OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kniha Smrti - 2. kapitola

12.08.2015 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 585×

Přijela jsem domů a nikdo tam nebyl, ostatně jako vždycky. Ne že by mi to nějak extra vadilo, to vůbec. Naopak, byla jsem ráda. Mohla jsem si v tomhle nádherném a obrovském domě dělat, co chci. I když většinu času jsem byla zahrabaná v knížkách nebo v bazénu, který tu měli. Na těchto dvou místech jsem se nacházela nejčastěji.

Moje už několikátá adoptivní máma se jmenovala Bianca Shine a byla to učitelka ve školce. Miluje děti, ale bohužel žádné mít nemůže. A můj adoptivní otec John Shine je ředitel celkem velké stavební firmy. V téhle rodině jsem se neměla špatně, měla jsem všechno, na co jsem si vzpomněla. Oba si moc přáli mít dítě, a proto si adoptovali mě, i když netuším proč, a upřímně? Moc si teda nepomohli. Byla tam spousta malých, krásných a roztomilých holčiček, a oni si vyberou zrovna mě.  Udělali to nejhorší rozhodnutí v jejich životě. Nejspíš ve mně viděli nějakou naději, že mě mohou změnit a udělat ze mě lepšího člověka, ale začínám si myslet, že tu víru s postupem času ztrácí. Byli jediní, kteří ve mně něco viděli. A proto jsem se snad poprvé v životě v něčem aspoň trochu snažila, a to v tom, abych téhle rodině nepřivodila moc problémů, což se stejně stávalo hodně často, ale řekla bych, že míň než předtím. Nemohla jsem říct, že bych je měla ráda, ale zase jsem nemohla říct, že bych vůči nim byla chladná. Hodně divné, že za tak krátkou chvíli mě aspoň trochu zkrotili, i když myslím, že oni sami o tom nevědí. Tím, že si mě adoptovali, si přivodili spoustu problémů. Rodiče Bianci mě nesnáší, celkem hodně. Podivuhodné, jak jde člověka tak moc nenávidět a přitom ho vůbec neznat. Už od první chvíle, kdy jsem se s nimi střetla, tak mě neměli rádi. A Bianca si toho musela hodně vyslechnout a taky se většinu času hádali. A stejně se mě nevzdala a pořád je ke mně milá, i když její rodiče mě neschvalují. No, u Johnových rodičů je to podobné, ale mírnější. Nemají mě rádi. Ale když spolu jsme v jedné místnosti, tak se jakž takž sneseme, což se nedá říct v prvním případě. No co. Mně to nějak moc nevadí. Jim asi ano, ale ani po dlouhém přemlouvání a spoustě hádkách se Bianca s Johnem nenechali přemluvit a nechali si mě. Jak překvapivé a dost zvláštní. Asi to nemají v hlavě moc v pořádku. Za což jsem celkem ráda, žiju si v tomhle nádherném domě, mám skvělé věci, o kterých jsme si dřív mohla nechat leda tak zdát, ale teďka je vlastním. Prostě nemám si na co stěžovat.

Lehla jsem si do postele a pustila si do sluchátek písničky a vzala si knížku a začala jsem si číst. Ačkoli byste možná neřekli, že mě baví čtení, tak je to právě naopak. Je jen pár věcí, co mám opravdu ráda, a tohle patří mezi to.

Po několika hodinách někdo zaťukal na dveře. Ignorovala jsem to, a tak ta dotyčná osoba vešla bez pozvání, byla to Bianca.

„Ahoj, Amando, právě jsem přišla z práce. Nechceš mi pomoct uvařit večeři?“ zeptala se mě mile. Neptala se proto, že potřebovala pomocnou ruku, ale chtěla se tím se mnou sblížit. Nepodívala jsem se na ni a dál si četla. Vždycky se mě ptá, i když ví, že to jako vždycky dopadne stejně. Nevím, proč stále doufá, že se něco změní. No, jsem prostě milá a hodná, úplný zlatíčko. Já to říkala. Bianca si, jako vždy, povzdechla a odešla. Nikdy jsem nikomu nepomáhala a taky nechci. Proč bych měla? Nic z toho mít nebudu. Už mě nebavilo čtení téhle knížky, stejně jsem ji už měla přečtenou, jako spoustu dalších. Přečetla jsem toho tolik, že mám skoro pořád krize, protože nevím, co mám číst. A zrovna tuhle jsem už četla několikrát a už mě to vážně nudilo, takže jsem si šla obléct plavky a vzít ručník a šla si do bazénu zaplavat. Bylo to úplně úžasné odreagování. Další věc na mém hodně krátkém seznamu věcí, co mám ráda.

Ach, jak já mám strašně moc ráda plavání. Nic lepšího snad nemůže být. Vždycky si tu krásně odpočinu a nemusím na nic myslet. Úplně si vyprázdním hlavu. Jen opakuju pořád ty stejné pohyby dokola a dokola. Nevnímám čas, nevnímám nic, co se kolem děje. Nevím, jak dlouho jsem ve vodě strávila času, ale věřím, že ho bylo dost, protože když jsme se koukla na nebe, tak slunce už skoro nebylo vidět. Nejspíš nastal čas, abych vylezla, i když se mi vůbec nechtělo, ale bohužel, musela jsem. Stejně mě za chvíli bude volat Binca, abych šla na večeři. Divím se, že mě nevolala už teď. Vylezla jsem a zabalila se do ručníku a šla se připravit na večeři. Na schodech jsem potkala Johna, když se na mě podíval, tak se mě strašně lekl a řekl: „Zase vypadáš jako mrtvola. Opět jsi byla až moc dlouho ve studené vodě! Víš, co jsme ti říkali…“ Protočila jsem oči a šla dál. Ježiš, nemusí se o mě tak strachovat. Vždyť by se mi nic nestalo. Tak jsem byla trochu dýl v bazénu, a co… Bylo to od něj celkem milé, že má o mě starost, ale já to neumím ocenit. Došla jsem do pokoje, kde jsem si vzala oblečení, a následně šla do koupelny. Nechci, aby si Bianca dělala zbytečné starosti s tím, že vypadám jak mrtvola. Pustila jsem na sebe teplou vodu a za chvíli bych měla vypadat normálně. Užívala jsem si, jak horké kapky dopadaly na moji pokožku. Necítila jsem, že mi byla zima, ani jsem teď necítila, že by mi bylo horko. Necítila jsem nic, byla jsem tak moc otupělá. No, v podstatě jako vždycky. Když jsem vylezla ze sprchy, tak jsem podle mého názoru už nevypadala jako mrtvola, ale co já vím? Neviděla jsem se předtím, takže nemohu posoudit. Snad už se mě neleknou. Vůbec se mi tam nechtělo, nic se mi nechtělo. Přemýšlím nad tím, že bych se na to vykašlala. Já vím, že bych neměla. Ale nechce se mi.

Já vím, že je to děsně krátký, ale tuhle a ještě pár dalších kapitol mám předepsané a už se mi to nechce přepisovat, a když si to znova pročítám a chci něco dopsat, tak už mi to nejde, protože jsem dějem úplně někde jinde, takže se strašně moc omlouvám za další krátkou kapitolu. Ale až si odbudu tyhle předepsaný kapitoly, tak už budou snad delší. :D Budu moc ráda za každé vyjádření vašeho názoru. J

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kniha Smrti - 2. kapitola: