OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Král se vrátil 3. kapitola

01.03.2012 (07:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1386×

3. kapitola

Naštvaně jsem kráčela chodbou, vše co mi přišlo do cesty, tak skončilo na zemi. Krásné vázy, sošky, prostě všechno se stalo obětí mého hněvu. Stejně to nebylo správné, ty věci za to nemohou, to Lorcan, ale jeho bych těžko rozbila na tisíce kousků, i když to zní náramně lákavě. Pěkně bych do něj strčila, on by se rozbil, Agnes by ho zametla a bylo by to. Škoda, že to tak nejde.

Vešla jsem do komnaty a silně jsem buchla dveřmi, bohužel ten otrava si nedal říct a vešel do komnaty za mnou.

„Vereno, proč tohle říkáš?“ zeptal se mě můj manžel a díval se mi do očí.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„To, že mě nenávidíš. Oba víme, že to není pravda. Jsou to jenom slova, navíc nepravdivá, ale i ty mě bolí, Vereno, i já mám své city, na rozdíl od tebe jsem si tě vzal, protože jsem se do tebe zamiloval, nebral jsem si tě jenom kvůli tvé říši a trůnu.“

Tak tím mi vyrazil dech. Opravdu jsem mu tak ublížila? Ale on snad ví, že to nemyslím vážně? Moje povaha je prudká a vznětlivá, říkám různé věci, ale nikdy je nemyslím vážně a Lorcan to ví. Navíc mi říká, že si mě na rozdíl ode mě nebral z prospěchu. Kdyby jenom tak věděl, že já jeho taky, když jsem toho krásného, drzého kluka poznala, tak se můj svět změnil, ale nikdy jsem to neřekla nahlas, možná protože jsem nechtěla, aby věděl, jak na mě působí, protože pak by mě dokázal ovládat jako loutku, jako zamilovanou, hloupou loutku a tou já nikdy nechci být, proto si radši držím odstup a své city si nepřiznám, já vím, jsem hlupák, obyčejný emancipovaný hlupák.

„Lorcane, já… promiň mi to, prosím,“ šeptla jsem.

„Není co promíjet, vím, jaká jsi a že to nemyslíš vážně a taky vím, že ani nevíš, jak mě ta slova bolí, ale byl bych rád, kdybys slovo nenávidím, říkala jenom jednou denně, protože to ještě unesu ano? Domluvíme se tak?“ řekl tiše Lorcan a usmál se.

Vida, směje se, je to dobré. Malá krize je zažehnána. Vážně jsem netušila, že mu tolik ubližuju, ale jsem vážně krutá. Vrátí se domů po tak dlouhé době a já se k němu chovám hrozně. To přivítání mohlo být vážně lepší. Ne, že bych se mu hned vrhla kolem krku, to vážně ne, ale malý, krátký úsměv, a slovo vítej, by stačily. Když já byla tolik zaslepena touhou po trůnu a kralování, no, vlastně jsem pořád.

„Vereno, víš… tenhle můj návrat není lehký ani pro mě, nemysli si, ale to zvládneme, nemám v plánu tě nějak omezovat, budeš vládnout se mnou, budu se řídit tvými radami, věř mi.“

„Věřím ti ale…“

„Ale není to, jako kdybys vládla sama,“ dokončil za mě můj manžel.

„Ano, přesně tak.“

„No, uvidíme, nějak to vyřešíme, půjdu zase dolů, podívám se, co dobrého nám kuchařky uvaří na uvítanou,“ řekl vesele Lorcan.

Díval se na mě a pomalu se ke mně přibližoval. Jemně mi ukazováčkem nadzvedl bradu a chvíli se mi díval do očí. Proboha, ať už přestane, nebo se v těch jeho nádherných očích utopím.

„Vereno já… můžu?“ zeptal se tiše.

Lehce jsem se usmála a kývla. Lorcan se ke mně opatrně sehnul a lehce mě políbil na rty.

„Díky,“ šeptl a odešel.

Prudce jsem vydechla a posadila jsem se na postel. Ach, Lorcane, Lorcane, ty mi dáváš. Ty jeden krásný mizero, ty mi tolik komplikuješ můj královský život, ale k životu přece komplikace patří a navíc moje komplikace ztělesňuje krásný muž, můj muž. Komplikace mají prostě mnoho podob.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Král se vrátil 3. kapitola: