OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař XIII.

08.07.2015 (09:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1226×

„Chybí mu válka,“ prohlásil Panshji, když spolu se Satiah vedli rozhovor o tom, že se faraon nacházel v nebezpečném rozpoložení.

Královna stáhla rty do úsměšku a odvětila: „Nikdy tuto mužskou potřebu nepochopím. Jaký užitek válka přináší?“

„Velký,“ poznamenal Núbijec, „jestliže poražená strana oplývá zlatem a otroky.“

„Tohle jsem nemyslela,“ opáčila Satiah. „Proč muži bojují oštěpy a meči? Copak slova nestačí?“

„Většinou ne,“ odpověděl jí po pravdě. Koneckonců se ptala. Satiah pohodila hlavou v těžké paruce s copánky. Právě se připravovala na večerní hostinu. Služebné se ji snažily upravit, ale ona jim to ve své rozladěnosti nijak neusnadňovala.

„Možná po válce touží,“ pokračovala královna, „ale teď se mu žádné nedostane.“

„Jakmile si najde nějakou válku, na všechno ostatní zapomene.“

Satiah si ale dále Núbijce nevšímala, zjevně měla za lubem něco, s čím se mu momentálně nechtěla svěřovat.

- o -

Panshji se už dávno naučil, že nemá cenu bláznit starostmi, když jeho paní jedná proti veškerému zdravému rozumu. Bylo to jedině dobře, protože jednoho večera poté, co celé tři dny nepromluvila na faraona, ani on na ni, dokonce ani v hodovní či v přijímací síni, kdy seděli těsně vedle sebe, nařídila svým služebným, aby ji připravily na návštěvu faraonovy ložnice.

Přistupovala k tomu, jako kdyby ona sama byla faraon, který se chystá do války. Shromáždila zbraně své krásy. Nechala nastoupit své vojsko – šaty průsvitné jako opar v poušti, pektorál ze zlata, lazuritu a karneolu, paruku složitě učesanou do copánků a loken, zdobenou zlatými květy. Poté se silně navoněla pižmem. Doslova se do té vůně zahalila, schovala jako v brnění.

Širokým gestem zahnala rozrušené služebné. Tehdy se Panshji dopustil něčeho, co nikdy nechtěl udělat. Když kolem něj královna procházela, chytil ji za ruku a zeptal se: „Proč? Proč teď?“

Satiah se mu vysmekla, ale na chvíli se zastavila, aby mu odpověděla: „Musím.“

„Zrovna teď?“

„Ano.“

„Ale co když...“ nestačil to dokončit, královna už byla pryč. Panshji mohl spěchat za ní, nebo zůstat stát a střežit prázdné místnosti. Zbaběle se rozhodl pro druhou možnost. Později svůj žal může utopit s dvojčaty a džbánem piva za každou z nich. Teď přecházel trasu strážných v královniných komnatách a přísným pohledem děsil a zaháněl ostatní služebnictvo.

Dokázal si detailně představit, co se ve faraonově ložnici děje. Není zase tak moc toho, co mohou muži dělat se ženami. Ale s čím se Satiah na faraona obrátila a co si řekli, to Panshji nevěděl, a raději ani vědět nechtěl.

Věděl pouze to, že se vrátila, když byla noc ještě mladá. Byla oblečená a upravená jako při odchodu, ale její chůze se poněkud změnila. Panshji by neřekl, že je to z bolesti, na to byla Satiah příliš hrdá. Očividně udělala to, k čemu se rozhodla.

Její služebné ji uložily jako jindy, s řádem a obřadností starými jako egyptský trůn. Když byla Satiah na loži, zavolala pro Núbijce, jak to někdy dělávala, a poslala služebné pryč.

Panshji pronesl totéž, co vždy: „Tohle se nesluší, paní.“

Až dosud se tomu Satiah pokaždé zasmála, řekla mu, ať si sedne, a vyzvala ho ke hře Psi a šakali nebo jednoduše k broušení ostrovtipu. Toho večera jí však nebylo do smíchu. Posadila se ve své nádherné posteli s vyřezávanými nohami ve tvaru lvích tlap a s přikrývkami z nejbělostnějšího plátna a objala si kolena. Vypadala pokořeně, ublíženě a vzpurně zároveň.

„Nebylo to tak zlé, jak jsem čekala,“ prohlásila.

Panshji to nechtěl slyšet, ale královna nedbala na to, že se zdráhá vyslechnout více.

„Něco málo se přece jen o ženách naučil,“ pokračovala Satiah. „Jakmile překonal nedůvěřivost, byl docela zdvořilý.“

Núbijec zvedl obočí. „Zdvořilý? Takže jste si jen povídali?“

„Ne,“ odvětila Satiah. „Ne. Když jsme si vyměnili pár zdvořilostí, byl velmi... přímý. Abys věděl, souhlasil se mnou, že musíme zplodit dědice.“

„Překvapilo tě to?“

Satiah se zamračila. „Proč? Protože pochopil jednu ze svých královských povinností? Ne, nepřekvapilo mě to. Byla jsem ráda, že mi pomohl.“

„Pochybuji, že by mu to dělalo velké potíže,“ zamumlal Panshji. Doufal, že ho královna neslyšela, ale Satiah měla dobrý sluch. Smysl pro humor jí sice chyběl, ale hloupá rozhodně nebyla. Tváře jí zalil ruměnec.

„Jsi podlý muž hrubých způsobů. Proč se ti vlastně svěřuji?“

„Možná, paní, protože ti říkám pravdu.“

Satiah vrtěla nesouhlasně hlavou. „Ne, to je na tobě to nejhorší. Myslíš si, že jsem za ním neměla chodit. Je to tak, že?“

„Není na mně, abych soudil jednání královské Výsosti,“ odpověděl Panshji tím nejodměřenějším tónem, jakého byl schopen.

Satiah z něj nikdy neměla strach a jeho zlosti se nebála už vůbec. „Tak co jsem měla dělat? Dopustit, aby mu dědice dala jiná žena?“

Protože ji Núbijec až dosud upozorňoval přesně na tohle, mohl jí teď jen stěží odporovat. Pokrčil rameny. Měl za to, že vypadá rozmrzele, když pravil: „Odehrálo se to nečekaně.“

„Roky se k tomu schylovalo.“

„A stalo se během hodiny,“ odsekl Panshji. „Ani desetinu času jsi nevěnovala přemýšlení. Pokud tohle byla bitva, měla mizernou taktiku.“

„Byla to bitva,“ ujistila ho královna. „A vyhrála jsem ji.“

„Skutečně?“

Ale Satiah nedovolila, aby ji svou břitkostí udolal. Lehla si a otočila se k němu zády, čímž jejich rozhovor ukončila. Vypadala křehce a zranitelně jako dítě. Nechtěla, aby ji litoval. Soucitu by se vysmála. Panshji jí dal jediné, co od něj přijala – mlčení.

- o -

Zřejmě si Satiah u faraona počínala dobře, protože ho následujícího večera už nemusela vyrušovat. Sám ji povolal, a to způsobem téměř zdvořilým. Poslal za ní pěkného sluhu s hezkým vzkazem a pozval ji, aby mu dělala společnost. Toho večera se po hostině nevrátila do svých komnat. Když se začalo nalévat víno, král ji vzal za ruku a odvedl pryč z hodovní síně.

Mezi faraonovým služebnictvem si Núbijec náhodou také všiml otrokyně, která se Thutmosovi při hostině, kdy se podával ulovený hroch, tak okázale nabízela. Slušelo se, aby faraonovy konkubíny zůstávaly ve svých komnatách, stranou od zvědavých očí a upovídaných jazyků. Ale tahle nová konkubína se zřejmě uměla vymanit ze svazujících zvyklostí dvora a svou volnost dokázala překrýt dojmem, že se drží v pozadí. Hlavu měla ostýchavě sklopenou a stála s pokorně svěšenými rameny. Neodvážila se udělat nic troufalého, nic otevřeně drzého.

Když faraon vstal a odcházel s královnou z hodovní síně, Panshji pozorně sledoval konkubínu. Zůstala nehnutě stát na svém místě u faraonova trůnu. Núbijec jí viděl špatně do tváře a nedokázal z ní nic vyčíst. Možná ani nebylo co. Neuronila ani slzu, když pozorovala, jak její pán a milovaný odchází, aniž by jí věnoval sebekratší pohled, jelikož ho zaujala nějaká královnina duchaplná poznámka.

Sice podle královny ona konkubína byla neškodná, stejně jako ostatní, pouhé faraonovo rozptýlení, ale Panshji se o tom nedokázal tak úplně přesvědčit. Jak to o něm prohlásila jeho paní, byl podlý muž s hrubými způsoby. Ostražitý a velmi nedůvěřivý strážce, jinak by ve své práci neuspěl.

- o -

Po více než měsíci, kdy královna plnila manželskou povinnost, se jednoho rána probudila celá bledá a s nevolností od žaludku. Panshji, který to viděl, ji pečlivě pozoroval. A příštího rána bylo Satiah opět špatně a dalšího zrovna tak.

Tohle si nemohl špatně vyložit ani muž, a Núbijec nebyl jako jiní muži těchto věcí záměrně neznalý. Královna pro své mládí ničemu rozumět nemohla, ale její služebné se v ženských záležitostech vyznaly.

„Čekejte,“ vyzvaly ji, „a počítejte dny. Jestli se vám perioda opozdí...“

„Opozdí se,“ pravila královna jako někdo, kdo si je zcela jist, a s úlevou, kterou se nesnažila nijak zvlášť skrýt. „Porodím Thutmosovi syna a ten se stane příštím faraonem.“

Ta zbožnější ze služebných zašeptala modlitbu: „Kéž by bohové dali.“ 

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař XIII.: