OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař XVII.

28.08.2015 (13:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 991×

Egypťané vždy vybírali jména pečlivě, protože je považovali za významný aspekt osobnosti člověka. Jména mohla být odvozena ze slov označujících žádoucí vlastnosti, jako je krása či moudrost. A tak dcera faraona a královny dostala jméno Shai-Nefer, což v překladu znamenalo „ta s dobrým osudem“.

Sekani byl přesvědčený, že i když je královniným prvorozeným potomkem, a také tak trochu nechtěným, čeká tu maličkou v životě jen to dobré. A jelikož svolil, že se bude starat o její výchovu, tak obdržel od Satiah dlouhý titul: Vychovatel královské dcery, první a nejvyšší sluha Shai-Nefer, čímž se stal velitelem veškerého princeznina služebnictva, od kojné až po děvče, které pralo její povlečení.

Současně se ocitl v té nejtrapnější pozici, v jaké jen člověk v jeho kůži mohl... Nathifa byla na svého nejstaršího syna velmi pyšná, ale zase ne tak moc, aby mu hned ten den, kdy se vrátil domů se svým novým titulem a zmatenou představou o svých nových povinnostech, neoznámila, že je užvaněný pošetilec.

„Nemám nic proti poctám,“ prohlásila vážně. „Ale za co chceš jíst a oblékat se, až se budeš točit kolem kojence, no?“

Sekani pomalu vyrůstal z neohrabaného mládí, ale matčin břitký jazyk dal jeho klamné dospělosti na frak. Opět z něj bylo nešikovné dítě s vlohami sotva pro písařské umění. Se sklopenou hlavou se mumlavě pokoušel o chatrnou obranu, ale neuspěl. Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.

„Takovou nezodpovědnost jsem od tebe neočekávala,“ zakroutila jeho matka hlavou, která počínání mladého písaře nemohla pochopit. „Jsi velmi nadaný muž a oblíbenec bohů, ale rozumu nemáš víc než čerstvě vylíhnuté house. Každý trouba ve městě ví, že s novými tituly přichází i nová odměna. Ale zajímá se o něco takového můj syn? Ne, ani ho nenapadne si o něco takového žádat.“

Sekanimu se podařilo najít ztracený hlas. Byl jen slabý, ale více ze sebe nedostal: „Jsem si jist, že královna...“

„Královna to, královna ono... Ale nezapomeň, že královny jsou stejné jako všichni ostatní. Vezmou si co nejvíc a zaplatí tak málo, jak se jim podaří usmlouvat.“

„Ale Satiah je jiná...“ Stál si na svém přesvědčení Sekani, ale Nathifa už s ním na toto téma nechtěla dál diskutovat. Poslala ho do postele jako dítě a vůbec neposlouchala jeho chabé námitky.

Ležel v dusné ložnici, tentokrát úplně sám, bez svého otravného bratra, kterého Nathifa také posílala do Amónova chrámu, aby se tam naučil písařskému řemeslu, a tak se Zuka neměl vrátit před večerem. Dosud žádný zvláštní talent pro písařské umění neprojevil. Zato byl mistrem nejrůznějších her, ať už se jednalo o dětskou hru s kolíky a oblázky či divokou honičku za míčem sešitým z hovězí kůže.

Sekani přemítal o všem spíše se suchým humorem než rozmrzele. Nejstaršího a nejnadanějšího syna, oblíbence Velké královské manželky, poslali spát bez večeře. Ve svém vlastním domě se nedočkal žádné pocty ani úcty příbuzných.

Samozřejmě má možnost volby. Může odejít. Je dospělý muž a královnin oblíbený sluha. Nejspíš by si mohl dovolit zaplatit pronájem a snad i služku, která by mu pekla chléb a prala shendyt. Ale to jenom tušil. S jistotou to nevěděl. S jeho prostředky hospodařila matka. Jeho výdělek stačil na jídlo a oblečení. A Sekani se domníval, že zbytek matka dávala stranou pro případ časů nejistot či hladu.

Pokud se měl osvobodit od matky, pak se musí naučit hospodařit sám. Při takovém pomyšlení se otřásl. Na účtech Dvou zemí nebylo nic zajímavého, ale dokázal si je pamatovat. Vedle nich u starosti o pytel ječmene nebo kus plátna na shendyt či na ložní prádlo připadaly malicherné a nudné, skoro až k pláči. Nathifa nosila všechny příjmy i výdaje v hlavě, jakživa na nic nezapomněla, a přitom nepřišla ani o zrno ječmene.

Potřeboval ji. Proklínal tu nutnost, ale cestu z bludného kruhu neznal. Ledaže by se oženil. Ale taková vyhlídka ho lákala ještě méně než život v neustálé blízkosti dotěrné matky.

Pomalu ho začal zmáhat spánek. Sekani nespal od předminulé noci. Byl tak ospalý, že se spánku neubránil. Usínal se vzpomínkou na královnu a na to, jak mu ochable ležela v náruči, zalitá potem a vyčerpaná porodem své dcery. Byla rozpálená a voněla, ne myrhou, kterou měla tolik ráda, ani květinami nebo mastmi. Voněla sama sebou.

Sekanimu se zdálo o královně, ale při probuzení se sny rozplynuly a už si na nic nevzpomínal. Zuka výjimečně ještě tvrdě spal a neprobudilo by ho nic, co jeho bratr mohl udělat. Sekani se opláchl, oblékl a s nově nalezenou důstojností vyšel z ložnice.

Své matce se vyhnout mladý písař nemohl, ledaže by z domu odešel hladový, ale Nathifa se chovala jako jindy. O tom, že její syn nejeví náležitý zájem o své blaho, se ani slovem nezmínila.

Jako každé ráno si Sekani bral své písařské potřeby a trpělivě snášel obřad loučení s rodinou – nepřítomný otcův pozdrav, příkrý pozdrav matky a ten neukázněný patřící jeho mladším bratrů. Šel jako vždy do paláce, za těmi stejnými i mnoha dalšími povinnostmi, a také královnou nařízenou lekci jízdy se spřežením poslušných klisen na cvičném nádvoří.

Když se Sekani vrátil do paláce, rozpálený, větrem ošlehaný a duchem ještě částečně na sluncem ozářeném písečném nádvoří mezi koňmi, našel svou paní uprostřed soukromého slyšení. Při pohledu na žadatele překvapeně zalapal po dechu a udělal krok zpátky. Nejraději by vzal rychle do zaječích, ale na to bylo pozdě. Už na sebe upozornil.

„Pojď dál,“ vyzvala ho Satiah a pokynula mu rukou. „Posaď se sem k nám.“ Královna mluvila sice tiše, ale byl to příkaz, proto ji musel poslechnout. Šel se tedy posadit na sedátko s nohami vyřezanými do podoby lotosových květů.

Byla to královnina menší přijímací síň, poměrně malá místnost, kterou opticky zvětšovaly nástěnné malby – řeka s rákosím a kachny plující, krmící se nebo sedící na hnízdech. Malby byly svěží a působily dojmem skutečnosti. Sekani si někdy během velmi nudných slyšení představoval, že sedí v loďce na řece, pozoruje vodu a naslouchá zpěvu ptáků v rákosí.

Tohle slyšení však mělo být, aspoň podle něj, zajímavé. A možná že až příliš, jelikož to byla jeho matka, kdo si zažádal mluvit se Satiah. V duchu se Sekani modlil k bohům, aby ho tu Nathifa neponížila, ač už s ní hodlala mluvit o čemkoliv. To bylo totiž to poslední, po čem by kdy toužil – potupení jeho vlastní matkou před samotnou královnou a bohyní.

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař XVII.: