OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 7. kapitola

28.10.2019 (12:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 679×

7. kapitola - Krutá pravda

Sianna stála před zrcadlem v nových šatech. Byly krásné, hezčí než všechny, co kdy viděla. Z látky, na kterou by nejspíš musela vydělávat roky. Dostala je úplně zadarmo jako pozornost od Jejího Veličenstva. Ale nic z toho jí nezabránilo v nutkání, šaty vzít, roztrhat a spálit. Někde v nitru tušila, že cena za tu ozdobu bude nakonec mnohem vyšší i přesto, že ji nevyčíslí v penězích.

Utáhla si na zápěstí provázek s vyřezávaným zvířetem a pak ho schovala pod vyšívaný lem rukávu. Ze zrcadla na ni zírala osoba, kterou nepoznávala. ‚Jsem to přece pořád já,' opakovala si v duchu, když sebe samou sjížděla pohledem. Složitý účes, s nímž by za normálních okolností nemohla ztrácet čas. Krásné šaty, drahé šperky. Rozčílený výraz v zakulacené tváři, kde byly lícní kosti znát méně než dříve. A uvnitř ta stejná vesnická dívka, která se o nic z toho, co se jí děje, neprosila.

Naposledy si překontrolovala vlasy, jestli někde netrčí uvolněný pramen, pak se zhluboka nadechla a vyrazila ke dveřím. Stačila uhnout jen tak tak, když je Talida rozrazila. Bez jediného slova na ni vrhla zlostný pohled a už Siannu strkala na chodbu. Držela ji pevně za loket, snad aby zabránila jejím hloupým nápadům. Dívka se nebránila, stejně by to bylo k ničemu. Nechala starší ženu odvést ji jako ovci na porážku.

Ve vstupní hale starého paláce byla teprve potřetí - z toho podruhé, kdy tady směla být. V prostorné místnosti už čekalo několik dívek oblečených stejně honosně jako Sianna a jejich opatrovatelky v černé se zamračenými obličeji. Maira tady ještě nebyla, tak se Sianna postavila stranou od ostatních. Vojáci u dveří vypadali stejně nedostupně jako před pár hodinami. Lovčí chodili kolem dívek, měnili si pobavené pohledy a něco si mezi sebou šeptali.

Maira dorazila mezi posledními. Měla na sobě pískově žluté šaty podobného střihu jako Sianna. Na první pohled z ní přímo křičelo nadšení. Oči se jí blýskaly, usmívala se na celé kolo. Rovnou přešla k Sianně, obmotala ruku kolem její paže a nepostřehla nebo se rozhodla nevnímat její výraz. Chvíli po ní se dostavila i Saige. Její hůl hlasitě klepala do podlahy, když se svým dramatickým výrazem scházela ze schodů. Mělo to nejspíš působit vznešeně, ale Sianna jen pobaveně protočila očima.

Hned, co hlavní opatrovatelka předstoupila před své svěřenkyně, roztáhla ruce v přátelském gestu, čímž Siannu dost překvapila. Potom strojeně pronesla: „Mé milé dívky, dnes přišel váš velký den." Odmlčela se, aby přidala svému proslovu na tajemnu, a sledovala výrazy ve tvářích lidí kolem. Jeden z kuchařů, který právě procházel kolem s tácem čokoládových kuliček, se hlasitě zasmál, podíval se na skupinu děvčat, zčervenal a utekl chodbou pryč s až obdivuhodně vyrovnaným krokem, protože se jediná kulička na tácu ani nepohnula.

Saige kuchařův výstup přešla mávnutím ruky, jako by o nic nešlo. Sianna se podívala kolem. Kuchaři se jim smáli, lovčí se jim smáli. Něco tady nesedělo a oni všichni věděli, o co jde. „Dneškem začíná vaše pětiletá služba Jejímu Veličenstvu. Věřte mi, máte všechny neskutečné štěstí. Očekávám od vás naprostou oddanost a poslušnost. Pokud budete šikovné, královna vás jistě štědře odmění," pokračovala ve vysvětlování Saige. Sianna se ještě víc zamračila. Tohle protahování a neustálé opakování, že je královna bude odměňovat, ji rozčilovalo. Chtěla vědět pravdu a chtěla ji vědět hned.

Pak Saige bouchla holí do podlahy, otočila se na podpatku a vyrazila k bočním dveřím. Zaklepala pozlaceným klepadlem a dveře se rychle otevřely. Na druhé straně stál sluha v modré livreji. Uklonil se vrchní vychovatelce, pokynul jí rukou a ustoupil stranou. Ještě než Saige vstoupila do chodby, přispěchala k ní Talida a něco jí pošeptala do ucha. Jen rázně přikývla, vešla dovnitř a zbytek ji následoval. Sianna s narůstající nedůvěrou šla poslední. Když za ní sluha zavíral dveře, viděla Talidin varovný pohled a uvědomovala si, že ať už ji čeká cokoliv, není cesty zpět.

Chodba zatáčela doleva, kde hned za rohem skrývala točité schodiště. Ostatní dívky tam stály a čekaly, až na ně přijde řada, jako ovce na porážku. Nakrmené, umyté, hezky oblečené mířily do neznáma, kam je lákaly sliby lepší budoucnosti. Maira čekala na konci řady a Siannu sledovala s pozvednutým obočím. Její nadšení už trochu opadlo, teď, když stála nad schody vedoucími do temnoty, se jí v očích zračila ostražitost. Chytila se Siannina loktu, jako by si tím přidávala odvahu.

Společně sešly po schodech do vlhké chodby osvětlené jen loučemi. Byly pod zemí, jediné přirozené světlo chodbě dodávaly díry mezi mřížkou na stropě. „Tohle se mi nelíbí," špitla Maira Sianně do ucha. „Královna snad nebydlí ve sklepě."

Na kluzkou podlahu dopadaly kapky vody. Z místnosti, pod níž se nacházely, proudilo nesnesitelné horko. Smrdělo to tady plísní a zatuchlinou. Jako ve vězení, napadlo Siannu. „Mně se to taky nelíbí. Všichni nám něco tají."

„O čem to mluvíš?" nechápala blondýnka a ještě pevněji stiskla loket starší dívky. Za posledních šest týdnů si ji oblíbila, viděla v ní sestru, kterou nikdy neměla. Sianna měla sice svoje nálady a vrtochy, ale to jí nebránilo v tom se s ní spřátelit.

„Viděla jsi toho kuchaře. A lovčí. Smáli se nám. Ani Asra nechce mluvit o tom, proč jsme tady. Ví něco víc než my, a když nám to tak usilovně tají, nebude to nic hezkého."

„Přestaň. Neděs mě," vyhrkla Maira, pustila Sianninu ruku a přidala do kroku. Jako by takhle mohla utéct před pravdou. Sianna se táhla pomalu za ní. Maira byla pořád spíš dítě, které odmítalo vidět na věcech i to špatné. Musela mít šťastné dětství. Sianna si díky svému trojbarevnému oku uvědomila možná až moc brzo, že život není pohádka, kde dobro vždy zvítězí.

Dorazila na konec chodby ke skupině dívek shromážděných kolem Saige. Vrchní vychovatelka vypadala naprosto klidná, ale obličeje dívek po cestě děsivou chodbou nabíraly všech barev od mrtvolně bílé po nezdravě zelenou. „Bez obav, dámy. Tohle je spojovací chodba mezi novým a starým palácem. Je tady tak vlhko, protože nad námi stojí skleník," konejšivě se usmála na černovlásku, která vypadala, že je na pokraji zhroucení, a poplácala ji po tváři. „Tuhle chodbu budete používat jen při zvláštních příležitost. Dnes se Jeho Veličenstvo s princem Lucienem chystají na lov, takže se nesluší jít hlavním vchodem."

Saigeina slova dívky očividně uklidnila. Sianně se ale v hlavě zjevila další pochybovačná myšlenka. Proč by se král s princem vůbec obtěžovali zabývat s obyčejnými služkami? Zavrtěla hlavou, ale svoji nedůvěru si nechala jen pro sebe. Na tom bude něco víc.

„Pro jistotu vám ještě jednou připomenu, jak se před královnou chovat. Hned, co vstoupíte do místnosti, se ukloníte a nevstanete, dokud vám nedá znamení. Pokud na vás promluví, oslovíte ji poprvé jako Vaše Veličenstvo, potom jako Má paní. Princovu snoubenku oslovujte..."

Sianna rady pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Mezi vesničany kolovaly zvěsti, že válka byla dílem královny. Ona teď měla předstoupit před ženu, která dost možná mohla za zmrzačení Dariuse. Před ženu, která jí zničila budoucnost, když mohla mít toho nejlepšího ženicha ve vesnici. Setkání s Jejím Veličenstvem v ní nebudilo zrovna nadšení.

Saige ukončila svoji litanii bouchnutím holí do podlahy. Potom je konečně odvedla z tmavé chodby. Vyšly po schodech nahoru ke zdi, kde vychovatelka zkušeně sáhla do skuliny a odklopila obraz, který vchod zakrýval. Pokud starý palác na Siannu působil jako jiný svět, ten nový musel být přímo ráj. Z každého rohu se blýskalo zlato, vysokými okny dovnitř proudilo spoustu světla. Naleštěné parkety byly překryté rudým kobercem, pod okny stály veliké zdobené vázy s čerstvými květinami, stěny byly plné obrazů a v dírách mezi obrazy stála nablýskaná brnění.

Dívky procházely kolem s očima navrch hlavy. Některé chodby sloužily čistě jako obrazárny, jiné byly plné loveckých trofejí. Vystoupaly až do čtvrtého patra, kam vedly nádherné vyřezávané schody a kde jediná široká i když krátká chodba na každé straně končila zlatými dveřmi. Před dveřmi napravo stála čtveřice vojáků, u těch nalevo jen dva. Zamířily napravo, vojáci už z dálky skláněli hlavy.

„Její Veličenstvo nás očekává," řekla Saige směrem k vojákům. Jeden z nich kývl, narovnal se a zmizel za dveřmi. Saige se mezitím obrátila ke dvanáctce dívek. „Pamatujte na má slova, nechceme královnu rozzlobit..."

Nestačila říct nic dalšího, protože se vrátil voják, otevřel jedno křídlo dveří a pokynul jim, ať projdou. Sianna šla zase poslední. Postavila se do řady vedle ostatních a rychle sklonila hlavu. Jediné, co z místnosti viděla, byl krásný koberec. Slyšela klapání podpatků o podlahu. Viděla lem rudých šatů, když kolem ní žena prošla.

„To jsou ony?" zeptala se žena. Měla sebejistý, příjemný hlas.

„Ano, Vaše Veličenstvo." Další kroky. Královna se vzdalovala. Slyšela šustění látky, jak se posadila. „Povstaňte," vybídla je.

Všech dvanáct se postavilo naráz. Byly ve veliké místnosti se čtveřicí kamen, postelí, psacím stolem, klavírem a lenoškami uspořádanými do čtverce kolem velkého křesla s vysokým opěradlem. Na křesle seděla blonďatá žena s výraznýma modrýma očima. Kdyby to Sianně neřekla řeč jejího těla, tak koruna na hlavě určitě ano. Královna je všechny sledovala se zájmem. Byla krásná svým vlastním drsným způsobem. Měla ostře řezané rysy v obličeji s výraznými lícními kostmi. Byla vysoká a až nezdravě hubená. Věděla, že je něco víc než ony, a její obličej to dával jasně najevo. Dlouhými prsty, na kterých se blyštěly prsteny, klepala do opěrky na židli.

„Vítám vás v královském paláci," promluvila znovu, její výraz byl stejně ledový jako vychovatelek. „Jsem Sandria Penderghast, královna Temirského království."

Zůstaly zticha, jak se také před královnou slušelo. Pokud je k tomu sama nevyzve, nesmí promluvit. Sianna bloudila očima po prostorné komnatě. Kolem královny seděla ještě trojice dalších žen. Dvě byly nejspíš stejně staré jako ona, ale ta poslední musela být mladší než Sianna. Oblečená v bohatě zdobených fialových šatech se složitě vyčesanými vlasy a na první pohled drahými šperky vypadala jako pravá šlechtična. Usilovně se snažila na dvanáctku dívek nedívat, ale každou chvílí zvedala oči od vyšívání a pohrdavě si je prohlížela.

„Dostalo se vám veliké cti, dámy," pokračovala královna, na okamžik přestala klepat do židle. „Každých pět let posílám své nejspolehlivější služebníky, aby mi našli ty nejkrásnější dívky v celé zemi a přivedli je ke mně. Berte to jako poctu, které se vám víckrát nedostane. Vaše královna od vás potřebuje pomoct."

Královna, co potřebuje pomoct od vesničanek. Zajímavé, pomyslela si Sianna a znovu se podívala na Její Veličenstvo. Byla to žena, které stačilo jediné slovo a hned měla vše, co si zamanula. S čím ona může potřebovat pomoct?

Teď královna nasadila úsměv, který Sianně na důvěře k ní vážně nepřidával. „Svět je kruté místo. Hlavně pro nás ženy. Muži nás považují za hloupé ozdoby, které mají na starost jenom udržování rodu. Ale věřte mi, jsme všechny do jedné schopnější než muži," vykládala královna s vervou a zaujetím. „Naše síla se projeví jenom v číslech. Samotné jsme téměř bezmocné, ale ve větší skupině jsme stejně mocné jako muži. A o to vás žádám. Buďte mé uši a oči v paláci. Omotejte si královy nejvěrnější muže kolem prstů. Poddejte se jim. Splňte každé jejich přání. Naslouchejte jim. Buďte mi věrné. Společně změníme svět."

Ovšem. Ovšem, že tahle maškaráda má svůj důvod, napadlo Siannu a ze všech sil se snažila udržet jazyk za zuby. Proč by taky musely podstupovat ten náročný výcvik, kdyby za tím nebyl nějaký nechutný účel. Podívala se královně zpříma do očí. Vážně je nutí k tomu, k čemu si myslí?

„Nebude to lehké. Zapomeňte na svou minulost. Zapomeňte na své svědomí a víru. Jsem vaše královna a tohle je vaše služba království. Za dobré služby se vás samozřejmě štědře odměním... Saige," prohlásila ještě královna, než se otočila k vrchní vychovatelce. Sianna na ni nakrčila obočí a zamračila. Ona to myslí vážně! Saige kývla, musela si tímhle hovorem projít už tolikrát, že na sobě nedala znát známku překvapení. „Jsou tu jistá pravidla, která musíte vždy dodržovat. Každá z vás dostane na starost jednoho člena Rady. Není možné, abyste se pletly ostatním do jejich práce. Budete se soustředit na toho muže, který vám byl přidělen..."

Sianna těkala očima mezi ostatními dívkami. Čekala všechno možné, ale tohle vážně ne. Přece nemohla být jediná znechucená tím, co právě slyšela. Ale jak se tak dívala, ostatní neprojevovaly sebemenší známky nechuti k úkolu, který je čekal.

„... Za žádných okolností po skončení vašeho úkolu nesmíte říct, co se v paláci děje. Nebudete navazovat styky s jinými muži. Nebudete se vychloubat vaším úkolem před služkami. Neodejdete do města bez vědomí vychovatelek. Ode dneška se smíte volně pohybovat ve starém i novém paláci a zahradách i parku... A abych nezapomněla. Žádné dopisy," dokončila Saige výčet pravidel, všechny si přeměřila pohledem. Mladá dívka po královnině pravé ruce se narovnala a vrhla po hlavní vychovatelce nespokojený pohled.

„Nezapomněla jste na něco, Saige?" zeptala se jí. Saige se dívce uctivě uklonila, ale netušila, o čem to mluví. „S prominutím, lady Alarico, ale nejsem si jistá, co tím myslíte."

„Nejsi si jistá?!" vyštěkla Alarica. Sianna si vybavila poslední lekci s Asrou. Lady Alarica Freeberly z Keresku byla snoubenka korunního prince Luciena. „Pokud si dobře pamatuji, Vaše Veličenstvo, tahle skupinka měla vždy zakázáno se motat kolem Jeho Veličenstva a princů." Otočila se ke královně. Sianna si nemohla nevšimnout, jakým způsobem řekla slovo skupinka. Jako kdyby se ony snad prosily o to, do čeho se dostaly.

„Ach, ano. Jistě," přikývla královna a znovu pokynula Saige, aby to vysvětlila.

„Ke králi ani princům se nesmíte přiblížit, mluvit s nimi nebo, nedej bože, se s nimi stýkat," dodala rychle Saige. „Tahle pravidla musíte všechny bez rozdílů dodržovat."

Pravidla jsou od toho, aby se porušovala, slyšela Sianna v hlavě hlas svého nejmladšího bratra a podvědomě se usmála.

„Hlavně to poslední," dodala ještě Alarica výhružně. „Nehodlám, aby to s Lucienem dopadlo stejně jako s Jeho Veličenstvem."

Tahle slova královnu očividně rozčílila, protože na svou budoucí snachu vrhla tak vražedný pohled, že se Alarica jen s podivem nesvalila mrtvá k zemi. Pak se pořád stejně vražedně podívala na dvanáctku dívek. „Nějaké otázky?"

Černovláska, která v chodbě pod skleník vypadala na omdlení, ze sebe nejistě vykoktala: „Chcete po nás, abychom se staly jejich milenkami?"

„Milenky, přítelkyně, společnice. Říkejte si tomu, jak chcete. Saige, odveď je zpět do starého paláce, rozbolela mě hlava."

Vrchní vychovatelka všechny rychle vyhnala na chodbu. Vedla je přes krásné chodby, veliké sály a nádvoří. Dívky si mezi sebou zaraženě šeptaly. Sianna jen zírala před sebe. Milenky. Ona je nutí být milenkami nějakých vážených šlechticů. A ještě jim za to bude platit. Ne, tak tohle tedy ne! Hned, co dorazily do starého paláce, vyrazila do svého pokoje. Vztekle za sebou práskla dveřmi, ze skříně vyndala všechny svoje věci a začala je házet na šátek. Už utahovala uzel, když se dveře opatrně otevřely. Dovnitř nakoukla Maira, pak nejistě vstoupila. Podívala se na věci rozházené po pokoji, na Sianniny vlasy trčící do všech stran a oči, ze kterých šlehaly plameny.

„Neblázni," řekla jenom a přešla k ní. Položila jí ruku na rameno a silou ji stáhla na postel.

„Neblázni? Neblázni?! Ty jsi je neslyšela? Vždyť z nás udělaly šlapky!"

„Takhle nemluv," konejšila ji blondýnka. „Všechny jsme věděly, že za tenhle přepych přijde nějaká oběť."

Oběť za to, že ji přinutili opustit rodinu a svou budoucnost. Oběť, která ji zničí. Tomu Maira nejspíš nerozuměla nebo nechtěla rozumět. Vypadala, že je smířená se svým osudem. „Netvrď mi, že ti to nevadí," zamumlala jejím směrem Sianna se svěšenými rameny. Pořád křečovitě držela ruku na zavázaném šátku se svými věcmi.

„Nejsem z toho nadšená," přiznala Maira upřímně. „Ale já se nechci vrátit domů, kde mi rodiče vyberou manžela. Chci být bohatá a svobodná. Chci se rozhodovat sama. Tohle je naše šance, Sianno," domlouvala jí.

„Tohle je cena, kterou jsi ochotná za svobodu zaplatit? Dokážeš se svým budoucím dětem podívat do tváře a říct jim, jak sis mohla dovolit tak velký dům?"

„Přestaň. Takhle ničemu nepomůžeš..." Maira nechtěla takové věci vůbec poslouchat. Sama byla zaslepená budoucností, kterou může získat, že byla ochotná udělat pro ni cokoliv.

„Jak se potom budu moct podívat rodičům do očí? A svým bratrům?" ptala se mladší dívka Sianna zoufale. Ona měla svou rodinu na rozdíl od Mairy opravdu ráda, odsouzení jejích nejbližších ji děsilo. „Jak se podívám Cadenovi do očí, když se rozhodne na mě počkat? Co mám dělat, až se za pět let vrátím domů, ten chudák tam na mě bude čekat a bude si mě chtít vzít? To mu přece nemůžu udělat!" V mysli jí rotovaly obličeje jejích nejbližších. Matčina zděšená a zhnusená tvář. Otcův nechápavý výraz. Odsuzující pohledy bratrů. Cadenův zrazený nevěřícný obličej. Ne, tohle nejde. Tohle se nemůže stát.

„Pořád jsi říkala, že jsi ještě o svatbu nestála," namítla Maira. Byla jako hluchá. Asi jí ještě nedocházelo, co všechno jim tahle služba královně vezme. Kolik mostů s jejich minulostí spálí.

Neřekla jí na to nic. Zklamané výrazy její rodiny, co už teď viděla, jí vzaly všechny slova. Seděla na posteli vedle drobné blondýnky se svěšenými rameny a do očí se jí draly slzy. Stiskla víčka k sobě, aby je zastavila. Nebude zase brečet. Už víckrát ne. Maira to nejspíš pochopila jako dobré znamení. Chytila její ruku, která pořád křečovitě držela uzel na šátku, a odtáhla ji pryč. Potom všechny věci uklidila na původní místo. Znovu si sedla vedle Sianny, dala jí ruku kolem ramen a usmála se na ni.

„Tak vidíš, nebude to tak hrozné," řekla spokojeně. Sianna nevěděla, jestli jí má být Mairy líto, nebo jestli má z jejího chování zvracet. Blondýnka se po nějaké době zvedla, popleskala skleslou Siannu po rameni a vydala se ke dveřím. Tam se potkala s Talidou. Prohodily spolu pár slov, ale Siannu nic z toho nezajímalo.

Když Maira odešla, Talida spráskla ruce. Její rty se na ni pobaveně šklebily. „Zase zlobíš?"

„Nebudu to dělat," řekla hned Talidě bez okolků. Mohou ji uplácet bohatstvím celého světa, ale ona svou důstojnost tak snadno nezahodí.

Talida nevypadala vůbec překvapeně. Za páskem měla přeložený kus papíru, ten teď vytáhla a položila na stůl. „Jistě, že budeš, protože jsi chytrá. Máš dvě možnosti. Buď skousneš tohle ponížení a přeneseš se přes své ego, nebo zavolám stráže. Hodí tě do hladomorny a za pět let z ní vytáhnou tvoji kostru."

Sianna nechala po tváři stéct jedinou slzu. Podívala se do Talidina obličeje, která se jí přímo vysmívala. Má radši zemřít, nebo prodat své tělo? Styděla se sama za sebe, ale nakonec s obrovským sebezapřením kývla.

„Já věděla, že si vybereš správně," usmála se na Siannu Talida. „Za týden je ples, poprvé ho tam potkáš. Mezitím se s ním seznam támhle," ukázala k papíru na stole a bez dalšího slova odešla.

Trvalo několik hodin, než se Sianna přiměla postavit. Vrávoravě, jako by byla opilá, přešla ke stolu a rozbalila papír. Na něm byl malý obrázek starého muže, jeho jméno, titul, datum narození a popis jeho rodiny. „Kníže Tizian Belitsk ze Stelmooru narozený roku..." četla potichu slova napsaná ozdobným písmem, ale zarazila se u roku narození. Zavrtěla hlavou, párkrát zamrkala, jestli vidí správně, jenže to číslo se neměnilo. „... Sedmdesát dva let. Vždyť bych mohla být jeho pravnučka!" Vztekle papír zmuchlala a hodila ho do vyhaslých kamen. Svalila se na postel, znovu se jí chtělo brečet.

Nakonec se zhluboka nadechla. To se ještě uvidí, jestli si vybrali tu správnou. Však já jim ještě ukážu. S novým odhodláním se nevzdat a nepodrobit královniným příkazům si přehodila přes ramena šátek a konečně vyrazila na čerstvý vzduch.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 7. kapitola: