OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Král se vrátil 4. kapitola

29.11.2012 (10:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1459×

 
Moc, opravdu moc si vážím vaší podpory a komentářů. Je mi vážně líto, že přidávám tak skromně, ale má to své důvody, respektive jeden důvod, a to je škola. Opravdu se snažím přidávat, jak jen to jde, ale znáte to.

Celý hrad jako by s příchodem mého muže ožil. Veselí bylo dokonce i všude kolem. Vesnice se radovaly, přísahala bych, že slyším křik vesnic na míle vzdálených. Cítila jsem se zrazena svými poddanými. Všichni byli nadšeni návratem svého krále a královna se pro ně zase stala jenom součástí vybavení hradu. Čekala jsem to, ale ne tak rychle.

Pomalu se začínám připravovat, že se zase vrátím ke každodenním povinnostem ženy v mém postavení. Budu vyšívat, kochat se krajinou a učit se hrát na loutnu. Přísahám, jestli ještě jednou uvidím tu otravnou učitelku, tak jí tu loutnu vážně omlátím o hlavu, ona byla první a jediná má poddaná, která po odchodu mého manžela ode mne dostala výpověď, Lorcan mi to sice zakazoval, rád mě trápil a říkal mi, jak hraju krásně, ale když tu nebyl, tak milá Juta letěla i s tím příšerným nástrojem.

Upravila jsem se a vyšla jsem z naší komnaty. Celý hrad se hemžil služebnictvem, které připravovalo oslavu návratu jejich milovaného krále. Služky zdobily sály, kuchařky připravovaly v kuchyni samé lahůdky, hm, jestlipak připraví i tu výbornou jehněčí kýtu?

„Už jsi se… uklidnila?“ ozval se za mnou můj manžel. To snad ne, on mi vážně nedopřeje ani chvilku klidu a ticha.

„Ano,“ řekla jsem důrazně a zrychlila jsem krok.

Tichý smích mého manžela, který se za mnou ozýval, mě rozzuřil do běla. Tři roky jsem byla úplně v klidu, dobrá, občas byly starosti s Aregony, ale nikdy jsem nebyla tak moc vzteklá. Kvůli tomu floutkovi budu mít vrásky!

„Vážně ses uklidnila?“ ozval se vedle mne opět můj manžel. Zase mě dohnal, ksakru!

Prudce jsem se na něj otočila. Z mých očí sršely blesky, zatínala jsem pěsti a měla sto chutí mu pár ranami dokázat, jak jsem klidná. Na tváři mu zase pohrával ten jeho dokonalý úsměv a v jeho očích byly ty pověstné veselé plamínky.

„Lorcane, dej si pozor,“ zasyčela jsem.

„A před čím, má lásko?“ zeptal se zmateně. Najednou vzhlédl a podíval se na lustr, který mu visel nad hlavou. „Oh, díky lásko, ten lustr se opravdu divně kýve, pojď, půjdeme stranou.“

S otevřenou pusou jsem sledovala, jak mě opatrně chytá kolem pasu a vede mě o pár kroků dál. Jeho ruka z mého pasu zmizela. Stále jsem byla mírně šokována a zmatená jeho proslovem o lustru. Po chvilce jsem se odvážila vzhlédnout a pohlédnout na něj. Díval se na mě vážně, ale cukaly mu koutky.

„Ten lustr nebyl jediné nebezpečí, které ti hrozilo a stále hrozí,“ šeptla jsem.

„Vážně?“ žasl můj manžel. „Ale nezdálo by se mi, že se kývala i podlaha,“ zasmál se.

„Lorcane!“ zaječela jsem

Najednou můj manžel zvážněl. Přistoupil ke mně blíž a lehce mě uchopil za ruku.

„Ale no tak, Vereno, vážně bys mě chtěla touhle tvojí malinkatou ručkou, touhle malinkatou pěstičkou uhodit? To přece ne, mohla by sis ublížit, lásko, víš? A to já rozhodně nechci.“

Pomalu mou ruku zvedal ke svým rtům. Moje srdce zase začalo být jako splašené, cítila jsem tep až v krku. Jeho rty se lehce otřely o vršek mé ruky. Nepřestal, následoval jeden polibek za druhým.

Cítila jsem, že opět podléhám. Musím něco udělat, no tak, Vereno! Vzpamatuj se! Očima jsem těkala po Lorcanovi a po sále. Najednou mě do očí uhodila jedna věc. Neváhala jsem. Vytrhla jsem mého manželovi mou ruku, sundala jsem ze zdi obraz Lorcanova šíleného pra pra strýce a narazila ho Lorcanovi na hlavu.

„Vidíš, lásko, ani pěsti nepotřebuju,“ zasmála jsem se a utíkala jsem pryč.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Král se vrátil 4. kapitola: