OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař XVI.

31.07.2015 (11:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1190×

Královna byla bledá a měla zavřené oči, když zašeptala: „Bolí to o něco více, než jsem čekala.“ Sotva přitom popadala dech.

„Ženy na porodní bolesti zapomínají,“ řekl Kahotep vlídně. „Je to milosrdenství, dar bohyně Taweret*.“ Mluvil vážně, bez své obvyklé veselosti. Chvíli mu to trvalo, ale teď už věděl totéž, co Sekani – dítě se chystá na svět. Zřejmě i Núbijec konečně pochopil, opožděně a jako poslední, proč se jeho paní tak náhle necítí dobře.

Sekani seděl královně nejblíže, a proto nejpříhodněji. Satiah ho uchopila za ruku, až sebou škubl. Její stisk byl nečekaně silný. Přes svou bolest tu jeho nevnímala. Nepustila ho ani po příchodu lékařů, kteří po krátkém přemýšlení přikázali, aby byla přenesena na své lože. Jakmile se Sekani pokoušel vyprostit ruku ze sevření, chytila se ho ještě druhou a pevně se ho držela. Když ji tedy sluhové přenášeli, musel chtě nechtě jít také do ložnice a zůstat tam.

Porod bývá lehký nebo rychlý jen zřídka. Pokud rodí ještě dívka tak mladičká a drobná jako Satiah, musí se počítat s dlouhými hodinami a velkými bolestmi. Sekani tam jako muž, mladý a navíc bezdětný, neměl co dělat, ale královna se k němu upnula. Jen bohové věděli proč. Větší smysl by dávalo, kdyby si vybrala svého Núbijce či třeba kněze Kahotepa. Anebo ještě lépe nějakou ženu, která by věděla, co a jak říci.

Sekani však netušil, co jí má říkat, aby ji uklidnil, a tak jí během těch pomalu se vleknoucích hodin povídal jednu hloupost za druhou, cokoliv mu přišlo na mysl – nejrůznější příběhy, útržky písní, vzpomínky na to, jak do náručí Taweretina upadala jeho matka. Cítil, že Taweret, která jako prchavá vzpomínka a matný stín provázela každý porod, stojí i u královny, groteskní ve své pozemské podobě, ale zároveň podivně krásná, stejně jako žena v porodních bolestech vedle něj.

Když už Satiah vyčerpala své síly, vzal ji Sekani do náruče a choval jako malé dítě. Byla to ohromující neslušnost, služebným a komorníkům mohla přivodit hysterický záchvat. Jenomže to byl příkaz vrchního lékaře a na lože královny ho rázně vykázala uštěpačná, vrásčitá porodní bába.

„Hej, ty,“ vyštěkla, „buď přece k něčemu. Podepři ji. Ale ne jako pytel mouky! Jako královnu, která bude matkou faraona.“

Sekanimu se často zdávalo o tom, že v náručí drží ženu. Ale nikdy nebyla tak vysokého postavení jako královna. Jakživ ho také nenapadlo, že by mohl pomáhat při porodu dítěte jiného muže, ještě ke všemu faraonova dědice. Satiah byla v jednom plameni, zalitá potem, mohutná, neforemná. Nezůstalo nic z její krásy ani důstojnosti.

Ve chvílích klidu mezi stahy jenom ležela a zhluboka se nadechovala. Tehdy vypadala vděčně, že se může o Sekaniho opřít, uvolnit se a čerpat z něho sílu. Dělala to zcela samozřejmě, aniž by ho o to jedinkrát požádala.

Mladý písař se neodvážil zasmát, ale cítil, jak mu ztuhly břišní svaly. Uvědomil si totiž, že Satiahnino chování je projevem důvěry – nebo těžkou urážkou, která se nedala ani slovy vyjádřit. Byl jenom věc. Zeď, o kterou se mohla opřít, nic víc.

Ale tato živá zeď byla z těla, které vědělo, že podpírá ženu. Rozum si nedal nic rozmluvit. Sekani zatnul zuby a vytrval. Satiah se nikdy neměla dozvědět, jaké úsilí ho tohle stálo, ale stejně by ji to nezajímalo. Sekani jí to ani nemohl mít za zlé. Byla královnou. Nedokázala být jiná.

- o -

V hodině před svítáním, kdy se vítr tiší a nocí kráčejí duchové zemřelých, se narodilo živoucímu Hórovi a jeho Velké královské manželce dítě. Porodní bába novorozeně zvedla v zakrvácených rukou, aby ho ukázala bohům a jeho matce. Satiah se podívala jednou, jen pro jistotu, pak otočila hlavu.

„Dcera,“ řekl vrchní lékař. „Silná dcera pro královský rod Dvou zemí.“

Královna téměř neslyšně, ale se zřetelnou hořkostí v hlase, odvětila: „Měl to být syn.“

Přítomné služebnictvo i lékaři byli s rozumem v koncích. Porodní bába by možná věděla, co na to říci, ale plně se teď soustředila na dítě. Přestřihla pupeční šňůru, ovázala pupík a novorozeně vykoupala. Přitom děvčátku překvapivě něžným hlasem tiše zpívala.

A tak zůstalo na Sekanim, který stále sloužil jako trůn i porodní křeslo, aby s královnou zatřásl, až ztuhla, ale aspoň otočila hlavu a zamračeně se na něho podívala. Opětoval jí stejný pohled, když pravil: „Je to tvé dítě, tvá dcera, paní a královno, korunní princezna, jakou jsi byla ty. Dokázala tvou plodnost. Přenáší právo na úřad faraona, které je dáno jedině ženám tvého rodu. Proč se od ní odvracíš?“

„Protože,“ vykřikla Satiah s odporem, „kdyby to byl syn, nemusela bych tím vším znovu projít!“

„Tiše,“ domlouvali jí lékaři. „Lež klidně, paní, jinak si ublížíš.“

„To je mi jedno!“ křikla. Ale trochu se uklidnila, i když Sekani cítil, jak je ještě strnulá. „Měla jsem mít syna.“

„Tohle dítě je přesně podle přání bohů,“ řekl přísně Sekani. „Je krásná. Jen se na ni podívej.“

Královna nechtěla. „Je ošklivá. Jako všechna novorozeňata.“

„Určitě bude krásná,“ stál si na svém Sekani. Byl umíněný – možná méně než královna, ale dost, aby s tím vystačil.

„Chtěla jsem syna,“ opakovala Satiah, teď už mírněji. Zněla utrápeně, téměř smutně. Připomínala dítě, kterému se nesplnilo přání, ne rozhněvanou královnu.

„Budeš mít syna,“ pokoušel se ji utěšit Sekani. „Příště.“

„Chtěla jsem ho teď!“ odsekla královna.

„Z toho, co máš teď,“ vyštěkl písař s novým přívalem zlosti, „by ses měla nekonečně radovat. Tvé dceři nic neschází, je zdravá a má se čile k světu. Některé ženy by daly jednu ze svých duší, aby měly takové štěstí.“

Vyčerpaná Satiah mu odpověděla stejně zlostně: „Když ji tolik miluješ, tak ji vychovej. Já se s ní trápit nebudu.“

„Budeš,“ řekl Sekani bez respektu, který k ní choval.

„Donuť mě.“

Pronesla to stejně jako jeho mladší bratr Zuka. Sekani ji však nemohl zatahat za uši, jak by to udělal bratrovi, a to byla velká škoda. Musel se spokojit jen s příkrým tónem: „Když je to příkaz tvé Výsosti, tak dobrá. Přijímám tu výzvu.“

„I to dítě.“

„Ale to ne.“ Odtáhl se od služebné s dítětem v náručí. „Nejsem přece kojná.“

„Nebude kojencem navěky,“ odvětila královna. „Svěřuji ti ji.“

„To nemůžeš udělat,“ namítl Sekani. „Neměla bys. Jsi vyčerpaná a neuvažuješ jasně. Až přijdeš k sobě-“

„Jsem zcela při sobě,“ přerušila ho Satiah mrazivým tónem a s důrazem na každém slově. „Už jsem řekla. Všichni tady jsou mi svědky. Teď běž a nechej mě odpočívat.“

„Paní...“ začal Sekani.

„Běž!“ přikázala.

A tak odešel. Ne proto, že mu to nařídila, ale protože byl až příliš rozzlobený. Cestou z královniny ložnice se zastavil u služebné, aby se s novorozenou princeznou rozloučil. A jestli si její hanebná matka myslí, že je dítětem uchvácený, tak ať. Vždyť se narodilo kousek od jeho klína. Jak by ho mohl nemít rád?

– - – - – - – - – -

Taweret – egyptská bohyně porodu a mateřství, ochranná bohyně těhotných a kojících žen. Uctívána v hroší podobě. 

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař XVI.: