OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Každá je jiná, ale přesto stejná-Kapitola první

25.01.2014 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 399×

Kapitola první

 Vypravěč

Od setkaní Alexandra, Benjamina a děvčat uběhlo přesně sedmnáct roků. Za tu dobu se z malých holčiček staly nádherné dívky. Mají krásné dlouhé vlasy, které jim ledajaká dívka potichu záviděla. Úsměvy byly pořád stejně krásné, jako když byla miminky. Před dvěma lety jim umřeli rodiče, před rokem i babička a před pěti měsíci i děda. Své sedmnácté narozeniny oslavovaly jen spolu. Alexandr a Benjamin se za tu dobu moc nezměnili. Jen začali chodit do školy. Přeci jen, věčnost je dost dlouhá doba na to, aby je omrzelo nicnedělání.

Sofie

Stála jsem uprostřed překrásné zahrady. Okolo mě poletovali ptáčci a motýli, kteří poletovali od růže k růži. Ty růže byly rudé jako krev. Došla jsem k nádherné kamenné studni. Voda v ní byla průzračná a já v ní spatřila svůj obličej. Zlaté vlasy jsem měla sčesané do drdolu. Na krku se mi houpalo rubínové srdce.

Ta rudá barva mi připomněla nesmrtelné démony, kteří sají krev.

Otočila jsem se a uviděla jsem osobu, která byla skloněná u těla. Na první pohled se mi zdálo, že se líbají, ale když ta postava zvedla hlavu, tak jsem viděla, jak jí ze rtů teče krev...

Vyděšeně jsem se posadila a rozhlédla po svém útulném pokoji.

Byl to jen sen, Sofie. Snažila jsem se přimět k tomu, abych si nemyslela, že existují, ale bylo to tak skutečné. Úlevně jsem spadlo znovu do postele a tupě zírala do stropu jako by se mi tam mohly zjevit odpovědi, když se mi tam neukázaly, tak jsem začala vzpomínat na dětství. Hlavně na jednoho chlapce…

Venku svítilo slunce, a tak mě vzal ven. Izabelu hlídala maminka.

Posadil si mě na klín a začal mi povídat, co můžeme dělat. Vedle něj ležely kostky.

„Budeš si hrát s kostkami? ”

Do ruky vzal dvě kostky a podával mi je, ale já natáhla ručky po jeho vlasech. Začal se smát…

Nebo jiná vzpomínka…

Byli jsme v obývacím pokoji. On si četl a já si hrála s panenkami. Zvedla jsem se, že k němu dojdu, ale spadla jsem. Zvedl hlavu a podíval se na mě. A já si ho ze země prohlížela. Medově hnědé vlasy měl rozcuchané do všech stran a smál se.

„No tak, Sofie, kdepak máš rovnováhu?” řekl mezi záchvatem smíchu. Tehdy mě vážně urazil…

Začal mi drnčet budík. Vyskočila jsem z postele a radostně se usmála, jako bych se snad těšila do školy. Jak ironické.

Seběhla jsem schody a zamířila si to do kuchyně.

„La  la, ” zpívala jsem si. Ze skříně jsem vytáhla misku a lžíci, položila jsem to na stůl a pokračovala jsem k lednici.

„Sofie, nestalo se ti nic? ”

Teprve po tom, co Izabel promluvila, tak jsem si uvědomila, že tu už nejsem sama. Izabel je moje sestra, vypadá jako já, ale chováním jsme rozdílné.

„Mně? ” ptala jsem se a vzala z lednice mléko.

„Komu jinému? Já jen, že jsi tak veselá. Těšíš se do školy?” Jak ironické. Dnes už podruhé. Izabel vždy ráda chodila do školy. A já? Já tam chodím jen k vůli tomu, že musím, ale jsem moudřejší než ona.

„Kdybys věděla, co se mi zdálo, tak budeš ráda, že musíš vstávat do školy. Tobě se nechce do školy?” Posadila jsem se ke stolu a nalila si do misky mléko a nasypala jsem do ní i čokoládové polštářky. Co jí, proboha, je?

Unaveně se posadila na židli a uždibovala rohlík. „Už nemůžu vydržet ty nenávistné pohledy, Sofie. Co jsme jim udělaly?”

Taky mě to unavovalo, ale po tom snu mi přijde toto jako maličkost. „Bel, uklidni se. Jsou to jen závistivé holky, které nám nestojí ani za pohled. ”

Na Izabelině tváři se objevil jemný úsměv. „Správně nestojí nám ani pohled. Tak můžeme jet Volvem? ”

Zasmála jsem. Volvem jsme jezdily jen do města, ale nebudeme se přeci omezovat. „Jo, pojedeme Volvem. Proč se omezovat?”

„Jasně, za co nás mají, ty závistivé holky?” Izabel použila slova, která jsme říkaly asi před smrtí rodičů. Toto téma bylo naše citlivé místečko.

Já se opatrně usmála. „Za chudinky. Nandáme jim to!”

„Nandáme,” souhlasila Bel a vyprskla smíchy. Já se k ní musela přidat. Po dlouhé době se domem rozléhal náš radostný smích.

Vypravěč

Zatímco Sofie a její sestra Izabel se smály, tak na jiném místě ve stejnou dobu se v lese prali Alexandr a Benjamin. Nebyli tak veselí jako sestry, ale nemračili se. Smutnili, jejich otec, stvořitel, si našel družku. Byli smutní, že si nenašli svou velkou lásku.

Alexandr

Byl jsem v lese s bratrem a oba nás trápila stejná věc. Náš otec Edvard si našel družku a my pořád nenašli ani dívku, která by nás trochu zaujala. Číst myšlenky není vůbec štěstí, ale číst bratrovy myšlenky bylo větší neštěstí, než je číst celé škole.

Začal jsem vzpomínat...

Stál jsem u kolébky, kde sladce spaly dvě malé holčičky.

Byly si vzhledem hodně podobné, ale oči měla každá jiná. Dívenka, která spala vpravo, měla modrá očka, a ta druhá měla zelené očka. Ta, co je měla modrá, se na vás dívala tak přemýšlivým pohledem, že byste uvěřili i nemožné. Ta druhá se na vás dívala rebelským pohledem, který vás donutil vše okolo sebe vidět v pestrých barvách. Obě měly zlaté vlásky, které se jim kroutily podél obličeje. Nosy měly jako bambulky a rty měly v malinové barvě. Benjamin se vedle mě také rozplýval nad tím, jak jsou krásné. Ta s modrýma oči se na nás moudře podívala a usmála. Měla jiný úsměv než její sestra, která se usmívala pořád. Bylo to, jako by se usmívala pobaveně sama pro sebe. Bylo to, jako by se smála vám. Vždy když jste se na ni podívali, tak se vám začala dívat do očí. Bylo vám to příjemné, ale také vám to vadilo. Ta druhá se usmívala, tak jako by věděla, že se na ni díváte k vůli vzhledu. Na ně nezapomenu, ale hlavně na ni nezapomenu ani po zbytek věčnosti...

Nebo další vzpomínka...

Malá Sofie mi seděla na klíně a roztomile se šklebila. Já se usmíval taky, když byla veselá ona, tak mi nešlo být smutný. Na chvíli jsem se hluboce zamyslel, než jsem se vzpamatoval, tak jsem měl její malé ručky ve vlasech.

„Co jsi to provedla?” zlobil jsem, ale na sebe, kdybych dával pozor, tak bych je nemusel rozmotávat.

Už půl hodiny se to snažím rozmotat a pořád to nejde.

„Ty malá příšerko. Co jsi to udělala?! ”

Sofie se tomu smála, ale smích ji přešel po hodině.

„Asi si budu muset ostříhat vlasy.”

Začala plakat. „Nic se neděje, tak neplač. ”

Po chvilce přestala a já si oddechl. Začalo se smrákat a my tam pořád seděli. Po dvou hodinách jsme tam seděli jako hromádky neštěstí.

Tehdy mi pomohla její matka. Její matka byla krásná a rozumná žena. Jmenovala se Diana. Možná, kdyby si nevzala Toma, tak bych ji požádal o ruku. Byli jediní z lidí, kteří věděli naše tajemství. Nikdy jsme s Benjaminem nelitovali toho, že jsme jim to řekli. Škoda, že jsme museli odejít. Na mysl mi připlula další vzpomínka...

Vozil jsem je po zahradě v zeleném kočárku a ony se učily říkat nová slova, ale přesnější by bylo zkoušely. Izabel se smála a Sofie se na mě zamyšleně dívala. Po chvilce se mi začala dívat do očí a já se v jejich topil. Dívala se mi tam dlouze a nepřestávala, ale mně to začalo být nepříjemné, a tak jsem přerušil náš oční kontakt.

„On... ta... a... jems... s... tví... ”

A já dostal šok. Ta malá holčička, bylo ji jen rok, řekla, že mám tajemství. Jak to poznala?!

Pomalu jsem se zvedl. „Benjamine, měli bychom jít.”

Vyskočil na nohy. „Pořád nemůžu zapomenout na ty dvě holčičky.”

„Já také,” něžně jsem se usmál. Proboha, od kdy se něžně usmívám?

„Můžeme být rádi, že Anna není zlá,” zasmál se Benjamin.

„Toho bychom si měli vážit.” Anna byla fajn. Byla to menší černovláska s elfí postavou. To ona nás přivedla na to, abychom lovili zvířata. Já ji bral jako svou matku, kterou jsem nikdy nepoznal, a otce taky ne. Otce mi nahradil Edvard, můj a Benjaminův stvořitel. Rozeběhli jsme se k domovu.

Vypravěč

Ano, už tehdy byla Sofie chytřejší než ostatní děti jejího věku. Tehdy Alexandr byl hodně vyděšený, kvůli tomu odešel pryč. Alexandr nerad vzpomínal na dobu, kdy byl ještě člověk. Zato Benjamin často, ale jen kvůli tomu, že tam měl milující rodinu.

Sofie

Po snídani jsme s Bel šly do garáže. Auta jsme milovaly. Náš miláček stál úplně vzadu. Bel s rázným krokem došla k autu. Nastoupily jsme a prohlédly se, abychom zjistily jestli vypadáme drsně. Měly jsme na sobě černé kožené úzké kalhoty i bundu. Na nohách jsme měly černé jehly a pod bundou stříbrné tílko. Zlaté vlasy jsme měly svázané v culíku a ozdobené stříbrnou stužkou. Obě jsme si upravily černé brýle. Sjela jsem ji pohledem od hlavy patě.

„Můžeme jet,” prohlásila jsem spokojeně a pustila Mozarta. Líbí se mi jeho hudba a Bel nevadí. Bel vyjela s garáže a vrata se za námi rychle zavřela.

„Spokojená?” Bel jela stotřicítkou. Milujeme rychlou jízdu.

„Spokojená. Už se těším, jak jim vytřeme zrak,” zasmála jsem se.

„Už vidím jejich výraz, jak jim bude v hlavě šrotovat, kde jsou ty slušné holčičky,” přidala se ke mně. Vybraly jsme zatáčku, která vedla k naší škole, a už smykem jsme zastavily, a rázem nás přešel smích. Opatrně, abychom si nepomačkaly oblečení, jsme vystoupily a hodily si kabelky přes rameno. Auto Bel zamkla a my se jako na povel vydaly ke škole.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá je jiná, ale přesto stejná-Kapitola první :