OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kniha Smrti - 7. kapitola

24.09.2015 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 657×

„Vážně moc se omlouvám! Včera jsem to hodně přehnal, ale částečně sis za to mohla taky sama.“ Bylo to první, co vypustil z pusy hned, jak jsem vstoupila do místnosti. Vůbec jsem to nečekala. A trochu zbořil mé plány na to ho ignorovat. Ale když už se chce omlouvat, tak pořádně, protože tohle přece není žádná omluva. Vždyť mi tím v podstatě říká, že za všechno můžu já. To jako fakt? Nevím, jak jsem se zatvářila, ale hnedka začal přemýšlet a svoji omluvu opravil.

„Tak jo, promiň. Opravdu. Byl jsem debil. A je mi to moc líto.“ Tvářil se tak moc lítostivě, že mi ho skoro bylo líto. Ale jenom skoro.

„Hm… No… Tvoji omluvu nepřijímám, ale možná ti někdy pomůžu. Jednou za čas, když se mi bude chtít,“ řekla jsem. Sice jsem mu vůbec pomáhat nechtěla, ale nepotřebuju další hádky a nechci, aby kvůli mně měli John s Biancou další problémy. Takže mi nezbývalo nic než trochu ustoupit. Radostně se na mě usmál a myslím, že by si chtěl radostí poskakovat, ale nechtěl se ztrapnit, tak se trochu zklidnil. Byl nadšený tím, že vyhrál, zatímco já moc ve veselé náladě nebyla, protože jsem mu přislíbila, že mu pomůžu. Vážně jsem to udělala? Já? Zrovna já… Začínám se chovat hodně divně, ale až moc divně.  

Možná bych mu mohla navrhnout to, že bychom se mohli ignorovat, protože nemám nervy na další hádky a vím, že bych nakonec já musela ustoupit, a to jen díky citům, které chovám pro mé adoptivní rodiče. Zatím jsem přesněji neurčila, co přesně za city to je, ale možná že se mi to časem povede.

„Měla bych takový návrh.“

„No povídej,“ odpověděl nadšeně.

„No, co kdybychom se pokusili se ignorovat? Já občas přidám ruku k dílu, ale nemám potřebu se hádat. Mám svých problémů dost, takže bych ocenila, kdybys to přijal.“ Doufala jsem, že to příjme, protože nevím, jak jinak by to dopadlo. No… vím, jak by to bylo – pořád bychom se hádali a já bych z toho snad zešílela, a to nechci. Zatvářil se ohromeně, vůbec to nečekal, no mohla jsem to říct ještě šetrněji, ale to bych nebyla já. Je mi jedno, jestli jsem ho nějak urazila nebo tak, jen chci, aby souhlasil.

„No… Když to tak chceš,“ řekl posmutněle. Uf… Souhlasil, budu mít klid.

„Děkuju, jinak bychom se pozabíjeli.“ Trochu jsem se na něj usmála. Rozhlídla jsem se po místnosti, co bych tak mohla dělat, a uviděla pár popadaných knih, a tak jsem se je rozhodla posbírat.

Když jsem měla hotovo, tak jsem tak trochu nevěděla, co mám dělat, a tak jsem si sedla do kouta a vytáhla z batohu knihu a začala si číst.

„Takže tomuhle ty říkáš pomoc?“ zaslechla jsem rozčílený hlas vedle mého ucha.

„Pokud si dobře pamatuju, tak jsem řekla, když se mi bude chtít, a mně se momentálně nechce. Takže odpálkuj. Mám tu na práci něco jinýho,“ odpověděla jsem mu popuzeně.

„Ale řekla jsi, že se nechceš hádat… A z tvojí strany to vypadá, jako by ses chtěla hádat!“

„Cože? Já se nechci hádat! Už mám hodně problémů i bez tebe!“ Začínala jsem být nepříčetná. „Když já se snažím, ale prostě se mnou je to složitý, tak bys mě teď mohl nechat být a hledět si svého.“ Nemůžu za to, jaká jsem. No teoreticky bych se mohla změnit, ale nechce se mi.

„To snad nemyslíš vážně! Já už na to nemám prostě nervy!“ Začínal být vážně naštvaný. „Jestli mi nepomůžeš, tak půjdu za Brownem,“ snažil se mi vyhrožovat. No trochu mě to zaskočilo, protože kdyby za ním vážně šel, měla bych velký průšvih.

„To bys vážně udělal? Netušila jsem, že jsi takovej žalobníček.“ Vím, že jsem ho neměla ještě víc popichovat, ale někdy to prostě nejde.

„Normálně nejsem, ale s tebou už vážně nevím co dál,“ povzdechl si.  No, nemá to se mnou lehký, ale řekněme si to upřímně, kdo to se mnou má jednoduchý? Mě jde prostě těžko pochopit.

„Hm… Fajn, budu se snažit víc. Spokojený?“ Nakonec jsem teda povolila, nepotřebovala jsem, aby chodil za ředitelem, a ten by to napráskal Reyovi. Nepotřebovala jsem další problém, už tak jich mám víc než dost. A kdybych neustoupila, tak bych to nakonec mohla i klidně uklízet celé sama, což vážně nechci. On se jen potěšeně usmál a radši nic neříkal a udělal dobře. No a je tu další zádrhel, nemám absolutní tušení, jak se jmenuje. Rozhodla jsem se. Zkusím na něj být milá a hodná nebo aspoň nejvíc, jak umím. Musím se o to pokusit. Přece jen tu s ním strávím nějaký ten čas, tak by to nebylo na škodu. Nemám potřebu se s ním pořád hádat, ale byla bych ráda, kdyby mě potom už nechal být.

„Já jsem Amanda,“ představila jsem se. Určitě ví, kdo jsem, ale celkem by se mi hodilo znát to jeho jméno, takže… Usmál se.

„Já jsem Thomas,“ také se představil a přidal k tomu na rozdíl ode mě úsměv, bože, musí se tak často smát? Celkem otravný. Neusmála jsem se na něj zpět. To, že se znova pokusím se snažit, neznamená, že se hnedka musíme kamarádit. Tohle rozhodně nemám v plánu, takže na to ať pěkně rychle zapomene.

„Tak s čím začneme?“ zeptal se a rozhlížel se po skladu plném knih, prachu a všelijakých odpadků. A tohle všechno máme za úkol uklidit, no, to bude pěkná makačka. Vůbec se mi nechce, takže si dám hezky pěkně pauzu.

„No nevím jak ty, ale mně se vůbec nechce. Takže nedáme si pauzu?“ zeptala jsem se nadějně. Nebylo by na škodu si dát pauzu, třeba až do konce… Jako mně by to vůbec nevadilo. Přestávky jsou přece super! Každý je má rád, jedině blázen by radši pracoval. Přemýšlel, což bylo celkem dobré znamení, protože mě hnedka neodpálkoval. Bylo by vážně super, kdyby souhlasil.

„No… Jako já ti nevím, ty si dáváš přestávky, jak chceš a každou chvíli. Třeba například před chvilkou jsi měla jednu a teď chceš další. No… Podle mě já jsem ten, co si to zaslouží a ty bys měla jít hezky pěkně pracovat. Takže šup, šup… Do práce!“ 

Strašně moc se omlouvám! Opravdu moc. Nestíhala jsem, škole ja prostě příšerná. Doufám, že mi to prominete, a doufám, že jste to se mnou nevzdali, protože opravdu mě to mrzí. Snad se vám kapitola líbil a zanecháte nějaký koment... :)) 

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kniha Smrti - 7. kapitola: