Když někdo se jménem Hedwika zastaví svět - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Už v tu chvíli to bylo pekelně divné a když jsem z obálky vytáhla několik á čtyřek, tak to bylo nejdivnější. Posadila jsem se na schody a narovnala pomuchlané papíry. Bylo to parte. Datumy byly staré šest let. Takže mi bylo třicet, když se to stalo... Další divná věc. Potom ovšem přišla děsivé věc. Jména na partech. Příjmení jsem si nevšímala. Stejně mi žádné nic neříkalo. Jména... Richard, Jana, Kristýna, Kamila, Tomáš, Teodorik, Ulrich. A všichni zeřeli v jeden den. Před pěti lety. Pár týdnů poté, co jsem odešla. Rozklepala jsem se a pustila papíry. Byli mrtví, zakopaní pod zemí. Sesunula jsem se na nižší schod a nebyla schopna nic udělat. Nic...

27.06.2012 (11:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 791×

Konvice skučela a po horních skříňkách stékala zkapalňatělá pára. Položila jsem noviny na stůl a vstala. Čajový sáček jsem zalila vařící vodou. Zazvonil zvonek. Třikrát krátce po sobě, takže pošťačka donesla dopis. Nemám přátele ani rodinu... Dopis mi přišel jednou a to byl nedoplatek za plyn. Na sobě dlouhé, černé tepláky a vytahaná růžové tričko jsem vyšla před byt a sáhla do schránky. Hned jsem roztrhla obálku a vypadl malý papírek.

Opožděné inrofmace. Jenom, abys o tom věděla.

Jeden z NK...

Už v tu chvíli to bylo pekelně divné a když jsem z obálky vytáhla několik á čtyřek, tak to bylo nejdivnější. Posadila jsem se na schody a narovnala pomuchlané papíry. Bylo to parte. Datumy byly staré šest let. Takže mi bylo třicet, když se to stalo... Další divná věc. Potom ovšem přišla děsivé věc. Jména na partech. Příjmení jsem si nevšímala. Stejně mi žádné nic neříkalo. Jména... Richard, Jana, Kristýna, Kamila, Tomáš, Teodorik, Ulrich. A všichni zemřeli v jeden den. Před pěti lety. Pár týdnů poté, co jsem odešla. Rozklepala jsem se a pustila papíry. Byli mrtví, zakopaní pod zemí. Sesunula jsem se na nižší schod a nebyla schopna nic udělat. Nic...

Dva měsíce už žiju normální život. Od smrti mé pětileté dcery. Nezabíjím, nevzpomínám a pracuji jako soukromý detektiv. Nestřílím, neběhám, nezabíjím! A teď tolik vzpomínek najednou. Postrach, Janička, Kristýna, Kamila, Rozmetal, Teodorik a Ulrich. Mrtví. Hnijící někde v katakombách. Na parte bylo razítko Nočního klubu. Vše mi v hlavě šrotovalo, ale nemohla jsem přijít na jediného člověka, kdo by je chtěl nebo dokázal zabít. Znovu jsem měla ten tik. Klepání nohy. Dělá to, když jsem nervózní. Zase to hnusné prázdno.

„Já to ale nechci vrátit..." zašeptala jsem.

„A nebudu to vracet," rozhodla jsem. Žiju nový život a nehodlám se vracet k minulosti. Jsem Hedwika Hermann, rozvedená, bezdětná, soukromý detektiv, v občanském průkazu osmnáct let. Narozena manželům Hermannovým v roce 1982... Na občanském průkazu v roce 2000. Bydliště: Panelový dům na síldišti v Kladně. Příjem: Pětatřicet tisíc hrubého. Nyní totálně vykolejená a zmatená. Vzala jsem veškeré papíry a obálku a svižným krokem se vrátila do bytu. Zabouchla jsem dveře, položila papíry na stůl, vytáhla z šuplíku svíčku, vzala papíry, šla do koupelny, zapálila svíčku a podpálila papíry. Až teď jsem se mohla pořádně nadechnout. Nic nebylo, nic mi nepřišlo, nic jsem neviděla, je běžný den a já... Musím do práce! Potřebovala jsem se odreagovat a to se mi u vyřizování stovek papírů od klientů snad podaří. Uhasila jsem svíčku, smyla ohořelý papír a šla se převléknout. Kozačky na podpatku, úzké džíny, hnědé triko pod zadek a hnědou, koženou bundu. Čpala jsem tašku a opustila byt. Zapojila jsem veškerou sílu, abych na to nemyslela. Podařilo se až při pročítání dopisů od klientů.

„Hedwiko, tady máš další dopisy. Chceš s něčím pomoct?" zeptal se parťák Hynek, když mi na stůl položil kartónovou krabici.

„Jo, hele co ty máš teď za případ?"

„Ále, nějakej hacker se naboural do PC jedný babky. Normálně bych to nedělal, ale dá dvacku, tak to zkusím. Práce na tři hoďky."

„Jo a mohl by sis vzít tenhle případ? Vypadá to zajímavě a je to čistě počítačový. Paní adresuje na naší kancelář, ne vyloženě na mě."

„Hm... Henry počítačům nerozumí, ty máš práci, tak to dám, šéfko!" řekl a vzal si obálku.

„Jo a Henry, ty si vezmi tohle." Hodila jsem mladému blonďákovi na druhé straně kanceláře malý balíček.

„Jo, stejně teď nemám, co dělat."

„No, a já si vezmu tu krádež náhrdelníku..." řekla jsem tiše.

„Kolik za to dostaneš?" zeptal se nedočkavě Hynek.

„Podle délky případu. Píše, že pokud to budu mít za týden deset tisíc, pokud za dva, tak jen osm. Myslím, že to budu mít za tři dny... Asi to nejsou lidé, co mají rádi ve svém okolí cizí lidi. Proto ty šlamastiky s časem...."

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování