OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kniha Smrti - 3. kapitola

17.08.2015 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 662×

Po dlouhém rozhodování a přemlouvání sebe sama jsem nakonec sešla dolů a šla na tu blbou večeři, i když se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. Ani nevíte, jak jsem se přemáhala. A kolik mě to stálo sil. Hned jak jsem přišla, tak na mě John spustil svoji každodenní otázku: „Copak jsi provedla tentokrát?“

Neodpověděla jsem, jen jsem neurčitě pokrčila rameny. Stejně to věděl, ředitel ho už určitě nějak kontaktoval. Vždycky to dělal. Za tu dobu, co tu žiju, se zatím nestalo, že by mu nezavolal. Byla bych hodně překvapená, kdyby ne.

„Ach jo…“ povzdechla si smutně Emily. Vypadalo to, jako by postupně ztrácela naději ve mě. „Nemohla by ses alespoň trochu snažit?“ požádala mě už trochu zoufale.

Ona si myslí, že to dělám naschvál? Jako vážně? Začalo to ve mně vřít, tohle si opravdu myslí? Někde hodně hluboko jsem možná doufala, že si toho všimli nebo aspoň nějak postřehli, že jsem se změnila – i když to nebylo nic převratného. Abych pravdu řekla, hodně mě to urazilo. Kdybych se kvůli jejím slovům necítila tak, jak se cítím, tak bych věděla, že mi na tom nezáleží.

„Vážně si tohle myslíš, Bianco?“ zeptala jsem se nevěřícně. Zklamalo mě to. Hodně moc. Nečekala jsem to, myslela jsem, že ve mě věří, ale asi jsem se nejspíš spletla.

„Já se vážně snažím, ale když oni si prostě začínají. Já bych si jich nevšímala, ale nemůžu si všechno nechat líbit. Nechci, a ani moje výbušná povaha mi to nedovoluje. Menší narážky nechávám plavat, ale někdy to prostě nejde. Nemysli si o mně, prosím, že se nesnažím, protože já se vážně zkouším nějak změnit. A proč? Jen kvůli vám, nevím proč, ale… Tohle jsem nikdy neudělala. Předtím jsem se nestarala o moje chování, ale teď? Teď ano, a mrzí mě, že máš o mně takovej obrázek, “ dořekla jsem svůj kratší monolog, zvedla se ze židle a odešla do pokoje.

Volali na mě, ale to už jsem ignorovala. Oblíkla jsem si bundu a vzala mobil a další věci. Otevřela jsem okno a vyskočila ven. Nebylo nijak vysoko a navíc už jsem z tohohle okna skákala tolikrát, že to nemá cenu ani počítat. Skákala jsem taky i z větších výšek. Byla jsem už za ty roky zvyklá. Utíkala jsem často, ale od předešlých rodin jsem utíkala o dost častěji. Někdy i na dlouhou dobu, ale pokaždé mě sociálka našla a dala mě zpátky k nim nebo do děcáku. Neměla jsem v plánu utéct, jen jsem se chtěla projít, provětrat si hlavu a v klidu přemýšlet. Nechtěla jsem chodit hlavním vchodem, protože tam by mě odchytli a já jsem neměla náladu se s nima dneska bavit. Strčila jsem si sluchátka do uší a šla jsem. Vyprázdnila jsem si hlavu a snažila se na nic nemyslet. Jen jít dál. Nevěděla jsem, kam jdu, prostě jsem zahýbala do různých uliček, jak se mi chtělo. Neměla jsem žádné určité místo, kam jsem se chtěla dostat. Jen jsem šla dál a dál a bylo mi jedno, jestli se ztratím, nebo ne. Bylo mi fuk, jestli najdu cestu zpět. Vždycky se nějak dostanu zpátky.

Byla jsem tak ponořená do textu písničky, která mě nutila přemýšlet nad tím, jestli budu vůbec někdy schopná cítit něco pozitivního, něco hezkého. Ale proč bych to měla cítit? Chci to vlastně? Není to takhle lepší? Nic necítit, o nic se nestarat. A víte co? Myslím, že nechci cítit. Nechci cítit vůbec nic – ani tu zlost - co mě zevnitř požírá – a ani tu nenávist vůči lidem okolo. Chtěla bych být jako led. Ředitel řekl, ať si najdu něco, nějaký cíl, a právě jsem ho našla, nejspíš nemyslel zrovna tohle. Ale cíl jako cíl, takže je to jedno. Našla jsem ho, a to jsem ani nemusela tvrdnout v tý blbý knihovně.

Z mého přemýšlení mě vyrušil hodně tvrdý náraz, při kterém jsem ne zrovna měkce dopadla na zadek.

„Co se to sakra…“ nestihla jsem dokončit větu, když mě nějaký cizí hlas přerušil.

„Promiň, moc se omlouvám.“ Hm… Jak milé, ale to mi od bolavýho pozadí nepomůže. Ušklíbla jsem se a podívala se na člověka, který mě takhle uprostřed ulice povalil na zem.

No řekněme, že nebyl k zahození, ale po tomhle… Před obličejem se mi objevila ruka, kterou jsem absolutně ignorovala a zvedla se sama. Hnedka se mi znovu začal omlouvat. Protočila jsem očima a odpověděla mu: „Tvoje omluva mi je celkem k ničemu, protože když se mi omluvíš, tak můj zadek bolí pořád stejně. Tak si tu omluvu můžeš strčit někam.“ A s tím jsem od něj odpochodovala pryč, ale on mě dohnal.  

„Já vím, ale nemohl bych tě na něco pozvat? Prosím?“ Dělala jsem, že přemýšlím, a po chvilce odpověděla.

„Hm... Máš pravdu nemohl.“ S tím jsem se zase otočila a chtěla jít dál, ale on mě chytil za ruku a tím mě zastavil.

„Prosím. Chci to nějak napravit.“ Smutně se na mě koukal, jako by čekal, že to na mě zabere, ale to se pěkně zmýlil.

„Ne, nemám čas a ani nechci. Pochopils? A jestli ne, tak je to tvůj problém. Teď mě už konečně pusť,“ řekla jsem možná až moc příkře, ale on si to zasloužil. Neměl mě otravovat. Řekla jsem ne, tak ne.

Nakonec mě pustil. Už nechci, aby se mi tohle stalo. Byl děsně otravnej, jako lidi ve škole. Zastavila jsem se, abych zjistila, kde to vůbec jsem. Když jsem se zorientovala, dala jsem se na cestu domů. Chvíli mi to sice trvalo, protože jsem se dostala docela daleko. Když jsem se dostala zpátky, všude byla tma. Neměla jsem ponětí, kolik je hodin, protože za celou dobu jsem se na čas ani nepodívala, proto mě překvapilo, že když jsem vešla dovnitř, tak všude bylo zhasnuto. Asi je na čase podívat se, kolik je hodin. Bylo půl jedný ráno. Moje procházka se celkem prodloužila, neměla jsem ponětí, že jsem šla zpátky tak dlouho. Cesta zpátky mi dala celkem zabrat, protože když jsem se srazila s tím imbecilem, co do mě narazil, tak nemohlo bejt tak pozdě. No co, se stává. Sice možná jen mně, ale s tím nic bohužel nenadělám.

Tak a je tu další kapitolka, doufám, že se vám líbila. Opět je krátká, já vím, ale omlouvám se... :D Sice možná moje omluva stojí za nic, ale aspoň něco... :D Budu strašně moc ráda za jakýkoliv ohlas. :)

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kniha Smrti - 3. kapitola: