Každý konec se stává novým začátkem! 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dva upíři, jeden život. Jeden večer a jeden docela zmařený život jednoho muže, Erika Cravena. Příběh vypráví o něm, jeho stvořiteli, životě, který vedli, a mnohém dalším. Je to moje první povídka na pokračování na tomto webu. Snad se bude líbit.

23.07.2010 (15:00) • Baruu • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 617×

Jak jednoduše se nám jeví život, ale je vůbec jednoduchý? Pro někoho zdá se ano, ale pro jiné ne. Každý své možnosti vidí jinak a jinak s nimi nakládá. Někdo život miluje, druhý ho nenávidí. Někteří si ho neváží, neváží si možností žít. Raději by ho zkoncovali, nebo se dokonce nenarodili.

Proč já si toho tenkrát taky tolik nevážil, toho dne, toho života, který mi dal možnost užívat si, žít! Nemohu si pomoct, ale musím se zasmát. Teď je zrovna pravá chvíle si něco vyčítat. Ale zpátky k věci.

Postupem času mi to vše zapadá do složité skládačky a to začínám chápat. Co je to dnes za svět? A jaký vůbec býval?

Lidé si ho ničí sami, ano, oni za to mohou. Ale já je neodcuzuji. Některá rozhodnutí jsou prostě dobrá a jiná je. Já to znám nejlépe.

Co jsem tím vším vůbec chtěl říci? Všechno má svůj důvod, proto to vysvětlím.

Mé jméno je Erik Craven. Na tomto „zavšiveném“ světě se ocitám už více jak 400 let. Není to moc dlouhá doba, ale na to, abych si všímal stinných stránek života a lidí, je to více než dostačující. Ani já nebyl dobrý člověk, vím to o sobě, jenže ten „člověk“ je už dávno pryč. Zmizel, nežije a už nikdy žít nebude!

Zmínil jsem se o tom, že ani já jsem nebyl dobrý člověk, že jsem si nevážil mnoha věcí, které mi teď neskonale chybí. Kdybych je dříve alespoň ocenil, nebylo by to tak těžké, jako bývalo.

Snažil jsem se nebýt sobecký, ale občas to nevyšlo a pomalým krokem se ze mne takový člověk stával. Ani jsem se nezmínil o tom, kdo vůbec jsem.

„Byl jsi krásný, úspěšný, sobecký člověk. Já Tě udělám lepším. Neumíš si představit jakou budeš mít moc, až se z tebe stane můj nejvěrnější přítel. Můj upír...“ Slova toho, kdo mne stvořil. Lucius se jmenuje. Stále někde pobíhá po světě, zabíjí své oběti pro svou kažodenní potravu.

Dělá svět lepším, jak on sám tvrdí. Kdo ví, jestli jsem mu za to, co jsem vděčný. Na to nenacházím tu správnou výstižnou odpověď, ale jedno vím jistě. Nenáviděl jsem ho. Ze srdce jsem mu přál to nejhorší, co vůbec může takového tvora potkat. Nepovedlo se mi. Nikdy ho nepotkalo něco, co by ho zabilo, zprovodilo ze světa… odtáhlo ode mě. Byl velice, jak to jen říci. Velice předpovídající, chytrý, lstivý, zlostný, neustupný a víceméně rýpavý. Tím pádem si byl jistý, že se mu nikdy nestane nic, co by ho zničilo.

Věděl jsem, že pokud to neudělám já, tak nikdo na světě, ale nenašel jsem tu odvahu pustit se do takového činu, který by se mohl stát zanedlouho i mě.

Stále nemám ponětí, kde je a co dělá. Řekl bych, že ani nemám zájem to vědět. Až bude chtít, ukáže se. Vždycky měl dost talentu dojít ke svému vyhraněnému cílu a jsem si jistý, že ani já nejsem výjimkou. Nedivil bych se, kdyby měl zájem mě ještě vidět, mluvit semnou, přečíst si pár mých chráněných myšlenek, ušklíbnout se mi do tváře a zkonstatovat, že ho stále hodně potřebuji.

Teď jsem nezávislý a samostatný upír, který se o sebe dokáže postarat, ale v jeho očích jsem pořád jeho mazlíček, který nic neví, nic neumí a potřebuje dirigenta. Kdo ví, třeba ho potřebuju, ale důležité je, že to nepociťuji. A kéžbych nikdy v životě nemusel.

Být bez něho je pro mě osvobozující.

Autor: Baruu, v rubrice: Povídky » Na pokračování