OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař XIV.

16.07.2015 (15:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1720×

Čas plynul jako tok řeky Nilu a královniny dny nepřicházely. Satiah navštěvovala ložnici svého manžela stále čím dál méně. Jednoho večera, když odpočívala s knihou v ruce a za tónů flétny, přišel do jejích komnat faraonův posel se vzkazem, aby se dostavila ke svému manželovi.

„Ať mi můj královský pán promine,“ pronesla Satiah, a jakkoliv byla její slova pokorná, tón, jakým to pronesla, pokoru nikdy nepoznal. „Ale má Výsost se necítí dobře.“

Královský posel by zaskočen, překvapeně zamrkal, když říkal: „Paní, nemůžete přece-“

„Má Výsost,“ zopakovala Satiah, aniž by posla pustila znovu ke slovu, „se necítí dobře.“

Faraonův sluha zůstal zaraženě stát a zírat. Musel buď odejít sám, nebo se nechat vyhodit. Rozumně si zvolil první možnost, uklonil se a rychle se vytratil.

„Až se vrátí,“ přikázala královna svým strážím, „nepouštějte ho dovnitř.“

Samotnému faraonovi však přístup do svých komnat odepřít nemohla, i kdyby chtěla. Než však přišel, uplynulo několik večerů, během nichž ji prostřednictvím svých poslů, které královniny stráže pokaždé odmítly vpustit, tucetkrát vyzval, aby ho navštívila. Panshji by čekal, že faraon svůj zármutek utiší u některé ze svých konkubín, ale kdyby to udělal, nesmylo by to hanbu z odmítnutí jeho královské manželky.

Královna svého manžela přijala tak neformálně, jak jen mohla. Ležela na loži zahalená v rouchu jen s nalíčenýma očima, bez paruky, vlasy pouze spleteny do copu a hozeny na stranu. Panshjimu připadala skutečně okouzlující jako děvčátko, kterým si dovolila být tak zřídka.

Nedalo se poznat, co si faraon myslí. Opálené a větrem ošlehané tváře měl brunátné zlostí. S jeho příchodem zavál do královniny ložnice i pach vína. Zjevně si s jeho pomocí Thutmose dodával odvahy, aby sem přišel.

„Paní,“ řekl faraon příkře, aniž by se obtěžoval pozdravit. „Jsi nemocná? Nebylo tě vidět celých pět dní.“

„Nejsem nemocná,“ odvětila Satiah. „Pouze se necítím dobře.“

„A co tvé královské povinnosti?“ zajímal se. Na ta slova po něm Satiah šlehla očima. Faraon se usmál. Opětovala to téměř výsměšným úsměvem.

„Co bylo třeba,“ pravila s klidem, „to jsem s pomocí služebnictva a komorníků vyřídila v těchto komnatách.“

To mu poněkud srazilo hřebínek, ale byl příliš rozzlobený, aby se zcela uklidnil. „Jistě, chápu, není ti dobře. To však není důvod, abys odmítala přijímat mé posly.“

Satiah si lehla, jako by ji náhle přepadla taková únava, že se mu ani nemohla dívat do tváře, když pravila: „Tví poslové jsou únavní. Mám dojem, že jsem prvním dvěma nebo třem řekla, že nejsou vítáni.“

„Ale byli to mí poslové.“ Bylo vidět, že se Thutmose musí ovládat, aby tu na svou královskou manželku nezačal řvát.

„Tak ať,“ odvětila královna bez sebemenšího náznaku viny.

Faraon na ni rozzlobeně hleděl. Panshji, který byl jejich rozhovoru přítomen, si v duchu připomněl, že na jedno se nesmí zapomenout – Thutmose nebyl hloupý, pouze rozumu, kterým ho bohové obdařili, používal střídmě. Slova své manželky plně chápal.

Satiah byla klidná. „Čekám tvé dítě, které bude tvým dědicem. Do jeho narození jsou mé povinnosti vůči tobě splněny.“

Faraon jí rozuměl. Panshji viděl, jak ztuhl, jako by ho uhodili.

„Takže,“ řekl faraon tónem, kterým ho snad ještě nikdo neslyšel mluvit, „všechno, co jsi mi řekla. Všechny ty něžnosti, kterými jsi mě po nocích zahrnula. Ty sliby a polibky, to byla jenom povinnost. Je to tak?“

„Nezhostila jsem se jí snad dobře, můj pane?“ zeptala se Satiah.

Faraon se prudce nadechl a vydechl, než odpověděl: „Dělala jsi to výborně.“

Satiah, klidná jako vždy, přikývla. „V tom případě jsem spokojená. Zítra se dostavím do přijímací síně, jak se na královnu a tvou manželku sluší. Dalších nedostatků v plnění mých veřejných povinností se už nedočkáš, alespoň do doby, než si to dítě vyžádá.“

„A co... tvé soukromé povinnosti?“ zajímal se Thutmose.

„Ty jsem splnila,“ odpověděla Satiah. „Přeji ti dobrou noc, můj pane. Ať tě bohové obdaří sny cti a blahobytu.“

Faraon pochopil, že ho propustila. Thutmose se pootočil ke dveřím, jako by dával najevo, že odejde. Ale na poslední chvíli si to rozmyslel a pravil: „Paní, jsi chladná. Chladná a příliš dokonalá královna. Mohl jsem tě milovat.“

„Bohové přikázali, abychom se jeden druhému oddali,“ odvětila Satiah. „Proto k tomu došlo. Dám ti dědice, kterého si přeješ.“

„Ale nic víc,“ konstatoval faraon a narovnal se. „Budiž. Měl jsem vědět, jaká budeš.“

„Dobrou noc, můj pane.“

Tentokrát Thutmose opravdu odešel. Panshji neviděl, že by se královna za manželem ohlédla nebo jevila starost, jestli se ho svým chováním vůči němu nedotkla. Mohla mít milence a milujícího manžela. Místo toho si z něj možná udělala nepřítele.

Nebylo na Panshjim, ne více než kdykoliv jindy, aby královně připomněl, že má štěstí. Neskončila zbitá ani viditelně zraněná. Manžela uchvátila. Když ho nyní zapudila, hluboce ho tím ranila. Zachovala se pošetile, a nezáleželo na tom, jak neohrabaný milencem možná byl a jak málo potěšení jí mohl poskytnout.

Núbijec držel jazyk za zuby. Zdálo se, že Satiah v noci spala s čistým svědomím. Ráno se sice probudila bledá, ale s vítězným výrazem ve tváři, protože se tím potvrzovalo její těhotenství. Dosáhla toho, čeho chtěla a co jí přikazovala povinnost. A konečně se zbavila svých každonočních bitev – jinak na své návštěvy ve faraonově ložnici totiž nemohla myslet.

„Až se můj syn narodí,“ řekla Satiah Panshjimu, který kousek od ní stál mlčky a sledoval ji s nečitelným výrazem, „faraon mi všechno odpustí. Uvidíš. Není ani z poloviny tím otrlým vojákem, na kterého si hraje.“

„Tak proč,“ osmělil se Panshji k otázce, „ho nemůžeš milovat?“

Satiah měla pro jednou náladu, aby mu odpověděla popravdě. „Protože nemohu. Rozčiluje mě jako falešný tón na flétně. Chrochtá a pachtí se jako býk v říji. A páchne jako kozel. I kdyby se vykoupal v myrhovém oleji, bude pořád cítit chlévem.“

„Zdá se, že ho ale spousta jiných žen považuje za neodolatelného,“ podotkl Panshji s úšklebkem.

„Jeho titul je neodolatelný,“ odsekla královna. „Nelíbí se mi, Panshji, prostě nelíbí. A nikdy jsem ho neměla ráda, ani trochu. Kdy bohové řekli, že bych se měla zamilovat do muže, s nímž mě spojili?“

„Láska se nedá vynutit. Ale náklonnost, úcta a ohleduplnost – to by možná za krátkou úvahu stálo. Nemyslíš?“ navrhl Núbijec.

Satiah se k němu otočila zády, aniž by mu odpověděla, zdánlivě proto, aby pomohla služebné, která jí nasazovala pektorál. Panshji otevřel ústa, aby ještě něco řekl, ale s povzdechem je opět zavřel. Bylo mu jasné, že jí oči otevřít nedokáže. Mohl jen doufat, že na to nakonec přijde sama.

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař XIV.: