Když blázni umí lítat... - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je Charlotte opravdu jen cvok, nebo je za tím něco víc? A bude to víc mít vůbec smysl?

15.04.2010 (14:00) • misala007 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 777×

Vykulila jsem oči na svůj odraz a nevěděla, co mám dělat.

Byla jsem celá od krve. Ale moje určitě nebyla. Neměla jsem ani škrábnutí.

Mé ruce byly tak rudé, že to vypadalo, jako bych měla rukavice až k loktům. Moje bílá noční košilka nevypadala o nic líp. Tohle už nevyperu, ani kdybych chtěla.

Potom mi pohled vystoupal až k obličeji. Od rtů až k bradě se mi táhl tenký proužek krve. Nevědomky jsem ho slízla rychlým pohybem jazyku a usmála se. To jsem nebyla já. Tohle přece nedělám!

Ale nejhorší na tom byly ty oči. Jsem si jistá, že mám oči ledově modré. Ale tyhle byly rudé. Jako ta krev, kterou jsem byla postříkaná.

A potom už jsem jenom cítila, jak se mi podlomily kolena a já se důvěrně seznámila s kobercem.

Byl tu další sen. Moment, odkdy se lidem, co omdleli, zdají sny? No, to je jedno.

Utíkala jsem po schodech. Vypadaly přesně jako ty naše a taky vedly na střechu.

Zakopla jsem. Tváří jsem tvrdě narazila na beton zakrytý kobercem a před očima se mi zatmělo. Nevěděla jsem, proč utíkám, ale musela jsem dál. Zvedla jsem se a vyklopýtala o pár schodů výš, kde jsem zase zakopla, ale tentokrát jsem se zachytila za zábradlí a ustála to. Už jsem tam skoro byla. Rozrazila jsem staré dřevěné dveře a konečně jsem zastavila. Zalila mně vlna úlevy. Už se mi nic nestane. Nedohoní mně.

Zaklonila jsem hlavu a kochala se noční oblohou. Miliony drobných hvězdiček. Byly tak blízko a zároveň neskutečně daleko. Ale já se jich stejně mohla dotknout. Natáhla jsem ruku a obtočila kolem světýlka prsty. Hvězda mi zůstala v dlani. Přitáhla jsem si ji k obličeji a chvíli si ji jen tak prohlížela. Byla nádherná. Přiblížila jsem si ji k ústům. Po jazyku mi přejela její energie, jako malý elektrický šok.

Hvězdička se najednou vznesla a chvilku mi levitovala před obličejem. A potom do mě prostě vletěla. Cítila jsem, jak se spojila s mým bytím.

Na zádech se mi objevila obrovská krásná bílá křídla. Párkrát jsem naprázdno máchla perutěmi a potom se vznesla.

Plachtila jsem nad městem a shlížela na lidi tam dole. Popadla mně neukojitelná touha. Chtěla jsem se jim zakousnout do krku a sát. Chtěla jsem je vypít všechny do jednoho.

Začala jsem se snášet k zemi. Přistála jsem v uličce mezi dvěma mrakodrapy. Křídla se složila a vsákla se do mého těla. Pousmála jsem se a cítila, jak mysli lidí kolem mě vyplouvají a zase se ztrácejí. Jako když se lodičky na moři objevují a potom je zase spláchne nějaká vlna. Cítila jsem je ve své hlavě jako malá žhavá místečka a uprostřed nich jsem byla já. Zářila jsem bílím světlem a všechny ty rudé body proplouvaly okolo mě. Jeden se dostal blízko. Opravdu blízko. Přestala jsem sledovat ten obraz ve své hlavě a zaostřila na přicházející osobu. Zase jsem pocítila to šílené nutkání. Věděla jsem, co musím udělat a nebránila jsem se tomu. Užívala jsem si.

Vykročila jsem k němu. Ano, byl to muž. Byl vysoký a měl krátkého blonďatého ježka. Byl krásný tím zvláštním způsobem. Až na druhý pohled.

Vypadal ohromeně. Jako dítě, které zjistilo, že pod stromečkem je opravdu ten úžasný svítící meč ze Star Wars. A že s ním opravdu může propíchnout svou zlou sestru.

"Anděl," zašeptal, ale já ho slyšela stejně dobře, jako by mluvil nahlas.

"Ano," přikývla jsem a natáhla k němu ruku. Chytil se jí.

"Pomoz mi, anděly, z temnoty ven," poprosil skoro smutně a já se k němu přivinula a objala ho.

"Neboj se, za chvíli nastane konec tvého trápení," slíbila jsem, a věděla, že je to pravda. Jeho duše půjde do nebe, moje ne. No a? Odhalila jsem své jako žiletky ostré zuby a zakousla se. Ani nevykřikl.

"Díky," zašeptal z posledních sil, zatímco já z něj vysávala jeho sílu a cítila jsem, jak moje moc narůstá. Bouřila ve mně jako oceán.

"Já tobě děkuju," zaševelila jsem mu do ucha, ale věděla jsem, že jeho duše už je dávno na onom světě. Tělo jsem se skoro posvátnou úctou položila na zem a zatlačila jsem mu víčka. Políbila jsem ho na čelo a napřímila se.

Znovu jsem roztáhla křídla, ale už nebyly sněhově bílá. Byla černá s pár vínovými peříčky. Párkrát jsem jimi máchla a vznesla jsem se. Zvrátila jsem tvář k nebi a viděla, že pro mě už je nebeská brána na vždy uzavřená.

"Charlotte? Charlotte!" To byl hlas mojí matky. Ale co dělá v mém snu?

Nevím proč, ale teď jsem stála na okraji a dívala se dolů. Pomalu jsem se otočila.

"Uklidni se," protočila jsem oči a udělala dva kroky k ní. "Nejsem přece blázen."

"Charlotte!" vykřikla a v jejím hlase byla slyšet úleva. Rozběhla se a objala mě. "Tolik jsem se bála, ale neboj, doktor Brighton tu za chvíli bude…" šeptala jako by mně utěšovala.

"Kruci kdo je ten člověk?" zaklela jsem a odtrhla se od ní. Na rodinné objetí jsem už velká.

Nestihla mi ani odpovědět a ve dveřích se objevil muž v bílém plášti. Za ním stáli tři ve stejném úboru, ale nějak šlo poznat, že ten vepředu jim šéfuje. Začali se ke mně přibližovat a ruce měli natažené před sebou.

"Neboj, bude to dobré, už tě to nemusí trápit…" šeptala máma. Zděšeně jsem se na ni podívala a couvla. Potom jsem se zase zahleděla na ty v bílém. Jsou z blázince. Najednou mi to docvaklo.

"Já nejsem žádnej blázen!" zamračila jsem se a zase o krok ustoupila.

"My víme, že ne," řekl shovívavě ten, co mi byl nejblíže.

"Ne, vy nic nevíte," zavrtěla jsem odmítavě hlavou a udělala ještě jeden krok. Ale to jsem neměla. Cítila jsem, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Najednou mi bylo tak lehko. Nic mně netrápilo. Cítila jsem jenom, jak mi vítr čechrá vlasy. Za chvíli už nic nebude. Nesmí. Bude to bolet? Bože, prosím, ať to nebolí.

Ale nestalo se nic, co by mnělo. Mé tělo se ani nedotklo země, natož, abych umřela. A potom mi to došlo. Vznášela jsem se asi pět metrů nad zemí. Mávala jsem svýma černýma křídlama a usmívala se. Já vám dám blázinec.

Autor: misala007, v rubrice: Povídky » Na pokračování