OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař XII.

06.07.2015 (11:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1067×

Núbijec Panshji, který si shendyt královniných stráží oblékal už od časů, kdy přerostl nejvyšší Egypťany v Thébách, měl ve službě více než dostatek času, aby mohl přemýšlet o všem možném. Zrovna teď přemítal nad jednou věcí, kterou nechápal. Co jeho paní na tom chlapci, který přišel z Amónova chrámu, jen vidí?

Tohle mu vrtalo hlavou, zatímco střežil svou paní v jedné z jejich menších zahrad. Vyšla si sem pod záminkou, že se jde nadýchat čerstvého vzduchu. Ale ve skutečnosti chtěla být sama, s výjimkou nezbytného strážce.

„Žárlíš," ozval se najednou hlas Satiah do ticha, která mu dokázala číst myšlenky už od doby, kdy byla ještě malá princezna a on mladý nezkušený strážce. „Myslíš si, že bych si ho mohla příliš oblíbit."

„Myslím si," odvětil Panshji, „že je to nízké bezvýznamné stvoření s nesmírnou ctižádostí."

„A že pro mě není dost pěkný, co?" hádala královna.

Panshjimu se na slunci zaleskly zuby v úsměvu. „Pěkné je, co pěkné činí. Copak mu to s tím jeho zobanem nesluší?"

„Jak si z něčeho takového můžeš utahovat, když máš sám nos přes půl tváře." Satiah pohodila hlavou, až korálky na koncích nesčetných copánků paruky o sebe zaťukaly. „U tebe je největší potíž v tom, že jsi tak ješitný. Pověz, jak jsi pokročil s dvojčaty? Ještě pořád chtějí, ať se rozhodneš, kterou z nich máš raději?"

Panshji byl odjakživa rád, že má tmavou pleť, která neprozradí ruměnec, který se mu tak náhle nahrnul do tváří. Dvojčata, o nichž se královna zmínila, byly dvě její mladé služebné, sestry podobné jedna druhé jako vejce vejci. A každá sama o sobě rozkošný kvítek, ale dohromady se daly zvládnout jen velmi těžko. Po pravdě řečeno, připadal si vedle nich už značně unavený, ale s tím by se královně nikdy nesvěřil, raději by se nechal předhodit jako předkrm krokodýlům.

Satiah se na něj zašklebila. Tady, kde ji viděl jenom on, si mohla trochu té nedůstojnosti dovolit.

„Opravdu je to tak špatné? Ach, chudáčku Panshji! A to si děláš starosti kvůli písaři s křivým nosem. Vím, co je zač. Ale také je docela chytrý, pokud se obtěžuje přemýšlet. A Amenemhat o něm mluvil jenom v dobrém, a ten by v životě nesnesl hlupáka."

„Všichni chlapci jsou hlupáci," prohlásil Núbijec z ničeho nic.

„A odkdy ty nejsi chlapec?" zajímala se královna. „Věk se neměří výškou, můj milý příteli, ať už se k tobě ostatní chovají tak, že si to můžeš myslet."

„Jsem starší než ty," podotkl Panshji, „a rozhodně jsem starší než ten hejsek."

„Není to špatný učitel," přemýšlela Satiah nahlas. Pomalu došla k vodní nádrži, posadila se na okraj a sledovala lesklé rybky, jak se míhají ze slunce do stínu. Natáhla se pro vodní lotos, který kvetl na vzdálenost paže od ní. Naklonila se tak daleko nad vodu, že Panshji přiskočil, aby ji zachytil, ale Satiah se s lotosem v ruce narovnala dřív, než by do jezírka spadla. Zvedla květ k obličeji a nadechla se jeho sladké vůně.

„Není nadšený z toho, že mě učí," pokračovala ve svých úvahách. „To je mi jasné. Ale za nějaký čas se s tím nadobro smíří a pochopí, že být královským písařem není zase tak špatné. A může to nést i jisté výhody."

„Nemá trpělivost," namítl Panshji, „a ani pochopení pro ty, kteří jsou pomalejší než on."

„Ale já se učím rychle. Velmi rychle. To uznal i on."

„Sotva by mohl popřít pravdu," odvětil Núbijec.

„Ovšemže ne." Najednou na něj vrhla pohled, z něhož vyčetl, že se jí zase prudce změnila nálada. „Můj manžel mě chce dnes v noci v posteli. Co myslíš, mám jít? Nebo ho mám opět odmítnout?"

Žádná změna nálady, pomyslel si Núbijec, ale jiné téma. Začala mluvit o tom, co jí působilo skutečné starosti.

Panshji jí opatrně odpověděl: „Víš, že dříve či později to budeš muset stejně udělat."

„Přesně tohle přikázal, aby vyřídil jeho posel. Chtěl mi připomenout, že ač jsem se za něj vdávala příliš mladá, abych mu mohla být skutečnou manželkou, teď už jsem ženou. Je prý čas, abych splnila svou povinnost královny."

„Chce syna," dovtípil se Núbijec.

„Pochopitelně," odvětila Satiah s lehkým úsměškem. „Který muž by nechtěl? Ale není na to víc než dost času? Vždyť mi sotva začala perioda."

V tomhle ji Panshji trošičku litoval. Byla opravdu velmi mladá a dosud nepoznala žádného muže. Satiah si lítosti v jeho tváři všimla a přesně podle jeho očekávání se rozzlobila.

„Nebojím se, Panshji. Neopovažuj si myslet, že se bojím. Jenom nemohu... Má tak lepkavé ruce. A tolik se potí."

„Je to živoucí bůh," připomněl jí Núbijec.

„Je to upocený a funící nevychovanec bez špetky jemnocitu." Satiah se celá rozechvěla. Dokázala ovládnout jenom svůj hlas. „Kdykoliv se mě pokusí políbit, poslintá mi celý obličej. Kolik žen měl a o kolika se to tvrdí, tak jak to, že ho to žádná nenaučila dělat pořádně?"

„Některé věci se muži musí naučit sami," poznamenal Panshji. 

„Tenhle toho není schopen," odvětila Satiah. „Potřebuje učitelku. Když mě může nějaký domýšlivý kluk učit psát, proč by jiná úslužná duše nemohla naučit mého manžela, jak se má zacházet se ženou?"

„Takhle se s živoucím Hórem nejedná," řekl Núbijec chladně. „Na něco takového není moudré ani pomyslet."

„Skutečně?" Satiah zajiskřily oči.

„Paní," Panshji se snažil nezaúpět, když to slovo vyslovil, „opravdu si myslíš, že by to bylo moudré? Jestli k němu pošleš nějakou ženu a on propadne jejím půvabům, a nic jiného se ani nedá očekávat, může na tebe také úplně zapomenout, víš? A co když od ní dostane syna, zatímco ty zůstaneš bezdětná? O své postavení nemůžeš nikdy přijít, ale o svou moc a vliv ano. A příštím faraonem Egypta by se stal syn konkubíny."

„Až poprvé ulehnu do lože svého manžela, nechci, aby se mnou zacházel jako s nějakou běhnou z tržiště..." namítla královna a vstala. Začala přecházet z místa na místo. Utrhla květ, přivoněla k němu, pak ho hodila do lotosového jezírka. Chvíli v tomhle počínání pokračovala, než se zastavila a znovu promluvila: „Copak vnímá, že existuji? Přes den si mě skoro nevšímá, v hodovní síni se mnou prohodí pár slov, ale jinak jsem mu ukradená. Ó, jistě, když ho mám potěšit v posteli, to si na mě vzpomene... Ale musím se s tím vším smířit, že, Panshji? Jelikož bohové určili, že Thutmose bude faraonem a já jeho královnou."

Tato slova svědčila o odevzdanosti, ale její hlas zněl velmi příkře, jak se bouřila. Opět začala chodit po zahradě, teď už ale mlčky a Núbijce si nevšímala. Panshji si dávno všiml, že vysoce postavení lidé přistupují ke svým sluhům často stejně jako k dobytku či nábytku. Považují je za samozřejmost a nikdy se na ně doopravdy nedívají, ani je nezajímá, jaké myšlenky se za těmi známými tvářemi honí.

Pravda, tento přístup většině služebnictvu vyhovoval, ale Núbijec byl bláhový. Chtěl, aby ho jeho paní skutečně vnímala, a ne, aby se pro ni stal neviditelným. Ani křeslem, do něhož se nechystala usednout, nebo ebenovou sochou zapomenutého faraona.

Bylo lepší, když ho Satiah vnímala. Těma velkýma tmavýma očima mu pronikala až do srdce. Ano, byl do své mladičké tvrdohlavé královny zamilovaný. Věděl, že jejich vztah nikdy nepřeroste v něco většího, ani by si to nepřál. Královna mu důvěřovala. Často se mu svěřovala s věcmi, které nemohl vědět nikdo jiný. Byl jí naprosto oddaný.

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař XII.: