se usmála, ale nezklamala. „No jo, ale pak půjdeme do cukrárny.”

„Jasně, ale potom budeme muset do posilovny, abychom nepřibraly.” Bel se začala smát a já se na ni ublíženě podívám.

„Jako kdybys někdy přibrala,” dostala po chvilce ze sebe.

„No, to je jen kvůli fyzičce.” Možná má ale pravdu, nikdy jsme moc nepřibraly jako všechny ženy v našem rodu.

Na obědě…

Kráčela jsem ke stolu, kde seděla Bel, ale vtom mi někdo podkosí nohy a já přistála na zemi. Podívám se, kdo to byl, a dívám se do obličeje největšího hajzla na škole. Je to Jeremi.

„Jsi normální?” obořím se na něj.

On se zdá překvapený, že mu jsem schopná vynadat. „Co si to dovoluješ? Já nejsem ten, kdo leží na zemi. ”

Bel se zvedne a postaví se vedle něj. „Vážně?” 

Strčila do něj a celá jídelna na naši skupinku čumí. Bel mi podá ruku a já se postavím, ale tác tam nechám.

„Můžeš to sníst, čuníku. Myslím, že si pochutnáš,” řeknu a s Bel po boku vyjdu s jídelny. Když jsme byly na chodbě, tak jsme propukly smíchy. A teprve co jsem se rozesmála, tak mi dojde, co jsem udělala. Já jsem zesměšnila nejžádanějšího kluka na škole.

„To se ti povedlo, Sofie, ale mně taky.”

A mně nezbývá nic jiného než souhlasit. Musím uznat, že jsem na sebe pyšná. Jestli  mě ale Jeremi potká, tak mě zabije, která holka mu to asi kdy udělala, že? Jeho vzhledem pobláznil víc jak polovinu školy, ale musím uznat, že je docela krásný, ale na toho chlapce nemá. Jeremi měl vyšší, sportem vypracovanou postavu, oválný obličej, kolem kterého se kroutily černé delší vlasy, a úplně černé oči, které na něm byly nejkrásnější. Musím říct, že jsem do něj byla chvilku i zamilovaná, ale po tom, co jsem se dozvěděla, že každou holku jen zneužije, tak jsem ho začala nenávidět.

Alexandr

Právě jsem dočetl knížku Romeo a Julie, když domů přišel otec.

„Ahoj!” zakřičel, abychom ho všichni slyšeli, i když věděl, že i kdyby šeptal, tak bychom ho slyšeli. No co, asi máme dokonalý sluch, že?  

Seběhl jsem do obýváku, kde byl i Benjamin, matka a otec.

„Ahoj, tati,” přišel jsem k němu a obejmul jsem ho.

„Že neuhodneš, co jsem vymyslel?” potulně se usmíval, ale já se podíval na mamku a pokrčila ramena, že neví. Zbyla mi poslední věc, podívat se mu do myšlenek, ale on si tam překládal japonskou hymnu. Podíval jsem se na matku, ale ona jen pokrčila rameny, a Benjamin se díval na zápas.

Poraženě jsem se posadil na pohovku vedle Benjamina. „Nevím.” 

„Budeme se stěhovat.” Tak to jsem nečekal a myslím, že to nečekala ani matka a Benjamin. Všichni jsme Berlín nesnášeli, ale otec ano.

„Vážně?” ptala se matka, která vypadala, že je v šoku, ale upír přeci šok mít nemůže?

„Vy se netěšíte,” byl zklamaný.

„Kam?” ptal se rychle Benjamin.

„Myslel jsem, že do Anglie. Dlouho jme tam nebyli,” podíval se na mě a Benjamina omluvně.

Ale nám přeběhl mráz po zadech. Tam totiž bydlely Izabel a Sofie.

„Do jakého města?” zeptal se Benjamin.¨

Otec se usmál. „To nevím. Máte nějaké nápady?”

„Liverpool.”

„Londýn.”

„Birmingham.”

„Glasgow."

„Newcastle.”

„Bristol.”

Padaly i další a další města, ale ani jeden jsme nevěděli kam.

„Tak kam?” ptal se bezradně tatínek.

„Londýn,” vyhrkl jsem dřív než Benjamin.

„Souhlasíte?” zeptala se mamka.

Otec a Benjamin přikývli. Já už přemýšlel, jestli je vlastně můžu potkat, ale Izabel jsem netoužil potkat, ale Sofii. Moji Sofii. Co to melu?

„Kdy?” vyrušila mě matka z přemýšlení.

„Zítra?” zeptal se otec, ale my jsme po této odpovědi upalovali do svých pokojů a začali si balit.

Já se přehraboval ve veliké masivní skříni a na postel jsem házel věci, které si musím vzít s sebou. Na té kupě byly knížky, cédečka, počítačové hry a spousta dalších věcí. Pak jsem přešel k oblečení, když mi do pokoje vletěl Benjamin.

„Nevíš, kde mám tu novou videohru? ”

Já se zamyslel. „Myslím, že v poličce pod televizí.”

„Díky,” a byl pryč.

Po tom, co odešel z mého pokoje, tak jsem na kupu házel trička od různých fotbalových družstev, basketbalové kšiltovky, dresy různých hokejových družstev…

Sofie

Po škole…

Seděly jsme s Bel v autě a poslouchaly hudbu z osmdesátých let. Jely jsme do centra.

„Bel, líbí se ti v Londýně?” ptala jsem se.

Bel se usmála. „Samozřejmě, kde mají lepší cukrárny?”

Já se začala smát. „Pozor, máš dodržovat štíhlou linii.”

Když jsme se nastěhovaly do Londýna, tak si Bel dala slib, že nebude chodit do cukrárny, ale vůbec to nedodržuje.

Plácla se do čela. „Já zapomněla.”

Začala se tvářit dost komicky. „Já vím.”

Zaparkovaly jsme u jednoho vetšího obchodu s oblečením a vystoupily. Já tam přímo doběhla, zato Bel se tvářila jako při popravě. Došla ke mně a společně jsme vstoupily dovnitř.

 „Má smrt začíná,” zamumlala.

Já se zasmála. „Neboj, bude to jen pár obchodů. Asi tak patnáct, možná dvacet.”

Úplně zbledla, vyděsila se. Její výraz byl prostě k nezaplacení.

„To nemyslíš vážně. Prosím, řekni, že sis dělala srandu,” snažila se, abych to odvolala, ale já byla pevně rozhodnutá.

„Ne, nedělám,” řekla jsem vážně.

Po třech hodinách…

„Tak, a je to všechno.” I když jsem Bel řekla, že projdeme patnáct obchodů, tak jsem to nedodržela a prošly jsme jich jen čtrnáct.

Bel si hlasitě oddechla. „Konečně. To byly ty nejhorší nákupy, jaké jsem kdy zažila.”

Zasmála jsem se. „Já to slyšela, ale nebudu ti vykládat, že to byly nejlepší nákupy, které jsem kdy zažila já. Je totiž čas na cukrárnu.”

Vypravěč

Nakonec se Sofie a Izabel stavily i pro jídlo. Izabel spořádala dva celé malé dortíky a Sofie jen jednu trubičku a horkou čokoládu. Zatímco dívky nakupovaly, tak Alexandr a jeho rodina se těšili, až se odstěhují. To ale ještě netušili, koho v Londýně potkají…

Děkuju za komentáře u Předmluvy: MikiKiki a Riky.

Moc mě ale potěšily komentáře i u První kapitly: TheSinna a MikiKiki.

Moc si přeju, aby se vám líbila i tato kapitola.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá je jiná, ale přesto stejná -Kapitola druhá: