OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kdo je tu navíc?! Já teda ne! 1.díl

26.11.2009 (19:00) • lucik1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 921×

Byla noc, v temné uličce nesvítila ani jedna lampa, měl jsem co dělat, abych nezakopl o svoje vlastní nohy, ale nedal jsem to na sobě znát, tohle byla moje každodenní práce. Musím zajít k chlápkovi, kterému každý říká Lempy, a převzít si od něj balíčky drog. Už jsem se ani nezajímal, co v nich je, sotva je dostanu do ruky, hned je předám dál.

Křup! Tenhle tichý zvuk mě donutil zastavit, někdo mě sleduje! Udělal jsem krok za kontejner a schoval se. Teď jsem byl vděčný za to, že nosím je černé oblečení, dokonce i vlasy jsem si obarvil. Byla to spíš jen puberťácká frajeřina, teď už svou blond nedostanu, odbarvení by ze mě udělalo plešatýho blbce.

„Sakra!“ Tiché zaklení mi rozpumpovalo srdce, jediný způsob, jak splnit úkol je, zabít toho dotyčného. Lempy nebydlí daleko, mohl by k němu snadno dotáhnout fízly.

Tak pojď, kamaráde! Jakmile se ten dotyčný objevil v úrovni kontejneru, skočil jsem na něj.

„Do prdele!“ Zařval.

„Co tu chceš?!“ Vyplivl jsem mu do obličeje otázku. Ale když mi neodpovídal, vlepil jsem mu jednu pěstí, „ptám se tě naposledy, pak tě zabiju, ty šmejde! Co tu chceš?!“ Seděl jsem mu na břiše a držel jednou rukou pod krkem, tou druhou jsem hravě udržel jeho ruce.

„Poslali mě sem,“ zaskuhral a vyplivl krev.

„Kdo?“

Zase bez odpovědi. Zmáčkl jsem ho pod krkem, až zakřičel bolestí.

„Jeden típek! Chtěl nějaké informace o Sebastianovi Roupovi! Víc nevím! Dal mi jen öm jeho fotku a řekl, ať ho sleduju!“ Všiml jsem si zmačkané fotky, kterou tiskl v pravé ruce, hned jsem mu ji vytrhl. Stěží jsem ve tmě poznal sebe. Stál jsem u naší školy a kouřil. Někdo mě tam sledoval.

„Kdo tě poslal?!“ Nepřestával jsem s výslechem, začali se mi potit ruce. Někdo o mně ví, musím to okamžitě zarazit, než po mně půjde víc lidí.

„Nevím! Jen se mnou mluvil po telefonu, věci mi nechal v Soft’s parku u stromu, dostal jsem za to zaplacený, nic nevím!“

Budu ho muset zabít, tenhle člověk moc mluví, mohl by toho příliš prozradit. V botě mě studil nůž, který nosím jen pro případ nouze, zatím je ho nepotřeboval. Vytáhl jsem ho a přiložil tomu klukovi ke krku, mohlo být mu tolik, co mně. Možná ani těch osmnáct ne!

„Prosím, nedělej to!“

Příliš pozdě na prosby, sbohem! Bez jediného slova jsem mu podřízl krk, měl to rychle za sebou, nestihl ani trpět.

Teplá červená tekutina působilas moji dlaň, jako láva. Jsem zrůda! Zabil jsem člověka!

Možná to byl jen pocit, ale slyšel jsem kroky, hodil jsem klukovo tělo do kontejneru a s rukama od krve jsem se rozběhl k Lempymu.

Ani jsem se neobtěžoval s klepáním a rovnou tam vtrhl a zavřel za sebou dveře.

„Lempy?“ Křikl jsem do zatuchlé místnosti, všechno nasvědčovalo tomu, že se často stěhuje. Krabice, zatuchlá místnost, zdi, které byly zažloutlé a místy plesnivé, jediné, co tu měl, byla kalkulačka a pohovka naládovaná drogami.

„Lempy, sakra, kde seš?!“ Hlas se mi třásl, vykoukl jsem z okna, čistý výhled mi kazila pavučina rozbitého skla a vrstva prachu.

„Sebastiane? Co se ti stalo?! Seš v pořádku? Od kud krvácíš? Ošetřím ti to!“ Lempy byl starostivý tlustý chlápek, bylo mu přesně čtyřicet, ale kdyby mělo přijít na přestřelku, on se z ní dostane úplně v pořádku.

„Není to moje krev!“ Lempy se zřejmě uklidnil a s těžkým výdechem se posadil na pohovku.

„Povídej, co se stalo? Seš z toho úplně vedle, nechceš kokain? Mám tu novinku, opravdu kvalita!“ Pomlaskl si a spiklenecky na mě mrkl, klasika, normální člověk by mi nabídl horkou čokoládu, ale Lempy jedině kokain.

„Nechci drogy! Potřebuju si zapálit.“ Prohrábl jsem si kapsy, ale asi jsem krabičku s cigarety vytrousil u toho…. Zabíjení! Zabil jsem! Pane bože, to je strašný!

„Na, tady máš!“ Hodil mi poloprázdnou krabičku, roztřesenými prsty jsem si jednu zapálil.

„Díky,“

„A teď povídej, co se stalo?“ Taky si zapálil a sesunul se na sedačce.

„Někdo mě sledoval, když jsem ho chytl, vypadlo z něj, že někdo chtěl po něm informace o mně, měl mou fotku a znal moje jméno, mohlo být mu tak sedmnáct, možná taky osmnáct!“ Popotáhl jsem z cigarety a hluboce vydechl.

„Zabils ho, doufám!“ Tentokrát se na mě díval podezíravě.

„Jeho tělo je v kontejneru,“ zašeptal jsem a do očí se mi nahrnuli slzy.

„Tak je to v pořádku, seš šikovnej, hochu! Zasloužíš si zvýšit plat, už jsme si tě vychovali. Zítra zavolám Koudymu.“ Pochválil mě, Koudy je něco, jako můj nadřízený, dává mi peníze na drogy, většinou mi dá o pár tisíc víc a já si zbytek nechávám, jako výplatu.

„Měl bych jít domů, matka bude mít starost,“ hlas se mi třásl. Když jsem chtěl otevřít dveře, zaslechl jsem kroky zvenčí, okamžitě jsem přiskočil k oknu a vykoukl z něj.

Venku stál kluk, který se mi díval přímo do očí.

„Pane bože!“ Vykřikl jsem a přikryl si pusu dlaní.

„S takovými slovy běž někam!“ Napomenul mě nakvašeně Lempy.

„Ten člověk! Je úplně stejnej, jako já!“ Ukázal jsem na postavu, která se nehnula z místa. Připadal jsem si, jako bych se díval do zrcadla, ale můj odraz si dělá, co chce. Oči měl bílé, bez zornic. Ústa měl stažená do nelítostného úšklebku.

„Ale hovno! Nikdo tam není!“ Plácl mě Lempy do zad.

Zavřel jsem oči a znovu je otevřel. Naskytl se mi pohled na prázdnou temnou ulici.

„Seš přetaženej, běž domů! Vyspi se z toho! A balíček máš na stole, dej ho Koudymu!“ Poručil mi ubručeně a odešel z pokoje.

Stále jsem omámeně zíral z okna, nikdo tam nestál, nic tomu nenasvědčovalo.

No nic, asi z toho už cvoknu. Měl bych jít domů a vyspat se.

Naposledy jsem hodil pohled z okna. Nic. Beze slova jsem práskl dveřmi a vydal se na cestu. Záměrně jsem šel jinou uličkou, abych nemusel obcházet kontejnery s mrtvolou.

            Moje shrnutí             Další kapitolka

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo je tu navíc?! Já teda ne! 1.díl: