OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 12. kapitola

23.02.2020 (13:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 907×

12. kapitola - Padělky a dopis

Sianna seděla ve světle svíček u psacího stolu ve svém pokoji. Dorazila asi před hodinou, ani se nezašla navečeřet a rovnou zamířila sem. Držela ruku s perem nad kalamářem a nechala odkapávat inkoust zpět do nádobky, jak se pořád nemohla rozhodnout, co napíše. Poklepávala si nohou a jednou rukou podpírala bradu. Farell doručí dopis. Její rodina konečně pochopí, že se nenechala zlákat pozlátkem královského paláce. Všechno jim vysvětlí. Tak proč pořád nemůže najít ta správná slova?

Znovu namočila hrot pera a přiložila ho k papíru, aby napsala pozdravy. Ani si neuvědomovala, jak moc se její psaní zlepšilo. Všechna písmena byla krásně čitelná a zručně provedená. Aspoň k něčemu byla tahle šaškárna dobrá.

... Omlouvám se, že vám posílám zprávu až teď, ale tohle byla první možnost, která se mi naskytla. Přísahám, že jsem na vás všechny nikdy nepřestala myslet a celou dobu se snažila najít způsob, jak se s vámi spojit. Věci, které se vám chystám říct, nejsou pěkné ani vás nijak nepotěší. Prosím vás tedy z celého srdce, neudělejte žádnou hloupost, co by mohla ohrozit vaše zdraví a bezpečí. Věřte mi, že udělám cokoliv, abych se mohla vrátím domů bez výčitek a s čistým svědomím. Nikdy bych neudělala něco, co by vás pohoršovalo.

Písaři mě odvedli do hlavního města. Bydlím přímo ve staré časti paláce. Stejně jako mě přivedli i dalších jedenáct dívek. Šest týdnů nás cvičili v tanci, čtení, zpěvu, vyšívání a dalších věcech. Už během těch týdnů jsem se pokoušela vám napsat, ale můj dopis nikdy neopustil palác.

Po skončení výcviku nás představili královně a konečně nám prozradili důvod našeho pobytu na zámku. Královna má svoji síť špehů mezi šlechtici a my jsme se staly jedněmi z nich. Jenže naše práce není tajně odposlouchávat hovory a prohledávat korespondenci lordů, musíme se stát jejich společnicemi a vyhovět jim ve všem, co si zamanou. Královna z nás udělala milenky nejváženějších lordů našeho království. Sama jsem dostala ‚na starost' knížete Belitska, který se naštěstí bojí mého oka. Prozatím se mě nepokusil k něčemu donutit a já budu dělat všechno pro to, aby to tak i zůstalo.

Královna nám slibuje bohatství a výhodné manželství, pokud všechno bude podle jejích představ, až za pět let naše služba skončí. Když vynechám všechny nepříjemnosti kolem, nemám se tady špatně. Nemusím dělat žádnou těžkou práci, mám tři jídla denně a útulný pokoj, ale nemohu odejít z města.

To, co mě děsí mnohem víc, jsou daně. Od muže, který vám tento dopis přivezl, jsem se dozvěděla, co se v království děje. Doufám, že jste všichni v pořádku. Pokusím se najít nějakou možnost, jak vám pomoct. Musí nějaká být. Není přece možné, aby král pořádal plesy každý týden, zatímco jeho poddaní trpí hlady.

Prosím vás o jediné, neříkejte nikomu, proč jsem v hlavním městě. Je mi jedno, co komu napovídáte, ale pravdu si nechte pro sebe. Ani Havlil a Lybia se to nesmí dozvědět.

Pokud Farell svolí počkat, až napíšete dopis, budu s radostí čekat na vaši odpověď. Budu se tady za vás všechny modlit.

S pozdravem...

Sianna

Vrátila pero do kalamáře a několikrát na papír foukla, aby inkoust zasychal rychleji. Když si byla jistá, že se slova nerozmáznou, smotala dopis do ruličky a převázala ho stužkou. Zůstala ale ještě sedět u stolu a přemýšlela. Co kdyby náhodou Farellovi nevěřili? Přemítala o věcech, které by mohla dát mlynářovi, aby její rodiče věřili, že je to opravdu dopis od ní. Přešla k truhle, kde schovávala své osobní věci. Nebylo toho mnoho, ale přišlo jí to jako nejcennější věci široko daleko. V uzlu z šátku nenašla nic, co by jasně říkalo, že to patří jí.

Nakonec snahu vzdala a šla spát. Byla unavená a ráno bude zase brzy vstávat. Tahle noc byla naštěstí bezesná a spala tvrdě. Ráno se vzbudila, když mohlo být už osm hodin. Rychle se vyhrabala z postele, umyla, převlékla a posbírala svoje věci. Vyběhla z pokoje, v mžiku zamkla dveře a už se hnala ke schodům, když na ni zavolal známý hlas.

„Dobré ráno! Tři dny jsem tě neviděla, kde se pořád touláš?" prohlásila Maira vycházejíc ze svého pokoje. Na tváři měla vybledlou modřinu, ale také zářivý úsměv.

„Ty ses prala?" zeptala se Sianna zaskočeně, takže skoro zapomněla na svůj původní plán.

„Hm," přikývla blondýnka a ukázala na škrábance od Floriiných nehtů na Siannině tváři, které zrovna teď byly ve fázi hojení, kdy se na nich začínaly loupat červené strupy. „Stejně jako ty. Pojď se mnou na snídani."

„Ale já..."

Maira neposlouchala žádné protesty a prostě Siannu odtáhla s sebou. V kuchyni měli všichni napilno, protože se touhle dobou probouzela královna, která musela mít naprosto dokonalou snídani. I přes veškerý shon ale Sianna viděla vysokou brunetu sedící na lavici u zdi. Maira osamělou Floriu také postřehla a zpomalila. Střelila pohledem mezi Siannu a Floriu, ale když ani jedna z nich neudělala nic, co by naznačovalo potíže, šla si také sednout. Sianna ještě pozdravila Marion a převzala si od ní tác s jejich snídaněmi, než si sedla k Maiře.

„Ta se zase tváří," zamumlala Maira, když se natahovala po hrnečku s čajem. „Ještě si nasadit korunu, aby to měla kompletní."

„Co? Něco si na tebe dovolovala?" zeptala se Sianna překvapená takovou reakcí. Od Mairy něco takového nečekala.

„Ta? Ta si dovoluje pořád. Včera sebrala Amabel ty nové šaty. Mně zničila brož, co mi hrabě po plese poslal. I Tyshe by něco provedla, kdyby se nebránila. Myslí si, že se s tebou přestaneme bavit, když nás bude šikanovat. Dokonce zkoušela poroučet Talidě, ale s tou taky moc nepochodila."

„Proč s ní Saige něco neudělá?"

„Slečinka jim trošku přerostla přes hlavu," řekla Maira hlasitěji, než bylo potřeba. Floria, která doposud se strojenou elegancí jedla míchaná vajíčka, odložila příbor a věnovala oběma dívkám povýšený pohled.

„Jsem ráda, že se beze mne ani nenasnídáte, dámy," pronesla falešně milým hlasem Floria. Zvedla se ze svého místa a přešla blíž k oběma dívkám. Maira jí přitom sjela pohledem od hlavy až k patě. Úšklebek na blondýnčině tváři mluvil za vše. Sianna zůstala zticha. Poprvé s Floriou mluvila v opilosti, podruhé se víc praly, než mluvily. To o jejich vztahu vypovídalo hodně a Sianna neměla zapotřebí ho nějak prohlubovat nebo měnit.

„Když se madam konečně snesla z nebeských výšin mezi nás ostatní nebohé smrtelníky," prohlásila Maira uštěpačně a s falešným úsměvem snědla jednu z třešní v misce. „Taková událost nemůže zůstat bez povšimnutí."

Florii ztuhl úsměv na tváři. Sianna se jen opřela o zeď a obě dvě si přeměřila pohledem. Na tohle vážně nemám čas. Musím odnést Farellovi dopis. Floria už se nadechovala k do zajisté stejně, ne-li ještě víc urážlivé poznámce, když se Sianna rozhodla tyhle přihlouplé hádky ukončit.

„Co ty máš vůbec za problém?" obořila se na tmavovlasou dívku. Po tom, co se dozvěděla o nových daních, jí přišly všechny potíže v paláci jako malichernosti. „Začneme se všechny chovat dospěle, ano? Na světě je tolik důležitějších věcí než to, že jedna spí s knížetem a druhá jen s hrabětem."

„Na světě možná. Ale v tomhle paláci panuje jistá hierarchie. A ta mě staví na vrchol a tebe na úplné dno. Jsi ta nejhorší služebnice v historii. Za to já jsem byla pro tuhle pozici stvořená. Tak se podle toho chovej."

„Ty seš tak ubohá," vyprskla Maira smíchy. „Kdyby ubohost měla jméno, říká si Floria. A nechceš se rovnou nacpat do postele prince Luciena? Slyšelas to, Sian?"

Ani Sianna nevěřila tomu, co právě slyšela. Proč mají lidé, co jsou na pomyslném vrcholu žebříčku, pořád potřebu to vyřvávat do světa? „Tak teď mě poslouchej, ó všemocná milenko bezzubého knížete. Když máš problém se mnou, řeš ho jenom se mnou. Tím, že budeš ztrpčovat život ostatním, si nijak nepomůžeš. Přestaň se chovat jako pětiletý děcko, co dostalo novou hračku... A teď, Vaše samozvané Veličenstvo, mě omluvte. Mám důležitější věci na práci."

Sebrala ze stolu jablko a vyrazila pryč z kuchyně. Nechala tam naprosto ohromenou Floriu i Mairu, která sledovala její vzdalující se záda s výrazem hrdé mladší sestry pozorující svého staršího sourozence dělat nějakou neuvěřitelně uspokojivou pitomost.

✯✯✯

K Paxtonovi přišla krátce po desáté hodině. Stráže zase odeslala zpět a s úsměvem vstoupila do obchodu. Nemohla si pomoct, možná bude brzy svých slov k Florii litovat, ale stálo to za to. Ta nána si určitě poběží postěžovat ke své vychovatelce - možná i k Saige -, ale to Siannu nijak netrápilo. Otevřela dveře do zadní místnosti a pořád ještě s pobaveným úsměvem řekla: „Dobré... Kde zase je?"

Zarazila se, když uviděla jen Farella sedícího k ní zády. Přešla ke stolu a překvapeně nadzvedla obočí hned, co k ní mlynář vzhlédl. Jeho husté dlouhé tmavě hnědé vlasy byly pryč. Měl je zastřižené na krátko a v malých neposlušných vlnkách se mu kroutily na hlavě. S hladce oholenou tváří vypadal téměř o deset let mladší, než by původně řekla. Zůstala na něj s přihlouplým výrazem zírat a v duchu přemýšlela o tom, kolik mu vůbec může být.

„Líbí se ti, co vidíš?" probral ji Farell. Sianna sebou trhla a nedobrovolně v obličeji zrudla. Mlynář se na ni šklebil a asi dobře bavil.

„To... to nikdo netvrdí!" ohradila se hned.

„Jasně." Očividně jí nevěřil ani nos mezi očima.

„Hele, ty samolibče samolibá, nech si toho," zpražila ho pohledem ve snaze neznít v rozpacích z přistižení při činu. „Kde je Paxton?"

„U nějaké baronky. Na zámku se musí chystat něco velkýho, protože se tady dveře netrhnou. Není to ani hodina, co se vrátil od kněžny z Cesterfieldu. Hned zase zmizel."

Sianna přikývla a konečně se chopila své práce. Barvení korálků už měla skoro hotové a brzo se bude moct pustit do jejich zasazování do řetízků, jak jí včera ukazoval Paxton. Byla to pečlivá a hlavně jemná práce, tudíž nic pro Siannu. Dlouho se vztekala, než se jí podařilo dokončit první ze šperků.

Vůbec nepomáhaly Farellovy poznámky, které měl téměř ke všemu. Musela se často přemáhat, aby se nenechala rozptýlit. Ale hlavně byl Farell první muž v jejím věku, se kterým se za poslední dobu bavila. A to pro někoho, kdo vyrostl se třemi bratry, byla neskutečná úleva. Od odchodu z domova trávila čas jen s mistrem Bertranem - ty dávno ztracené modřiny od rákosky cítila ještě teď -, knížetem Belitskem a hrabětem Rellem. Vážně ne zrovna lákavá společnost. Paxton jí skoro ve všech ohledech připomínal otce, ale bavit se s Farellem bylo jako přátelské pošťuchování. Akorát umocněné tím, že společně vykradli královský palác.

„Počkej, počkej," zarazil se Farell uprostřed hovoru. Mluvili zrovna o jejím posvátném poslání a mlynář se nestačil divit. „Oni tě odtáhli z domova, aby z tebe udělali milenku úplně cizího člověka?!"

„Co ti tady celou dobu asi říkám?"

„A kníže Belitsk?" ujišťoval se dál Farell, na což Sianna jen kývla. Výraz v Farellově tváři byl nečitelný a dívka si netroufala hádat, na co zrovna myslí.

„No fuj," dodal po chvíli. Sianna skoro až uraženě pozvedla obočí, ale Farell ještě pokračoval: „Člověk se vážně musí umět narodit. Celý život nehne ani prstem a ještě mu každých pět let posílají jednu z nejkrásnějších žen království. Tomu říkám spravedlnost."

„Snad bys na staříčka nežárlil?" zamumlala dívka s očima sklopenýma do stolu. Mlynář měl zase v něčem pravdu. Šlechta celé životy nepoznala, co je opravdová práce, a pořád se jim dostávalo nějakých výhod, výjimek a uvolnění. Obyčejní lidé se přitom nemohli ani oženit nebo vdát bez jejich svolení, přestěhovat třeba jen do vedlejší vesnice nebo další pitomosti, kterými si udržovali moc a vykořisťovali ty chudáky, co se prostě nenarodili do zlaté kolébky.

„Jak se to vezme," odpověděl Farell neurčitě. „Možná bych si dovedl představit, že se mi něco takového časem začalo líbit."

Sianna s úsměvem zavrtěla hlavou. Mlynář jí sice neustále popichoval, ale byl po strašně dlouhé době jediný, s kým se mohla bavit otevřeně. Ani Maiře nemohla nikdy říct všechno. Takže nemuset si pořád dávat pozor na jazyk byla úleva. „Můžeš mu ukrást mě," navrhla po chvilce.

„To není vůbec špatný nápad," přitakal a v očích se mu zablýsklo pobavení. „Kolik by mi za tebe dal?"

„Ten? Ten by ti ještě připlatil, aby sis mě nechal."

„Myslíš?"

„Vím to."

Farell teď nasadil stejně nevěřícný pohled, jako když za ním opilá napochodovala do královniny obrovské šperkovnice a pokoušela se ho citově vydírat. Sianně jeho výraz teď připadal skoro až vtipný. „A to jako proč?"

Dívka se na moment zamyslela, jak to Farellovi podat. „Myslí si, že jsem potomek démonů. Asi se bojí, že ho uhranu," prohlásila nakonec. To, že se jí kníže Belitsk bál, souviselo s jejím okem. Starý pán se proto velice rád vzdal všech potěšení, které svým postavením získal, protože měl ze Sianny strach a byla mu k ničemu. Dívku ale nikdy nepřešla nepříjemná předtucha, že kdyby se její postavení u dvora nějak záhadně zlepšilo, kníže se dozajista přemůže.

„Doufám, že si z toho starýho pitomce nic neděláš," řekl hned Farell s neveselým odfrknutím. „Jak na to vůbec přišel?"

„Nevšiml sis snad mého oka?"

„Všiml jsem si toho asi nejhezčího oka, co jsem kdy viděl," prohlásil mlynář s neobvyklou razancí. Potom vzal do ruky jeden z kradených náhrdelníků, které ležely na stole jako předloha pro padělky, a ukázal na velký drahokam zasazený do zlata. „Kdyby tvoje oko bylo jedno z těch kamenů, všichni se o něj poperou."

Sianna na tohle nenašla žádnou smysluplnou odpověď, proto radši sklonila hlavu ke stolu, aby nebyl vidět její zase pomalu, ale jistě červenající obličej.

✯✯✯

V sobotu se Sianně podařilo něco, o čem by se jí ani nesnilo. Jako každé ráno tenhle týden šla v doprovodu dvojice vojáků k Paxtonově obchodu. Moc dobře si uvědomovala, že tohle je její poslední den pomyslné svobody na kdo ví jak dlouho. Proto se na prahu obchodu otočila ke staršímu vojákovi s dotazem, zdali by bylo možné, aby ji přišli vyzvednout až druhý den v poledne. Když po chvilce váhání voják kývl a řekl, že zítra přinesou peníze pro zlatníka, dívka málem vypískla radostí.

Rychlostí blesku vpadla do zadní místnosti obchodu, kde už seděli jak Paxton, tak Farell. Oba zvedli hlavy od práce a podívali se na Siannin široký úsměv. „Já se dnes... nemusím vracet na zámek!" vyhrkla zadýchaně, pořád ještě překvapená z vojákovy odpovědi. Není to tak dávno a sama by se vysmála do vlastní tváře. Jenže pobyt na zámku jí ukázal, jak moc je svoboda důležitá. Skoro každou noc se jí zdávalo o loukách a lesích, o řekách a jezerech a o ní, jak se v té klidné přírodě prochází oproštěna od všech pravidel, povinností a starostí. Dnešek bude moct prožít právě takhle, protože pro jednou bude moct strašáka jménem královský palác pustit z hlavy.

„No?" Paxton nevypadal, že by jejímu nadšení rozuměl.

„Nemusím se vracet na zámek!" zopakovala mu ještě jednou a hlasitěji, ale Paxton pořád nesdílel její nadšení. „Můžu tady být až do rána."

„Jenže já po poledni musím do města k hraběnce Destrens, objednala si soukromou schůzku a já..."

„Bez obav, Paxi," prohlásil Farell, když pokládal na stůl další dokončený šperk. „Já se o ni postarám."

Paxton oba dva chvíli nedůvěřivě sledoval, ale nakonec se rozhodl to přejít bez nějaké poznámky. Pracovali společně bez přestávek a s neuvěřitelnou pečlivostí. Sianně se za jediný týden veškeré šperky zprotivily, když viděla, kolik je za nimi odvedené práce. Z neustálého krčení se ji bolela záda, vrážela si drátky pod nehty a měla ruce tečkované od barev. Poslední padělaný šperk spatřil světlo světa jen hodinu před polednem. Sianna a nejspíš i Farell byli rádi, že už to mají konečně za sebou. Paxton se s nimi rozloučil, vzal si své náčiní a vyrazil do města za hraběnkou.

Sianna se protáhla, až jí zakřupalo v zádech. Přitom celou dobu sledovala Farella a s neskrývanou zvědavostí se zeptala: „Tak? Jak se o mě hodláš postarat?"

Mlynář si tuhle otázku mohl přebrat nespočtem nevhodných způsobů, ale musel se rozhodnout být slušný. „Byla jsi už někdy v hlavním městě? Za normálních okolností." Dívka zavrtěla hlavou. Předtím, než ji odvedli do zámku, byla nejdál od domova v Cesterfieldu, městě asi půl dne cesty daleko.

Farell zvedaje se od stolu se usmál a natáhl k Sianně ruku. Zamknuli Paxtonův obchod náhradním klíčem, který Farell schoval do kapsy, a vyrazili ulicí pryč. Ulička pod hradbami se postupně rozšiřovala a brzy se ocitli na jedné z hlavních tříd města. Prošli kolem jedné z mála bran vedoucí do palácové čtvrti, za kterou se tyčila ohromná katedrála.

Šli širokou ulicí, jež se v jednom místě rozšířila v náměstí, kde se zrovna konal trh. Minuli pekárnu, co ji Paxton tak vychvaloval. Palác za jejich zády se zmenšoval a zmenšoval, teď už viděli jen vrchní patra nad městskými hradbami. Když se teď přiblížili k okrajovým čtvrtím města, šlo poznat, že zvýšení daní mělo na všechny velký - a rozhodně ne dobrý - dopad.

V okamžiku, kdy Sianna viděla otevřenou bránou královskou cestu vedoucí na západ, Farell zatočil do postranní uličky. Dívka si prohlédla okolní domy a zamumlala směrem k mlynářovi: „Doufám, že nejdeme zase někoho vykrást."

„Jak jen si madam přeje, stačí říct. Ale tady bychom toho asi moc neukradli. Co si budeme nalhávat."

Farell šel pořád dál kolem hradeb. Sianna ho s mírnou nedůvěrou následovala. Po chvíli se zastavili před dvoupatrovým domem, ze kterého se ozýval hluk, nad dveřmi visela ošuntělá deska s nápisem U Chromého koně. Neznělo to zrovna lákavě, ale Farell vešel dovnitř bez sebemenšího zaváhání, tak vstoupila za ním.

Uvítala ji vůně tabáku a pečeného masa. V napůl zaplněném sále seděli muži nad sklenicemi piva, někteří hráli karty, jiní se shlukli kolem vypravěče u stolu a další prostě jen posedávali ve skupinkách a přátelsky se bavili. Farell zkušeně zamířil ke stolu blízko u pultu se Siannou v patách. Ještě než dívka dosedla, před mlynářem už stála sklenice piva.

„Konečně jsi k nám zase zavítal, kamaráde!" řekl podsaditý hostinský utíraje stůl hadrem, který vytáhl od opasku. „Už jsem si skoro začínal dělat starosti."

„Měl jsem napilno," odpověděl mu Farell s úsměvem a napil se piva, načež si olízl pěnu z horního rtu. Hostinský střelil pohledem k Sianně, jejím - na poměry v téhle místnosti - drahým šatům a také se na Farella usmál.

„Chápu," řekl jen s oplzlým zahýbáním obočím. Pak se otočil čelem k dívce, mírně se uklonil a prohlásil: „Obávám se, slečinko, že pro vás tady nemám dost nóbl pití. Zajdu se podívat po nějakým vínu."

Sianna ani nestačila odpovědět a hostinský se odvalil pryč. Dívka vrhla na Farella nechápavý pohled, ale mlynář jen skrýval úsměv za okrajem tmavé sklenice. Nakonec s pokrčením ramen prohlásil: „Nejsou tady zvyklí na lidi ze zámku." Nic na to neřekla a natáhla se po Farellově pivu. Dlouze se napila a otřela si rty od pěny.

„Pozor," varoval ji mlynář, když se k ní nakláněl přes stůl blíž. „Znáš se. Máš potřebu zachraňovat svět, když se napiješ."

„Nech už toho!" ohradila se hned Sianna a znovu si přihnula z jeho piva. Po více jak měsíci pití jen vína byla ráda za možnost napít se zase něčeho, co připomínalo obyčejný vesnický život.

„Jsi vůbec dost stará na alkohol?"

„Je mi jednadvacet," odpověděla Farellovi s vyzývavým úsměvem. Přitom dopila i ten zbytek, co ve sklenici ještě byl. „Skoro dvaadvacet."

Farell si dívku prohlédl, pak zvedl prázdnou sklenici nad hlavu a ukázal dva prsty. Hostinský, který už nejspíš vzdal hledání vína, udělal stejné gesto a za pár minut už před nimi stály dvě plné sklenice.

Odpoledne se pomalu přehouplo ve večer. Hostinec se podstatně víc zaplnil a u jejich stolu se vystřídal nespočet lidí, kteří před Siannou vynášeli Farella snad až do nebes. Jeden tvrdil, že na tak poctivého člověka je v dnešní době štěstí narazit. Další vykládal, jak moc hodný a spravedlivý je. Mlynář se celou dobu jen smál a Sianna proto nevěděla, jestli z nich mluví alkohol, nebo jestli se takhle chovají pokaždé, když sem někdo z pravidelných hostů přivede ženu.

V pozdějších hodinách dorazila do hostince i kapela. To se teprve zábava v sále rozjela. Asi třikrát souhlasila s pozvánkou k tanci, pokud se jí ten muž zdál aspoň trochu střízlivý. Farell je ale všechny pečlivě sledoval a nenechal nikoho, aby si dovolil až moc.

Odešli, když se venku úplně setmělo. Ve městě bylo ticho, za celou cestu k Paxově obchodu potkali asi jen deset lidí. Oba byli v dobré náladě a nikam nepospíchali, takže jim cesta z hostince trvala skoro dvakrát déle než cesta tam. Když konečně dorazili do uličky pod hradbami, Sianna se otočila na prahu zlatnictví a podívala se Farellovi do tváře. Oba věděli, že tohle je chvíle, kdy se na dlouho dobu - a jestli vůbec ještě někdy - vidí naposledy.

Sianna vytáhla dopis, který celou dobu nosila u sebe a podala ho Farellovi. „Berkton. Půl dne cesty od Cesterfieldu proti proudu Salasu. Moje rodina žije za vesnicí u lesa. Pokud pojedeš přes ten velký kamenný most, nemůžeš to minout," řekla mu tiše. Potom si rozvázala provázek s vyřezávaným bájným zvířetem, co nosila kolem zápěstí, a podala mu ho taky. „Pokud by ti nevěřili, ukaž jim tohle."

„Neboj se. Ten dopis doručím a zařídím, aby si ho přečetli," ujišťoval ji Farell a stiskl jí rameno. Sianna sklonila oči k zemi. Představila si svého otce, až bude číst její slova.

„Ještě jedna věc," zamumlala nejistě. „Jak znám otce, bude zuřit, až si to přečte. Bude... Mohl by udělat nějakou pitomost. Prosím tě, nedovol mu to. Ať bude křičet, vyhrožovat, prosit nebo tě proklínat jakkoliv, nenech ho udělat něco, co by ho mohlo stát život."

„Bez obav."

Sianna zavřela oči, jak se jí do nich zase hnaly slzy, a přikývla. „Opatruj se. A kdybys někdy chtěl znovu vykrást zámek, najdi mě."

„To udělám," usmál se na ni a krátce nečekaně ji objal. „I ty se opatruj."

Sianna ještě chvíli stála ve dveřích, sledovala Farellova vzdalující se záda. Upřímně doufala a přála si, aby svého spolupachatele neviděla dnes naposledy. Asi by jí chyběl.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 12. kapitola: