OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kazutaka - Část první

20.11.2011 (13:00) • KuroiShi • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 672×

Kazutaka

1

Ke škole vedl sakurovou alejí strmý kopec. Druhou stranou sice jezdil autobus, který zastavoval kousek od bran ústavu, ale já tuhle cestu měl rád. Možná kvůli tomu, že jsem jí chodíval vždy brzo ráno, kdy je daleko k noci jak předchozí, tak následující. Tedy čas, kdy se cítím nejlépe a nejméně na mě doléhají výčitky svědomí za mé noční skutky. Sakury kolem do mě vlévaly novou naději, kterou jsem objevil nedávno. Jejich světlé květy připomínaly to vzdálené světlo. A když padaly, měnila se alej v přímo magické místo. Celá cesta při svižném tempu trvala asi dvacet minut.

Na jedné z menších středních škol v Kyoto-shi jsem vyučoval historii, což bylo trochu ironické, jelikož hodně seminářů jsem mohl odvykládat podle vlastních zážitků. I když byly tyhle školní dny monotónní, měl jsem je raději, než cokoliv jiného. Vypěstoval jsem si ke studentům respekt, stejně jako oni ke mně. Byl to zvláštní vztah, při kterém jsem já jim odpouštěl nenaučené učivo a oni mně špatné nálady a chvilkovou nepřipravenost. Měl jsem rád svoje jistoty v odhadnutých povahách všech svých studentů.

„Ohayo, Daisuke-san,“ ozval se za mnou protáhlý, flegmatický hlas pana Asahiho, ředitele.  Asahi-san byl postarší muž s dlouhými šedivými vlasy a tvrdýma světlýma očima. Jeho velmi vyhublá postava vyvolávala dojem, jako že se zlomí při sebemenším zavátí větru. Přesto jeho moudrost ve mně vyvolávala zvláštní, až posvátnou, úctu. On jediný věděl, co jsem zač a po dobu mého působení na škole se snažil mi pomáhat. A teď, teď jsme byli nejblíž zlomení mojí kletby...

„Ohayo, Asahi-san,“ odpověděl jsem.

„Jsem vážně rád, že jsem vás zde zastihl, Daisuke. Pamatujete si na náš poslední rozhovor?“

„Samozřejmě.“

Na něj nešlo zapomenout. Tenkrát jsem se dozvěděl, co mi může pomoct. Asahiho rodokmen čítal několik generací mágů a jejich odkaz zůstal i v něm. Děkoval jsem za to všem mocnostem. Krev křížence mi zajistí svobodu, jednou pro vždy. Jenže... Problém je v tom, že už se rasy moc nekříží. Někoho takového najít je celkem náročný úkol. A při zabití nesmí daná osoba byť jen naznačovat odpor, jelikož násilí nikdy násilí nepotlačilo. Právě proto mi Asahiho další slova vyrazila dech.

„Na škole se zdržuje - podle mých víceméně neomylných domněnek - potomek upíra a člověka.“

Nevěřícně jsem se na něj podíval. Taková náhoda téměř nebyla možná. Můj lék a tak blízko?

„Máte tušení, kdo přesně by to měl být?“ opatrně jsem se zeptal, přesvědčen, že odpověď bude záporná.

„Jinak bych se na Vás ani neobracel, Daisuke. Se vší pravděpodobností je to žákyně druhého ročníku, Yukiko Sada.“

Měl jsem na historii všechny druháky, proto jsem nechápal, jak to že ji neznám. Vysvětlení bylo jednodušší, než jsem si na začátku myslel. To jsem zjistil hned první hodinu historie. Yukiko byla průměrně nadaná žákyně, nemusel jsem s ní v životě nic řešit, ale ani ji chválit. Na začátku hodiny zmizela v méně dohledných lavicích a tvářila se, že neexistuje. Vyčnívala nanejvýš svým vzhledem, ale ten jsem ještě nikdy nezpozoroval. Prostě nebyl důvod si Yukiko Sady všímat a pár barevných melírů v hlavě to nezachránilo.

Potřeboval jsem si ji prohlédnout blíž, zjistit, jestli je myšlenka pana Asahiho správná.

„Yukiko-chan? Mohla by jste k tabuli?“

Vykulila na mě svoje oči ve výrazu naprostého nepochopení a možná i ukřivděnosti.

„Já?“

„Ano, vy slečno. Nebojte se já vás... nekousnu.“

O svých slovech jsem nebyl stoprocentně přesvědčen a ona evidentně také ne. Přesto se nepříliš ochotně zvedla a došla ke mně. Z blízka už nebyla tou přehlédnutelnou holkou v davu. Měla hodně hluboké oči, symetrický obličej a hodně odvážný styl oblékání. Přesně tak by si člověk představil upíra z béčkového filmu. Zajímalo by mě, jestli ona sama o sobě věděla, co je zač.

Začal jsem ji přezkušovat z poslední látky, nic lepšího jsem tak narychlo nedokázal vymyslet. Probodávala mě nenávistným pohledem. A to byl teprve začátek.

Asahi-san mě po vyučování pustil do jeho záznamů o studentech. Spis o Yukiko nebyl moc tlustý, obsahoval jen její fotku z prváku a pár vysvědčení z bývalé školy. Opsal jsem si její kontaktní údaje, jen pro jistotu. Podle nich bydlela celkem daleko od školy, až za městem. Nechápal jsem, proč si potom vybrala právě tuhle střední. Abych byl upřímný, nic výjimečného jsme studentům nenabízeli, vybírali si ji spíš kvůli vzdálenosti od domova nebo špatnému  prospěchu. Vrtalo mi to hlavou ještě když jsem odcházel z vrat školy.

Ve dne alej většinou ztrácí svoje osobité kouzlo, ale dnes zůstala stejně tajemnou jako po ránu. Po výuce se v ní scházejí studenti na cigaretu nebo dvě, ale skončil jsem dřív, než většina z nich. Rád bych řekl, že jsem v ní zůstal sám, ale přede mnou šla ještě jedna osoba se školním baťohem na zádech.

„Konichiwa, Yukiko-chan,“ pozdravil jsem svoji drobnou studentku, napůl člověka a napůl upíra.

Autor: KuroiShi, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kazutaka - Část první: