Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nenávidím je. Nenávidím je... Strašně moc. Připravili ji o život. Sebrali mi dítě. Jediný, kdo zůstal v mých očích stejný je Tobiáš a Mazlík. Ti byli proti. Jak to mohli udělat? Jak? Pořád o sobě vyhlašují, jak jsou dobří a jak bojují za dobro a samé podobné p*čoviny. Možná mě to bolí o to víc, že jsem se od nich nestihla ještě dostatečně citově odpoutat. Že jsem se ještě nedokázala postavit na vlastní nohy.

13.06.2012 (19:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 933×

Seděla jsem na posteli, stále jsem seděla na posteli a čekala. Dočkala jsem se. Někdo zaklepal.

„Ano," řekla jsem mírně rozkolísaným hlasem a utřela si slzy. Do místnosti vešel Tobiáš.

„Už jsi jim to řekl?" zeptala jsem se podrážděně.

„Ne, řekneme jim to spolu." Posadil se vedle mě na postel. Všiml si slz.

„Copak je?" zeptal se a mně stekla po tváři další slza.

„Vzpomínky," řekla jsem tiše.

„Proč už mi nejsi takovou oporou?" zeptala jsem se. Vzal mě kolem ramen.

„Protože mám pocit, že jsi mnohem silnější, než já a protože ti nechci lézt do života," řekl.

„Já tě chci v životě. Miluju tě," řekla jsem tiše.

„Já tebe taky. Už od začátku."

„Ví o nás někdo?"

„Myslím, že ne... O to to bude složitější..."

„Chtěl bys kluka, viď?"

„Já bych radši holku..."

„Proč?"

„Protože mám radši holky..."

„Ty!" Plácla jsem ho po noze a zasmála se.

„Co by jsi chtěla dělat? Máš nějáké koníčky? Věčně tě tu necháváme samotnou s učebnicema."

" Mně to vyhovuje. Učebnice jsou můj koníček... Ale ráda bych tančila a zpívala. Když jsem byla malá, dělala jsem to. Denně. Vyhrála jsem spoustu pohárů, medailí, soutěží... Říkali mi Un petit miracle... Malý zázrak," řekla jsem a zasnila se.

„Taky jsem zpívala. Měla jsem největší rozsah v mé kategorii. Jela jsem i do Paříže na mezinárodní pěveckou soutěž." Tobiáš mě překvapeně pozoroval.

„Zazpívej něco," řekl a já spustila:

„I threw a wish in the well, Don't ask me, I'll never tell. I looked to you as it fell, and now you're in my way.
I trade my soul for a wish, pennies and dimes for a kiss. I wasn't looking for this, but now you're in my way.
Your stare was holdin', Ripped jeans, skin was showin. Hot night, wind was blowin'. Where you think you're going, baby?"

„Ó můj bože... Ty jsi velký zázrak..." Vytáhnul mě k němu na klín a prsty proplétal mé vlasy.

„Proč nejsi rád, že budeme mít miminko?"

„Protože jsem neotcovský typ člověka..."

„Počkej, až se to narodí..."

„Pojď, řekneme jim to," řekl. A já začala váhat. Mírně váhat. Je to dobrá cesta? Nejsem na dítě moc mladá? Říkala jsem si, ale potom mi došlo, že nestárnu a že budu mít celou věčnost na zábavu. Vstala jsem...

Nenávidím je. Nenávidím je... Strašně moc. Připravili ji o život. Sebrali mi dítě. Jediný, kdo zůstal v mých očích stejný, je Tobiáš a Mazlík. Ti byli proti. Jak to mohli udělat? Jak? Pořád o sobě vyhlašují, jak jsou dobří a jak bojují za dobro a samé podobné p*čoviny. Možná mě to bolí o to víc, že jsem se od nich nestihla ještě dostatečně citově odpoutat. Že jsem se ještě nedokázala postavit na vlastní nohy. Mohla jsem být sebe silnější, ale každý má slabé místo. Mám slabé místo i přesto, že jsem se vzdala normálního modulu. Udělala jsem to poté, co jsem zjistila, že mi zabili dítě. Jsem bezcitná, ale slabé místo má KAŽDÝ. Seděla jsem jako snad posté na posteli. V té samé sevřené poloze, s těmi samými slzami v očích a s tou samou bolestí. Jenomže teď to bylo jiné. Nehodlala jsem jim to vyčítat. Hodlala jsem jim ukázat pravdu, aby si to vyčítali sami. Aby jim to do smrti vřelo v mozku. Aby je to mučilo, rvalo, rozežíralo a já věděla, že to dokážu. Je to jedna z mých vzácných schopností... Jo a chtěla jsem vypadnout. Chtěla jsem se toulat po světě a být volná. Občas někoho okrást, užívat si za jeho peníze a takhle žít...

Žít, jak chci JÁ!!! MODEL 0.1...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování