29.06.2015 (12:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1030×
Jednoho dopoledne nedlouho poté, co se královna předčasně vrátila z faraonova lovu, vyhledal Sekaniho v síni královniných písařů posel. Vlastně to byla jedna z královniných služebných, ta, za kterou se tenkrát u Nilu tak zasněně díval a obdivoval její půvab i dlouhé copy. Od toho času už stačil zjistit, že se jmenuje Merit, což znamenalo „milovaná“. A tahle dívka si rozhodně zasloužila být nějakým mužem milovaná, jen škoda, že písař, jako byl on, si nezasluhoval její pozornost.
„Královna chce, abys za ní přišel,“ vyřídila mu poněkud suše, ale nijak neomaleně. Prostě udělala to, oč byla požádána.
Sekani po vyslechnutí královniny žádosti odolal nutkání protočit oči a měl sto chutí nechat Satiah čekat. Ale právě dokončil dopis, který přepisoval pro archiv, a další byl tak dlouhý, obtížný a k uzoufání nudný – přehled příjmů všech krajů Horního Egypta, že nakonec s povděkem vstal od práce a následoval ji ven ze síně.
Služebná Merit však nezamířila do královniných komnat, jak očekával, ani do síně, kde Satiah přijímala slyšení a vyřizovala záležitosti Dvou zemí. Vydala se cestou, kterou Sekani ještě nešel, a neměl tušení, kam vedla.
Vedla z vnitřní a potom i vnější části paláce k mohutné ochranné zdi postavené kolem něj. Do zdí i podél nich byly vestavěny konírny, kasárna a také zbrojnice. Od královniných tichých, provoněných komnat se tento svět mužů a válečnického umění lišil asi tak jako dům Sekaniho rodiny od Amónova Domu života.
Satiah se nacházela v královských konírnách. S umně nalíčenou tváří působila v pachu sena a koní poněkud zvláštně, ale to jí na důstojnosti neubíralo, i když šaty, které měla na sobě, byly prosté, ozdoby skromné a s krátkou núbijskou parukou na hlavě, kterou nosili muži i ženy, když se rozhodli dát přednost účelnosti před krásou.
Při Sekaniho příchodu zrovna hovořila s vysokým cizincem impozantního vzezření. Měl hustý vous a orlí nos, oděn byl v dlouhém pruhovaném rouchu. Podle vzhledu a pachu písař usuzoval, že to byl vrchní podkoní.
Vedle neznámého muže stál kaštanově hnědý kůň s bílými nozdrami. Podle všeho spolu rozmlouvali o tomto nejnovějším přírůstku královských stájí, který byl darem jistého asijského krále. Cizinec mluvil egyptsky se silným přízvukem, ale Sekani mu rozuměl docela dobře.
„Ne, myslím, že ta bělonohá klisna se k této do spřežení nehodí. Na to má příliš krátký krok. Tahle kráska se nese jako lvice v poušti. Spíše bych uvažoval o Hathóřině Hvězdě. Pohybuje se lehce a být ve spřežení s touhle klisnou by jí prospělo. Potřebuje trochu zklidnit.“
„Tak dobrá,“ souhlasila královna. „Pojmenuj ji Isidin Měsíc a zkus ji zapřáhnout s Hathóřinou Hvězdou.“
Muž se hluboce uklonil. „Jak si Tvá Výsost přeje.“
Satiah rázně přikývla a přešla podél řady uvázaných koní na druhou stranu stáje. Sekaniho si vůbec nevšímala, přestože se domníval, že ho nemohla přehlédnout. Částečně v rozpacích a částečně ze vzpurnosti ji následoval. Těsně před ním kráčel vrchní podkoní, kousek za ním královnina služebná Merit.
Téměř na konci řady koní, pár kroků od dveří, stál královnin núbijský strážce a pilně se věnoval ušlechtilému hnědákovi a cosi mu šeptal do ucha. Satiah mu pokynula, ale nezastavila se. Vyšla dveřmi na rozlehlé, pískem posypané nádvoří, kde se rozléhalo dunění koňských kopyt a rachot kol lehkých vozů.
Podobné místo mladý písař ještě nikdy neviděl, a tak chvíli zcela ohromen jen stál a rozhlížel se kolem sebe. Sluneční záře měkce pronikala závojem zvířeného prachu a ze všech stran se ozývalo koňské odfrkování, praskání biče a také ostřejší hlas vozataje, který se snažil zvládnout vzpurné spřežení. Pach prachu, hnoje a potu, pro Egypt tak typický, překrývala příjemná vůně koní.
Sekanimu se koně odjakživa líbili. Dvě země je znaly jen krátce. Přivedli je sem králové, které nikdo nenazýval jménem, cizinci, kteří se opovážili dobýt Egypt. Před sto lety byli po právu vyhnáni a egyptský lid vymazal veškeré vzpomínky na jejich jména z povrchu zemského i ze své paměti, ale jejich dar si ponechal.
Koně mohli táhnout vozy a vozit v nich šlechtice, kteří by ještě ne tak dávno byli odsouzeni k pochodu a boji po vlastních nohách. Teď mohli cestovat ve vozech, pohodlně vozit zbraně a s bleskovou rychlostí útočit na nepřátele.
Ale Sekani měl koně rád pro jejich krásu a vnitřní žár, sílu, rychlost a dunivý zvuk jejich kopyt. A to ještě nevěděl, jak nádherné mají oči a o kolik je jejich pohled nespoutanější a inteligentnější než pohled dobytka. A rovněž neměl tušení, že člověka vítají přívalem horkého dechu do dlaně a dotykem pysků, aniž by ho chtěli kousnout.
Sebral odvahu a koně, který ho takhle vítal, pohladil po štíhlé rudohnědé šíji, která se mu pod rukou klenula do oblouku. Kůň si odfrkl a pohodil hlavou, ale Sekani se nelekl a neuhnul. V očích zvířete viděl, že mu nechce ublížit.
Sluhové vyvedli ze stájí dva koně, kteří si byli podobní jako štěňata z jednoho vrhu. Srst měli barvy ryzího zlata a hřívy o něco světlejší. Na nádvoří už čekal lehký vůz, hezký, ale ani zdaleka ne tak nádherný jako slavnostní vozy, které Sekani viděl. Tenhle vůz nebyl určen na ozdobu, ale pro skutečnou jízdu.
Koně se sami stavěli tak, aby jim sluhové mohli nasadit chomouty, a otevírali tlamy na udidla. Byli nedočkaví a při zapřáhnutí jeden z nich lehce zahrabal kopytem do písku. Královna vyskočila do vozu a převzala otěže od podkoního.
„Ty,“ řekla a pohledem šlehla po písaři, který sebou lehce trhl. „Pojedeš se mnou.“
Sekani zmateně stál a ani se nehnul. Mohl tušit, že po něm bude něco takového chtít, když ho sem nechala přivést. Ale pro všechno na světě proč...?
Koně už netrpělivě přešlapovali a přitom vráželi do postraňku. Královna přitáhla otěže, aby se uklidnili.
„Nastup si!“ přikázala Sekanimu ostře.
Žel bohu, mladý písař ani nevěděl, kterou nohu má zvednout jako první, proto stále setrvával na místě. Vtom se ho chopil Núbijec a bez viditelné námahy ho zvedl a vhodil do vozu za královnou. Sekani se zapotácel, jelikož to nečekal a křečovitě se chytil první věci, která mu přišla do cesty – královny.
Satiah se nad touto svatokrádeží blahosklonně odmítla rozhořčovat. Sekani se narovnal a pustil se rychle jejího pasu, který vyplašeně objímal, a našel si příhodnější místo k držení. Chytil se boku vozu, jehož okraj měl záměrně, či náhodou ten nejlepší tvar, aby se člověk mohl snadno držet a neztratit rovnováhu.
„Ach, bohové,“ šeptl s povzdechem a čekal, co bude následovat. K jeho nemilému překvapení se vůz rozjel ještě dřív, než se stačil pomodlit ke všem bohům, na které si byl ve svém otřesení schopen vzpomenout, aby tuhle jízdu přežil pokud možno bez úhony. Polekaně vyjekl tak nahlas, že to jistě museli slyšet až v paláci.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Královský písař X.:
V královských konírnách
Sdílet
Tak ten závěr byl vtipný... a tohle se mi zamlouvá. Jen... proč královna bere písaře na projížďku? Hm... že by si našeho drzouna oblíbila? Nebo má být další hodina uspořádána někde uprostřed dun? Jednoduše mi to nedává zatím moc smyslu, takže se musím brzy vrhnout na další kapitolu, abych pochopila její pohnutky... 
UV - Díky. :)
Tak kampak si královna veze Sekaniho? 
by se jim cestou mohlo něco přihodit... nebo spíš jejich vozu, abych byla přesnější. Určitě by si mohli pořádně popovídat 
budu e těšit na další kapitolu 
Až v téhle kapče mi došlo, proč mi to jméno Merit je povědomé... nevím, jestli jsi četla Kamaru, hrdou amazonku (ten román mimochodem doporučuju 
), ale Merit tam byla taky služebná! 
Jsem moc ráda, že jsi tohle jméno použila, protože se na Egypt hodí a mně samotné se velmi líbí 
