OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 14. kapitola

19.04.2020 (10:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 675×

14. kapitola - Nekonečné čekání

Sianna se řídila radou, kterou jí Asra udělila. Byl konec července a ona už skoro měsíc četla knihy, aby se zabavila. Četla příběhy z historie, u nichž mohla jen přemýšlet, nakolik jsou smyšlené, protože se tolik lišily od skutečného šlechtického života. Četla staré báje a pověsti o hrdinech, kteří zachraňovali krásné panny před zlými králi a obětovávali své životy za dobrou věc. Také si oblíbila slovníky a učila se jazyk ze země, o které ani nevěděla, kde přesně leží.

Hlavně si s každým dalším slovem vzpomínala na Havlila. Jak spolu lehávali v jeho posteli, on jí četl pořád dokola těch pět knih, zdravou rukou ji hladil ve vlasech a ona byla nejšťastnějším stvořením pod sluncem. Kamarád jí tolikrát nabízel, že ji naučí lépe číst, jenže Sianna musela pokaždé odmítnout. Teď, když osaměla ve svém pokoji jen se slovy na papíře a smyšlenými postavami, jí kamarád chyběl nejvíce.

Bývala tak bezstarostná, tak šťastná. Pokaždé, co si na Havlila vzpomněla, musela knihu odložit, stoupla si k oknu a přemýšlela. Co si o mně asi myslí? Byla jedna z mála, kdo se ho pokaždé zastal před posměšnými poznámkami ostatních. Kdo se ho zastává teď? A dělá to vůbec někdo? Dost často se přistihla, že se jí do očí ženou slzy, i když si slíbila, že nebude plakat kvůli zbytečnostem.

V takových chvílích věděla, že je nejvyšší čas dát si pauzu. Venku bylo léto v plném proudu. Zahradníci jí v pokoji denně měnili květiny, které ani nestačily zvadnout. Od kuchařů zaslechla, že začaly sklizně. Často se procházela zahradami i parkem, jenže s teplým počasím se venku začala častěji vyskytovat i královna. Pořádaly se zahradní slavnosti místo plesů. Mnohem více vídala také krále a nejstaršího prince, kterým se vyhýbala velkým obloukem.

Chodívala pozorovat lovčí, jak cvičí psy, i přes vědomí, že by neměla být viděna s jakýmkoliv mužem. Občas s nimi prohodila pár slov, některého z hodnějších psů podrbala, ale nikdy se nezdržela moc dlouho. Nepotřebovala problémy, a už vůbec nepotřebovala, aby oni měli problémy kvůli ní. V takových chvílích si uvědomovala, jak jí chybí bratři.

Trennan, Darius i Bennet dokázali být příjemní asi jako štěnice, ale stejně by za ně položila život a věděla, že oni by udělali to samé. V období sklizně mívali všichni čtyři plné ruce práce a Sianna věděla, že i teď mají napilno a na ni si ani nevzpomenou. Jenže po sklizni přijdou slavnosti a tohle bude poprvé za celý její život, kdy se jich nezúčastní. Kromě toho, možná ani nebude na Trennanově svatbě.

Moc dobře věděla, proč na ni myšlenky o domově vyskakovaly snad i ze spekulativních esejí o náboženství. Nemohla čekat, že odpověď dostane hned druhý den potom, co se s Farellem rozloučili. Jenže ani to jí nezabránilo v doufání. Chodila po pokoji sem a tam jako tělo bez duše a doufala, že se před ní mlynář zjeví s dopisem. Nejistota jí vysávala veškerou energii. Jediným rozptýlením byly Maira, Tysha a Amabel, jenže ani ty neměly čas pořád. Asra, která jí sice slíbila, že s ní bude pít, měla nějaký zvláštní talent nebýt k nalezení nikdy, když Sianna potřebovala parťáka. Naštěstí se s kocovinou probudila jen třikrát.

Seděla zrovna u stolu v kuchyni a zírala do talíře ovesné kaše. Vedle ní stará Marion škrábala řepu. Sianna ji koutkem oka pozorovala, zatímco s nechutí polykala kaši. „Marion? Jak to vypadá se sklizní?"

Marion k ní zvedla oči a vlídně se usmála: „To já nevím, drahoušku. Tomu já nerozumím."

„Musíte přece něco vědět. Jak si stojí ceny?"

Marion se na chvíli zamyslela. Byla už opravdu hodně stará a všechno jí dlouho trvalo, ale vařila skvěle, a to bylo hlavní. „Slyšela jsem, že půjdou nahoru. Víc by ti řekli na trhu," prohlásila nakonec.

Ceny půjdou nahoru. To znamená, že je něco špatně. Úroda musí být malá a nejspíš začíná plesnivět. Přece jen, i sklizeň začala asi o dva týdny dříve, než je obvyklé. Měla by se nějak dostat do města a zjistit víc. Taky by měla najít Farella a zeptat se ho na dopis. Jenže nevěděla, kde bydlí, ani kde ho najde. Jedinou nadějí pro ni tedy zůstával Paxton. Ještě jednou to zkusila na Marion: „Nepotřebujete něco z města, že bych vám pro to zašla?"

„Jsi hodná, ale ne. A moc dobře víš, že já nemám právo tě pouštět ze zámku pryč." Tuhle odpověď přesně čekala. Nepřítomně dojedla kaši, rozloučila se s kuchařkou a vydala se zpět do svého pokoje. Na stole už zase byly ve váze nové květiny, které celý pokoj krásně provoněly. U okna měla hromádku nepřečtených knih a hned vedle na podlaze stála hromada dalších knih sahající skoro po parapet, které postupně vracela do knihovny. Pustili ji jenom do knihovny ve starém paláci, která byla mnohem menší než ta v novém, a Sianna se obávala, že tímhle tempem bude mít do půl roku přečtenou každou knihu aspoň třikrát.

Vzala si jednu ze stolu, svalila se na postel a otevřela ji na založeném místě. Po nějaké době se přistihla, že pořád dokola čte tu samou stranu. V hlavě měla jedinou myšlenku, která už tam nic jiného nepustila. Musím se dostat do města. Zase knihu vrátila na místo a přešla k oknu. Venku se zase procházely dvorní dámy a pod těmi deštníky nejspíš schovávaly i královnu nebo aspoň lady Alaricu. Viděla tam i Floriu a pár dalších.

Nakonec s myšlenkou, že nemá co ztratit, vzala větší z váčků s penězi, schovala si ho do šatů, vzala si plátěnou tašku a vyrazila za Talidou. Poslední měsíc se chovala naprosto slušně a její vychovatelka neměla žádný důvod na ni být nepříjemná. Pokud se k ní začne chovat, jak je jejím zvykem hned ve dveřích, Sianna se už asi neudrží. Zhluboka se nadechla a zaklepala na Talidiny dveře. Okamžitě se ozvalo tiché dále.

Sianna vstoupila do nevlídného pokoje své vychovatelky a kývla jí na pozdrav. Talida ji sledovala s pozvednutým obočím a vyčkávajícím pohledem. „Ano?" začala starší žena také slušně.

„Napadlo mě... že kdybych si třeba koupila ve městě nějaký šperk, mohla bych se knížeti víc líbit. Chodím pořád ve stejných šatech a špercích, co když ho to uráží? Mohla bych jít do města a něco si vybrat..."

„A teď ten pravý důvod, proč chceš do města," přerušila ji Talida pořád ještě poměrně mile.

„To je ten pravý důvod!" ohradila se hned Sianna co nejpřesvědčivěji. „Chápu, co je moje úloha na zámku, tak chci trošku pomoct."

Talidin výraz jasně říkal, že jí nevěří. Vychovatelka sklonila hlavu ke stolu a chvíli psala něco na papír. Sianna už se chtěla ozvat, ale to už Talida zase zvedla hlavu, párkrát foukla na čerstvě popsaný papír a podala ho Sianně. S naprostou vážností se jí podívala do očí a řekla: „Jen proto, že se poslední dobou chováš slušně. Ať tam hodláš dělat cokoliv, budeš se mi tady hlásit, až odbije poslední zvon večerní motlitby. A samozřejmě s tím novým šperkem."

„Děkuju," usmála se Sianna a otočila se na podpatku. Ještě ve dveřích se podívala přes rameno a Talidě řekla: „Na mě se můžeš spolehnout."

Seběhla schody do vstupní haly a vyrazila ven. V ruce držela papír s povolením, aby ji vojáci nechali projít branou, i s Talidiným podpisem. Půjde úplně sama. Bez vojáků a tudíž i bez zvědavých pohledů ostatních občanů. To byla vlastně skvělá zpráva, až se bude na trhu vyptávat, jak to vypadá se sklizní, bude působit méně podezřele.

Prošla branou do města a zase z ní opadla nervozita i veškerá únava. Šla známou cestou, akorát za hradbami oddělujícími palácovou čtvrť nezahnula hned do malé uličky, ale pokračovala Hlavní třídou dál k náměstí. Dorazila na náměstí, kde se zrovna konal veřejný soud nějakého kapsáře. Chvilku stála v davu lidí a poslouchala, ale brzy ji to přestalo bavit. Šla dál až na roh Hlavní třídy a Kočičí ulice. Našla tam pekárnu, o které Pax tak básnil, a neodolala. Za okamžik vyšla na ulici se dvěma bochníky chleba a výborným masovým koláčem. V pekárně bylo sice draho, ale koláč se přímo rozplýval na jazyku.

Cestou nazpátek šla Kočičí ulicí a k Paxovi se dostala z druhé strany. Ještě předtím se ale zastavila na trhu a vyptávala se kupců na letošní úrodu a sklizeň. Vesměs byly odpovědi všechny stejné. Vypadá to špatně. Zima bude těžká. Ceny znovu porostou. Nebyly to odpovědi, po kterých toužila, ale očekávala je.

Vstoupila do zlatnictví a nad hlavou jí zacinkal zvonek. V obchodě už byly další tři ženy. Pax, který stál za pultem a zrovna jednu z nich obsluhoval, zvedl hlavu, aby přivítal dalšího zákazníka, a usmál se, když uviděl Siannu. „Vítej zpátky," řekl jí a kývl hlavou ke dveřím do zadní místnosti. Sianna odešla dozadu. Skoro čekala, že v Paxově dílně bude sedět Farell a i on ji s úsměvem pozdraví, ale byl tady jen starý známý nepořádek.

Seděla u stolu, kde strávila asi nejlepší týden svého pobytu v hlavním městě, a čekala až dorazí i majitel domu. Přes poměrně tenkou stěnu slyšela hovory, co vedl se zákaznicemi. Lichotil jim, smál se vtipům, které vyprávěly, a souhlasil snad se vším, co řekly. Trvalo poměrně dlouho, než se vrátil. Sianna mu hned mezi dveřmi věnovala andělský úsměv.

„Co ty tady?"

„Pustili mě do večera na svobodu," vysvětlila mu a vytáhla z tašky jeden z chlebů z pekárny. Podala ho Paxovi, který seshora přinesl prkýnko a nůž. Ukrojil z bochníku čtyři trojúhelníkové kousky a nabídl i Sianně.

„Jak se to stalo?" nechápal pořád Pax.

„Chovala jsem se jako anděl. To přece museli nějak ocenit. Ani neuvěříš, jak moc jsem se nudila. Nesmím na plesy, nesmím se ukazovat před královnou a nesmím vlastně skoro nic. Celou dobu jsem jen četla a chodila v zahradách... Co Farell? Víš o něm něco?"

„Klidně se můžeš rovnou zeptat na ten tvůj dopis," zašklebil se na ni Paxton. „Byl tady jen jednou. Má teď spoustu práce, když začala sklizeň. Ještě se nehnul z města. Všichni čekají, že zase přijdou vojáci a začnou zabavovat obilí, takže nechávají semlít všechno, co nebudou na jaře potřebovat. Za mouku dostanou větší odškodnění."

Sianna žvýkala chleba a snažila se na sobě nedat znát známky zklamání, že Farell ještě nestihl doručit její dopis. Ale nemohla mu to vyčítat. Říkal přece, že neví kdy, ale určitě ho doručí. A to je hlavní. „Ptala jsem se na trhu, ale nikdo mi nic moc neřekl. Jak to vypadá se sklizní? To si všichni vážně myslí, že jim zase všechno seberou? A opravdu dostávají odškodnění?"

„Těch pár šťastlivců ano."

Pax si Siannu prohlédl a radši, než aby mluvil dál, se zakousl do chleba. Sianna nad tímhle gestem jen pozvedla obočí a čekala. Ani Pax nevypadal, jakože se jí chystá sdělit dobré zprávy. „Vypadá to mizerně, co víc chceš slyšet?" odpověděl jí otázkou.

„Všechno."

„Obilí na jihu začalo plesnivět, takže museli začít sklízet dřív, aby vůbec něco zachránili. Na severu foukal dlouho tak silný vítr, že většinu úrody poválel. Snaží se sklidit všechno, co mohou, ale tohle jim hodně ztěžuje práci. Navíc ani úroda nebude moc kvalitní. Ceny zatím zůstávají stejné. Uvidíme, jak dopadne úroda na západě, východě a u Merkinců."

„Takže nic, s čím by se dopředu nepočítalo?" zeptala se Sianna. Už před odjezdem z domova věděla, že letošní úroda bude slabší. Na severu dělával vítr potíže skoro každý rok a problémy s plísněmi také nebyly hlavně ve vlhkých oblastech zrovna neobvyklé. Nikdo se zdravým rozumem nečekal po válce úrodu jako za dob míru.

„Jedna věc by tady byla," vyvedl ji Pax z omylu. „Král na jihu nařídil zvýšení roboty ze tří dnů na čtyři. A co je hlavní, platí to i pro měšťany. Všichni jen napjatě čekáme, kdy přijde řada na nás."

Král poslal do polí měšťany? Sianna na zlatníka zůstala zírat a přemýšlela, jestli si z ní jen neutahuje. To, že vesničanům navýšil robotu ze tří dnů na čtyři, nebylo až tak divné. Občas se to stávalo, a když špatné období zase odeznělo, všechno se vrátilo ke starým pořádkům. Ale o robotě pro měšťany za celý život neslyšela. Byl to ten nejdůležitější rozdíl mezi lidmi z měst a vesnic, který si měšťané pečlivě hlídali a pochopitelně se téhle výsady nechtěli vzdát. „Co že to udělal?"

„Král si asi moc neláme hlavu s pár naštvanými městy na jihu, nejsou zrovna velká ani mocná," přemýšlel nahlas Paxton. „Ale jestli vyhlásí robotu i tady – a on to udělá, to mi věř -, tak bych na jeho místě nevylézal za hradby."

„On vážně bude tak dlouho zkoušet naši trpělivost, až to prostě jednou přežene," poznamenala Sianna s nevěřícným pohledem upřeným na zlatníka. Někdy by ráda viděla těm mocným do hlavy. Třeba by potom pochopila, co je vede k takovým sebevražedným nápadům. „Jestli s touhle pitomostí přijde i sem, může rovnou skočit ze střechy paláce. Lidé mu stejně to jeho pozlacený křeslo zapálí, takže už nebude mít kde se tvářit důležitě."

„Zkus mu to navrhnout."

„Ráda bych, ale bylo by to poslední, co udělám... Budu muset jít. A potřebuju nějaký šperk. Co na mě tak koukáš? Potřebovala jsem nějakou výmluvu, aby mě sem vůbec pustili."

Odešli společně do obchodu, kde Sianna dlouze prohlížela vystavené šperky. Ani ji nelákalo si něco kupovat. Peníze dokázala využít lépe a ona osobně nepotřebovala žádný blýskavý kamen. Jediný šperk, co ji zaujal už poprvé, byl náhrdelník z růžových perel. Stál poměrně dost, ale měla na něj peníze. Pax si všiml, že si ho se zájmem prohlíží. Vyndal ho, zabalil ho do krabičky a podal Sianně. Ta mu zase dala svůj váček se zlaťáky, odkud si Pax něco odpočítal a zase jí ho vrátil.

„To bylo nějak málo, ne?"

„Přátelé mají slevu."

„Děkuju, Paxi. Kdybys potkal Farella, pozdravuj ho ode mě a připomeň mu, co má za úkol. Opatruj se."

I Paxton se s dívkou rozloučil a vyprovodil ji ze dveří. Sianna slyšela na katedrále odbít první zvon. Měla asi dvacet minut na cestu zpátky do paláce, takže musela docela pospíchat. V palácové čtvrti bylo na večer poměrně rušno, potkávala hodně kočárů a viděla po ulicích pobíhat sluhy v rodových barvách. Co se zase děje? Myslela si jenom, ale nenechala ničím odvést svou pozornost.

Před tím než začal poslední zvon vůbec odbíjet, už klepala na Talidiny dveře. Vychovatelka vzhlédla od práce a uštěpačně prohlásila: „Ty taky umíš občas poslouchat?"

„Kdyby ses víc soustředila na mě a snažila se mě aspoň trochu poznat, a ne na hledání důvodů, proč mě nemít ráda, tak bys věděla, že není zas tak těžké se mnou vyjít. Teda když se ke mně budeš chovat slušně..."

„Jistě, jistě. Tak ukaž."

Sianna položila na stůl před Talidu svůj nový perlový náhrdelník. Talida do jedné z perel klepla prstem, pak zavřela krabičku a vrátila ho Sianně. „Zařídila sis to, co bylo tak důležité? Ať už to bylo cokoliv."

„Ano," usmála se na ni Sianna, i když v hloubi duše neměla moc důvodů, proč se usmívat.

„Tak můžeš jít. Jen si pamatuj, že tvůj trest ještě neskončil."

Vrátila se do svého pokoje. Byla spokojená, dostala odpovědi na své otázky. Zároveň dostala taky pár důvodů, proč si dělat větší starosti. Moc dobře věděla, že jí nezbývá nic jiného než čekat na jakékoliv zprávy z domova. Musí doufat v nejlepší a třeba se to potom stane skutečností.

Zdravím!

Omlouvám se za dlouhé čekání, ale vůbec jsem se nemohla dokopat ke psaní. Tuhle kapitolu jsem psala s horečkami a potom jsem ji asi pětkrát přepisovala, takže doufám, že se dala číst a aspoň trochu se vám líbila. :)

Příště už se můžete těšit na kapitolu z Farellova pohledu a několik starých známých.

Děkuju za přečtení! :)

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 14. kapitola: