OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 3. kapitola

11.09.2019 (16:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 876×

3. kapitola - Sčítání pozůstalých

Goswin šel pomalu nazpátek ke svému statku. Za zády měl pětici ozbrojených mužů, kteří se neobtěžovali slézt ze sedel. Neměl z nich dobrý pocit. Když se naposledy ukázala takováhle skupinka, vyústilo to ve smrt spousty z jeho přátel. Na okamžik se zastavil u stromu, kde seděly jeho děti. Obě otce pozorovaly s rozšířenýma očima, ve kterých se zračily obavy.

„Dariusi, najdi ostatní a přiveď je domů," řekl sedlák synovi, jenž se hned zvedl na nohy a vydal se pryč. K Sianně natáhl ruku, aby jí pomohl se postavit. Společně šli k domu, Sianna křečovitě svírala otcův loket a držela se blízko u něj. Muži uvázali koně k trámům na zápraží, pak bez vyzvání vstoupili do domu. Goswin s dcerou je následovali, v obou narůstala nedůvěřivost.

Sianna stála ve dveřích do svého pokoje, ruce měla založené na prsou a upřeně pozorovala pětici cizinců. V tomhle okamžiku jako by otci z oka vypadla. Goswin byl jen o pár metrů dál v úplně stejné pozici. Domem se ozvalo bouchnutí dveří a hned nato do kuchyně vpochodovali všichni tři synové s matkou. Delilah chytila Goswina za ruku, vedle ní se postavil Darius. Siannu za svými zády schovali Trennan s Bennetem.

„Prokážete nám laskavě tu čest a sdělíte nám konečně důvod vaší nechtěné přítomnosti?" zeptal se Goswin tak jedovatě, že Sianna otcův hlas skoro nepoznávala.

Z pětice mužů promluvil ten nejmladší, který zrovna z brašny vytahoval tlustou knihu ovázanou v kůži. „Jak jsem řekl, nepřijeli jsme dělat nepříjemnosti. Jeho Veličenstvo nařídilo po válce nové sčítání lidu, o nic jiného nejde."

„Je nás tady šest. Tak a teď můžete zase odjet," ujala se slova Delilah. Vedle manžela vypadala, jako by nabrala novou odvahu. Ta věčně mírná a jemná žena měla obličej stažený v rozčílené grimase. Když přijeli královští oficíři naposledy, jejího prostředního syna potom málem zmrzačili.

„Není to tak snadné, paní," odpovídal mladík klidně. Z brašny vyndal i kalamář a brk, v knize nalistoval poslední nepopsanou stranu a začal psát. Po chvíli se otočil ke Goswinovi, rukou pokynul k jediné volné židli u stolu a počkal, až se sedlák posadí. „Tvé jméno, věk a jména tvých rodičů, sedláku."

„Goswin Wyvernglade. Syn Gotbertha Wyvernglada a Margit Landebel-Wyvernglade. Čtyřicet čtyři let." Sedlák všechno odříkal odměřeným hlasem. Mladíček si pečlivě zapisoval do knihy, každé písmeno obkroužil ještě několikrát a u slov dělal ozdobné proužky, čárky a oblouky. Když od knihy po pěti minutách, které všem připadaly jako dlouhé hodiny, zvedl hlavu a kývl na Delilah, aby zaujala manželovo místo, Goswin se ani nehnul. Trochu na písaře nakrčil obočí a potom mu přes zaťaté zuby odříkal: „Delilah Hicarin-Wyvernglade, dcera Zomely Hosabres-Hicarin a Nedeira Hicarina. Čtyřicet dva let."

Opakovalo se to samé, co předtím. Písař si hrál s brkem, s podivem neudělal jedinou kaňku. Zbylí čtyři muži se rozhlíželi po místnosti. Nejvyšší z nich už nějakou dobu pozorně sledoval Siannu za zády nejstaršího bratra. Trennan o kousek ustoupil a muž teď měl ničím nekrytý pohled. Když písař zase pohlédl na sedláka, Goswin pokračoval: „Moji synové. Nejstarší Trennan, čtyřiadvacet let. Darius, dvaadvacet let a nejmladší Bennet, devatenáct let."

Sianně se upřený pohled cizince vůbec nelíbil. Zatahala Trennana za rukáv a nenápadně k muži kývla. Její bratr už se chystal něco říct, ale přerušil ho otcův hlas. „A má jediná dcera. Jednadvacetiletá Sianna."

Písař najednou zpozorněl. Rozhlédl se po pokoji a očima spočinul na dívce napůl schované za bratem. „Pořád svobodná?" zeptal se s neskrývanou zvědavostí v hlase. Trennan i Bennet věnovali muži tvrdé pohledy a sestru zase skryli za zády. Všichni Wyverngladovi sourozenci mezi sebou měli vztah stejný asi jako každí sourozenci na světě. Nikdo mu neublíží a já ho zničím. Obzvlášť vůči Sianně byli hodně ochranitelští.

„K čemu to potřebuješ vědět?" promluvila znovu Delilah. Cizinci si znovu vyměnili pohledy, očividně věděli víc, než jim říkali.

Mladík se zakoktal, když odpovídal: „To nic... Jen tak ze... ze zvědavosti."

„Zvědavost není nejlepší vlastnost."

„Pane, my... my to potřebujeme vědět." Písař byl celý nesvůj. Sianna si v mezeře mezi Trennanovými a Bennetovými zády všimla dalšího muže. Vyndával z brašny plátno, barvy a štětce. „V jednadvaceti bývají ženy většinou vdané, nebo aspoň zasnoubené."

„Nějak jsem neměl za poslední tři roky čas na to, abych jí hledal vhodného ženicha," odsekl mu Goswin. Střelil pohledem k dceři a oddechl si, když uviděl jen lem jejích šatů. Šlechta se nikdy nezajímala o ženy prostého původu, tak proč teď začínala posílat písaře a hledat mladé svobodné ženy?

„To samozřejmě chápu, sedláku. Ale... budeme potřebovat obraz vaší dcery," zamumlal vedoucí skupinky. Sklopil oči ke knize, nalistoval posledních pár stran a napsal tam Siannino jméno. Goswin nad jeho požadavkem pozvedl obočí.

„Nepřipadá v úvahu," řekl Goswin, zvedl se od stolu, otevřel písařům vstupní dveře a čekal, až odejdou.

„Pane, vy tomu nerozumíte. Jsou to královské rozkazy," vložil se do toho muž, který si předtím připravoval pomůcky k malování. „Nebudeme vás zdržovat, klidně se vás pět může vrátit k práci, ale bez toho obrazu neodejdeme."

Goswinovi bylo jasné, že se jich snadno nezbaví. Chvíli stál ve dveřích, snažil se usilovně vymyslet, jak je prostě vyhodit, nakonec jen kývl. Delilah, Darius a Bennet odešli ven, ale Trennan se Siannou pořád stáli bez hnutí. Goswin k nim přešel a stiskl dceři rameno v uklidňujícím gestu. Trennan směrem k otci pošeptal: „Otče, tohle se mi nelíbí. Přece tady Sian nenecháme samotnou."

„To máš naprostou pravdu," kývl Goswin na souhlas. „Zůstaň tady s ní, kdyby si něco dovolili, hned je odsuď vyhoď."

Trennan otcovy pokyny odsouhlasil. Goswin políbil dceru na čelo, potom odešel. Ve dveřích se ještě jednou otočil, podíval se na své děti a pětici cizinců. Opustil dům s nepříjemným pocitem. Sianna se posadila ke stolu na volnou židli naproti malíři. Trennan stál za ní, ruce měl položené na jejích ramenech. Mohlo to působit jako, že se ji snaží udržet na místě, ale on spíš dával cizincům najevo, kde je jejich místo.

Malování zabralo něco málo přes dvě hodiny. Sianně to bylo proti srsti stejně jako jíst syrové maso nebo chodit dobrovolně ke zpovědi. Musela sedět vzpřímeně a bez hnutí. Malíř na ni občas upřeně zíral. Díval se na každý milimetr jejího obličeje, zkoumal všelijakou drobnůstku a nedostatek v její pleti. Nejhorší bylo malování očí. Malíř jí zíral do očí, míchal si barvy bez toho, aby uhnul pohledem. Bylo to, jako by si vytvořili pouto, ze kterého se Sianně dělalo nevolno.

Královští muži se zvedli od stolu, rozloučili se se sourozenci a zabraní v hovoru vyšli ven. Nasedli na koně, malíř ještě jednou pohlédl na Siannu, která stála na zápraží, a pak odjeli zpět k vesnici. „To by mě vážně zajímalo, k čemu králi ten obraz bude," promluvil za dívčinými zády Trennan. Chytil ji kolem ramen, šli pár desítek metrů spolu, potom se rozdělili a oba šli za svou prací.

✯✯✯

Týden po nechtěné návštěvě královských písařů měli všechnu práci, která se nutně potřebovala udělat, hotovou. Dopřáli si pár hodin zaslouženého odpočinku na trávě před domem. Před válkou často snídávali venku, když jim to okolnosti dovolily. Delilah se Siannou připravily do velkého džbánu směs bylinek a zalily je horkou vodou. Vytáhly z udírny jeden z kusů vepřového a nakrájely na silné plátky. Potom už jen přinesly ven šest hrnečků, chléb a prkénko s kousky uzeného masa.

Byly to tyhle drobnosti, které během války všichni postrádali. Bavili se o hloupostech. Vyměňovali si nejnovější klevety, co zaslechli. Hádali se kvůli zbytečnostem. Nenáviděli se za maličké křivdy ztracené dávno v minulosti a zároveň by za sebe položili život.

Trennan se Siannou seděli na schodech na zápraží, zatímco ostatní posedávali různě v trávě. Nejstarší bratr vypadal, že se k něčemu už delší dobu odhodlává. Když ho Sianna pečlivěji pozorovala, všimla si, jak otvírá ústa a zase je rychle zavírá, jak moc chce něco říct. Šťouchla do něj nohou a podívala se na něj se zvednutým obočím. Trennan polkl sousto chleba, znovu otevřel ústa a spěšně je zavřel.

„Chtěli bychom se s Lybiou v létě brát," vypadlo z něj nakonec po několika marných pokusech. Hovor mezi ostatními členy domácnosti okamžitě ustal. Nikoho to nepřekvapilo, ale zdálo se jim to přece jen trochu unáhlené.

„To bohužel nepůjde, Trennane," odpověděl mu otec s mírným úsměvem na tváři, kterým chtěl syna ukonejšit.

„Cože? Proč ne?"

„V létě a na podzim bude mít celá vesnice spoustu práce," odpověděla synovi matka a také ona mu věnovala lítostivý úsměv. Mladé lásce by se nemělo stát v cestě, ale oni jim přece nebránili v tom, aby spolu byli. „Nestihneme připravit takovou veselku, jakou si oba zasloužíte."

„Nepotřebujeme nic velkého, stačí malý obřad a slavnost pro rodinu," odmlouval rodičům Trennan, ale oni ho odbyli argumenty, které člověk získá jen s věkem a zkušenostmi. Celou dobu potom seděl schlíple, nezapojoval se do rozhovoru a zíral před sebe.

Blížila se doba, kdy by se všichni měli vrátit k práci. Bylo třeba očistit osivo od nečistot, opravit okapy, utěsnit jedno z oken a ještě spousta dalších méně potřebných prací. Siannu bolela záda a na prstu se jí dělal nový mozol, ale nebylo to nic nového. Nejvíce se trápil Darius, kterého špatně vyléčená zranění limitovala víc, než si chtěl přiznat. Měl teď sice více síly, ale bolest mu vystřelila do ramene pokaždé, když ho víc zatížil. Pokud někam šla celá rodina, on byl vždy v závěsu, protože jim se svým kulháním nestačil.

„Přemýšlel jsem," promluvil Goswin dopíjející poslední doušek čaje. „O tom, co říkali ti královští pitomci."

Všichni se na něj podívali, dokonce i Trennan se probral ze svého zamyšleného uražení. Nikdo mu neodpověděl, čekali na pokračování. Otec se zastavil pohledem na své jediné dceři.

„Už je čas, abychom ti našli správného ženicha..." oznámil všem, ale jeho slova mířila k Sianně. Trennana to rozčílilo, protože prudce zvedl hlavu a přestal oškubávat trávu prorůstající dírami mezi schody. „Takže Sianna se vdávat může, ale já se oženit nesmím?!"

„To přece nikdo netvrdí, Trennane," chlácholila ho matka. Mladík se už chtěl ohradit, ale Goswin ho předběhl. „Ty se určitě oženíš dřív, v tom ti nikdo nebrání. Ale Sianně musíme najít ženicha, než královští dostanou nějaký hloupý nápad."

„Máš na mysli někoho konkrétního?" zeptala se Sianna, nohou dloubala ve ztrouchnivělém dřevě jednoho ze schodů. Do očí se otci radši nepodívala, obávala se jeho odpovědi.

„Mám," odpověděl, v tónu jeho hlasu šel poznat úsměv. Siannino srdce vynechalo úder. „Myslím, že Caden by se k tobě hodil. S jeho rodiči jsme vždy vycházeli skvěle, on tě měl taky vždycky rád..."

„Caden?" přerušila ho Sianna překvapeně. Mladý kovář by ji ani ve snu nenapadl, ale budoucnost v jeho společnosti by dívce nejspíš ani trochu nevadila. „Není to trochu brzo? Měli bychom ho nechat truchlit, vždyť jsou to jen tři měsíce."

Tohle jméno všechny zarazilo. Nikdo proti tomu ale nic nenamítal, tak to Goswin bral jako souhlas. Ve skutečnosti o Cadenovi jako o vhodném muži pro svou dceru nezačal přemýšlet teprve před týdnem. Ještě ve válce, když sdíleli s nebožtíkem kovářem a jeho synem stan, se často se svým přítelem bavili o dětech. Goswin moc dobře věděl, že Caden má Siannu už dlouho rád a bude se k ní chovat jako ke královně. Před smrtí starého kováře plánovali jejich svatbu docela dlouho a v podstatě už bylo vše dohodnuté. Pak se stala ta hrozná nehoda a jemu se veškeré šťastné myšlenky vytratily z hlavy.

„Truchlit může týden nebo taky celý život," odpověděl otec Sianně po chvilce ticha. „Dnes za ním zajdu, stejně potřebujeme novou podkovu pro koně, a pozvu celou rodinu na večeři."

„Můžu jít s tebou? Zastavila bych se u bylinkářky a Havlila, poslední dobou jsem s ním neměla čas mluvit," zajímala se Sianna, když se probrala z otcova překvapení. Ten jí to odkýval s tím, že si nejdřív musí udělat svou práci.

Krátce po poledni šli Goswin se Siannou polní cestou k vesnici. Dívka držela koňské otěže, k opasku měla přivázaný váček s hrstkou měďáků. Byla ráda, že je konečně jaro. Mohla venku chodit jen v šatech a neumrznout při tom. Prameny vlasů, které vyklouzly z ledabylého drdolu, jí vlály v příjemném jarním větříku.

Na návsi se rozdělili. Goswin vzal koňské otěže a se slovy, že na dceru počká v kovárně, odešel pryč. Sianna nejdříve zašla do zastrčeného domku na úplném kraji návsi. Od milé stařenky, která dokázala vyléčit snad všechny nemoci, na každého se vlídně usmívala a byla věčně v dobré náladě, koupila pár snítek sušené dobromysli, šalvěje a meduňky a nadrcený sušený bezový květ. Potom přešla k velikému rychtářovu statku.

Vklouzla do dvora, kde byla skupina čeledínů zabraná do práce. Sotva vzhlédli a odpověděli, když je pozdravila. Přešla k Havlilovu oknu, ale ještě než stačila zaklepat, vylezla ze dveří rychtářka. „Nemá na tebe čas, můžeš jít zase domů!" houkla na dívku.

„Ale..."

„Říkám, že nemá čas," odsekla žena rozčíleně, ještě než Sianna stačila něco říct. Ta se nechtěla s rychtářkou hádat, tak jen svěsila ramena, kývla a vydala se k odchodu. Paní domu ještě štěkla na čeledína, který Sianně věnoval soucitný pohled, a zalezla dovnitř.

„Pst," ozvalo se po dívčině levé straně ze stodoly. Škvírou mezi vraty vykukoval Havlil a mával na ni. Sianna se rozhlédla kolem, jestli neuvidí jeho matku, a přeběhla za ním. „Nemám moc času, ale na tebe si chvilku najdu. Slyšel jsem, jak na tebe máti vyjela."

„Je dneska nepříjemnější než obvykle."

„To víš, naplánovali s otcem, že když teď kovář zemřel, mohl by se chudák Caden oženit s mojí sestrou. Oni by tak získali na svoji stranu další důležitou osobu, jenže on řekl ne. Bylo to celkem vtipný pozorovat."

Siannin výraz Havlila mátl. Tvářila se skoro až provinile a chvilku mlčela. Potom mu odvyprávěla, co se ráno odehrálo na jejich statku. Havlil nejdřív myslel, že si z něj dělá legraci, ale její výraz byl vážný, i když se on smál tomu skvělému vtipu. Pak pochopil, že Goswin Wyvernglade si moc často legraci nedělá. Vybral pro dceru ženicha a vybral opravdu dobře. Pokud samotný možný ženich bude souhlasit, Sianna nebude mít sebemenší důvod si stěžovat.

„Jen aby to nedopadlo stejně jako s mojí sestrou," poznamenal, když to vše zpracoval.

„Otec vypadal dost přesvědčeně, možná už spolu mluvili."

„Možná..."

„Havlile!" ozval se ze dvora křik rozčílené rychtářky. Přátelé si vyměnili posledních pár slov, domluvili se, že Havlil odláká matčinu pozornost, a rozloučili. Sianna počkala ve stodole, než rychtářka vypeskovala syna a práskla za sebou dveřmi. Pak se klidila ze statku pryč.

Přešla po návsi na druhou stranu. Kovářův dům stál trochu bokem od ostatních a kovárna byla ještě o pár desítek metrů dál, aby mlácení kladiv nerušilo ostatní vesničany. Jedna strana velkých černých vrat byla pootevřená. Z komína stoupal černý dým a už před vchodem bylo podstatně tepleji. Sianna slyšela hlasy dvou mužů, ale nerozeznávala slova. Jediné, co dokázala ve větách rozpoznat, bylo Cadenovo překvapené vyhrknutí: „Vážně?" Pak už proklouzla mezi těžkými vraty do parné kovárny.

„Ty už jsi tady?" podivil se Goswin, když uviděl dceru. „Nějak brzo."

„Havlil neměl moc času," vysvětlila dívka, s úsměvem se otočila na světlovlasého mladíka. „Zdravím, Cadene, jak se daří?"

„Dobře, vlastně skvěle," odpověděl jí rychle, vypadal, jako že ji upřímně rád vidí.

Goswin se usmál pod vousy, aby to ani jeden z nich neviděl, a pak řekl: „Musím si ještě něco zařídit ve vsi, Sianno, tak na mě počkej tady." Nedal jí šanci protestovat a i s koněm vyšel z kovárny.

Na okamžik zůstalo v místnosti trapné ticho. Sianna se podívala kolem, na pracovním stole byl zmatek, všechno leželo ve všem. Kleště, kladiva, šperháky, brousky, kovadliny a spousta dalších věcí, u kterých si nebyla jistá, k čemu slouží. Pamatovala si, jak to tady vypadalo za Cadenova otce. Všechno bylo na svém místě, pečlivě uklizené a uspořádané.

„Jak to zvládáš?" zeptala se ho, posadila se na kousek volného místa na stole. Sice si od šmíru určitě zašpiní světlé šaty, ale to jí nevadilo. Caden sundal tlustou kovářskou zástěru a rukavice a opřel se vedle ní. „Učím se za pochodu. Před válkou mi zbývalo jen pár měsíců do mistrovských zkoušek, ale nikdy jsem je nesložil. Teď se nemám od koho učit, jenže nemůžu prostě odejít a nechat tady všechny na holičkách."

Sianna přikývla a věnovala mladému kováři úsměv: „Máme štěstí, že tady máme tebe. Kdokoliv jiný by prostě sobecky odešel."

Povídali si spolu dlouho a o všem možném. Sianna by se ráda zeptala, jestli už s otcem mluvil o skutečném důvodu jejich návštěvy, ale nenašla v sobě odvahu. Caden zase nevypadal, že by se mu chtělo vysvětlovat jeho odmítnutí rychtářovy dcery.

Zdálo se to jako dlouhé hodiny, než se Goswin vrátil zpět do kovárny. Našel je zabrané do družného hovoru, smáli se spolu a vypadali, že si navzájem rozumí. Goswin dceři řekl, že už mohou odejít, ona seskočila z pracovního stolu a vydala se za ním. 

Caden za Siannou a Goswinem ještě zavolal: „Na tu večeři moc rádi přijdeme." 

Chtěla bych poděkovat za komentáře u minulých kapitol a jenom čtenáře ujistit, že nudné, i když nutné kapitoly ve vesnici se rychle blíží ke konci.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 3. kapitola: