OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař XI.

02.07.2015 (09:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1044×

Jakmile se Sekani vzpamatoval z toho, že byl Núbijcem vhozen do vozu, který se následně rychle rozjel po cestě plné ostrých zatáček, začala se mu jízda docela líbit, i když byl stále napůl vyděšený. Viděl, jak královna dokázala stát pevně a pružně zároveň. Vypadalo to, jako by s vozem srostla. Přesně s takovou jistotou se přizpůsobila jeho poskakování a kolébání. Otěže držela lehce, nenapínala je, ani se do nich neopírala, jak si písař všiml u jiných, kteří se potýkali s vůlí koní běžet. Satiah vedla koně lehce a k poslušnosti je spíše přemlouvala, než si ji vynucovala.

Podle Sekaniho očekávání se však nezařadila mezi ostatní vozy na nádvoří, ale obrátila koně k bráně, a poté je vedla podél palácové zdi. Za nimi jel druhý vůz řízený Núbijcem. Byl sám a nezdálo se, že by někoho dalšího potřeboval. Sekani si představoval, že pokud by královnu někdo ohrozil - jako kdyby se v srdci královských Théb mohla taková věc vůbec přihodit - uvázal by si Núbijec otěže kolem pasu a bojoval jako v dávných příbězích, v nichž faraonové vyráželi sami proti tisícům. Jediné, co si však pořád ani v nejmenším nedokázal představit, bylo to, co po něm Satiah může chtít. Je přece písař. O koních ani o řízení vozů nic neví.

Jako kdyby mu snad královna četla myšlenky, strčila mu v té chvíli otěže do roztřesených rukou. Kůň napravo pohodil hlavou. Sekani se silou vůle přinutil, aby uvolnil křečovitě sevřené prsty.

„Paní, co mám...”

„Jen klid,” přerušila ho Satiah dřív, než by začal panikařit. „Drž otěže lehce. Ne, volně ne! Musíš na nich pořád cítit koně.”

Mladý písař se snažil překonat strnulost z překvapení, ale hlavně strachu. Vždyť jel ve voze a řídil ho - ano, on, jehož otec prodával hrnce. Počínal si sice značně neobratně a nesmírně nervózně, jak s kousavou přesností poznamenala královna, ale držel otěže a koně ho poslouchali. Čím déle jeli, tím mu vše připadalo snadnější. Dával si pozor, aby nepropadl domýšlivosti, ale jak tak ujížděl v královnině voze okolo hradeb paláce, připadal si velkolepě, jako nějaký vysoce postavený šlechtic.

Bylo to nádherné. Ale na něco se musel zeptat. Když se cítil trochu jistěji a zdálo se, že koně běží pěkně pospolu a cesta se netočí příliš ostře, tázal se Satiah: „Proč...?”

Královna mohla předstírat, že ho neslyšela. Sekaniho ale potěšilo, že to neudělala, jelikož mu odpověděla: „Protože...”

Písař ztuhl a klisny se zarazily. Kvůli nim se pokoušel uvolnit a zároveň mluvit s královnou. „Myslela sis, že mě zesměšníš, že ano? Čekala jsi, že nedokážu vůz řídit a koně se splaší.”

„Kdybych to chtěla,” odvětila Satiah klidně, „nechala bych zapřáhnout tu novou klisnu, která zatím není na nikoho zvyklá. Tyhle klisny jsou mé nejlepší, mé královny. Nikdo jiný kromě mne je ještě neřídil. Jen občas můj Núbijec.”

„Tak proč?” dožadoval se Sekani odpovědi, ale Satiah pouze pokrčila rameny. Někdy ho svým chováním doháněla k šílenství, jak už to ženy umí, a ty mladé obzvlášť.

„Myslela jsem, že by se ti to mohlo líbit,” pronesla po chvilce. „A líbí se ti to?”

Sekanimu se nechtělo věřit, že by mu to dovolila jen tak. Byla to královna, a královny nedávaly ze svobodné vůle žádný dar, aniž by za něj něco nečekaly. A tak se s podezíravostí v hlase dál vyptával: „Čím za to zaplatím?”

Jeho slova Satiah rozzlobila. Viděl, jak jí zrudla tvář, kterou měla až znepokojivě blízko té jeho. Když se vůz zhoupl, na okamžik se o něj opřela. Zdálo se, že si nevšímá, jak často se jejich těla dotkla. Totéž by dělal - měl by dělat - i on, kdyby nebyl hloupý. Jiná žena by mu tím naznačovala, že ho chce svést, ale Satiah si stěží uvědomovala, že už je ženou.

„Všechno má svou cenu,” trval Sekani na svém. „Prostě to tak chodí.”

„Ano,” souhlasila s ním. „Cenou je tvé potěšení. Že z toho máš takovou radost jako já ze slov, která mě učíš.”

Sekani cítil, jak se mu zvedá obočí. „Projev vděčnosti? A od královny?”

„Ó, ano, písaři. Dokonce i od královny,” přitakala Satiah.

„Ale proč tohle?”

Opět pokrčila rameny. „Zdálo se mi, že jsi nic podobného ještě nezažil.” Po krátkém odmlčení ještě dodala: „Spousta mladých šlechticů by se vzdala naděje na posmrtný život, jen aby teď mohli být na tvém místě. Ale žádný by nestrpěl, abych ho učila.”

„Takže proto,” řekl Sekani, který se domníval, že to všechno už pochopil. „Proto, že jsem to nikdy nezkusil, si mě potřebuješ podrobit.”

„Dokáži si podrobit každého muže, když budu chtít,” prohlásila královna se zvednutou bradou. „Viděla jsem ti to na tváři, když sis moje klisny prohlížel. Chtěla jsem, abys je měl. Protože ty je chceš, i když se zdráháš to přiznat. Tolika lidem... jsou koně lhostejní, ale tobě... tobě ne.”

Sekani žasl. Zaslechl v královnině hlase jakýsi jemnější tón. Najednou mu svitlo, že ho má možná ráda. Neviděl ale důvod, proč by měla. Byl kousavý, vlastně docela jízlivý, o trpělivosti se u něj nedalo mluvit a hezký také nebyl. Ženy uvažují zvláštně... pomyslel si rozčarovaně.

„Měl bys,” ozvala se Satiah, „cvičit své tělo stejně jako mysl a ruku. Nechci, aby ses tehdy, když mě neučíš, krčil jako žába v síni písařů. Můžeš to považovat za příkaz, aby ses naučil řídit vůz. Myslím, že bys měl zvládnout také střelbu z luku. A snad i boj s oštěpem, kvůli lovu.”

„Měl jsem dojem, že lov nesnášíš,” vložil se do toho Sekani.

„Ale to ne,“ odvětila královna. „Proč si to myslíš?”

Mladý písař otevřel ústa, ale zase je rychle zavřel.

Satiah, která si toho všimla, se zasmála a pronesla: „Ah tak! Viděl jsi mě na lovu s manželem. Ale to byl nerozum, můj písaři, zbytečně promarněný čas. Faraon nechal zemi napospas, zatímco se oddával svému rozmaru. A v srdci každého faraona musí být na prvním místě království. Když zařídí vše potřebné, pak ať si loví, závodí na vozech a dělá cokoliv, co se mu zlíbí.”

Během jejich rozhovoru si od něj převzala otěže a přitáhla koně, až zpomalili do kroku. Objeli téměř celý palác a pomalu se blížili k bráně na cvičném nádvoří. Právě když se klisny chystaly zahnout, Satiah znovu přitáhla otěže a dala jim pokyn, aby pokračovaly v cestě kolem paláce.

Nějakou dobu jeli mlčky. Sekani to konečně chápal, či vlastně poznal, že tohle není jen obyčejná projížďka. Ve skutečnosti to byl královnin vzkaz manželovi, lekce, z níž by si měl vzít ponaučení. Sekani však pochyboval, že by si toho faraon vůbec všiml. Na pozorného muže zrovna nevypadal. A u téti královny musel člověk sledovat každý pohyb. Oplývala tvrdohlavostí a dokázala být bezohledná, ale svým způsobem byla i křehká. Příliš křehká pro muže, jakým faraon podle všeho byl.

Sekani si jakživ nepomyslel, že by královnu mohl litovat. Nešťastnice, osud ji spoutal s mužem, kterému nerozuměla o nic víc, než on rozuměl jí. Kdyby spolu tvořili spřežení, vrchní podkoní by je s velkou pravděpodobností už dávno rozdělil.

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař XI.: