OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Král se vrátil Prolog a 1. kapitola

11.04.2011 (14:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1959×

Prolog

Seděla jsem na koni před mým hradem a dívala jsem se, jak je prví legie rozprášena.
„Královno, tohle nemůžeme vyhrát. Aregonů jsou stovky.“
„My to dokážeme, Leone! Musíme! Už roky se jim bráníme, teď nesmíme padnout.“
Moji vojáci se seřadili do formací. Moje srdce mi bilo jako splašené. Tuhle bitvu nemůžeme vyhrát, ale zároveň ji nesmíme prohrát. Aregonové, naši dávní nepřátelé, se blížili k našemu hradu.
„První legie je rozprášena, královno, Aregonové se blíží. Nebylo by lepší, kdyby jsme se...“
„Ne, na to ani nemysli, Leone! Vzdávat se nebudeme, jak na tohle vůbec můžeš pomýšlet?“
Armáda Aregonů se stále blížila.
„Královnu, vidíte to?!“ zakřičel Leon, kapitán mých vojsk, a ukazoval někam nalevo.
Podívala jsem se směrem, kam ukazoval. Panebože, to není možné, on se vrátil!
„Královno, on se vrátil! Vidíte tu jeho velkou armádu. My vyhrajeme!“
Početná armáda mého manžela zaútočila na Aregony. Ti byli překvapeni. Návrat mého manžela neočekával nikdo, vůbec nikdo.
„Do boje!“ zakřičela jsem se svou armádou na pomoc mému manželovi.
Aregonů začalo pomalu a jistě ubývat. Zbytek Aregonů hnala armáda mého muže na ústup. Ustupují, oni ustupují! Kolem mě se ozval vítězný pokřik.
„Dokázali jsme to, královno.“
„Ne, Leone, můj manžel to dokázal.“
Pobídla jsem koně a jela jsem ke hradu. Vjela jsem na nádvoří, sundala jsem si přilbici.
„Temiku!“ zavolala jsem svého sluhu.
Temik se vyřítil ze stájí.
„Ano, královno?"
„Postarej se o mého koně,“ řekla jsem.
„Ano paní,“ řekl Temik a pozoroval mě.
„Co se děje, Temiku? Proč se na mě tak díváš?“
„Paní, sledoval jsem bitvu. On se vrátil, král se vrátil, je to tak?“
„Ano, Temiku, král je doma.“

1. kapitola

Ano, je to tak můj nemilovaný manžel, král Lorcan se vrátil. Vrátil se po třech letech toulání se po naší zemi a plenění okolních království. Vůbec nejsem ráda, že se vrátil. Chvíle pohody končí, moje vláda končí a opět začíná moje úloha poslušné manželky, se kterou jsem se nikdy nedokázala smířit. Proč musí vládnout muži a my ženy, můžeme jenom mít tu čest být po jejich boku? Proč nemůžou vládnout královny a králové být jenom na okrasu?
Měla jsem takovou radost, když mi Lorcan oznámil, že v době jeho nepřítomnosti budu rozhodovat o království já a ne naši kancléři. Divila jsem se, že mi Lorcan vkládá do rukou takovou moc a nebo jí se, že království pod mou vládou padne a navíc jsou tu ti Aregoni. Nechápala jsem, že mě můj manžel dovolí království vést a spravovat. Není to běžné, kancléři měli vůči tomu výhrady, ale proti slovu mého manžela nic dělat nemohou.
Království se mi dařilo po dobu nepřítomnosti krále bránit, ale nevím, jak by dopadla dnešní bitva, kdyby se Lorcan nevrátil. Můj muž vždy dokázal dělat více věcí najednou. Dnes zachránil své království a zároveň mi sebral moji vládu.
Vešla jsem do hradu a zamířila jsem do své komnaty, potřebovala jsem se zbavit toho těžkého brnění. Nikde jsem nenarazila ani na jednu služku, určitě jsou všechny někde schované, takže si brnění musím sundat sama, uf, to bude dřina.
Jak to ti muži můžou nosit, je to těžké, nepraktické, těžkou se obléká a svléká, ale na druhou stanu, chrání před šípy a údery mečů.
Konečně jsem se dobelhala do své komnaty a začala jsem si rozepínat řemínky, které drží brnění pohromadě. To mi ještě šlo, ale jak mile přišlo na sundávání krunýře bylo to horší.
„Chceš pomoct,“ ozval se za mnou důvěrně známý, drsný, mužský hlas. Hlas mého manžela. Ten jeho hlas! Ty jeho hlas plný výsměchu!
Otočila jsem se a uviděla jsem se ho, jak se opírá o rám dveří a usmívá se. Mizera, určitě má z mého zápolení s brněním ohromnou zábavu.
„Ne,“ zasyčela jsem a pokračovala jsem se sundáváním brnění.
„To je mi ale přivítání, má paní. Tvůj milovaný manžel se po třech letech vrátí domů, a co ho tu čeká? Armáda Aregonů a nevděčná manželka? To se mi moc nelíbí.“ Z jeho tváře stále neslézal ten jeho úsměv! Nesnáším ten jeho úsměv! Ten jeho překrásný, neodolatelný úsměv.
„Tak si se neměl vracet,“ zašeptala jsem.
„Ale ale. Tak neměl vracet? A jak by to tady vypadalo? Kdybych se nerozhodl vrátit domů, tak by moje království už nebylo moje, ale patřilo by Aregonům. Pochybuji, že by ses téhle aregonské armádě ubránila.“
„Možná neubránila, ale co jsem mohla dělat, když jsi odjel, vzal sis sebou polovinu naší armády a Aregoni ihned začali útočit. Tři roky! Tři roky jsme jejich útoku odolávali, ale dnes ...“
„Dnes bys to prohrála,“ konstatoval můj muž.
„Ano,“ řekla jsem.
„Takže jsi vlastně ráda, že jsem doma, nemám pravdu? Beze mě bys to dnes nezvládla, přiznej si to.“
Zamračila jsem se. Ano, přiznávám, že bych to bez něj nezvládla, ale nepřiznám to nahlas, tu radost mu neudělám.
„Víš co, nebudeme to už probírat. Království je ubráněno, tečka. A ty bys teď měla začít připravovat slavnost na oslavu mého návratu, tedy až se ti podaří vymotat z toho brnění.“
„Sakra! Tak už mi krucinál z toho pomoz,“ zakřičela jsem.
Lorcan se usmál a přistoupil ke mně.
„Tak ukaž,“ řekl a začal ze mě brnění svlékat.
Pozorovala jsem ho. Vůbec se za ty tři roky nezměnil. Jeho dlouhé černé vlasy se stále kroutily do všech stran a jeho překrásné modré oči stále způsobovaly to, že moje srdce bilo jako splašené. Nenáviděla jsem ho za to. Nenáviděla jsem ho za to, jak překrásně se usmívá, jak na něj reaguji, jak se v jeho přítomnosti cítím nesvá. Proč se proboha musel vracet.
„Tak a je to,“ řekl Lorcan, když ze mě sundal poslední kousek brnění a odhodil ho na zem.
„Díky,“ řekla jsem trpce.
Lorcan mě jemně chytil za paže a podíval se mi do očí.
„Chyběla jsi mi, Vereno,“ řekl a políbil mě na čelo.
Jeho hebké rty se stále dotýkaly mého čela. Začala jsem se třást. Vždy, když se mě jenom dotkl, nebo když mě políbil, tak se mi začaly podlamovat kolena. Proč? Proč se mi tohle děje? Co se mnou dělá?
„Od tebe se asi „ty mě taky“ nedočkám viď?“ řekl a zasmál se.
„To tedy ne.“
„No dobře.“
Pustil mě a odstoupil ode mě. Díky bohu. V jeho blízkosti mi nebylo moc dobře. Cítila jsem se slabá, jako bych to ani nebyla já, jakoby to bylo moje křehké slabé já. Za to všechno může on. On je mojí slabostí!
„Tak, já půjdu ještě něco zařídit, musíme přece uspořádat oslavu mého návratu,“ řekl, otočil se a chystal se k obchodu.
„Lorcane,“ oslovila jsem ho.
„Ano?“ Otočil se.
„Nenávidím tě,“ zašeptala jsem.
Lorcan se jenom usmál a řekl: „Taky tě miluju.“ Po těchto slovech se sebral a odešel.
„Ty mizero!“ zakřičela jsem ještě z plných plic a po celé chodbě se rozezněl ten jeho hlasitý smích. Jsem mu k smíchu! Jsem svému manželovi, svému králi k smíchu! Tohle je život.
Proklínám ho. On se prostě musí vrátit. Proč? Bylo mi tak dobře a teď zase začíná to trápení z jeho přítomnosti, trápení z toho, že jsem zase na vedlejší koleji, že jsem zase jenom na okrasu, že jsem jenom obyčejná manželka krále, které nemá do čeho mluvit, kterou nikdo neposlouchá, která se celý den jenom nudí a zkouší si šaty, nebo šperky.
Takhle jsem si to nepředstavovala. Když jsem byla malá, tak jsem si říkala, že když nemám žádné bratry, tak budu po otcově smrti královna, budu vládnout mému velkému království a budu se snažit o jeho rozkvět, ale vše se změnilo, když mi  můj otec, král Liam, řekl, že ženy vládnout nemůžou, že vždy musí vládnout muži a já se budu muset vdát. Pak šlo vše ráz na ráz, přijel sousední král, se svým synem princem Lorcanem a oznámili se naše zásnuby. Lorcan se mi líbil, ano, byl pohledný, ale vzít jsem si ho nechtěla. Otec mi ale vysvětlil, že spojením našeho království a království Lorcanova otce, krále Simona, vznikne velká a mocná říše, že náš sňatek bude výhodou pro všechny. Nezbývalo mi nic jiného, než si toho floutka rozmazleného vzít. Po několika týdnech od svatby jsem zjistila, že Lorcan zas tak špatný není, je milý, vtipný a navíc si ze mě rád utahuje. Vše bylo v pořádku, ale pak se vše změnilo. Dva roky po naší svatbě umřel můj otec a za další rok i otec Lorcana. Bylo to těžké období. Můj manžel truchlil a navíc musel zvládat všechny záležitosti okolo království a ještě ke všemu začali útoky těch proradných Aregonů. Lorcan se ale ukázal jako dobrý král, se vším se dokázal vypořádat a dokonce se ukázal jako výborný manžel. Ze smrti mého otce jsem se dlouho vzpamatovávala a Lorcan byl vždy se mnou, byl tu pro mě a já pro něj.

Doba našeho souznění ale netrvala dlouho, vlastně jsem za to mohla já, začala jsem se totiž plést do královských záležitostí, i když mě otec varoval, že to dělat nemám. Já se prostě nedokázala udržet. Některé Lorcanovy názory se mi prostě nelíbily a já jsem jenom vyjádřila svůj názor, ale tím jsem si pěkně zavařila. S manželem jsme se hádali skoro denně, tedy spíš jsem se já hádala s ním. Já jsem na něj řvala jak smyslů zbavená, ale Lorcan se jenom na mě díval a smál se. Nevím, co mu na tom přišlo směšné, proč mi neodporoval, proč mi to nevyvracel? Ne, on prostě jenom mlčel a smál se. Jednou mi dokonce řekl: „Miluju tvůj temperament.“ A jednou dokonce: „Víš, že ti to sluší, když se zlobíš, Vereno?“

Neustále mě zlobil a vytáčel, nedalo se to vydržet, ale když řekl, že odjíždí a neví, kdy se vrátí, tak se ve mně pralo několik pocitů, radost, smutek, strach o něj, vztek, že mě tu nechá na pospas Aregonům, ale on mi řekl, že vláda po dobu jeho nepřítomnosti bude moje, že mi věří a že na sebe dá pozor, tak jsem se docela uklidnila. Slovo krále je slovo krále a král vždycky svá slova plní, věřila jsem, že na sebe dá pozor.

Pak to začalo utíkat, dny, týdny, měsíce, roky. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že se manžel už nevrátí, buď je mrtvý, nebo se usídlil jinde, třeba dobyl nějaké království, usídlil se tam, našel si novou manželku, která je poslušná a do ničeho mu nemluví. Vlastně jsem se moc netrápila, znamenalo to, že vláda je moje a kdyby ty Arogoni neútočili, tak by moje vláda byla bez chyby. Království prosperovalo, zažívalo období rozkvětu i přes nájezdy Aregonů. Lid mě miloval a obdivoval. Ale on se musel vrátit!

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Král se vrátil Prolog a 1. kapitola: