OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Konec dobrých časů III.

27.11.2018 (10:00) • Cabadaj • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 813×

Nestvůra z Avaliru. Šedá poštolka. Vitulský bastard. Psychopat.

Častovali mne všelijakými tituly. Byly časy, kdy celý Avalir, ba snad i mnozí v císařství věděli moc dobře, kdo jsem. Byl jsem někdo. Teď jsem prostě… Gawin. Už nebojuji za vyšší cíle, nerozhoduji o osudu říší, bojuji za toho, kdo dá víc. Nebojuji pod praporem po boku rytířů, nehoduji v přepychových sálech.

Místo toho žiji ze dne na den, krčím se u ohně s partou podobně pochybných existencí, jako jsem já. Hrdlořezové, vrazi, vyvrhelové. Tisíce mil od místa, které jsem kdysi nazýval domovem.

Jestli však mám dnes zemřít, jsem rád, že to bude po boku těchto zkurvysynů.

Iskander, největší z Achájců, byl po smrti.

Geniální vojevůdce, pod jehož úspěchy se otřásaly samy základy starých pořádků, nikdy neokusil hořkost porážky. Aspoň ne na bojišti. Smrt vojevůdce, který deset let terorizoval země daleké i blízké a před jehož hoplíty a falangami se zhroutila nejedna říše, byla velmi předčasná a snad i zbytečná. Svou poslední bitvu však přeci jen prohrál. Rovnocenným sokem mu však nebyl žádný generál, ale nejspíš jeho vlastní opilství.

Ačkoliv rychlost, s jakou svou gigantickou říši dobyl, byla úctyhodná, nedokázal se o ni ani zdaleka tak dobře postarat. Tváří v tvář smrti odmítl jmenovat nástupce, což vedlo k tomu, že jeho generálové se mezi sebou porvali jak smečka hladových psů, mezi které hodili krvácející sele. Každý chtěl urvat kus pro sebe.

Svět se znovu začal topit v krvi.

Ostří kopí neškodně sklouzlo po Gawinově boku krytém koženou zbrojí. Protivník přepadl, dal do výpadu příliš mnoho energie. Opilý vítězstvím se nechal vlákat do žoldnéřovy pasti. V posledních vteřinách Achájcova života se objevil náznak krytu štítem, avšak bylo již příliš pozdě na to, aby utekl ze spárů Háda. Gawinova sekera se zakousla mezi krk a rameno, rozdrtila klíční kost a nebohá duše již putovala za řeku Styx.

„Zatlačte ty zkurvysyny zpět!“

Za vším hledej ženu.

Když jeden z králů Acháje následoval Iskandera do války, určitě nepočítal s tím, že mu manželku unese mladý hřebeček, princátko na diplomatické misi. Selka, šenkýřka, otrokyně či královna. Všechny jsou to v jádru prostě ženy, musí být milovány a opečovávány, jinak si to vynahradí jinde, pomyslel si Gawin, když se Ztracený batalion nechal najmout na obranu tohoto městského státu.

Královi se totiž parohy zrovna nezamlouvaly a sotva Iskander vydechl naposledy, vyrazil s ohromnou armádou do další války, aby si manželku vzal zpět.

„Kurva, ta ženská musí být v posteli sakra dobrá, že jim stojí za takový masakr.“ Murak, Gawinův spolubojovník snědé pleti, nejspíš myslel na to samé, když zrovna svým zahnutým mečem vyvrhl dalšího nepřítele.

„Zabrat další území a vyrabovat nejbohatší město na pobřeží taktéž není špatná vyhlídka,“ ozval se hlas Dhufa, obrovského barbara, jehož obouruční sekera už byla tak krvavá, že nešla vůbec poznat barva kovu, ze kterého byla vyrobena.

První vlnu odrazili, avšak za cenu obrovských ztrát. Drtivou většinu sice tvořili regulérní vojáci, ne žoldnéři, ale i ti tušili, že jejich dny jsou sečteny.

Téměř nedobytné hradby města zpočátku vyvolávaly dojem, že tahle „fuška“ bude pro Ztracený Batalion, jak si říkala Gawinova skupina, spíš dovolená, při které si ještě namastí kapsy. Jakýkoliv útok se zdál předem odsouzen k neúspěchu. Síly obránců byly sice sotva poloviční, avšak s takovou obranou by stačil zlomek mužů.

Znělo to příliš skvěle, ono se prostě muselo něco posrat, blesklo Gawinovi hlavou.

Počáteční hra na čekanou byla přerušována jen občasnými pokusy o zdolání hradeb, jenže ty ztroskotaly dřív, než začaly. Pak se však na obránce usmálo štěstí, nebo snad bůh zemětřesení vyslyšel modlitby a nasytil se krvavými oběťmi natolik, že válku rozhodl během pár minut.

Přišlo totiž zemětřesení, které nikdo nepamatoval. Úsek hradeb, do kterého celou věčnost marně bušily katapulty, se zhroutil, spolu s mnoha budovami ve městě. Toho útočníci okamžitě využili a zaplavili díru v hradbách jako rozbouřená řeka rybářskou vesnicí během povodně.

„Ucpěte tu díru! Štítová hradba!!!“

Gawin chvíli uvažoval, zda svého velitele, šedivého seveřana Godwiga poslechnout. A nebyl sám. Byla pravda, že stařík byl postrachem bitevních polí dřív, než byl Gawin vůbec na světě. Vždy věděl moc dobře, kdy to má ještě cenu a kdy utéct. Žoldáci bojují pro peníze a ty jsou k ničemu, když vám z břicha trčí dvoumetrové kopí a mrchožrouti čistí vaše kosti od hnijícího masa.

Jenže tohle byl Godwig, hora svalů, ve které se snoubila zuřivost berserka a moudrost kmenového náčelníka. Jen muž jako on dokázal udržet na uzdě partu hrdlořezů, vyvrhelů z celého světa a vést je ke slávě a bohatství, které však vzalo za své, sotva překročili práh prvního bordelu či krčmy. Každá noc mohla být ta poslední a s klidným stářím tu nikdo nepočítal. Na jeho rozkaz by se vrhli s klackem proti kavalerii, alespoň si to mysleli, dokud podobně šílený rozkaz skutečně nevydal.

Svědomí pálila oddanost bohům jeho lidu, tam byl útěk z bitvy velkým tabu a hrdinská smrt měla být přece odměnou, vedle které byly všechny drahokamy světa bezcenným kamením. Taky respekt k Godwigovi, který, svým způsobem velmi nešťastně, zpravidla sdílel nebezpečí v první linii se svými svěřenci. Na druhé straně se však s těmito ideály bil fakt, že hrdost Vitulů v něm byla zředěna proradností Avaliru, kterou podědil po otci. Výchova toho proradného a brutálního rodu hrála svou roli. Hrdinů jsou plné hřbitovy, říkávali. Čest, férové chování a hrdinství má své místo možná na turnaji, když dotyčný touží zapůsobit na mladé panny. Jiná situace je ve válce, kde vám kolem hlavy hvízdají šípy a šlapete po koberci z mrtvol. Beznadějný boj a jistá smrt je akceptovatelná jen tehdy, když je to za něco, čemu věří. Když je smrt tou lepší alternativou než čelit porážce. Rozhodně ne tehdy, když to nějaké princátko neudrží v kalhotách, tedy spíš v chitónu.

Tohle dilema nakonec rozlouskl šíp, který se zabodl do země kousek od chodidla. Bezejmenný lučištník na hradbách mu tím dal nenápadně přátelsky najevo, že jestli se okamžitě nepřipojí do štítové hradby, další schytá do oka.

Štíty se zaklesly do sebe. Gawin jakožto levák, se postavil na samotný levý okraj formace, aby pokryl slabé místo. Zbytky vyčerpaných regulérních vojáků se stáhly do zálohy, aby nabraly druhý dech.

Jako jeden muž, rameno na rameni, byli připraveni čelit ohromné mase Achájců, řítící se na ně jako stromy vyvracející vichřice. V dáli viděl jejich krále, podsaditého muže se zamračenou tváří poznamenanou nejednou bitvou. Tenhle rozhodně nepatřil mezi ty, kteří o boji jen mluví a boj samotný nechávají na vojácích. Na rozdíl od staříka Godwiga si však své největší bitvy odkroutil zamlada a do vřavy se zapojoval s rozvahou, o to však větší vliv na morálku jeho mužů jeho přítomnost měla.

„PŘIPRAVTE SE!!!“

Bylo až směšné, čiré bláznovství čekat, že tento živý val odolá takové mase. Smete je snad pouhá váha mužů.

Vražedná vlna, pročesávána sprškami šípů, se srazila se štíty. Zvuk kovu o kov, praskající lebky, křik umírajících. Zatlačili je dva kroky dozadu, avšak ani o píď víc.

„ZTRACENÝ BATALIONE, VPŘED!“

Svaly se přepnuly k prasknutí. Sborově odstrčili vlnu nepřátel a zaútočili. První linie Achájců se sesula na zem a na koberci z mrtvol přibyla další vrstva.

Náraz ustáli.

Ale na jak dlouho?

Obrovy oči probodávaly každého muže ve štítové hradbě. Obrovité paže svíraly otěže válečného vozu. Nemohl se dočkat, až vtrhne do města a prolije krev spratka, který se opovážil ukrást mu manželku. Osud těch, kteří mu stojí v cestě, bude oproti utrpení toho bastarda pokojný skon.

Sledoval své muže, jak do té hradby buší. Ona však ne a ne povolit. Kosti, šlachy a svaly těchto válečníků se jevily jako materiál pevnější než zbytek hradeb, ze kterých pršely šípy a kameny, které vrhali zoufalí obránci.

Trvá to příliš dlouho.

„Palatie. Je čas, aby si tví chlapci zasloužili svůj žold!“

Ztráty na straně žoldáků rostly. Nebyl však čas truchlit. I ti, které považoval za bratry, byli nyní prostě jen další z hory těl, která se do večera bude tyčit k nebesům. Je jen otázkou času kdy se k nim připojí. Na onom světě bude na vše času dost.

Jeho skupina se konečně stáhla ze štítové hradby a nahradili je vyčkávající druhové. Nebyl čas tvářit se drsně. Stejně mu do hodiny přestane bít srdce. Upustil štít i sekeru a zhroutil se na zem. Zborcený krví a potem stále slyšel dunění ran o svůj štít. Pravou ruku už ani necítil, jak byly jeho kosti, svaly a šlachy znovu a znovu zkoušeny dalšími ranami. Setmělo se mu před očima. Ale jen na chvíli.

„Prorazili skrz!“

„Jak sakra? Vždyť se držíme!“

„Na opačném konci města se objevily skupiny nepřátel, rabují a vraždí, potřebuji všechny volné muže!“

Znovu přemohl bolest a vyčerpání. Zatnul zuby, jako tehdy, když se to, co nazýval domovem, změnilo v trosky a z většiny těch, co znal, zbyly jen zmasakrované mrtvoly. Zatnout, vydržet a vzdorovat až do konce, byť je smrt nevyhnutelná.

„Kde je velitel Ztraceného Batalionu?

Důstojník z řad obránců si pohledem přeměřil žoldnéře. V jejich očích doslova bujelo nadšení, že ze štítové hradby je přesunou hned k dalšímu ohnisku boje, ve kterém nejspíš nevydrží déle jak minutu. Ne v tomhle stavu.

Našel, co hledal.

Godwig, jizvami posetý tetovaný seveřan, pokoušel osud příliš dlouho. Přežil všechny své vrstevníky, ba dokonce i většinu jejich synů. Volání předků do hodovní síně plné medoviny však protentokrát nevyznělo naprázdno.

Dhuf staříka podpíral, zatímco Lydie, dívka s krátkými havraními vlasy, která by muskulaturou mohla soupeřit s většinou zde umírajících vojáků, prohlížela ránu.

„Co se mu stalo?“

„Z trupu mu trčí hrot kopí, takže asi zcela jasně má rýmu, pitomče,“ odsekla žoldnéřka. I tváří v tvář smrti, navzdory bolesti, se seveřan zasmál.

„V hradbě vznikla mezera, nestihli jsme nahrazovat ztráty. Pár Achájců vlítlo mezi nás. Staroch se to snažil udržet sám, ale jeden z těch parchantů mu vrazil pod pravá žebra kopí, když byl plně zaměstnán jiným protivníkem,“ řekl Dhuf. I přes tvrdou schránku šel znát náznak zdrcenosti.

„Lydie...“ zasípal Godwig.

„Nemluv, musíš…“

„Velkou píču musím kurva, umírám! Já už musím jenom chcípnout! Lydie, vezmi můj talisman. Jestli to někdo z vás tady dneska přežije, musíte jej doručit na sever! Do mé rodné vesnice. Mnohokrát jsem jí o vás vyprávěl. Slib mi to!“

„Slibuji, staříku. I když si myslím, že naše setkání proběhne dřív, než bychom si oba dva přáli.“ V krvavém úsměvu veterána zabublala krev. Chtěl říct ještě něco, ale znehybněl, sotva pootevřel ústa.

Dhuf svého velitele co nejšetrněji položil na zem. Mezitím se kolem shromáždili všichni žoldáci, kteří zrovna drželi štítovou hradbu.

„Poslouchejte, potřebuji vás a všechny volné muže! Nepřítel se dostal do města a snaží se nám vpadnout do zad. Normálně bych se na žoldáky nespoléhal, ale všichni naši vojáci jsou mrtví nebo zaneprázdnění. Slibuji vám za to trojnásobnou odměnu, než jakou vám slíbil král!“

Za tu „odměnu“ si na onom světě koupím pěkný hovno, pomyslel si Gawin s úšklebkem. Neměl však nejmenší důvod neuposlechnout. Právě bleskla jiskřička naděje.

Vojáci u hradeb naštěstí neměli nejmenší tušení, že ve městě už dávno probíhá pravá apokalypsa. Mnoho krásných domů, ať už díky zemětřesení či bombardování katapulty, bylo v troskách, zpod kterých se ozývalo zoufalé volání o pomoc. Nádherné fontány se měnily v krvavé močály, zahrady a parky s hořícími keři a palmami byly pokryty tucty těl. Bohatě zdobená dlažba hlavní ulice se měnila v rudou řeku. Achájci nikoho nešetřili, bylo jim jedno, zda masakrují muže, ženy, děti či starce. Disciplína falangy byla ta tam, teď šlo jen o to ukrást, co není přibité, dokud většina obránců bojuje u bran města.

Jedna větší skupina zrovna rabovala chrám zasvěcený bohu slunce. Ti, co neničili sochy a nekradli vše, co mělo nějakou cenu, podřezávali kněze a násilím se zmocňovali kněžek. Mnozí opilí krvavými orgiemi tančili radostí nad nově nabytým krvavým bohatstvím. Sluneční bůh se zdál být daleko a bezmocný. Otevřeně se mu vysmívali, že ani takovéto barbarství není schopen ztrestat a jen nečinně přihlíží masakru svých služebníků.

Plácající se po ramenou, s pytli plnými kořisti vyrazili z chrámu do ulic. Na schodech je však čekal zasloužený trest.

„Na ně!“

Žoldáci Ztraceného Batalionu se nenechali dvakrát pobízet.

Gawin prvnímu sekerou přeťal hrdlo, sotva stihl sáhnout po meči. Následovalo praskání kostí, když hrana štítu rozdrtila lebku jeho druha. Hladce vykryl ostří mířící si to k jeho vnitřnostem a jeho majitele ledabyle odstrčil, aby narazil hrudním košem na připravený Lydiin meč.

Drtivý dopad Dhufovy sekery rozdrtil všechny kosti v paži protivníka, který se bláhově na poslední chvíli skryl za štítem. Netrpěl však dlouho, masa nabroušeného kovu jej s drtivou precizností poslala na onen svět jen o vteřinu později.

Jatka trvala jen chvíli, během které na mramorových schodech přibyla vrstva mrtvého masa. Gawin cítil, jak jeho tělem pulsuje napětí, touha zabíjet, opět se v něm probudil démon, nařizující mu, aby se vrhl do nejbližší vřavy a prolil krev, jako to tehdy dělal pod praporem svého rodu v Avaliru.

„Přísahám při všech bozích! Za tahle jatka zaplatíte!!! Projdeme to tady okolo a každého Achájce podřízneme jako svini! Musíme využít situace, zastihneme je nepřipravené, způsobíme jim velké ztráty a…“

Než stihl důstojník vydat rozkazy, jeho hlava sebou pleskla o mramorové schody. Fontána krve z pahýlu krku se zdála uvnitř tohoto masakru jen plivnutím do moře. Tvář svého vraha nespatřil, ostří zahnutého meče si pro něj přišlo zezadu. Ostatně, Murak ani nemrkl okem, když tímto brutálním gestem dal najevo, že Ztracený Batalion ruší dohodu.

Démona na uzdě udržela proradná liška, sdílející s ním žoldnéřovo nitro. Plán totiž byl trochu odlišný, než jak si to představoval jejich nový velitel, který bohužel svým šarmem nevzbudil ani zdaleka tolik respektu, kterým po celá léta nebožtík Godwig držel tuto smečku bestií na uzdě.

Nikdo s sebou ani neškubnul, jako kdyby to byla samozřejmost. Kdyby Godwig ještě dýchal, snědého válečníka by čekala pomalá a bolestivá smrt. Dost možná Krvavý orel.

„Když už tam budeš, zeptej se svých bohů, proč dopustili, aby jeden malej čůrák zpečetil osud města.“ Murak se pohrdavě podíval na mrtvolu a pak zamával mečem nad hlavou.

„Vezměte si brnění Achájců, proplížíme se ven. Memnóne, kdyby nás zastavili, mluvit budeš ty. Pochybuji, že mezi sebou komunikují obecnou řečí.“ Podsaditý kudrnatý Achájec v řadách žoldnéřů přikývl a začal spolu s ostatními krást brnění. Murak si uvědomil, že jako černoch bude nápadný.

„Já zůstanu, jak jsem. Povedete mne jako zajatce. Stejně tak Lydii. Pochybuji, že nechávají bojovat ženské.“

Zrovna když zahazoval zbraň, všiml si přísného výrazu Dhufa.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ zavrčel barbar.

„Snažím se přežít. Godwig je tuhej, jeho rozkazy už neplatí.“

„A co naši bratři ve štítové hradbě?“

„Těm už nepomůžeme.“

„Takže je hodláš jen tak opustit? Ty, se kterými jsi celé roky bojoval bok po boku?“

Tato slova Gawina zasáhla jak ledový šíp do srdce. Ztuhl. Ještě před chvílí bral jako samozřejmost, že se chopí šance zachránit si holý život. Jenže teď se mi znovu připomenula slova, se kterými batalion přijímal každého člena.

Spolu vítězíme, spolu umíráme!

Před chvílí zpytoval svědomí, že u hradeb jen pomyslel na útěk, že zradí Godwiga. A teď se zrady skutečně dopouštěl. Ti, se kterými bojoval poslední roky, ti, kteří se stali jeho novou rodinou, když tu jeho zmasakrovali nepřátelé, byli nyní odsouzeni k nevyhnutelné smrti v předem prohraném boji a on opět utíkal. Smrt přátel z batalionu nebyla ničím neobvyklým, jenže tohle prostě bylo jiné. Skoro si kladl jejich smrt sám sobě za vinu, jako by právě jeho dezerce byla to, co je všechny pošle na smrt.

Kdy se z něj stal takový zbabělec?

„S tím nic nenadělám, Dhufe! Ano, sere mne, že nás vyvázne jen zlomek, ale ti ve štítové hradbě nám právě kupují drahocenný čas, abychom mohli zmizet! Dáme jejich smrti alespoň nějaký smysl, když se necháme zmasakrovat, bude naprosto zbytečná.“ Chlupatá hora svalů si pohrdavě odplivla Murakovi pod nohy a sevřela sekeru oběma rukama. Všichni okolo se chopili zbraní, chvíli jim trvalo pochopit, že Dhuf necítí vztek, který by chtěl obrátit proti nim. Jeho nitro sžíralo opovržení, zhnusení. Jak moc se zklamal v těch, na které celé roky spoléhal. Byli to opravdu oni, s kým si tak dlouho navzájem kryli záda?

„Lžeš sám sobě, Muraku. Já ti tvé rozhodnutí vymlouvat nebudu. Ztracený Batalion se mne ujal, když mne nespravedlivě vykázal můj vlastní kmen, když bylo vše proti mně, mimo mou kontrolu. Dali mi šanci mít opět rodinu, neskončit jako žebrák či psanec. Teď mám svůj osud však zpátky pod kontrolou a chci bojovat do posledního dechu. Za to, co pro mne Godwig udělal, mu chci tímto vzdát hold a spolu s ním se zpít na onom světě medovinou. Běž a žij dál, utíkej před smrtí, dokud nezjistíš, že se z tebe mezitím stal nebohý stařec a všechny své blízké jsi předhodil smrti do chřtánu jen proto, aby sis prodloužil svůj malicherný život.“

Obr se zamračil a věnoval svým bývalým spolubojovníkům poslední pohrdavý pohled.

„Koupím vám nějaký čas. A teď mi všichni zmizte z očí!“

Hrubé černé obočí se zastavilo na Gawinovi. Zdrtila ho poslední slova, která mu Dhuf věnoval:

„Budu na onom světě na kolenou prosit bohy, aby byli k tvé zbabělé duši milosrdní, Gawine.“

S těmito slovy se Dhuf otočil a vydal se na svou poslední cestu.

Jeho slova mrazila. Ještě chvíli sledoval ta široká svalnatá záda. Uvědomoval si, že ho vidí naposledy. Že za pár minut bude přítel, kterého zradil, jen další mrtvolou.

„Lásko, zůstaň u mne! Musíme utéct tajným východem z města!“

Mladý princ vedl svou milenku, která byla začátkem celého konfliktu, katakombami pod královským palácem, který byl tou dobou v troskách. Netušil, jak se dovnitř dostali Achájci a jejich spolubojovníci z řad žoldnéřů tak rychle, ale na tom teď nezáleželo. Musí se dostat z těchto ponurých chodeb co nejrychleji. Atmosféra ledově vlhkého vzduchu byla sama o sobě pro nezkušeného prince děsivá. Žaludek se svíral strachem z imaginárních netvorů číhajících všude kolem, jejichž oči stvořené princovou fantazií mlsně pokukovaly po mladém mase.

„A co bude s námi pak?“

Mladík se chystal vyhrknout uspokojivou odpověď, avšak narazil na překážku. Zbabělé srdce mu poskočilo. Netvor se nakonec přeci jen ukázal.

Svalnaté paže krylo množství jizev a tetování. Skrz závoj tmy na něj ze světle plápolajícího plamene louče zíraly přísné oči. Ostře řezaná tvář pokryta hustým plnovousem však působila klidně, což jí však jen přidávalo na děsivosti. Obrovité tělo tvořilo doslova živý val v prostoru mezi dvěma stěnami z drsných vlhkých kamenů, místy již pokrytými mechem.

Zženštilému mladíkovi chvíli trvalo, než mu došlo, že král není sám. Po jeho boku stál nevysoký štíhlý muž s vyrýsovanými svaly a černými vlasy, krytými slamákem. Z úsměvu do tmy svítily bílé zuby. Palatius rozhodně nevypadal jako velitel žoldáků, před kterým se třese kdokoliv, jehož protivník si koupí služby této nechvalně známé kumpanie.

Rozklepaná bledá ručka vytasila meč a namířila špičkou na tvář obra. I komár by jej rozrušil víc.

„Naší lásce nezabráníš, tyrane, to radši zemřu!“

„S tím nemám problém.“ zabručel a katakombami se rozeznělo křupnutí, když obrovská pěst velká jako kyj mladíkovi rozdrtila nos. „To vaše město mne sralo už delší dobu,“ zazněl klidný hlas v kontrastu s mladíkovým kňouráním.

„Nejdřív platíte piráty, aby napadali mé obchodní lodě. A myslíte si, že na to nepřijdu. Pak máte tu drzost platit ty samé bandy pirátů, aby plenily pobřežní vesnice mého království v době, kdy jsem potlačoval povstání svého synovce, podobného sráče, jako jsi ty. A ještě mu posíláte peníze, aby mohl tu svou rádoby armádičku vydržovat a srát mne o to déle.“ Bylo až s podivem, že monarcha mluví jako dlaždič. Mohla za to snad léta strávená ve válkách mezi drsnými muži, kde se elegance a etiketa nenosily?

„Ty vaše laciné cetky už nechtěl nikdo kupovat, tak kurvíte obchod jiným, aby nebyla konkurence. Nebo jste snad chtěli rozvrátit mé království, protože jsem byl potenciální hrozba? Dávalo by to smysl. Bojeschopných mužů máte málo, proto se schováváte za hradbami a najímáte žoldnéře. Vaši vojáci sice byli stateční, vrhali se vstříc jisté smrti ochotně, ale to bych udělal taky, kdyby všichni okolo byli takoví zženštilí sráči, jako jsi ty.“ Mladík nepřestával naříkat. Milenka mu položila ruku na rameno.

„Ale dost už politiky. Štvát mne dokázal pouze tvůj otec, ty jsi oproti tomu starému hadovi jen malý červ.“

„Věděl jsem moc dobře, že ti na Ariadne nezáleží, chceš jen naše poklady!“ rozplakal se princ. Obr zavrtěl hlavou.

„U všech bohů, Ariadne, on pořád věří tomu, že ses nechala svést? Hned, jak dorazíme domů, vydám zákon, aby v divadlech mohly hrát i ženy, tebe je na královnu škoda.“

„Cože?!“

Mladíkovi se vysvětlení nedostalo, protože mu kráska Ariadne milosrdně vnořila dýku tenkou jako jehlice do zátylku. Byl na místě mrtev. Bezvládné tělo se sesulo na prašnou zem. S naprostým klidem si převzala z mrtvých prstů pochodeň. Jen tak, jako kdyby před chvílí nezamordovala muže, se kterým sdílela lože.

Když Iskander krále povolal, aby se jako jeho vazal připojil k tažení, věděl král moc dobře, že rivalské město toho využije. Musel doma nechal místo sebe vládnout svého stařičkého učitele z dětství. Nikomu totiž tolik nedůvěřoval a navíc, potřeboval je na bojišti, pokud možno na očích. Stařík však dostal cenného rádce. Královnu.

Ariadne si totiž nebral pro její hezkou tvářičku. Až moc dobře věděl, že se na ni může spolehnout a všichni rádci jsou oproti ní jen banda mizerů. Když mu poslala vzkaz, že princátko jí na až zbytečně častých diplomatických cestách projevuje až moc pozornosti, zrodil se mu v hlavě nápad.

Nepřátelé měli až moc dobré hradby, aby vykompenzovali svou vojenskou slabost. Ale k čemu jim to bude, když on bude mít někoho uvnitř? Někoho, kdo najde slabinu? A kdo vyvábí z muže tajné informace líp než milenka? Jaká škoda, že toho nakonec nebylo díky zemětřesení až tolik potřeba. Tak či tak, tajný průnik do města Palatiových žoldnéřů obránce zaměstnal na dvou frontách a obrana padla o to rychleji.

„Píchat umí, jak vidím,“ ušklíbl se Palatius. „Nechám své muže rabovat, berte to jako můj podíl ze zisku. S žoldem nemusíte spěchat, určitě si toho máte dost co říct. Nicméně, měl bych jednu otázečku.“

„Sem s ní.“

„Mí muži zastavili skupinku vandráků, kteří se vydávali za vaše vojáky. Nejspíš patří k těm žoldákům, kteří tak dlouho drželi štítovou hradbu. Co byste řekli…“ Palatius se posměšně kopl do mrtvoly prince, které z hlavy ještě tekly čůrky krve. „… kdybych vám dal malou slevu, když si je budu moci nechat? Jen tak pro zábavu.“

Autor: Cabadaj, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrých časů III.: