OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kouzelná Nina - 1. kapitola

23.08.2010 (16:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 834×

1. Smrt

Matčin pohřeb mě velice zasáhl. Přišlo spousta lidí. Všichni z městečka Carmel moji mámu znali. Všichni ji měli rádi a obdivovali ji. Pracovala jako knihovnice. Byla mezi lidmi celé dny. Snažila se jim pomáhat se všemi jejich problémy, radovala se z jejich radostí.

Od té doby pokaždé, když jsem šla, kam jsem chtěla, ochotní obyvatelé Carmelu mi přáli upřímnou soustrast. Ptali se mě, jak se mám. Jestli nepotřebuji s něčím pomoci. Někteří mi dokonce dávali dárky. Zvali mě k sobě domů na večeři, jen abych nebyla sama doma.

Zbyla jsem sama ze své rodiny. Už nezbyl žádný příbuzný, za kterým bych mohla přijít, když mě něco trápí. Otce jsem nikdy nepoznala. Matka říkala, že to byl moc hezký mužský. Charismatický a také chytrý. Jenomže nás jednoho slunečného dne prostě opustil a už se nevrátil. Matka ho strašně milovala a tak, abychom na něho nikdy nezapoměli, stále jsme si ho připomínali. Vyprávěla mi, jak probíhalo jejich první setkání, jak se jí klepala kolena, pokaždé, když se jí zadíval do očí. Občas i plakala, jak moc se jí stýskalo, jenomže pak se zadívala na mě a řekla: „Když se dívám na tebe, vždy vidím jeho. Myslím, že nikdy neodešel.“ Pak mě objala a políbila na čelo.

Takhle to bylo vždycky, až do toho osudného dne, kdy zemřela na selhání srdce. Doktor mi řekl, že musela utrpět těžký šok. Byla sama doma, zatímco já byla ve škole. Dodnes nevím, co se stalo. Co ji tak vyděsilo, nebo snad překvapilo. Stalo se to tak náhle, z ničeho nic. Strašně moc mi chybí. Až budu mít své děti, budu jim o ní vyprávět to, jak se jí dělaly dolíčky ve tvářích a malé vrásky kolem očí, když se smála. Jak moc jsem chtěla vymazat z jejího srdce smutek, když se něčím trápila. Proto, abych nikdy nezapoměla jediný okamžik z našeho společného života.

Tak si říkám, jestli bych jí dokázala pomoci, kdybych ten den nešla do školy. Jestli bych dokázala zabránit tomu, aby zemřela. Tolik se mi po ní stýská. Tenhle rok maturuji. Už jsme měly s mámou do detailů naplánované, jak bude probíhat moje oslava na ukončení studia. Moc jsme se na to obě těšily. Teď ani nevím, jestli se mi bude chtít něco oslavovat.

Do třídy jsem došla mezi posledními. Celou noc jsem probrečela. Byla jsem strašně unavená. Proto jsem taky zaspala a měla pod očima tmavé kruhy. Od té doby, co máma zemřela, jsem se nelíčila. Nemělo by to význam ani smysl. Ne že bych doma něměla voděodolný make-up a řasenku, ale ani mě to nebavilo. Nechtěla jsem nikoho, a už vůbec ne kluky, ohromovat bezchybnou pletí a řasamy až do nebe i když to vše jsem samozřejmě měla i bez toho. To tenkrát moje nejlepší kamarádka Bree tvrdila, že když nemá holka doma nějaké to malování, tak není normální. Nakoupila mi proto vše, co myslela, že potřebuji.

Bree na mě zamávala, abych se šla rychle posadit na místo vedle ní. Blonďaté vlasy měla, jako vždy, vyčesané do ohonu. Na obličeji snad tunu šminek. Byla úplně jiná než já. Moje vlasy, byly vždy tmavě hnědé, oči zelené, jako je barva javorových listů. Postava spíše hubená, nemluvě o tom, že jsem od máminýho pohřbu schodila další kila. Nemám prostě čas jen jíst.

Breeiny rozzářené modré oči a úsměv na tváři mi prozradil, že má buď nějaký nový drb nebo konečně dostala od svého otce ten nový růžový notebook.

„Ahoj, Nino. Jak ti dneska je? Vypadáš dost hrozně, nechceš jít domů? Půjdu klidně s tebou.“

„Ahoj. Díky, že jsi ke mně vždycky tak neúprosně upřímná. Ale zůstanu ve škole.“ Můj pokus o úsměv byl marný.

„Jo, to nemáš zač. Jsem přeci tvoje kámoška.“ Řekla a strčila si do pusy jahodovou žvýkačku.

„Tak, co si mi to vlastně chtěla říct?“ Připoměla jsem jí.

„No jasně,“ dělala treatrálně, že jí svitlo v hlavě, „tak si představ, že se do města přistěhoval nový kluk.“ Oči jí zářily jako dva brilianty.

„No a?“

„No a? Si spadla z jahody?“ Bohužel Bree měla pravdu. Tak nějak jsem se cítila.

„Promiň mi, tak co si chtěla říct?“

„Hmmm. Nevím jestli ti to mám říkat, když máš zase tu svou náladu. Ale máš štěstí, že nedokážu držet jazyk za zubama.“ Zhluboka se nadechla, až jí málem upadl knoflíček u blůzky. A pak pokračovala dál. „Ten nový kluk se jmenuje Erik Donoven, přistěhoval se sem z New Yorku a,“ další dramatický nádech, „bude chodit s náma do třídy.“ Roztáhla ruce do pomyslného “tadá“. Bree byla vždycky tak trochu bláznivá. A co se týká kluků, nedokázalo jí nic zastavit. Stačilo jí jen ukázat prstem na kluka, kterého chtěla a byl její.

„Bože můj, Nino. Zamrzla jsi snad?“

„Promiň mi. Jen teď nemám na takovéhle věci náladu. Potřebuji se soustředit jen na učení.“ Vymlouvala jsem se. Ona poznala, že to není jen kvůli učení, ale než stačila něco namítnout, zazvonilo na první hodinu. Což byla výtvarná výchova s panem Williamsem.

Nejdříve vešel do třídy učitel, hned za ním šel někdo další. Zřejmě ten nový kluk. Neměla jsem, ale čas to zjišťovat, nebyla jsem totiž kvůli Bree připravená na hodinu.

„Dobré ráno, třído. Přivedl jsem vám nového spolužáka. Jmenuje se Erik Donoven. Doufám, že se brzy dobře poznáte. Teď ale musíme začít hodinu. Máme spoustu práce.“ Představil nám učilel nováčka, to jsem, ale ještě pořád neměla čas.

„Takže. Dnes je výjmečný den. Konečně je vás sudý počet, proto budete rozděleni do dvojic. Vaším úkolem bude, abyste nakreslili nebo namalovali tomu druhému, jeho portrét.“ Pan Williams vypadal tak nadšeně, až to bolelo. Zřejmě se mu splnil jeho sen. Bree bych dokázala načmárat i poslepu. Bude to ten nejlehčí úkol, co nám mohl dát.

„Jenomže, je v tom háček, moji milý. Toto bude vaše jediná práce na tento rok. Budete na to mít spoustu času. Předpokládá se tedy, že to bude prvotřídní vypracování díla. Také to bude práce, kteru budete odevzdávat k maturitám, oukej? Nějaké dotazy?“

Přihlásil se kdo jiný, než moje roztomilá sousedka Bree. „A budeme si moct svýho patrnera vybrat?“ Když se zeptala, mrkla na toho nového kluka, který stál pořád vedle učitele. Teprve v tu chvíli jsem se na něho poprvé podívala. Jinak byl tak tichý, že jsem si ani nevšimla, že je stále v místnosti.

Na první pohled mě zaujaly jeho pronikavě šedé oči. Vypadaly jako propast, ve které odněkud z hlouby, svítí nějaké tajemné světlo. Zaujala mě i jejich vělikost a to jak byly orámované hustými, dlouhými a černými řasami. Černé měl také vlasy, i oblečení na sobě. Snažil se dýchat pusou, jako by měl rýmu. Jeho plné rty se při každém nádechu pohly. Sváděly k políbení, to ano. Chudák Bree, vedle mě, se jistě nemůže dočkat konce hodiny, kdy ho celého bude chtít se mnou rozebrat.

Připadal mi trochu nervózně. Tělo měl napjaté, což bylo poznat z toho, jak tam tak stál. A ne, že by jeho tělo nebylo k sežrání. No páni. Myslím, že tenhle Erik hraje nějaký sport, protože takhle nějak si představuji fotbalistu skříženýho s krasobruslařem. Celé osazenstvo dívek na něj hledělo jako na boha. Nechtěla jsem patřit mezi ně. Myslím si, že ani jemu není příjemné, jak na něho všichni civí. Proto jsem toho chtě nechtě nechala.

„Drahá Bree, to je dobrý dotaz.“ Učitel se zakřenil směrem na třídu a začal matoucně pohybovat rukama. Naznačil, abychom předstoupili dopředu k němu, do části místnosti, kam patří stojany, když malujeme.

„Stoupněte si teď vedle sebe do řady a já vás rozdělím.“ Bree si stoupla na začátek mezi toho nového a mě. Viděla jsem, jak tajně doufá, že učilel bude brát studenty po dvojcích podle toho, vedle koho stojí. Jenomže následně byla vyvedena v omyl.

„Prvý, druhý, prvý, duhý,…“ rozpočítával učitel až do konce řady, „tak a teď se ti prví postaví před druhé, a tak, jak vedle sebe stojíte, spolu budete ve dvojici. Vy druzí taktéž.“ Tak tohle mi bude moje nejlepší kámoška předhazovat do konce školy. Ona si tolik přála být v týmu s tím sexy novým klukem a teď s ním není. Ona dostala do dvojice holku s rovnátky, co se pořád navzájem pomlouvají a on… počkat. S kým jsem já? Nepatrně jsem se otočila po své pravici. Oh ne. Tak tohle mi bude Bree předhazovat do konce mého života. To Erik je můj parťák na malování. Tak alespoň tajně doufám, že má smysl pro umění a nebudu na konci školy koukat na svůj portrét, jak spadlá z višně.

„Ale s tím já nesouhlasím. Nechci bejt s Marcy. Takovejhle… ksicht se přece nedá zvěčnit.“ Oponovala Bree učiteli. Ta se uměla jako jediná ze třídy vždycky ozvat, pokud se jí něco nelíbilo.

„Holt. Potrefená husa se vždycky ozve, že? Není o čem diskutovat, slečno Hillová. To by si pak mohl vymýšlet každý svá pravidla a to by nešlo. Takže připravte si všichni svá stanoviště a můžete začít.“ Učitel naznačil, že je to jeho poslední, konečné slovo, a že jakoukoliv další reklamaci poslouchat nebude.

Šla jsem tedy s mým novým spolužákem k našemu místu.

„Jak že se jmenuješ?“ Vylétlo ze mě, když jsem se snažila narovnat stojan. Samozřejmě, že jeho jméno znám, jen jsem potřebovala nějak začít. Jenomže on jen seděl na lavičce a zíral někam za mě do dálky. Proto jsem nechala stojan stojanem a napřáhla k němu svou ruku na pozdrav.

„Já jsem Nina Greenová a tvoje jméno?“ Měla jsem pocit, že podat mi ruku pro něj byla prostě jen slušnost, zato já jsem chtěla o něm vědět víc. A nejen proto, že mě moje bývalá spolusedící bude zpovídat, jako by byla agentka FBI, ale z části i proto, že ten kluk vypadal na druhou stranu docela normálně.

„Erik. Říkej mi prostě Erik.“ Jo aha. Culil se na mě, jako bych řekla nějaký vtip a on se nesměl smát nahlas. Mohl se klidně smát mě, ale neměl pro to důvod.

„Chceš začít ty nebo mám já?“ Zeptala jsem se ho, jako by mi to bylo jedno, ale ve skutečnosti, bych se styděla, kdyby se měl na mě dívat a malovat mě. Nic mi na to neřekl, jen si prostě vzal ze své tašky štětce a barvy. Začal se chystat mě malovat, aniž by mi to řekl. Musela jsem vyčíst z toho, co dělal, co vlastně udělat chce. Jestli to takhle bude pořád, koupím mu blok a propisku, pokud je mu trapné a dokonce směšné se se mnou bavit. Ani jsem nepostřehla, celá zamyšlěná, že stojí vedle mě a drží mě za rameno.

„Posaď se.“ Řekl mi a přitom mě tlačil směrem dolů, dokud jsem nedosedla.

„Tak a teď se nehýbej, budu si tě natáčet, jak budu potřebovat.“ Jeho prsty byly tak jemné a chladné. On celý byl jako vytesaný s nějakého kamene. Po celou dobu, co na mě sahal, se mi díval do očí, vůbec nemohl vědět, jak budu vypadat, až s natáčením skončí a on se vzdálí, aby posoudil, jestli to udělal dobře. To by dokázal jen někdo opravdu zkušený nebo někdo, kdo malovanou osobu moc dobře zná. Pak by mě teprve dokázal natočit tak, aby byl s výsledkem spokojen. Jinak ne.

Když, ale dokončil moji úpravu, a poodstoupil byl nadmíru spokojen. Dokonce na mě mrknul, což bylo znamení. Vše, je v nejlepším pořádku.

„Dobře… Nino. Mužeme začít. A kdybych tě mohl poprosit, než na to zapomenu,“ zakřenil se, „příště si neber tuhle blůzku,“ pak se podíval na bílé plátno, „tedy jakoukoli, s takovým výstřihem. Dost by si mi tu práci usnadnila.“ Erik byl už soustředěný na práci, zato já byla červená, jako rajče až na zadku. Snažila jsem se posunout opatrně, bez nějakého pohnutí větší část halenky nahoru. No to nám ten den pěkně začíná.

Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelná Nina - 1. kapitola: