OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Koncem to všechno začíná - 1. kapitola

05.01.2010 (20:00) • Albia • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 764×

Procházela jsem se podél parku. Sluníčko svítilo, odráželo se od stříbra v mých očích a házelo kolečka na chodník přede mnou. Prohrábla jsem si své hnědé vlasy, které mi volně spadaly na ramena. Nasála jsem teplý vzduch.

„Ehm... promiňte,“ ozval se za mnou příjemný hlas.

Pomalu jsem se otočila. Stála jsem proti tomu nejpřitažlivějšímu muži, jakého jsem kdy viděla. Byl o hlavu vyšší než já. Vlasy měl špinavě blond. Pod kůží se mu jemně rýsovaly lícní kosti, ale na kráse mu to neubralo. Oči byli světle modré jako dva rybníčky, avšak jsem měla pocit, jakoby mě spalovaly.

„Ano?“

„Mohla byste mi ukázat, kde je tady parkoviště, prosím Vás.“ Přidal k větě oslňující úsměv.

„Jistě. Pojďte za mnou.“ Mávla jsem rukou a vykročila kolem domu nalevo. Zabočila jsem za roh do liduprázdné ulice. Chtěla jsem se ohlédnout, jestli mě ten muž následuje, ale najednou mi na puse přistála nějaká látka a někdo mě pevně držel. Vdechla jsem chlorofyl a mé tělo ochablo.

Kolem mne se ozývaly tlumené hlasy. Divně to tu páchlo. Vlhkem a plísní. Cítila jsem své tělo. Měla jsem ruce, nohy a všechno jako člověk. Ale jak to? Jak je to možné? Vždyť jsem přece měla domluvu s Doktorem, že mě vyndá z Melanina těla a pak mě pohřbí vedle Waltra a Wese. Tak proč jsem měla pocit, že nejsem pod zemí. Nikde jsem na svém těle necítila prach ani písek.

„Wando? No tak zlatíčko, už se prober.“ žadonil, mně velice známý, hlas.

Někdo mě držel za ruce. Chtěla jsem se podívat kolem sebe. Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem v jeskynní nemocnici. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byli tu všichni mí přátelé. Za levou ruku mě držel Jamie a zářivě se na mě usmíval. Byl rád, že jsem se probrala. Za ním stál Jared, objímající kolem pasu Melanii, mou bývalou hostitelku. Naproti mému lůžku postávali Lacey, Trudy, Brend, Andy, Doktor, Jeb a Kyle s Jodi.

„Ahoj,  Jodi.“ promluvila jsem na malou černovlásku. Můj hlas byl jiný, než na jaký jsem byla doposud zvyklá.

„Já ale nejsem Jodi.“ usmála se na mě. „Já jsem stále Sunny.“

Vytřeštila jsem oči. „Cože?“

„Když jsme Sunny vyjmuli, Jodiino tělo nebylo schopno fungovat. Musel jsem tedy Sunny naimplantovat zpět.“ vysvětlil mi Doktor.

„Aha. No tak vítej mezi námi, Sunny.“

„Děkuju.“ Usmála se na mě.

„Wando?“ zeptal se nádherný hlas u mého pravého ucha. Byl to Ian. To on mě držel za mou druhou ruku.

„Ach, Iane,“ vzdychla jsem. Vytrhla jsem svou ruku Jamiemu a vrhla se Ianovi kolem krku.

„Jak to? Jak to, že jsem stále člověk? A co to tělo? Kde jste ho vzali? Proč Doktor porušil slib, který mi dal?“ zasypala jsem Iana otázkami.

„Pomalu, Wando všechno ti vysvětlím.“ utišil mě. „Řekl jsem ti, že se tě nikdy nevzdám, protože tě miluju. Rozhodl jsem se, že tě dám do jiného těla. Vydal jsem se s Jamiem do Tusconu. Tohle tělo vybral on.“

Pohlédla jsem na Jamieho.

„Je to tak, Wando. Myslel jsem si, že tohle tělo je pro tebe jako stvořené. Měla by ses vidět. Seš nádherná.“

Teď jsem se zase vrhla na Jamieho a objala jeho.

„A pak ses ptala, myslím, proč Doktor porušil ten slib. No,“ protáhl Ian, „řekněme, že když někomu přiložíš nůž na krk, tak udělá, co mu řekneš.“ vysvětloval.

Zděšeně jsem pohlédla na Doktora, pak na Iana a pak znovu na Doktora.

„Tak zlý to zase nebylo, Wando.“ klidnil mě Doktor. „Vlastně já sám jsem chtěl, abys zůstala mezi námi. Sice jsem si myslel, že budu mít výčitky svědomí, že jsem ten slib porušil, ale nemám. Protože si myslím, že jsem udělal správnou věc. Chápeš? Od té doby, co jezdíš na mise, se nám vede mnohem lépe. Vysekala jsi nás už z mnoha problémů. Bez tebe by nás dávno odhalili. To je jeden důvod. Ten druhý je, že bys mnoha z nás chyběla. Máme tě rádi, bez ohledu na to, co jsi. Ty nás máš taky ráda, my to víme.“ ukončil svou řeč a mně se do očí nahrnuly slzy.

„Děkuju.“ zašeptala jsem. „Všem vám moc děkuju.“

„Ne, Wando. My děkujeme tobě.“ řekla Trudy.

„Ach,“ vzlykla jsem. „Tak takový to je, být neuvěřitelně šťastná. Je to nádherný pocit.“

„Takže ti nevadí, že jsme tě dali do jiného těla?“ ujišťoval se Doktor.

Pomalu jsem shodila nohy z lehátka.

„Ne, to je dobrý Iane. Já to zvládnu sama. Nemusíš mi pomáhat.“

Ian mě přestal tedy podepírat. Klopýtavě jsem došla až k Doktorovi a podívala se mu zhluboka do očí. Byl větší než já, musela jsem si tedy stoupnout na špičky. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého a já ho z ničeho nic objala. Trochu ho to vylekalo, ale pak mě také objal.

„Jistě, že mi to nevadí. Dobrá práce, Doktore. Jsem na tebe hrdá.“

„Děkuju,“ vykoktal.

Radostně jsem se zasmála a ostatní se ke mně přidali. Vrhli se k nám a začali mě také objímat.

Tohle bylo místo, kam jsem skutečně patřila. Už o tom nebudu nikdy pochybovat.

Melani mě poplácala po rameni. Usmála jsem se na ni. Měly jsme se rády a věděly jsme, že ten rok, co jsme spolu sdílely jedno tělo, nás stmelil dohromady. Staly se z nás nejlepší přítelkyně na celý život.

Jamie mě objal kolem pasu a zabořil si hlavu do mého ramene. Já zase chytla Iana za ruku a věděla jsem, ať se stane cokoliv, že tuhle ruku už nikdy nepustím.

Autor: Albia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Koncem to všechno začíná - 1. kapitola: