OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 11. kapitola

30.01.2020 (13:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 940×

11. kapitola - Zloděj v právu

Dívali se navzájem do tváří. Sianna úplně znehybněla, v obličeji měla výraz čiré nevěřícnosti. Zloděj naopak vypadal v dobré náladě. Černou kápi měl shozenou na ramenech, na tváři měl pobavený úsměv a tmavé oči mu zářily.

„Vy dva se znáte?" zeptal se zmatený Paxton, který konečně přestal vystrkovat Siannu z domu.

Zloděj se ještě víc usmál: „Ovšem že znám svoji spolupachatelku."

„Spolupachatelku?" Paxton nejdřív nechápal, pak se mu překvapeně rozšířily zorničky, nevěřícně se na dívku podíval a pak ji znovu popadl za rameno. „To snad ne."

Postrčil ji do zlodějovy náruče, který s ní odklopýtal do zadní místnosti. Slyšela, jak zlatník zamyká vchod a pak za sebou hlasitě práskl dveřmi, když vešel za nimi. Už se napřahoval po zlodějovi, vypadal, že ho praští, když muž s pořád pobaveným úsměvem zvedl v obranném gestu ruce. „Jen tak pro zajímavost - šla do toho dobrovolně."

Paxton oba dva sledoval a asi nevěděl, co s nimi má dělat. Nakonec se svalil na volnou židli u stolu a kývl na ně, aby si sedli také. Na stole ležel pytel s ukradenými šperky a ještě dalších pět o něco menších váčků. Sianna si nedůvěřivě sedla naproti zlodějovi a nespouštěla z něj oči. Přece jen, není to tak dávno, kdy jí vyhrožoval s dýkou. „Ty mu s tím pomáháš, Paxtone?"

„Já? Nic jiného mi nezbývá, nenechám starého kamaráda zavřít," odpověděl jí Paxton s jakousi hrdostí v hlase, nad kterou musela pozvednout obočí. Oni jsou kamarádi? Pax kývl ke zlodějovi a znovu promluvil: „Farell Ergesqa... Sianna Wyvernglade. "

Sianna i Farell na sebe kývli, oba tak trochu nejistí, co by vlastně měli udělat. Nějaké strojené představování a ten ve slušnosti vedený rozhovor s člověkem, kterého vůbec neznáte, po včerejšku už pro ně jaksi nepřicházelo v úvahu. Po chvilce přece jen Farell natáhl ruku přes stůl a Sianna ji pořád s velkou nedůvěrou stiskla.

Paxton si skoro složil hlavu do dlaní, když je sledoval. V jeho domě seděli dva zlodějové a před zamčenými vstupními dveřmi čekala dvojice po zuby ozbrojených vojáků. Nebyl ve zrovna záviděníhodné situaci. „Tak co zase královna potřebuje?" zeptal se nakonec.

Sianna ukázala na velký pytel plný šperků na stole: „Tohle. Potřebuje do nedělního poledne padělky všech šperků, co se včera ztratily... A mimochodem - byla jsem opilá, měla jsem potřebu zachraňovat svět a pak už mi nic jiného nezbylo."

„Opilá, hm? Zachraňovat svět?" prohlásil Paxton tónem, který Sianně neuvěřitelně připomněl otce, kdykoliv něco provedla. Farell s koutkem rtu pozvednutým v úsměvu přikyvoval a neodpustil si nepřidat se k popichování. „Měla docela odvahu, to se musí nechat."

„Hrozně vtipný."

„Tak se hned nevztekej," poplácal ji Pax po rameni. Natáhl se po pytli a vysypal jeho obsah na stůl. Potom s neveselým úsměvem řekl svým společníkům: „S tímhle budu potřebovat pomoct. Od obou."

„S tím nepočítej, kamaráde. Konečně mám peníze, musím se vrátit do práce," oznámil hned Farell, už se natahoval po zbylých váčcích na stole a vstával, když starší z mužů bouchl rukou do stolu. Sianna sebou leknutím trhla, ale s Farellem to ani nehnulo. Pax mu všechny ostatní váčky sebral a rozhodně prohlásil: „To ty jsi nás do tohohle uvrtal. Takže mi pomůžeš, ať se ti to líbí, nebo ne."

Z Farellovy tváře se nedalo vyčíst skoro nic, když si sedal zpět na židli, ale z pohledu jeho tmavě hnědých očí jasně viděla čiré nadšení. Asi tak, jako když otec peskuje svého dospělého syna. Paxton si z jeho pohledů nic nedělal, začal sklízet ze stolu a nosil Sianně i Farellovi práci. Po pár okamžicích před sebou měli hromadu mističek, talířků, skleniček a především skleněných i dřevěných korálků. Pax oběma vysvětlil, co budou dělat. Chvíli je sledoval a občas je opravil, ale asi po půl hodině odešel z obchodu se slovy, že toho musí ještě spoustu zařídit.

V zadní místnosti zavládlo ticho. Farell sledoval Siannu s neskrývanou zvědavostí a zájmem. Sianna zase jeho pohledům uhýbala a radši se soustředila na míchání správných odstínů barev, které pak nanášela na korálky. Ticho trvalo ještě chvíli, než Farell konečně řekl, co měl na jazyku už delší dobu: „Nečekal jsem, že se zase uvidíme takhle brzo."

„Brzo?!" ohradila se hned Sianna. „Říkala jsem ti snad, abys už k zámku nechodil! Takže kdy se mám připravit na další loupežnou návštěvu?"

„Netvař se, že ti tak moc vadí ukradnout pár cetek... A navíc obvykle neposlouchám opilce."

„Zas tolik opilá jsem nebyla!" namítla okamžitě dívka a namířila zlodějovi do obličeje štětec s rudou barvou.

„Byla jsi na mol," trval na svém Farell, který očividně nebral štětec jako velkou výhružku, když ho rukou odstrčil. Na dlani mu zůstala tmavě červená čára.

„Sama asi poznám líp, kdy jsem na mol a kdy ne," odsekla. Ten jeho pobavený úsměv ji vytáčel. Z jeho pohledu možná včerejší večer působil vtipně, ale jí samotné do smíchu nebylo večer ani ráno. „A neodpověděl jsi mi."

„To víš, holka, až to budou okolnosti vyžadovat," odpověděl naprosto klidně a taky se natáhl po jednom z korálků. Začal z něj seškrabávat barvu a potom ho malinkým nožem a dlátem zmenšoval.

„Mám jméno," řekla Sianna, protože prostě měla potřebu mu nějak odpovědět a nic lepšího ji nenapadlo.

„Sianno," opravil se a věnoval jí jediný pohled skrz dlouhé tmavé vlasy napadané do očí.

Dívka pro tentokrát zůstala zticha, ale v hlavě jí vířily myšlenky. Tenhle muž byl Paxtonův kamarád - dobrý kamarád, protože ho nechal v domě plném šperků bez dozoru. Zloděj, který se nechal přemluvit, aby šel ukrást něco méně cenného jen kvůli slovům úplně cizí opilé holky. Věděl, jak se dostat do zámku i jak se dostat ven. Potřebuje peníze a musí se vrátit do práce. Co vedlo v rámci možností slušného pracujícího člověka k tomu, aby šel vykrást královninu šperkovnici? A to jméno jí bylo povědomé. Už ho určitě někde slyšela.

Farell Ergesqa. Někdo tohle příjmení před ní zmiňoval. Kdy jen to bylo? Přimhouřila oči a znovu si muže naproti prohlédla. Kdyby se ostříhal, oholil a převlékl z toho černého oblečení, bez problémů by zapadl mezi vesničany - vzhledem i chováním. Proč by někdo takový riskoval život okrádáním královny? Tajemství úspěchu je Ergesqaovic mouka, to se potom... Zavřela oči, když se jí vybavila Paxova slova.

Nadzvedla obočí a pozorně si Farella prohlédla. Po chvíli váhání, jestli se má vrhnout do propasti, ze které nebude návratu - přece jen, kdyby nevěděla, co Farella ke krádeži přimělo, mohla by v něm pořád vidět jen zloděje -, se zeptala: „Co vede obyčejného mlynáře k tak hloupému nápadu?"

Farell hned zvedl oči od práce a pozorně si dívku prohlédl. Překvapila ho. „Ty jsi ale hlavinka, co?" řekl nejdřív zaskočeně. Potom naklonil hlavu na stranu, nechal vlasy sklouznout z obličeje a prohlásil: „To, co každého v téhle zvrácené době. Potřebuje peníze. A vezme si je tam, kde jich mají moc."

„Vyhráli jsme přece válku," namítla Sianna nechápavě. „Království na tom nemůže být tak špatně, aby lidé museli krást."

Farell dívku sledoval celou dobu od chvíle, kdy ho překvapila svojí otázkou. Vypadala naivně. Ještě nezkažená životem. Svým způsobem jí nechtěl kazit iluze. Ale tohle byl přesně ten problém lidí z paláce. Neviděli dál než za hradby města. Snadno uvěřili pohádkám o dokonalém životě poddaných. „Asi tě moc neučili, jak se žije mimo palác, co?"

Po téhle otázce, i když byla pronesena klidným, soucitným hlasem bez snahy někoho urazit, se Sianna na Farella zamračila. „Celý život jsem strávila na vesnici, teprve před třemi měsíci mě odtáhli sem jako jednu ze služebnic. O životě na venkově vím víc než ty."

Farell v obraně zvedl ruce a opřel se o opěradlo židle. Vypadal, že si musí v hlavě utřídit myšlenky předtím, než začne mluvit. „Válku jsme vyhráli, to je pravda. Dalo se čekat, že letošní rok bude těžký. Všichni jsme se vraceli domů a věděli jsme, že nás čeká spousta práce. Ale to, co nás doopravdy čekalo, předčilo všechna očekávání."

Na okamžik se odmlčel, položil na stůl dláto i korálek, na kterém zrovna pracoval. „Zima byla jako každá jiná, museli jsme se jen trochu uskromnit. Pak přišlo jaro a začaly práce, co ženy na podzim nestihly. V tu dobu tě museli odvézt, protože potom šlo všechno hodně rychle z kopce," vykládal to klidným hlasem, zdálo se, že je mu všechno jedno. Předtím než začal znovu mluvit, zamračil se a zatnul ruku v pěst. „Přišly první daně. Zvýšili je o šest zlatek na osobu na čtvrt roku - jak jsme si nejdřív mysleli -, tenkrát jsme ještě netušili proč ta změna. V celé zemi rostly ceny úplně všeho. Úroda obilí vypadala mizerně..."

Znovu mlčel, teď už Sianna v jeho očích jasně viděla záblesky vzteku, v hlase mu zněla nenávist a výčitky. Daně se platily čtyřikrát za rok, pokaždé to byly tři zlatky na osobu, teď se platilo devět zlatek na osobu. Jestli dobře počítala, její rodina by měla zaplatit dvě stě šestnáct zlatých za jediný rok. To bylo strašně moc i pro bohaté lidi.

„Jak jsi správně řekla, jsem mlynář. Před válkou jsem umlel z pěti pytlů obilí - každý za dvě zlatky - jeden pytel té nejkvalitnější mouky široko daleko a prodával ji za patnáct zlatých. Když jsem teď chtěl od sedláka koupit pšenici, platil jsem dvacet zlatých za jediný pytel!"

„Cože? Vždyť takovou cenu jim snad slušnost nedovolí!" vyhrkla Sianna zaskočeně. I ona čekala bídu, ale tohle byly neuvěřitelně přemrštěné ceny.

„To ještě není nejhorší, nevyrušuj mě," zamumlal Farell, klouby prstu mu zbělaly, jak silně zatínal ruku v pěst. „Umlel jsem mouku a chtěl ji prodat tak, abych si něco vydělal. Jenže nejvyšší cena, na kterou někdo přistoupil, je čtyřicet zlatých. Výroba jediného pytle stála sto! A pak... A pak přišly znova. Další daně. Další peníze do královské pokladny."

„Daně každý měsíc? Zbláznili se?" Sianna nevěřila svým uším. Ani si nedokázala představit, co se děje doma. Nebyli nejbohatší a tohle je úplně zruinuje! Neplatiče zavírali do vězení. Co teď s nimi bude? „Proč to dělají?"

Farell se rozhlédl okolo a naklonil se k dívce blíž, jako by jí chtěl říct velké tajemství. Ztišil hlas a pak začal vysvětlovat: „Nikomu na zámku tohle neříkej. Před nikým se o tom nezmiňuj... Původní merkinští obyvatelé jsou na důkaz milosrdnosti Jeho Veličenstva osvobození na dalších patnáct let od veškerých daní. Jako omluvu za vzniklé škody nechal král zabrat temirským sedlákům většinu obilí a odeslal ho merkinským. Co uděláš, když ti najednou ze sta pytlů obilí zbude deset? Zdražíš ho..."

„Vždyť to nedává smysl!" ohradila se Sianna zoufale. Tohle je všechny do jednoho zničí.

„Dává. Jediné království musí z daní zvládat uživit dvakrát tak velké území. Úroda bude veškerá žádná, ceny obrovské. Příští roky nebudou v království zrovna ve znamení klidu a míru."

Sianna zůstala sedět s nechápavým výrazem, mezi prsty držela štětec a sledovala, jak se jí klepe ruka. Pokud se do tří let království nevzpamatuje, budeme mít veliké problémy. To jí řekl Bennet ráno potom, co se vrátil z války. Jako by tušil, co se blíží. Zavřela oči, aby se nerozbrečela. Slíbila si, že už nebude plakat, ale tohle byla veliká rychle se blížící katastrofa. Ucítila, jak jí ruku sevřely dlouhé prsty. „V pořádku?" zeptal se Farell, v jeho hlase pořád zazníval vztek.

„Já... nevím," řekla tiše. Mohla to zkoušet sebevíc, ale myšlenky jí pořád ubíhaly daleko z města domů k její rodině. „Odvedli mě sem násilím, nebránila jsem se, protože by to moji rodinu stálo život. A teď mi chceš říct, že... že to byla zbytečná snaha?"

Pod zavřenými víčky se jí hromadily slzy, tak si protřela oči a schovala tvář do dlaní. Takovéhle daně nemají šanci zaplatit. Celá úroda a všechny úspory na Trennanovu svatbu jim možná koupí další rok na svobodě, ale co potom? Pojdou v zimě hlady, nebo je na jaře odvedou vojáci do vězení? Kdyby tak mohla být s nimi. Třeba by společně něco vymysleli, našli by nějaké řešení.

„Snad to nebude tak zlé," chtěl ji uklidnit Farell.

„Hm..." zamumlala jenom do dlaní a s pořád zavřenýma očima si položila hlavu na stůl. Farell ji nechal přemýšlet. Slyšela, jak ořezává korálky. Za celou dobu ani jednou nepromluvili.

Sianna se přistihla, že na stole podřimuje. V hlavě jí rotovaly myšlenky a všemožné scénáře blízké budoucnosti její rodiny i jí samotné. Chmurné myšlenky se později změnily v ošklivé sny, ve kterých se po pěti letech vracela do opuštěného zpustlého domu. Na stole v kuchyni ležela nažloutlá vyhláška ‚Neplatiči daní jsou uvrženi do hladomorny po dobu, než zaplatí svůj dluh.' Potom vyrazila do města se všemi svými penězi, našla žalář, kde zjistila, že její rodina už před lety zemřela.

Vzbudil ji až Paxton, když položil ruku na její rameno. Za okny už byla úplná tma a místnost osvětlovalo několik svíček. Farell tady pořád byl, ale už se chystal k odchodu. I Sianna se pořád zabraná do svých myšlenek rozloučila a slíbila, že zítra dorazí brzo ráno.

Ve společnosti vojáků prošla městem, které už jí nepřidalo stejné jako dřív, když teď věděla, kde má hledat rozdíly. Sledovala výrazy kolemjdoucích ve světle lamp a viděla v nich vztek a tichou nevraživost k dvojici vojáků. Ceny, kterých si předtím nevšímala, opravdu byly mnohem vyšší. Oblečení měli měšťané sice drahé, ale rozhodně nebylo podle poslední módy šlechticů.

Poprvé za svůj pobyt na zámku byla ráda, když za sebou zavřela dveře svého pokoje. Nerozsvěcovala svíčky, zatáhla závěsy, ale zůstala sedět na posteli. Zírala do tmy pokoje a přemýšlela. O rodičích, o bratrech, králi, knížeti Belitskovi, Paxovi a Farellovi a všech dalších lidech, kteří se ocitli ve stejném problému jako mlynář. Teď už si nevyčítala krádež šperků. Kdyby mohla, udělala by to znova. S čistým svědomím a radostí.

Chtěla spát, jenže to nešlo. Ležela s jednou rukou pod hlavou místo polštáře a převalovala se z jednoho boku na druhý. Ať se snažila sebevíc, její myšlenky se vždy vrátily k daním. Sevřela ruku v pěst a přes zaťaté zuby procedila: „Dnešním dnem začíná zlatá éra Temirského království..." Králova slova jí zněla jako provokace. Tohle bude dřív, nebo později králův pád. A ona si užije tomu pádu přihlížet.

Celou noc nezamhouřila oči a hned potom, co se mezerkou mezi závěsy začaly drát první sluneční paprsky, vstala. Nezdržovala se snídaní, našla oba vojáky, kteří ji doprovodí do města, a už před úplným rozedněním stála na prahu Paxtonova obchodu. „Nemusíte tady čekat, vraťte se do zámku a přijďte pro mě po setmění," řekla jim ještě, než rázně zaklepala na dveře. Vojáci s drobnou úklonou odpochodovali pryč. Teď by klidně mohla utéct. Vrátila by se domů a aspoň se ujistila, že jsou všichni v pořádku. Čím víc takhle přemýšlela, tím víc se chtěla otočit a zmizet. Zarazil ji Paxton otevírající dveře.

„Jsi tady brzo," prohlásil uhýbajíc se na stranu, aby mohla projít.

„Nemohla jsem spát," vysvětlila zlatníkovi a následovala ho do zadní místnosti. Tam se posadila na židli a čekala, až jí pán domu přinese čaj. Za pár chvil už před ní stál hrnek, jehož vůně připomínala domov, a krajíc chleba s tvarohem.

„Měl jsem Farellovi zakázat o těch věcech mluvit," pokrčil rameny a sklonil se nad prací.

„Naopak... Jsem ráda, že konečně vím pravdu. I když ne zrovna vítanou."

„Neber ho tak vážně. Myslím si, že se věci do konce roku určitě zlepší," trval na svém Pax. I za půl roku se dá zničit spousta lidí. Sianna si radši nechala své poraženecké myšlenky pro sebe a zakousla se do krajíce chleba. Byl výborný.

Když dojedla, vzala svou práci, kterou včera nechala volně válet na stole. Zrovna míchala správný odstín červené, když ji něco napadlo: „Odkud vůbec Farella znáš?"

Paxton zvedl hlavu od drátku, který zručně ohýbal, a podíval se na dívku. Vypadal, že zvažuje, jestli jí to může říct. „Byli jsme spolu ve válce," prohlásil nakonec. „Oba jsme sloužili u špehů. Párkrát jsme si navzájem zachránili krk... Ať se ti zdá jakýkoliv, já si ho jako svého přítele cením."

Sianna kývla, ale jiná věc ji zarazila. „U špehů?"

„Vážně hnusná práce, to ti povim," zamumlal Pax a zase začal ohýbat drátek. „A dost nebezpečná. Všimla sis těch jizev, co má Farell u oka?"

Sianna přikývla vybavujíc si dvojici podivných jizev u mlynářova oka. Ta větší nad okem měla tvar trojzubce, ta menší zase připomínala měsíc. Už poprvé, když je zahlédla, věděla, že to nejsou jen obyčejné jizvy způsobené nějakým nepodstatným zraněním.

„Tak přesně ty dvě krasavice jsou památky na neschopnost našich velitelů. Ten trojzubec je značka Merkinců, pokud chytili někoho z nás, udělali mu tuhle jizvu pro případ, že se mu podaří utéct. Farella tenkrát poslal náš velitel do merkinského tábora v přestrojení za jednoho z nich. Asi po třech týdnech na něj přišli, chytili ho a udělali mu tu jizvu. Naštěstí utekl," vyprávěl Paxton Sianně klidným hlasem. Ve tváři měl smířený výraz. „Chtěl se vrátit do tábora, jenže my už tenkrát měli rozkazy se přeskupit. Takže šel a dostal se do tábora sedmé kohorty. V merkinské uniformě. Naši ho chytili, udělali mu ten měsíc pod okem a kdybych tenkrát nemusel doprovázet posla, už by se nejspíš houpal na šibenici."

„Proč jim prostě neřekl, že je jeden z nich?" nechápala to Sianna.

„Já jim to říkal," ozvalo se jim za zády, když Farell neslyšně vklouzl do místnosti. V obyčejných šedých kalhotách, bílé košili a hnědé kazajce vypadal divně. „Ale neposlouchali."

Posadil se ke stolu vedle Sianny a opřel se loktem a police za ním. „Kdyby tenkrát velitelé věděli, co vlastně chtějí, válka mohla být nejmíň o rok kratší."

Pax na to souhlasně kýval, ale zůstal zticha. Sianna na Farella nechápavě pozvedla obočí a mlynář se na ni pobaveně usmál, než se uráčil odpovědět: „Kdyby celá armáda tenkrát dostávala stejné rozkazy, mohli jsme z bažin vypadnout dávno. Jenže naší božské, neomylné a dokonalé šlechtě trvalo celý rok si dohodnout strategii. Tisíce lidí se utopilo, nebo pošlo hlady, protože nebyli schopný zajistit ani dodávky jídla. A pak - když jsme se konečně hnuli - poslali první, třetí, čtvrtou a sedmou kohortu dobývat velká města. Víš, co jsme dělali my?"

„Uklízeli mrtvoly?" navrhla nejistě Sianna. Celá její rodina byla ve čtvrté kohortě, neslyšela tedy ani slovo o tom, co dělal zbytek vojáků.

„To by bylo hezký, ne? Šlechetný. Ale ne..." Farell se na ni nevesele usmál. Paxton k němu střelil varovným pohledem, ale mladší z mužů mu nevěnoval moc pozornosti. „My jsme táhli za vojskem. Rabovali. Vypalovali vesnice. Solili pole. A teď za to platíme."

„To přece nemyslíš vážně," nevěřila svým uším Sianna. „Proč by něco takové přikázali, pokud věděli, že armáda dobude hlavní město?"

„Protože to nevěděli. Nikdo nečekal, že všechno půjde hladce, až se vyhrabeme z bažin."

„Ale i tak. Co to je za pitomost ničit si půdu, kterou si zrovna dobyli?"

„Sianno," ozval se znenadání Paxton. „Nesnaž se pochopit myšlení šlechty. Nemá to smysl... a nechte už toho! Vytahováním minulosti ničemu nepomůžete."

Starý zlatník se zvedl od stolu a zmizel po schodech nahoru. Ozývalo se bouchání a klepání a Pax byl za okamžik zase zpět, se slovy o nutném zařizování nějakých drobností zmizel na ulici. Sianna s Farellem znovu osaměli. Popravdě, dnes už dívce mlynářova společnost vadila podstatně méně.

Nějakou dobu se v tichosti věnovali své práci. Sianna už zase přemýšlela o rodině. Král nechal zasolit merkinská pole, na kterých se teď nedalo nic pěstovat. Takže sebral většinu úrody svým poddaným a nechal je odvést do nového království. Proto se tak výrazně zvýšily daně a ceny úplně všeho. Jak k tomu obyčejní lidé přijdou? Bojovali ve válce, kde viděli umírat své nejbližší. Riskovali životy kvůli nějaké malicherné hádce, která tu naprosto zbytečnou válku vyvolala. Tohle byla jejich odměna? Vždyť Darius se vrátil napůl zmrzačený, jak se zvládne uživit? Chudák Caden přišel o otce, nikdy nedokončil kovářské zkoušky a nemůže si tedy účtovat takové ceny jako kovářští mistrové. Co s ním bude?

„Skoro bych se tě i bál, když se takhle tváříš," prohlásil pobaveně Farell. Nejspíš na ni už chvíli mluvil, ale Sianna ho nevnímala. Párkrát zamrkala a přestala se podvědomě mračit. „Říkal jsem, že budeš asi chtít podíl, co?"

„K čemu by mi byl?" zeptala se ho. Ona je v paláci, nemusí se starat o střechu nad hlavou ani o peníze. „Co jsi vůbec s těmi šperky udělal?"

„Ještě ten večer jsem šel na trhy, co se pořádaly na letních slavnostech. Tam byl jeden potulný kupec, vykupuje všechny cennosti." Odložil korálek, na kterém zrovna pracoval na stůl, na rtech mu hrál samolibý úsměv a v očích mu zářila upřímná škodolibá radost. „Byl s námi na tažení. Táhnul za námi jako sup a okrádal každou mrtvolu, co našel. Tak jsem k tomu páprdovi přišel, prodal mu náš lup a celou noc ho sledoval. Když konečně odešel od svého vozíku, vzal jsem si, co mi patří, a schoval to na místě, kde nikdo nebude hledat..."

„Počkej, počkej. Ty jsi na zámku ukradl šperky, šel je prodat a dostal jsi za ně zaplaceno a pak je zase ukradl?"

„Proč se tváříš tak zaskočeně?" nechápal Farell, jako by to přece bylo úplně normální.

„Teď vážně nevím, jestli mám být ohromená, nebo pohoršená," prohlásila Sianna, ale nezabránila smíchu nad představou, jak Farell krade zpět to, co prodal. „Co kdyby tě viděl?"

„Nemohl mě vidět, jsem přece jeden ze špehů," řekl sebevědomě i on se na dívku smál.

Sianna ukázala na jizvy u Farellova oka a, aby mu trochu srazila sebevědomí, svatouškovsky řekla: „Asi ne moc dobrý. Když máš tohle."

„No dovol! Jeden z nejlepších," chvástal se a Sianně nebylo jasné, jestli to myslí doopravdy. „A teď vážně. Předevčírem jsi mi dost možná zachránila život. Kdybych okradl královnu, armáda už pročesává celé město. Řekni si, co chceš, a já to udělám."

Dívka si mlynáře pozorně prohlédla. Tohle znělo upřímně a jí v hlavě okamžitě vytanuly tisíce myšlenek. Mohl by ji dostat ze zámku. Mohl by jí nosit novinky o dění v království. K čertu, mohl by zabít krále a všechno by se vrátilo ke starým pořádkům. Ale pro tentokrát jí stačila jen opravdová drobnost. „Jedna laskavost by tady byla."

„Povídej."

„Nemůžu posílat ze zámku žádné dopisy, moje rodina o mně už skoro tři měsíce neslyšela. Napíšu jim dopis, odnes jim ho."

„To nebude problém. Sice nemůžu slíbit, že se vydám na cestu hned, co mě Pax pustí, ale doručím ho. Máš moje čestný zlodějský slovo."

Zdravím!

Moc děkuju za komentáře pod poslední kapitolou, udělaly mi velkou radost. Měla jsem určité problémy s počítačem, takže se vydání kapitoly zase protáhlo, ale teď už by snad mělo být všechno v pohodě.

Doufám, že jste si užili čtení. S Farellem se Sianna potká ještě v další kapitole a pak až za přibližně dva měsíce v příběhu. Určitě s ním přichází nejen neustálé pošťuchování mezi oběma z nich, ale i spousta problémů.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 11. kapitola: