OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 10. kapitola

23.12.2019 (17:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1130×

10. kapitola - Spravedlivá krádež

V podvečer čtvrtého plesu se z královniných komnat vyhrnula dvanáctka dívek. Celé odpoledne strávily ve společnosti Jejího Veličenstva a snoubenky korunního prince. Některé se očividně dobře bavily a nechtělo se jim z přepychových místností pryč, jenže se musely ještě připravit na večer. Šest z nich, které se tvářily nadřazeně a chovaly se, jako by jim patřil celý palác, kráčelo vepředu, hlasitě se smály a opovržlivě pokukovaly po zbylých šesti. Kousek za nimi šly další dvě dívky, které se s nikým moc nebavily a snažily se nevyvolávat potíže.

Jako poslední odcházely Sianna, Maira, Tysha a Amabel. Zrzka s černovláskou si ukazovaly kapesníky s krásnými výšivkami, jímž se celé odpoledne věnovaly. Sianna muchlala kapesník s kapkami od krve v ruce a už delší dobu přemýšlela jen nad jediným. „Jeden měsíc a král s královnou uspořádali už čtvrtý ples. Kde na to pořád berou peníze?" zeptala se potichu Mairy, aby ji neslyšeli sluhové a vojáci kolem. Přitom se pobaveně usmála na toho mladého vojáka před královninými dveřmi, který před pár dny tak rozzuřeně vylezl ze dveří, když přinesla královně nový náhrdelník. Ten s obličejem rudým jako rajče uhnul pohledem pryč.

Maira pokrčila rameny a taky ztišila hlas: „To musí být z válečné kořisti. Mají teď v pokladně bohatství celého Merkinského království... Když sem před válkou máti s otcem jezdili, vyprávěli nám, že se v paláci pořádaly dva, nanejvýš tři plesy za sezónu."

„Když si teda tak namastili kapsu, mohli by snížit daně," zamumlala Sianna. Nevěděla vůbec nic o světě za hradbami města. Jak si žije prostý lid na vesnicích po celém království? Jak to vypadá s letošní úrodou? Kolik se platí daň? Maira na souhlas přikyvovala.

Odešly společně do starého paláce, kde Sianna hned vyrazila za Mairou do pokoje. Nemusela se nijak zvlášť strojit na večer. Před návštěvou u královny si vzala jedny z modrošedých šatů, náhrdelník s maličkými safíry a náušnice a učesala si vlasy. To bylo všechno, co na sobě byla ochotná změnit. Zato Maira měla mnohem složitější volbu s šaty i šperky.

Sianna seděla na židli a pozorovala blondýnku stojící před zrcadlem s nepřítomným zamyšleným výrazem, jak zkouší, který šperk se jí víc hodí k šatům. „Ten drobnější vypadá líp," řekla jí po chvíli pobaveně. Maira odložila zbylé náhrdelníky zpět do truhličky, zapnula si ten vybraný kolem krku, ale ani jednou se při tom neusmála, jak u ní bývalo zvykem. „Co se děje?" zeptala se jí Sianna.

Maira se s povzdechem sesunula na postel, zabodla pohled do podlahy a něco rychle zamumlala.

„Co to bylo?"

Dívka věnovala Sianně jediný nerudný pohled, než zase sklonila hlavu k zemi. „Říkala jsem, že se mi stýská."

„Za to se snad nemusíš stydět," snažila se ji povzbudit a přátelsky do ní šťouchla. Maiře ta slova náladu nezvedla.

„Já jen... že..." vykoktala ze sebe potichu, do očí se jí hnaly slzy. „Doma jsou teď letní slavnosti. Každý rok už od malička jsem je trávila s babičkou a bratrem, rodiče byli tady, zůstávali jsme u ní celé jaro, léto i podzim. Babička je stará, zdraví jí už tolik neslouží. Slíbila jsem jí, že s ní strávím všechny slavnosti... Co když se za pět let vrátím a ona už..."

„Pojď sem," řekla jí jen Sianna a objala ji. Nechala Mairu vyplakat. Tiše jí šeptala do ucha uklidňující slova. Stesk musel časem přijít na každou z nich. Ona si tím prošla, když marně čekala na odpověď neodeslaného dopisu. Nezbývalo nic jiného, než smutek překonat a pustit ho z hlavy na dostatečně dlouhou dobu, aby se nezbláznila. Maiře ještě nějakou dobu trvalo, než se uklidnila. Měla z pláče úplně opuchlé oči, a když se ze Siannina náručí odtáhla, prohlédla se v zrcadle a nevesele usmála. Dala se do práce, aby si stopy po pláči rychle zamaskovala.

Starší z dívek blondýnku jen pozorovala, ale všechny myšlenky si nechávala pro sebe. Touží po velkém domě a bohatství, ale nechce kvůli tomu dělat moc velké oběti. Bylo jí Mairy líto a zároveň si přála, aby jí smutek otevřel oči a donutil vnímat okolí v pravých barvách.

„Nikomu to, prosím tě, neříkej," řekla Maira, když se konečně odvrátila od zrcadla.

„Neboj se." Věnovala Sianně pochybovačný pohled, na který dívka odpověděla pozvednutým obočím.

„Myslíš, že mě pustí do kostela? Abych se mohla za babičku pomodlit?" zeptala se radši Maira.

„Zkus se zeptat," navrhla jí Sianna. „Tobě to povolí spíš než mně."

Maira vypadala takovou odpovědí potěšená a už se chystala něco říct, když někdo zaklepal na dveře. Vzápětí se ozval Amabelin hlas. „Už jdeme," zavolala na dívku za dveřmi, nasadila svůj známý veselý výraz a vyrazila z pokoje.

Ještě než otevřela dveře, otočila se na Siannu a tichým hlasem prohlásila: „Děkuju... za všechno. I přes všechny tvoje nálady, vrtochy a protesty jsem ráda, že jsi tady pro mě i ve chvíli, kdy by se mi ostatní vysmáli... Že tě můžu nazývat svou kamarádkou."

Nedala Sianně možnost odpovědět a zmizela na chodbě. Sianna za moment vyrazila za blondýnkou, která ale moc chvátala, takže se ji ani nepokoušela dohnat. Ona naopak nikam nepospíchala. Nikomu nebude vadit, když přijde později. Kníže Belitsk po její společnosti neprahne tolik, kolik by měl. Talidě bude stačit, že ji uvidí v jeho společnosti. Ještě před odchodem vyrazila do kuchyně, kde si sedla na lavici u zdi a ujídala z talířů připravených na slavnostní tabuli. Zůstala by tam celý večer, kdyby si jí stará Marion nevšimla a doslova nevystrčila ven.

Do starého paláce vešla s rádoby důležitým mrmláním stráží o tom, že má chodit včas. Zarazila se před vstupem do sálu. Vážně šla dost pozdě, protože před dveřmi stáli tři princové a lady Alarica. Korunní princ i jeho snoubenka se na Siannu otočili. Následník trůnu si prohlédl Siannu se zájmem od hlavy až k patě, kývl na pozdrav a otočil se čelem zase ke dveřím, ale Alarica vypadala rozzuřeně. Už se chystala jí něco určitě nepěkného říct, když herold oznámil jejich jména. Alarica s povrchním úsměvem odešla. Sianna ještě chvíli počkala, než taky proklouzla do sálu.

Obcházela sál s pohárem vína v ruce, vyhýbala se tanečnímu parketu, slavnostní tabuli i trůnům. Po měsíci stráveném v nejvyšším kruhu obyvatel Temirského království v davu viděla spoustu známých tváří. Zahlédla lorda, do jehož držav připadala i Siannina rodná vesnice. Postřehla dámu, o které u dvora kolovaly poměrně peprné zvěsti. Všimla si i hlavního představeného církve. Ale ta osoba, kterou hledala, nebyla nikde k nalezení.

Na rameno jí dopadla ruka a Sianna leknutím nadskočila, až skoro vylila víno. „Dnes tady není," odpověděla osoba za jejími zády. Hrabě Kornelius Rell osobně. „Staříčkovi prý poslední dobou není dobře od srdce."

„Jaká škoda. Doufám, že se brzy uzdraví," odpověděla mu strojeně s úklonou - tu se za měsíc naučila opravdu dobře. Hrabě jí nabídl rámě a vyzval ji k tanci. Sianně nezbylo nic jiného než přijmout.

Věnovala hraběti dva tance a vyslechla si jeho monolog. Odpovídala jen přikyvováním. Když doznívaly poslední tóny skladby, hrabě se naklonil k Sianninu uchu a pošeptal: „Ten starý blázen si vás nezaslouží... Já bych se k vám choval mnohem lépe."

„O tom nepochybuji," prohlásila, ze všech sil se snažila, aby jí v obličeji nešlo poznat znechucení. Odtáhla se od něj a s úklonou řekla: „S vaším svolením, můj pane."

Odešla, co nejdále to šlo. Od sluhy si vzala další sklenici vína a rychle ji vypila. Nepočítala, kolikátá už to je. Ale muselo jich být poměrně dost, protože alkohol začínal působit. Zůstane od všech šlechticů daleko, jinak by mohla provést něco, čeho bude později litovat.

Nechala si ještě jednou dolít víno, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Vedle ní se ozval škodolibý smích. Dejte mi už všichni pokoj. Otevřela oči a uviděla vysokou hnědovlásku v rudých šatech a diamantových špercích. Jedna ze služebnic. Floria se jmenovala. „Co chceš?!" obořila se na ni Sianna.

„Podívej se na sebe. Jak zatoulané štěňátko. Ty budeš ta nejhorší služebnice v historii," prohlásila posměšně.

„Tak ať. Takhle z toho všeho vyjdu aspoň se špetkou důstojnosti."

Floria se dobře bavila a tahle poznámka ji ještě víc rozesmála. Dívala se na Siannu se směskou opovržení a falešné lítosti. „Když myslíš." Zase odešla a Sianna ji probodávala pohledem. Proč mají někteří lidé pořád potřebu vyřvávat svůj názor do světa? Vypila sklenici vína a hned nato další. Teď už vážně musím přestat.

Přešla ke dveřím, aby mohla v případě potřeby rychle zmizet. Upřela pohled nejdřív do chodby a pak až se s úsměvem obrátila do sálu. Počkat. Zarazila se a podívala se znovu dlouhou enfiládou. To jsem tak opilá? Zdálo se jí, že vidí velký černý pohybující se stín. Chvíli se dívala směrem, kde to poprvé zahlédla. Nejdřív se nic nedělo, ale za okamžik se zase v enfiládě protáhla osoba v černé. Zmizela za rohem.

Sianna chvíli váhala, pak strčila prvnímu člověku po ruce svoji prázdnou skleničku a vrávoravě vyrazila za stínem. Byla opilá, ale ve svém zvědavém zaujetí si neuvědomovala nebezpečí, do kterého by se mohla dostat. Rychle prošla enfiládou až na chodbu. Na schodech viděla mizet plášť té osoby. Rozhlédla se, jestli ji nikdo nepozoruje, a pak se vydala do schodů.

Člověk v černé šel najisto. Byl rychlý a zkušený v tom, co dělá. Ona sama potkala čtveřici vojáků, ale on se jim vždycky nějakou záhadou vyhnul. Pronásledovala ho až do třetího patra, kde jí došlo, kam má namířeno. Šel ke královniným komnatám. Ovšem, tady přece byla jen královnina koupelna, salónek a šatna, takže prakticky nehlídaný průchod do jejích hlavních pokojů.

Zloděj neslyšně přesunul truhlu před dveře do pokoje královniny služky a pak začal odemykat dveře. Sianna se schovala za rohem a poslouchala. Ozvalo se cvaknutí dveří. Měla by jít hned teď pro stráže. Jenže věděla, co s nimi bude, až Její Veličenstvo zjistí, že nechaly projít zloděje tak daleko. To si ten mladík na stráži nezaslouží. Ani ta nebohá nic netušící služka v pokoji vedle. S modlitbou ke všem bohům vešla za zlodějem. Slyšela jeho kroky na skrytých schodech. Vzala první, co jí přišlo pod ruku, a vydala se do schodů. Jen ať nevrzají. Prosím, ať nevrzají. Se zatajeným dechem vystoupala až do čtvrtého patra.

Z místnosti, kde se uchovávaly královniny šperky, slyšela šramocení. Pomalu, tiše se proplížila ke dveřím, napřáhla se vázou, co držela v ruce, a vešla dovnitř. Jenže tady nikdo nebyl. Trochu sklonila vázu a rozhlédla se kolem. Přece jsem si to celé nevymyslela! A pak to ucítila. Studené ostří zezadu na krku.

„Sleduješ mě celou cestu," zavrčel za Siannou hluboký hlas. Špička dýky putovala kolem dívčina krku, až nakonec zloděj předstoupil přímo před ni a přitiskl hrot dýky k místu, kde končila hlava a začínal krk. „Chceš snad zemřít?"

Muž v černé kápi s dlouhými tmavě hnědými vlasy i vousy a stejně tmavýma očima jí upřeně zíral do očí s bojovně vystrčenou bradou. Jeho postoj jasně říkal, že když bude muset Siannu zabít, udělá to. „N...ne," vykoktala úplně zkameněle.

„Tak vem nohy na ramena jako hodná holka, buď zticha a nech mě dělat moji práci."

„N...ne!"

Muž překvapeně nadzvedl obočí, pozorně si ji prohlédl, ale dýku neposunul ani o milimetr. „Ne?"

„Ne!" prohlásila už sebejistěji. Uvnitř se přitom třásla strachy. Srdce jí bušilo jako o závod, bála se, že ho slyší celý zámek. Zabije ji. Měla po něm tu vázu hodit rovnou.

„Seš opilá," zarazil se na okamžik a o kousek odtáhl dýku. Vytrhl Sianně z ruky vázu, postavil ji tak daleko, aby na ni nedosáhla, a znovu ji obešel. Slyšela cvakání zámku, jak zamykal dveře. Potom bez jakéhokoliv ostychu vzal pytel a začal do něj házet královniny šperky. Moc dobře věděla, že ji koutkem oka pozoruje. Hlavně žádné prudké pohyby.

„Nedělej to," řekla zlodějovi tím nejklidnějším hlasem, co dokázala.

„To jako proč?" Nedbal na její slova a pořád házel do pytle další a další šperky.

„Chytí tě. Rychle. Půjde po tobě každý voják ve městě, nenajdeš místo, kde se schovat." Tohle na zloděje ani trochu nezapůsobilo. Rozhodla se to zkoušet dál. „Popraví kvůli tobě nevinné lidi. Neprovedli vůbec nic, ti chudáci mají dnes prostě službu. Přijdou o život. Jen tak. Pro nic za nic..."

Zloděj se k ní otočil čelem, jako by se chtěl ujistit, že to na něj vážně zkouší přes city. Musela jsem se opít až moc, nebo už jsem se úplně zbláznila, když spoléhám na dobrou vůli někoho, kdo by mě bez váhání propíchl.

„Holka, královna nepotřebuje ani polovinu z toho, co je tady. Co polovinu! Nepotřebuje toho většinu. Já potřebuju peníze. A taky si je vezmu."

„Vím moc dobře, že královna je rozmazlená, zhýčkaná, pyšná a lakomá mrcha, která si neváží toho, co má," prohlásila znovu Sianna. Zloděj nevytáhl dýku. To bylo dobré znamení. „Ale ona je královna a my jen obyčejní lidé. Tak už svět chodí. Proč by kvůli ní měli přijít o život další z těch obyčejných lidí?"

Zloděj ji sledoval pohledem, ze kterého vůbec nedokázala vyčíst, co si myslí. Stál na místě, v obličeji nepohnul ani brvou. Ale přestal sbírat královniny cennosti. Taky ji už neohrožoval dýkou. Pořád ještě žila, a to byl v tomhle případě úspěch. Muž přešel k Sianně blíž, trošku se sklonil - nebyl o moc vyšší než ona - a s obličejem těsně u toho jejího promluvil: „Neodejdu odsud bez těch šperků. Tak mi buď sežeň něco jiného, nebo se uhni, zmlkni a buď ráda, že ještě žiješ."

Měl u levého oka dvě jizvy, obě podivného tvaru. Byla to zranění z války, nebo památka po jeho starých loupežích? Sianně se ježily vlasy na zátylku. Co má teď udělat? Proč sem vůbec lezla? Teď, když z ní pod výhružkami smrti vyprchal alkohol, nechápala, co ji k tomu vedlo. Musím něco vymyslet. A rychle.

Zloděj trpělivě čekal na odpověď. Jednu ruku držel na dýce zastrčené za opaskem, tu druhou svíral Siannin loket. Dívka několikrát polkla a naprázdno otevřela ústa, aby mohla promluvit. Nakonec pomalu prohlásila: „Mám taky nějaké šperky. Dám ti je a ty vrátíš ty královniny a zmizíš odsuď."

Na důkaz svých slov se volnou rukou natáhla po zapínání svého náhrdelníku, sundala ho a podala zloději. „To je zatraceně málo, holka."

„Mám jich víc, ale ne tady."

Zloděj pozvedl obočí, obezřetně dívku obešel a odemkl dveře. Pak obrátil pytel s královninými cennostmi a nechal jeho obsah vysypat na zem. Pokynul jí rukou a ona málem zakopla o vlastní nohy, jak se rychle otočila. Vyklopýtala z pokoje, zloděj šel těsně za ní, že pořád cítila teplo jeho těla. Když scházeli ze schodů, ucítila i ostří dýky v zádech. Zloděj se znovu naklonil k jejímu uchu a pošeptal: „Žádné hlouposti."

Šli společně k tajnému průchodu do starého zámku. Muž ji každou chvílí zatáhl někam do stínu, když uslyšel kroky stráží. Sianna vždy tajila dech, modlila se, aby si jich nevšimly, kdykoliv procházely kolem. Zloděj za jejími zády se zdál naprosto klidný. Po nějaké době, která Sianně připadala nekonečná, ale ve skutečnosti to bylo jen pár minut, dorazili k průchodu. Našla za rámem obrazu malou skulinku, kde vyhákla háček, který ho držel ve zdi. Brzy nato už scházeli po úzkých točitých schodech do podzemní chodby. Působilo to tady stejně nevlídně jako naposledy.

Sianna zastavila u druhých schodů. Pokud půjdou tudy, vylezou přímo ve vstupní hale, kde budou nejméně dva vojáci. Ale někde tady je průchod do kuchyně. Marion mi o tom přece vyprávěla. Na chvíli ve tmě bloumala kolem zdi, až narazila na kliku. Vstoupila do místnosti, kde kuchaři skladovali maso. Tam už bylo snadné najít schody do kuchyně. Zloděj se za Sianninými zády pohyboval tak neslyšně, že nebýt té dýky skoro zapomněla na jeho přítomnost.

Dorazili do přízemí, ze kterého zadním schodištěm rychle vystoupali do vyšších pater. Když Sianna vyšlápla poslední schod do třetího patra, její srdce bilo o něco klidněji. Všichni jsou na plese, ostatní dívky, vychovatelky i mistři. Tady už se nic nemůže stát. I zloděj poznal, že se zklidnila. Jedním rychlým pohybem zasunul dýku za opasek, ale pořád ji sledoval. Zatočili za roh do krátké spojovací chodby a hned nato do další. Nehořely tady žádné svíčky, a tak Sianna přidušeně vykřikla, když do něčeho teplého narazila. Hned cítila kolem loktu zlodějovu ruku. Osoba, do které vrazila, odklopýtala o kus dál. Kdo tady chodí v takové tmě?

Osoba došla až k oknu, kde na ni zasvítil měsíc. „Asro?!" obořila se na ni hned Sianna, když poznala slepou mistryni. Zadržela zlodějovu ruku, která už se natahovala po zbrani. „Co tady děláš takhle po tmě?"

„Není to pro mě moc velký rozdíl, víš? Co tady děláš ty?"

„Já? Já... Jsem unavená... a kníže dnes nepřišel. Půjdu si brzo lehnout," snažila se znít přesvědčivě, protože věděla, že Asra lži snadno pozná.

„Tak se nenech rušit," odpověděla Asra s úsměvem a vydala se dál na svou noční procházku. Sianna i zloděj rychle došli k jejímu pokoji, kde ze záhybů šatů vylovila klíč, a zalezli dovnitř. Sianna ještě poslepu našla zápalná dřívka a zapálila svíčky. Potom vytáhla šperkovnici a celou ji podala zloději. Muž otevřel truhličku, nakoukl do ní a pak pomalu nadzvedl obočí. Podíval se na Siannu naštvaně a zároveň s jakousi zvrácenou lítostí.

„Tohle," řekl a otočil truhličku se čtyřmi náhrdelníky, třemi náušnicemi a jedním náramkem k Sianně. „Tohle všechno dohromady nemá cenu ani jednoho královnina šperku."

„Já vím! Ale takhle ušetříš nevinné životy!"

„Je to málo," mluvil pořád klidně, ale jeho výraz říkal něco jiného. „Najdi mi víc, nebo ti kašlu na tvoje nevinný životy."

Sianna chvíli stála a zírala mu do očí. Co teď budu dělat? Ať přemýšlela sebevíc, viděla před sebou jediné řešení. Hlasitě polkla a zavřela oči ve snaze vymyslet něco jiného. „Dobře," řekla nakonec, vzala svícen, otočila se na podpatku a vyšla zase na chodbu.

Zloděj ji následoval k Maiřině pokoji. Pokusila se dveře odemknout sponkou z vlasů, ale nepodařilo se jí to. Zloděj ji hrubě odstrčil a odemkl sám. Vzali Maiře její šperky. Šperky, za které zaprodala svoje tělo, důstojnost a svědomí. Potom šli k Amabelině pokoji. Pak k tomu, co patřil Tyshě. Obešli všechny pokoje dívek a všem sebrali šperky. Jako poslední přišel na řadu ten Floriin, která jich měla nejvíce.

Teď už byl zloděj spokojený. Vrátil se zpět za Siannou do jejího pokoje. Bylo jí na nic. Sledovala, jak si bere šperky i z její šperkovnice, ale to jí bylo jedno. Nikdo se nesmí dozvědět, co provedla.

Ze zamyšlení ji vytrhl až pohled na zlodějovu ruku. Mezi prsty převaloval prstýnek od Havlila. Natáhla se po něm, ale zvedl ho nad hlavu, aby na něj ani na špičkách nedosáhla. „Tohle ne. Prosím."

„Proč?"

„Je to jen bezcenná cetka. Nemá to žádnou cenu."

„Tak proč ho tak chceš?"

„Byl to dárek. Památka na kamaráda. Prosím, vrať mi ho," řekla jen a natáhla k němu ruku. Zloděj ji pobaveně sledoval, a když už si myslela, že jí ho nevrátí, položil prstýnek do natažené dlaně. Sebral ze země pytel s ukradenými šperky a vyrazil ke dveřím.

Ještě mezi dveřmi na něj Sianna zavolala: „Ostříhej si vlasy a ohol se. Nechoď teď delší dobu k zámku." Zloděj jí odpověděl pobaveným úsměvem, stáhl si kápi víc do čela a zavřel za sebou dveře. Sianna se úplně vyčerpaná svalila na postel a v mžiku usnula.

✯✯✯

Ranní probuzení nebylo příjemné. Nejdřív uslyšela rozčílené hlasy. Pak nějakou hlasitou ránu. To ji ještě nedokázalo úplně probrat. Jenže potom někdo popadl Sianniny vlasy, zkroutil je a silně zatáhl. To už zabralo dokonale. „Hej!" ohradila se s ještě slepenýma očima a ohnala se po té osobě pěstí.

„To jsi byla ty! Co, ty mrcho?!" ozval se ženský hlas.

Zamrkala a praštila tu ženu do ruky. Ta překvapeně odklopýtala dál od postele. Byla to Floria s rudými fleky v obličeji. Ve dveřích za ní stála další dívka a vedle ní vyděšená Maira. Třetí se přehrabovala v Sianniných věcích na stole. „Co si o sobě myslíte?!" zakřičela na ně, odstrčila Floriu stranou a už se natahovala k té u stolu, když k ní přispěchala Maira, chytila ji za ruce a bránila před ostatními.

„Dost! To už stačí," snažila se je všechny uklidnit.

„Ukradla jsi je, viď? Jsi taková neschopná chudinka, která ještě nikdy nic nedostala, tak sis prostě musela ty šperky ukrást!" křičela taky Floria a snažila se přes Mairu dostat k Sianně. Zatahala blondýnku za vlasy, až bolestivě zakřičela, a dlouhými ostrými nehty škrábla Siannu na tváři.

Ozvalo se rázné bouchnutí holí a hned nato Saigein hlas: „Okamžitě toho nechte!" Hlavní vychovatelka stála ve dveřích s Talidou a ještě dalšími dvěma. Floria se hned zklidnila, s vtíravou úklonou přešla k Saige a začala žalovat. „Zmizely nám všechny šperky, madam. Určitě je ukradla ona..."

Saige si vyslechla dlouhou litanii Floriiných stížností s kamennou tváří. Nakonec přešla k truhličce na stole, otevřela ji a ukázala všem v místnosti skoro prázdnou skříňku, jako jediný v ní ležel prstýnek od Havlila. Florii ztuhl úsměv na rtech. Když Saige znovu promluvila, Sianna si nemohla pomoct a musela se usmát nad Floriiným výrazem. „Příště až budeš chtít někoho obvinit z tak závažného zločinu, jako je krádež, dvakrát si to rozmysli." S tím začala všechny strkat ven z pokoje, Maira chtěla zůstat, ale nakonec musela odejít i ona. Sianna zůstala sama s krvavými šrámy na tváři. Možná si to i zasloužila. Přece jen ty šperky v podstatě ukradla ona. Štípalo to, když si je omývala vodou. Radši celé dopoledne nevycházela z pokoje.

Krátce po odbití poledne přišla Talida s brašnou a s na ni nezvykle přívětivým výrazem. Prohlédla si dívku sedící na posteli, sedla si naproti ní a chytila ji za ruku. „Omlouvám se, že jsem to nechala zajít tak daleko. Očividně jsem dnes ráno nezvládla svou práci," řekla klidně, v jejím obličeji se vážně dalo poznat drobet výčitek. Sianna ji sledovala s pozvednutým obočím a nechtěla věřit vlastním očím. „Potřebujeme od tebe službu. Musíš jít za zlatníkem do města. Přesvědč ho, ať do příští neděle udělá padělky všech šperků, co se v noci ztratily. Dívky už nakreslily obrázky. Dostaneš tolik peněz, kolik budeš chtít. Budeš moct celý týden chodit do města. Je jedno, jestli to bude z kamenů, skla nebo oceli, ale potřebujeme všechno mít hotové v neděli v poledne."

Postrčila k Sianně brašnu, ze které koukal štos papírů. „Už na tebe čekají vojáci," řekla ještě, než odešla.

Sianna si rychle učesala vlasy, přehodila si brašnu přes rameno a pospíchala ven ze zámku. Tam opravdu čekali dva vojáci. Ten starý s ní šel i minule, ten mladý byl královnin gardista, zase rudý v obličeji jak rak, kterému v noci zachránila život. Pokud královna posílá jednoho ze svých mužů, je to opravdu vážné.

Šli městem k Paxtonově zlatnictví. V pondělí bylo ve městě ještě rušněji, ale teď už si všímala i nespokojeného mrmlání kolemjdoucích. Bylo to tak i posledně a ona to jen nepostřehla, nebo se snad něco stalo? Dorazili do uličky pod hradbami, kde ji starší voják znovu ujistil, že je v bezpečí.

Vstoupila do obchodu s úsměvem a dobrou náladou. Paxton stál za pultem, a když uslyšel někoho vcházet, vyděšeně sebou trhl. Prohlédl si Siannu od hlavy až k patě, jeho výraz se z šoku pořád nezměnil. „Jsi tady... brzo," vykoktal ze sebe nakonec Paxton a snažil se nasadit vlídný úsměv.

„A pracovně," odpověděla mu a přešla blíž. „Neuvěříš, co potřebuju..."

„Nemám čas. Přijď jindy."

„Co se děje?" zeptala se ho. Na jeho chování se jí něco nezdálo. Z čeho je tak nervózní? „Stalo se něco?"

„Nic! Co by se dělo, je normální den jako každý jiný," nevesele se zasmál, už ji chtěl strkat ven z domu, když se pootevřely zadní dveře a ozval se známý hlas.

„To je v pořádku, Paxi, my už se známe," řekl zloděj opřený o futra dveří se samolibým úsměvem na tváři.

„To... snad ne," vyhrkla na to jen Sianna.

Zdravím!

Vydání kapitoly se sice trochu zpozdilo, ale nechci ji publikovat předtím, než mám dopsanou tu následující (ta je mimochodem podobně dlouhá).

Tak jsme se seznámili s hlavní mužskou postavou, i když ještě neznáme její jméno. Bez obav, v další kapitole se nám představí, vysvětlí svoje motivy a taky zbaví Siannu iluzí.

PS: Přeji všem krásné Vánoce a bohatého Ježíška! 

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 10. kapitola: