OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 1. kapitola

26.08.2019 (12:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 930×

1. kapitola - Návrat válečných hrdinů

Dění ve vesnici se po oznámení konce války změnilo jen nepatrně. Každý den se malá skupina lidí vydala přes zamrzlou řeku k místu, kde se krajina zvedala do mírného kopce, a hleděla do dáli, jestli neuvidí blížící se vojáky. Na malých domácích mlýncích, které vesničané používali v zimě nebo při opravách velkého mlýna pár kilometrů po proudu řeky, se vždy namlelo o drobet mouky navíc. Uklízely se světnice, kam chodívali většinou muži a kde se za tři roky nachytala vrstva prachu. Hovory na návsi nezněly tak zoufale a unaveně. Byl slyšet smích, z hostince každý večer hrála hudba, již vyluzovaly opravené hudební nástroje zanechané zde po jejich majitelích.

Od té neděle uběhly už čtyři týdny. Dnes výjimečně Delilah se Siannou nešly na mši pozdě. Už asi deset dnů nesněžilo, takže si mohly přispat, protože nemusely prohazovat cestu do vesnice. Ušlapaný sníh klouzal pod nohama obou žen a cesta jim trvala déle než obyčejně, ale i tak Delilah zarazila dceru před otevřenými dveřmi do kostela, kde už se pomalu shromažďovali vesničané. Zatáhla ji kousek stranou a pošeptala jí do ucha: „Dnes bys měla zůstat o něco déle a nechat se vyzpovídat. Kněz si stěžoval, že už ses u něj dlouho nezastavila."

„Máti, k tomu mě přece nebudeš nutit!" ohradila se okamžitě rozčíleně. „Vždyť víš, jak to dopadá, když se nechám vyzpovídat."

„Udělej to pro mě, ano? Bude zase na chvíli klid." Sianna se chvíli vzdorovitě dívala do matčiných očí, ale nakonec kývla. Delilah ji pohladila po tváři, jako to dělávala, když jí její holčička sahala sotva k pasu. Vstoupily do kostela společně, hned u dveří se zase rozdělily. Havlil na svém obvyklém místě ještě nebyl. Sianna se posadila do rohu lavice, kde ze zdi vycházel chlad a objala se rukama. Nenáviděla chodit ke zpovědi ze dvou jasných důvodů. Neměla nic, co by knězi pověděla, a nestála o jeho rádoby starostlivou přednášku, které se jí pokaždé dostávalo. Ale ze všeho nejvíc jí vadila knězova přehnaná náklonnost k ní. Vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Ani si nevšimla, že Havlil už sedí vedle delší dobu. Až když se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha, probrala se ze svého zamyšlení. „Jdeš ke zpovědi, co?"

Protočila očima, svezla se po lavici níž a kývla. „Zase si stěžoval. Jsem zvědavá, co to bude tentokrát."

Mše ubýhala pomaleji než kdy jindy, každá věta se Sianně zdála nekonečná. Žádnou z modliteb pořádně nevnímala a nepřipojila se k jediné písni. Přála si, ať už to skončí a ona si bude moct odbýt tu nepříjemnou záležitost. Dočkala se po dvou hodinách, které jí připadaly jako dva měsíce. Zůstala sedět v lavici, když se ostatní zvedali. Sledovala, jak každá rodina háže do pokladny minci a jak jim kněz žehná. Sama mezi prsty převalovala dva měďáky, které také za chvíli vhodí do pokladny.

Jako poslední odcházela Delilah. Povzbudivě se na dceru usmála, když procházela dveřmi. Měla namířeno k rodině Shehrilů, kde se dralo peří pro jejich nejstarší dceru. Kněz počkal, než se za ženou zavřou dveře a s rukama sepjatýma za zády pokynul Sianně, aby přišla blíž. Neposadil se do zpovědnice, to ostatně nikdy nedělal, když si s ní povídal. Místo toho poklepal na místo vedle sebe na přední lavici. Sian se poslušně posadila vedle něj, ale pohled upírala ke kolu nad oltářem, které značilo čtyři hlavní božstva.

„Jak se ti daří, mé dítě?" zeptal se kněz. Jmenoval se Gredar, vlasy měl úplně bílé a vrásky kolem očí tak hluboké, že o něm lidé někdy říkávali, že už musel zemřít a bohové na zemi uchovali jen tělo jako schránku s jeho duší.

„Dobře. V rámci možností," odpověděla dívka s veškerou slušností, kterou v sobě našla.

„Co tě trápí, děvče. Pozoruji tě delší dobu a vypadáš sklesle. Víš moc dobře, že jsou tvá tajemství u mě v bezpečí." Sianna mu neodpovídala. Dál zírala ke kolu nad oltářem. Bylo ze čtyř různě velkých částí. Teď největší část patřila bohu zimy. Tenhle díl byl stejně chudý jako zima, měl ledově modrou barvu a byly kolem něj obmotané stébla zmrzlé trávy a chvoje.

„Měla bys mě navštěvovat častěji, Sianno, určitě to pomůže tvé ztrápené duši," pokračoval Gredar a dívka se v duchu pobaveně ušklíbla. Kněz jí položil ruku na koleno a snad ji tak chtěl uklidnit. Ona jeho ruku bez zaváhání shodila. Poslední roky si k ní dovoloval víc, než bylo zdrávo. Jeho přátelské dotyky nebo aspoň pokusy o ně se opakovaly při každé ze zpovědí. Sianna mu nikdy nedovolila překročit hranici a ani neměla v plánu to někdy udělat.

„Má duše je tak unavená z ustavičného modlení, že jí nezbyde čas na nějaké zhřešení, otče," odpověděla mu odměřeně a odsunula se od něj dál. Tahle drzá - a naprosto smyšlená - poznámka kněze očividně nepotěšila. Postavil se, hněvivě na ni hleděl s očima zapadlýma do staré tváře. Prohlédl si dívku od hlavy k patě, založil si ruce na prsou, takže ještě víc vynikl pupek, který schovával pod kněžskou sutanou.

„Měla bys se stydět, ty malá lhářko. Takhle znesvěcovat svatou půdu," pokáral ji natahuje k dívce dlaň. Jako slušně vychované děvče by měla svatému otci ruku políbit a zamumlat omluvu. Ona místo toho hleděla vyzývavě do jeho očí. Jak daleko jsi schopný zajít, staříčku?

„Budeš sem muset chodit každý den, dítě. Tvůj démonský původ z tebe můžu dostat jen já," řekl Gredar. Zase narážel na věc, která ho na dívce zřejmě velice přitahovala. Její modré oči totiž nebyly vůbec běžné. To na pravé straně obličeje mělo nad zornicí šedou barvu a dále přecházelo do zářivé skořicově hnědé, která se zase měnila ve světle modrou. I v tmavých vlasech měla některé prameny výrazně světlejší. Vesničané často mluvili o tom, jak ji jako nemluvně vyměnili pekelní démoni z kolébky za pravé dítě, které pak sežrali. Když ale dívka rostla a neprojevovala sebemenší známky nadpřirozena, přijali ji mezi sebe.

„Tohle nebylo vtipné před jednadvaceti lety a pořád to není vtipné," odsekla, rychle se postavila, už se chtěla otočit k odchodu, ale kněz ji chytil za loket. Zastavila se uprostřed pohybu. Měla neuvěřitelně silné sebeovládání a trpělivost, ale dnes už se ovládnout nedokázala. Za ty tři roky tolikrát musela potlačovat vztek na kněze a dnes pohár její trpělivosti prostě přetekl. Najednou měla potřebu strčit do kněze, mlátit do něj, křičet, udělat scénu... Zhluboka se nadechla, pevně sevřela oči.

„Víš stejně dobře jako já, že jen moje dobrá vůle a mé starosti brání té pekelné stvůře, aby se tě zmocnila. Proč mi prostě nedáš to, co chci a budeme oba šťastní," úlisně se na dívku usmál, natáhl se po jednom z knoflíků jejího kabátu, ale pro Siannu tohle byla poslední kapka.

Strčila do starce tak silně, až odvrávoral několik metrů od ní. Její obličej zrudl v zuřivosti. Popadla první věc, co potkala, a mrštila jí po knězi. K jeho smůle to byla tlustá modlící kniha. Trefila ho do břicha a stařec v šoku spadl na zem. „Já vám ukážu tu pekelnou stvůru, jestli se mě ještě jednou dotknete, svatý otče! Varuji vás naposledy. Zkusíte něco znovu a všichni se dozví, o co se pokoušíte!" křičela na něj jako smyslů zbavená, z očí jí vytryskly slzy, i když brečet vůbec nechtěla. Utřela si je rukávem a otočila se ke dveřím.

„Nikdo ti neuvěří, má drahá. Nikdo."

Ztuhla uprostřed uličky. V duchu věděla, že ta bestie válející se na podlaze má pravdu. Vesničané by tomu nikdy nevěřili. „Všichni možná ne," procedila mezi zuby. Mezi prsty pořád svírala dva měďáky. Ve vzteku je po starci mrštila. „Ale můj otec ano."

✯✯✯

Nejspíš by měla jít za matkou do Shehrilova domu. Jenže neměla sílu na to se jí podívat do očí. Po tvářích jí tekly slzy proudem a ona je nestačila utírat. Takhle končila skoro každá ze zpovědí za poslední tři roky. Ještě nikdy nedala knězi tak důrazně najevo, co si o tom všem myslí. Upřímně se bála, že to přehnala a jaké pomluvy by mohl začít, pokud mu dřív nebo později nedá, co chce.

Havlil už na ni čekal před dveřmi kostela. Ve vzteku si ho nevšimla a proběhla kolem. Bez větší námahy ji dohnal a sevřel v náručí. Jen on věděl, jak se k ní kněz chová. Ale ani syn rychtáře s tím nic nezmohl. Mrzáci neměli ve vesnici lehký život, ať už pocházeli z jakékoliv rodiny.

Odvedl Siannu na statek do svého pokoje, vysvlékl ji z těžkého kabátu, rozvázal šátek a sundal boty. Pak se v objetí svalili na postel, zdravou rukou ji držel kolem ramen, tou zmrzačenou dělal kolečka v její dlani a bez ustání šeptal slova útěchy.

Trvalo několik hodin, než Sianna přestala plakat. Oči měla celé červené a opuchlé. Hruď se jí zdvihala, jako by běžela o život. Byla unavená, i když od rána skoro nehnula prstem. Chtěla by svou matku nenávidět za to, čemu ji zase vystavila, ale v hloubi duše věděla, že kdyby se nebála říct jí pravdu, nic z toho by se neopakovalo.

Ještě déle trvalo, než se Havlilovi podařilo zlepšit jí náladu. Mluvil bez přestávek a snažil se Sian přimět k pousmání. Vyprávěl příběhy, pronášel plané sliby a stavěl před ni vzdušné zámky o jejich budoucnosti. „A až se vrátíme, ukážeme jim, že si s námi není radno zahrávat. Přijedeme v kočáře s čtyřspřežím a vojáky. Necháš kněze vyvést na náves, před všemi ho zesměšníš..."

„To by se mi líbilo," zamumlala tiše, zvedla koutky úst v krátkém unaveném úsměvu. „Kéž by to byla pravda."

„Nikdo neví, co se stane zítra. Proč by to za pár let nemohla být pravda?"

„Protože to zní až moc hezky, aby se to vážně stalo," odpověděla kamarádovi a ještě víc se přitiskla k jeho boku jako klíště. Havlil se nijak nebránil. Když viděl, že se Siannina nálada pomalu, ale jistě zlepšuje, zavedl řeč na jiná témata. Bavili se o blížícím se návratu vojáků, o oblevě a povodni, která jistě po tuhé zimě přijde, o jarních pracích, o cestě do města. Zavedli řeč i na možné snížení daní, když království vyšlo z války s drtivým vítězstvím. Oba by zajímalo, kdo se ujme nově získaného území.

„Možná tam pošlou korunního prince," navrhl Havlil jednu z možností. Už neseděli v objetí, ale každý na jedné straně postele a dívali se navzájem do očí.

„Toho určitě ne," zamítla to Sianna. O královské rodině nevěděla skoro nic. Na venkově se šlechtici brali jako nutná přítěž, která lidi okrádá o peníze a nutí je pracovat zadarmo. „Král nenechá dědice tak daleko bez dozoru."

„Možná. Ale aspoň by ho to připravilo na vládnutí. Upřímně, dobrého krále jsme neměli už asi dvě století."

Sianna proti tomu nemohla nic namítnout. Byla to smutná pravda. „Uvidíme. Třeba nás ještě překvapí."

Havlil kývl na souhlas a přitáhl si kolena k bradě. Často spolu mluvili o politických záležitostech. Ostatní o to nejevili zájem a ti, co ano, si nenechali vyvrátit své názory. Proto měl modrookou dívku tak rád. Vždy ho vyslechla, nevyvracela mu jeho názory, ale skoro nikdy s ním ohledně politiky nesouhlasila. Sianna pro něj byla jako sestra i zároveň jako někdo, vedle koho si dokázal představit zbytek života. Jenže ji byla pro vesnici i pro mrzáka škoda a Havlil by si neodpustil, kdyby jí někdy stál v cestě za lepším životem.

Ani jeden z nich nepostřehl, že se venku setmělo. Až zvonek na holi ponocného je upozornil na pozdní hodinu. Sianna překvapeně vyhlédla z okna na temnou oblohu. Na čele se jí objevila provinilá vráska. „Máti nebude mít radost, že jsem celý den nepřišla pomoct," poznamenala, ale v jejím hlase nebyla ani špetka lítosti.

„Dělají ženy poslední dobou něco jiného než to nudné, pracné a pomalé oškubávání peří?"

„Co tě bere, drahý příteli," zasmála se dívka, když vstávala z postele. „Všechny budoucí nevěsty se zbláznily, když uslyšely o návratu ženichů... Osobně si myslím, že už každá z nich má tolik peří na peřiny, že budou muset být celý život v očekávání, aby je vůbec stačily všechny použít."

Mladík s jejím pobavením souhlasil, ale nedalo mu to a musel si rýpnout. „Budeš takhle reptat, až se bude drát peří na tvoji svatbu?"

„A kdo si asi vezme dceru démonů?" odpověděla mu okamžitě, její úsměv se ještě rozšířil. „Vlastně mám lepší otázku. Která matka dovolí svému synovi, aby si mě vzal za manželku, hm?"

„Třeba Cameil. Pro tu bys byla vhodná snacha."

Teď už se Sianna upřímně smála. Přátelsky praštila kamaráda do ramene a natáhla se pro kabát. Její nepříjemný zážitek byl skoro zapomenut. Havlil sledoval, jak se obléká a vesele směje, a najednou ji nechtěl jen tak vyprovodit ze dveří. I on se natáhl pro kabát. Oznámil dívce, že ji doprovodí až domů a ona bez váhání souhlasila.

Vydali se potichu chodbou, aby o nich Havlilova matka nevěděla - jistě by s nočními procházkami nesouhlasila -, vyklouzli ven ze stavení i ze dvora. Na návsi nebylo těžké po tmě chodit. Louče byly blízko sebe a světla z oken také pomáhala. Když vyšli z vesnice, bylo to už horší. Ale ani to nezkazilo jejich dobrou náladu. Čím dále byli od vesnice, tím se noc zdála tmavší. Louče byly tak daleko od sebe, že neosvětlovaly z cesty skoro nic, a hvězdy se skrývaly za tmavými mraky.

„Pozor, tady to klouže," varovala Sianna Havlila, ale asi moc pozdě. Uslyšela, jak dopadl na zem, a protože ji držel za ruku, byla na zemi jen okamžik po něm. Propukli v nový záchvat smíchu a ani ledová země pod nimi je nepřinutila se zvednout.

Ale jen co uslyšeli dusot těžkých bot v neprohrnutém sněhu, zmlkli hned. Blížila se k nim skupina více lidí a podle způsobu chůze to rozhodně nebyli vesničané ani ponocný. Zloději a zběhové z vojska potulující se kolem ve snaze bezbranné lidi okrást nebyli poslední dobou žádným velkým překvapením. Havlil se postavil jako první, vytáhl Siannu na nohy a přitáhl si ji blíž.

Kroky se blížily a s nimi i cinkání zbraní. Zahlédli, jak kolem jedné z loučí prošla čtveřice vysokých postav, nejspíš to byli samí muži. Mířili jejich směrem. Neměli moc na výběr. Mohli se uhnout stranou a doufat, že si jich ve tmě nevšimnou, nebo pospíchat ke stavení o asi půl kilometru dál.

Nehlasně se shodli na druhé možnosti a vyšlapaným sněhem chvátali k další louči. Muži za nimi byli rychlí a drželi se sotva v patnáctimetrovém odstupu. U další louče Sianna zaslechla hlas jednoho z mužů.

„Žiju... celý život... trefím i... při vánici..." Velice známý hlas. A další známý hlas mu odpověděl. Sianna ve světle ohně zastavila a s bušícím srdcem se ke čtveřici otočila čelem. I Havlil nejspíš poznal, že se nejedná o zloděje. Muži zůstali stát na okraji světelného kruhu, jako by až teď postřehli dvojici před nimi.

Všichni byli v opotřebovaném brnění s dlouhými vlasy a vousy, ale i tak je Sianna poznala. Po tváři jí začaly téct slzy štěstí. Neschopna slova se pomalu přišourala k bratrům a otci a padla kolem krku prvnímu z nich. Za chvíli jich stálo v objetí všech pět. Havlil se s úsměvem protáhl kolem rodiny a s pozdravem se vydal zpět k domovu, kde už jistě byl jeho otec i dva mladší bratři.

„Nečekali jsme vás tak brzo," vypadlo přidušeně ze Sianny. Odtáhla se od nich na vzdálenost paží a pozorně si je prohlížela. Všichni se tolik změnili a přitom byli pořád stejní. „Ale jsem ráda, že už jste konečně tady."

Její otec, Goswin Wyvernglade, na ni zíral jako na boží zjevení. Na rtech mu pomalu rozkvétal úsměv. Za okamžik se údolím rozléhal šťastný smích otce i dcery, když ji vzal do náručí. Stáli tam dlouho, než si uvědomili, že jim schází poslední člen rodiny. Všech pět jich pospíchalo domů.

Delilah nespala, v hrůze přecházela po kuchyni čekajíc na dceru. Na stole zapálila tři velké svíčky. Hned, co uslyšela kroky na zápraží, vyběhla ke dveřím. Rozrazila je před Sianniným obličejem připravená jí pořádně vyčinit za takovou nezodpovědnost, ale slova se jí zadrhla v hrdle. Chytila se obrubně dveří. Chtěla křičet, brečet, výskat radostí. Místo toho málem omdlela z překvapení. Synové matku odvedli do kuchyně a usadili ke stolu.

Tu noc nikdo z nich nespal. Všech šest jich sedělo u stolu a povídalo si. Goswin, Delilah, Trennan, Darius, Sianna a Bennet. Konečně byli zase pohromadě, živí, zdraví a šťastní. 

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 1. kapitola: