OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kniha Smrti - Prolog + 1. kapitola

03.08.2015 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 736×

Prolog

Dívka plná hněvu a nenávisti. Velmi temperamentní, unáhlená, bezohledná. Nejspíš ji neznáte, a jestli ano, tak byste se od ní měli držet dál. Ti, co to neudělali, nedopadli moc dobře, to mi věřte.

Nikdy nechtěla být taková, ale oni ji k tomu donutili, donutili ji k tomu, aby se z ní stalo… tohle. Opravdu nestála o to být taková, ale život s ní už od začátku vyjebával. Slušně to říct nejde. Rodiče ji opustili a dali ji do děcáku napospas jejímu životu. Putovala od jednoho dětského domova ke druhému. Od jedné rodiny ke druhé.

Když byla malá, nebyla taková, smála se, dokud jí slzy netekly z očí. Nehádala se, pokud to vážně nebylo nutné. Neprala se, v tu dobu to neuměla, a myslela si, že holky se neperou. Ale to bylo před vážně dlouhou dobou. Když jí byly dva nebo tři roky. Potom to s ní šlo z kopce. Zničehonic se s ní nikdo nechtěl bavit. Byla přátelská, ale všichni ji odmítali. Snažila se, vážně. Ale oni ji stejně odmítali, dělali jí naschvály a smáli se jí, ačkoli neměli žádný patřičný důvod. Všichni jí pohrdali, a ať dělala cokoliv, nezměnili své chování. A proto oni – všichni z jejího okolí - mohou za to, že se z ní stalo tohle monstrum.

Takové chování v tak nízkém věku zanechá na dítěti následky a Amanda nebyla výjimkou. Proto zavrhla všechny. Nikoho si nepouštěla k tělu. Všichni ji nesnášeli, uráželi ji, posmívali se jí, a myslíte si, že si to nechala líbit? No samozřejmě, že ne. Uměla se bránit, jak slovně, tak i fyzicky. Často se dostávala do rvaček, ale jí to bylo jedno, aspoň mohla trochu vypustit páru.

1.kapitola

„Měl bych říct, že tě rád vidím, ale opak je pravdou,“ povzdechl si ředitel. „Tento týden jsi tady byla nejméně třikrát, a to je teprve úterý.“

„To víte, miluju vaši společnost,“ řekla jsem, možná trochu drze, ale co. On jen zakroutil hlavou nad mojí poznámkou. Už si za tu dobu, co tu jsem, zvykl. Bydlím tu rok a v téhle místnosti jsem byla už nesčetněkrát. No co, nemůžu za to. Mám na to talent.

„Já už nevím, co si mám s tebou počít. I když jsem ti dal několik trestů, stejně sis z toho nenašla ponaučení. Pořád slovně a někdy i dokonce fyzicky napadáš své spolužáky. Nevím, jestli má cenu dávat ti další trest.“

„Tak mi žádný nedávejte! Stejně si začali oni. Není to moje vina. Já bych si jich nevšímala, ale oni mě začali urážet. A to si nemůžu nechat líbit,“ řekla jsem celkem znuděně a prohlížela si nehty. Už zase jsem je měla okousané. Byl to můj zlozvyk. Vůbec mě nezajímalo, co říkal. Už jsem myslela jen na to, až odtud vypadnu. Bylo mi úplně ukradený, jestli dostanu trest, nebo ne. Aspoň budu mít co dělat.

„Víš,  že takhle si ničíš jakoukoli vyhlídku budoucnosti? S tímhle tě na žádnou vysokou školu nevezmou,“ snažil se mi promluvit do mé černé duše.

„Myslíte si, že mi záleží na tom, jestli půjdu nebo nepůjdu na vysokou? Je mi jedno, co se mnou bude nebo co se se mnou stane,“ řekla jsem arogantně. Myslela jsem to vážně, nezáleželo mi na tom. Chvíli se na mě němě a trochu vykuleně koukal. Asi ho moje odpověď překvapila. No, ani se nedivím, protože každej na týhle škole, až na mě, touží po tom jít na nějakou prestižní vysokou školu a najít si skvělou práci. Nechápu, proč tomu nevěří. Nezáleželo mi na ničem, tak nechápu, proč by mi mělo záležet na něčem tak banálním.

„Copak nemáš žádný cíl?“ zeptal se ohromeně. Na jeho otázku jsem jen pokrčila rameny. Nebylo nic, co bych k tomu měla říct. Povzdechl si a řekl: „Bez trestu to bohužel nepůjde. Měsíc budeš pracovat v knihovně, začneš od zítra. Každý den kromě  neděle tam budeš chodit po škole. Třeba tam i nabereš nějakou inspiraci, co chceš se svým životem dělat. Třeba potom bude mít už nějaký smysl.“

„Silně pochybuju.“ Jen zakroutil hlavou a posunkem mi naznačil, že mám odejít, a tak jsem šla.

Všichni na mě zase blbě koukali. Nechápu, že je to nepřešlo. Za ten rok, co tu jsem, mě viděli několikrát, tak co jim je? No, jsem prostě neodolatelná. Říkají, že já jsem ta divná, ještě k tomu mrcha, co jsou v tom případě oni? Vždyť každý z nich je stejný. Každý z nich touží po slávě, každý z nich chce moc a ovládat lidi. Nemají rádi, když je něco jiné, když něco není podle jejich představ. A to je ten důvod, proč tohle všechno dělají. A pošetile si myslí, že já stáhnu ocas a uteču někam na záchod si vybrečet svou prohnilou duši. Jako vážně? Tak to se dost mýlí, protože tohle já nikdy neudělám. A zrovna ne před lidma, který uměj jen pomlouvat a šikanovat a přitom si o sobě myslet, jak jsou in a jak jsou skvělý. Rozhodně ne. Na tohle je moje hrdost příliš velká. Nezměním se a kvůli nim už vůbec ne.

Šla jsem dál, dokud jsem nedošla ke svému autu. Nastoupila jsem a jela do mého nynějšího domova. Byla to zatím první rodina, u které jsem vydržela víc než rok. Nikdy jsem žádnou z těch rodin nebrala jako svou. Někteří se na mě ze začátku snažili být milí, ale potom se mnou ztratili trpělivost, a tak mě vrátili zpátky, odkud mě vzali. Nebo jsem byla taky v rodinách, které si mě vzaly jen proto, že z toho měly peníze. Bylo mi to jedno. Je jedno, jestli přežívám v nějaké rodině, nebo v děcáku. Rodina, ve které právě žiju, je na mě hodná, ale je mi to jedno. Stejně se mnou za chvíli ztratí nervy a pošlou mě zpátky. Už si nedělám žádný naděje. Nikdy jsem si je nedělala. Zatím se mě snaží brát takovou, jaká jsem, a nesnaží se mě změnit, i když s tím nejsou spokojeni. Mají se mnou velkou trpělivost a docela se divím, že mě nedali zpátky, protože by se měli beze mě líp. Ale to brzo přijde. Akorát jsem jim přidělávala starosti. Litovala jsem je. I když, můžu já vůbec cítit lítost? No, možná to je něco, co se blíží k soucitu. Tohle byla první rodina, se kterou jsem aspoň trochu soucítila, nikdy jsem nic takového k nikomu nebo ničemu necítila. Divné. 

Tak, a tu je moje první povídka, doufám, že se vám bude líbit. Budu ráda za každé vyjádření, ať už kladné, či záporné.:)

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kniha Smrti - Prolog + 1. kapitola: