OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Křik Noci...1

07.04.2010 (20:00) • seiren • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 842×

„Neriso!" křikl na mě známý hlas Romusa. I přes řev lidí a hudby v baru jsem zaslechla jeho přísný hlas. Romuso byl 19-letý kluk z rodinného koloběhu přátel, takže to byl můj kamarád už od plenek a velice dobře mě zná. Lenošně jsem vstala od stolu a omluvně jsem se usmála na chlápka po kterém jsem se lepila. Jistě přiznávám se lepit se na starého mládence je nevychované a ohavně zároveň, přece já nejsem s prominutím "děvka". Aby sem Vám popsala Romuse... řeknu vám to takhle žádný herec a podobně se k němu nevyrovná. Blonďák s hnědím melírem na konečkách vlasů, pravé oko zelenohnědé a druhé výrazně, čistě modré. Řeknu vám že jeho pravé oko je hezčí než to levé. Postava, no nevím kolik času trávil v posilovně ale každá holka ze třídy, města a z vesnice po něm šílí. K vůli čemu opravdu netuším ale mě připadá normální.

„No." Zabručela jsem pod nosem a nepohlédla jsem mu do očí. Zrak jsem upíjela do země na své boty.

„Můžeš mi vysvětlit co děláš?" Pokrčila jsem rameny. Zněl přísně jako můj otec, když jsem se s ním hádala kvůli němu. Vysvětlovat otci že spolu nic nemáme je velice složité, když velice dobře ví že je to rodinný přítel. V hospodě a v barech jsme trávili každý pátek, potřebovala jsem se odreagovat ze škole a zmizet z domu, kde je ticho. Ani hudbu nahlas nemůžu mít, spíš ani ne polohlasnou. Dneska se znovu přiznávám že jsme to přehnala a to dost. Romuso mě obešel a zaplatil, raději jsem nechtěla vědět částku.

„Když s tebou mluvím dívej se mi do očí." Sykl vedle mě. Chytl mě za ramena a táhnul mě ven, před bar. „Počky tady, skočím pro auto." Přikývla jsem, jen povzdychl a odešel do garáží na protější straně ulice. Opřela jsem se o osvětlenou lampu a nadechla jsem se večerního letního dne. Podívala jsem se na hodinky. Půl jedné. Jen jsem si povzdychla nad tím jak čas letí tak rychle a mě to přijde že se loudá. Zaslechla jsem pískot brzd, otočila jsem se a nasedla do známého auta.

Cesta ke mě domů, do největší díry v tomto městě. Žiji ve vesnici, teprve čtyři roky. Takže jsem si bohužel na vesnický život nezvykla jak rodiče si myslí. Odloučili mě od přátel a hlavně od ulic. Cesta z města do mé vesnice, trvá hodinu přes dálnici. Mruno, jeho přezdívka, kterou říkám jen já a můžu jen já bydlí na druhé straně o něco dál. Jeho cesta trvá přes dvě hodiny, i když přes víkendy přespával v jednom hotelu nedaleko naše vesnici.

„Neriso, jsme zde." Probudil mě. Pohlédla jsem z okna ven a zamračila jsem se. Pršelo, déšť mi nevadil ten jsem milovala ale v domě se svítilo a to bylo ani ne tři hodiny ráno. Moje matka pracovala a to hodně, její profese... jen jak se jmenuje? Účetnictví a právnictví... přes den se spíš loudala než aby pracovala a práci dodělávala přes noci a můj otec? Ten je polda, hlídal ve věznici, takže ten tento týden má večerní a ráno ho potkat a poslouchat jeho rozumy se mi nechtělo.

„Nechci domů." Zašeptala jsem a pohlédla jsem na své ruce v klíně.

„Měla by si jít." Natáhl se přese mně a natahoval ruku na kliku od dveří.

„Prosím." Uchopila jsem jeho zápěstí, než se stačil dotknout kliky. Pohlédla jsem mu do hnědozeleného oka.

„Neriso." Vzdal to. Vrátil se k normálnímu sedu k volantu a pohlédl na mě.

„Neříkej mi Neriso!" napomenula jsem ho vztekle. „Ale Delasior!"

„Dobře, promiň." Pokrčil rameny.

„Pojedeme?" Zeptala jsem se ho. Nastartoval auto a zavrtěl hlavou.

„Dobře co jiného mám s tebou dělat?" Neodpověděla jsem. Opřela jsem si hlavu o dveře a pozorovala jsem okolí, které jsem přestala vnímat ani ne po pěti minutách jízdy jsem usnula.

Probudila jsem se kolem desáté hodiny. V hotelovém pokoji, kde byli dvě postele, jsem zjistila že jsme zde sama. Posadila jsem se na postel a rozhlédla se kolem sebe. Asi šel nakoupit, napadlo mě a šla jsem do koupelny, dala jsem si sprchu a oblékla jsem si spodní prádlo a župan na sebe. Do včerejšího oblečení se mi nechtělo a jiné jsem zde neměla. Znovu jsem ulehla do postele a nevědomky jsem se znovu ponořila do tmy.

„Delo...stávej, venku svítí slunce ty ještě spíš a zpožděný oběd ti vychládne." Potřásl semnou a dost nahlas u mého ucha mluvil. Překryla jsem si uši dekou a zanaříkala jsem.,

„Pět minut." Zabručela jsem a otočila jsem se na druhý bok. Zaslechla jsem se jak Mruno se tiše zasmál. Jediné co jsem ucítila byla zem.

„Au." Zavrčela jsem a snažila jsem se dostat se pod deku, kterou jsem byla zamotaná. Jistě stáhl mě na zem. Stál naproti mě. Chytla jsem ho za nohu a podkopla jsem mu druhou na které stál. Spadl na zem. Zasyčel čemu jsem nerozuměla ale byla jsem rychlejší. Než se mohl postavit dostal facku přes tvář, takovou obyčejnou kamarádskou facku. Když jsem se chtěla postavit, uchopil mě kolem pasu a položil mě zpátky na zem. Sedl si na mě obkročmo. Jeho pohled sklouzl niž až k pasu kde se mi rozmotal župan, takže viděl mé tělo. Ne že by to bylo poprvé ale plavky jsou něco jiného. Sklonil se nade mě. Jeho tvář byla jen pár centimetrů od mé tváře. Můj dech se zrychlil. Nepoznávala jsem ho. Nebyl to on, 19-letý, kluk který byl vždy pro srandu zvážněl už tři roky je k nepoznání a já jsem mu nebyla schopná mu říct do očí že je jiný. Dotkl se mé tváře celou dlaní přejel mi přes krk a jedním prstem mi přejel po klíční kosti. Pohlédla jsem mu do očí. Jeho oči změnili barvu? Dostala jsem strach asi něco vycítil. Vstal a odešel z pokoje ven. Neschopná pohybu jsem zírala na strop. Dech se mi pomalu vracel do normálního běhu. Pomalu jsem se posadila a upravila jsem si župan. Jeho oči, byli jiné na to dám život. Změnili barvu do zlaté barvy, které mu zářili jasně jako měsíc. Posadila jsem se na postel a pohled mi sklouznul na stůl kde ležel oběd. Na jídlo jsem neměla pomyšlení znovu jsem ulehla do postele a přemýšlela jsem co se zde děje. Možná jsem se dočista zbláznila ale znovu jsem upadla do spánku.

Probudila mě znějící hudba v pokoji. Otočila jsem pohled vedle sebe, kde na své posteli seděl otočený zády. Hrál na flétnu, vždy na ni hrál, když se něco dělo, nudil se nebo jen tak že bylo ticho. Posadila jsem se na kraj postele a přešla jsem krátkou vzdálenost mezi posteli. Sedla jsem si na kraj jeho postele.

„Změnil ses." Zašeptala jsem a tón flétny utichl.

„Máš pravdu, jsem jiný, nebezpečný…" Točil se na mě a krátce na mě pohlédl.

„Proč nebezpečný?" zeptala jsem se posměšně.

„Nemohu ti nic říct…" Zavrtěl hlavou a sklopil oči na zem.

„Proč ne? Chci znát důvod proč jsi tři roky... chováš se jako můj otec!" naléhala jsem a v poslední větě jsem slova pomalu vykřikla.

„Neriso... Nemohu!" zesílil na hlasu a znovu mě oslovil Neriso.

„Proč ne? Romuso?" zašeptala jsem po chvíli ticha. Při představě že se dneska pohádáme se mi sevřelo hrdlo.

„Řeknu ti to takhle chceš snad aby se mi něco stalo?" zeptal se mě. jeho otázka mě překvapila.

„Ne, jsi pro mě důležitý... jako starší bratr," řekla jsem mu popravdě. Sourozence jsem neměla.

„Vidíš... vše se jednou dovíš, sama na to přijdeš až dojde na správný čas." Pohlédl mi do očí a vzal mi tvář do dlaní.

„Správný čas? Kdy bude?" Svraštila jsem obočí.

„Nevím, možná až ti bude patnáct nebo později za deset let." Pokrčil rameny a pustil moji tvář.

„Tvoje oči." Dotkla jsem se jeho spánku.

„Nesmí se o tom nikdo dozvědět. Nemysli na to!" jeho hlas zněl naléhavě, ustaraně.

„Proč?" Nedalo mi to. Nemyslet na to? To nejde. Jeho pohled byl tak...

„Neptej se a učiň." Pohlédl do mích očí a políbil mě na čelo o které se mi opřel. „Máš to v sobě to co my ostatní, jen jsi poslední dědička tohoto druhu. Nemohu ti nic říct a povědět, až se stane pak ti můžu odpovídat." Šeptal. Nechápavě jsem se dívala na své ruce, které se mi začali třást. Jen jsem zmateně přikývla a vstala jsem z postele.

„Jídlo máš v ledničce, pokut máš hlad." Otočil se znovu k zády ke mně a pustil se znovu do hudby.

„Nemám hlad myslím že potřebuji na vzduch." Vzala jsem si bundu a nazula jsem si boty.

„Delo... Omlouvám se za dnešek." Promluvil ještě jen jsem se na něho usmála.

„Nic se nestalo." Zabouchla jsem dveře a seběhla jsem schody dolů na parkoviště kde jsem se zastavila. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Takže on je jiný... a já patřím k nim. Jsem poslední dědička... Ničeho jsem si nevšimla, že by se se mnou něco dělo. Měnilo. Byla jsem ráda že nic nepociťuji změnu, ale bolest na srdci, strach z jištění co jsem mi naháněla hrůzu. Stála jsem opřená o strom a pozorovala jsem mraky asi celou půl hodinu. Ztuhlé tělo se ozývalo i zimou. Vydala jsem se proto do hotelového pokoje a požádat o odvoz domů.

***

Mameisa Rein, seděla ve školní lavici a dávala pozor na učitelův výklad, který se zabýval biologií, dneska rozebírali novou látku o které dopředu věděla, díky své moci. Už dva roky ví, že není obyčejná, že není jen člověk. Je víla smíšená s upírem. Den kdy se o tom dozvěděla byl strašidelný sám než horor v televizi.

Jednoho letního dne o prázdninách zaslechla co si o ní myslí její přítel z dětství, kterému měla velké přátelské pouto. Nic víc mezi nimi nebylo a myslela že dál nebude ale zmýlila se.

Seděla jako každé ráno se svým psem na pláži s Tusukem, kterému bylo 18 let, který se za tři roky od svých 15 letych narozeninách změnil. Byl váhavější a často se ji vyhýbal. Často se hádali a často se ptala proč? Co udělal špatně až jednoho dne zjistila pravdu.

Na pláži slunce vycházejíc na obzor a ona slyšíc jeho myšlenky. Její tělo se začalo mírně třást ale nebylo to zimou. Tusuke vstal a pohlédl na ni. Poklekl před ni.

„Mameiso Rein, dnes je ti patnáct let a nadešel tvůj čas. Jsi poslední dědička naší moci. Jsi napůl víla a člověk a já jsem tvůj ochránce, milenec, přítel, který tě musí na každém kroku pronásledovat. Mé jméno znáš, znáš mě od plenek tak jako já tebe. Jen neznáš co jsem zač. Nikdo to neví jen ti , kteří jsou pověřeni být s tebou. Jsem tvůj ochránce jsem upír." Její dech se na zlomek vteřiny zastavil a rychleji začala dýchat.

„Cože jsem?" Vykulila na něho oči a její tělo se začalo silněji třást tentokrát strachem ale změnou jejího těla.

„Musíš ovládnout svoji mysl." Poradil ji. „Slyší můj hlas v mysli?" Zeptal se jí, jen nemotorně přikývla. „Mysli na to co jsi."

„Já jsem člověk!" Zasyčela skrz zaťaté zuby.

„Ne, Mei, mysli na sebe... na svou pravou podobu, je to v tobě musíš se naučit to ovládnout." Naléhal na ni. Jeho lačnost po její krvi byla silnější než si myslel. Neměl tu být sám sní. Co, když se neovládne?

„Jak?"

„Mysli na to, že máš křídla, představ si je, mysli a stane se." Nadechl se závanu větru, který kolem nich procházel.

Myslela, představovala si svá křídla a stalo se. Zelenohnědá křídla s motýlími tvary se jí obnovila na zádech. Dva kruhy na obou stranách křídel měli fialovou barvu, dolní část křídel žlutomodré hvězdy, které jí jasně zářili. Na zádech pocítila mírnou bolest. Představovala si svoje šaty... Modrozelený nádech od vrchu k pasu a od pasu do zvonu v pavučinná tkáně v jasně červenožlutém nádechu. Na zápětí ji vedla žlutomodrá rukavička, která ji ladila ke spodní části křídel. Boty bez podpatku jednouché sandále v hnědozelené barvě a přes kotník ji vedla pavučinná tkáň barvy tmavého nebe. Vlasy představila si je o něco delší, takže ji planuli k pasu a zářivě modré s pramenem zeleného proužku u levé části obličeje.

Pocit, který nejde jen tak popsat se usmívala od ucha k uchu a pohlédla na Tusuka, který ji oplatil úsměv. Několikrát se dokola otočila, aby si prohlídla své nové tělo a věci, které měla na sobě. Pomalu se vznesla nad zemí a obkroužila kruh kolem Tusuka, přistála vedle něho. Vstal a objal ji, přitiskl si ji k sobě na hruď. Jeho úkol zakousnout se, neproměnit. Pomalu přitiskl svá ústa k jejímu hrdlu víc si ji k sobě přitiskl, měl strach, aby mu neutekla, ale aby ji neublížil. Pomalu ji po hrdle přejel s jazykem, otevřel ústa a zakousl se do jejího pulzujícího hrdla.

Ucítila palčivou bolest, snažila se ho od sebe odstrčit, ale jako by přestal vnímat okolní svět. Když věděl že už je na půl upírka odpojil svoje ústa od jejího hrdla. Jazykem ji naposledy přejel ranku a pustil ji se sevření.

„Proč?“ zeptala se ho. Její ruka ji automaticky zamířila ke krku. Druhou ruku měla v pěst, rozhodla se. Napřáhla ruku, než mu mohla dát facku zachytil její zápěstí.

„Musel jsem, jinak bys zemřela…" Pustil její ruku a ustoupil o krok dozadu.

„ Naháníš mi strach.“ Zašeptala.

„Jednouše tvá přeměna tě dost unavuje, časem by si to poznala proto to kousnutí. V tvém těle teď proudí můj jed, dokud ho někdo z tebe nevyčistí stal se z tebe na půl upír." Prostě jen pokrčil rameny a sledoval její tvář. Její tělo se vrátilo do normální podoby.

„Takže budu muset pít krev?" zeptala se s obavou v hlase že bude muset zabíjet lidi.

„Bohužel ano, já jsem tvůj lovec i kořist." Přisvědčil ji a sklonil k ní svoji tvář. Svoji hlavu dal mírně na stranu, odtáhl si vlasy z ramene a nabídl ji svůj krk. Pohled na odhalený krk. Krk ji lákal, stačilo jen milimetr, když od něho odstoupila a rázně zavrtěla hlavou.

„Časem budeš muset." Pohlédl na ni.

„Tohle ne…" Zavrtěla hlavou a pohlédla na písčitou zem. V dáli zaštěkal a zakňučel pes. Pohlédla směrem kde se ozýval štěkot. Lucy stála dost daleko od nich a byla celá nesvá.

„Jiná možnost není." V jeho hlasu zněl strach ale taky lítost?

„Slečno Reinová, byla byste tak laskavá a zanesla byste tento papír do třídy 3.D?"

„Ano, profesore." Přikývla mu a vzala si od něho papír, na kterém stálo zúčtování nedávného výletu. Třída 3.D... tam chodil Tusuke a jeho kámoši, dokonce i její přátelé, dokonce její druh.

Zaklepala na dveře a vešla dovnitř, s úsměvem na rtech pozdravila profesorku a odešla do své třídy.

„Kolik nás je?"

„Dívčí kmen vil je poměrně dost vyhuben, než muži. Oficiální počet nevíme ale odhaduje se tak sedmnáct. Mezi ně patřila i tvá maminka a babička, máš to v genech.“

,,Maminka..." Zašeptala šokovaná.. „A váš druh?" Zašeptala otázku. Seděli v jedné jeskyni, kde byla zima a uprostřed oheň, který ji příliš nepomáhal zahřát se. Byl zde Tusuke kámoši z jeho třídy, netušila že oni zrovna. Leon, Bruno, Zero, Kaname a další nezapamatovala si zbytek jmen, každý je oslovoval jinak. Byla zde jediná holka mezi nimi ale někde ve světě jich je víc? Více jejího druhu?

„Náš druh je rozrostlý... Je nás ani ne stovka." Odpověděl ji Bruno a podal ji deku. Její tělo se třáslo zimou. Jen přikývla.

„Přinesl jsem potravu!" ozval se hlas v jeskyni.

„Drune teď ne..." Zabručel Tusuke.

„Potravu?" zašeptala.

„Ano, neboj se, lovíme jen zlí lidi, tento je z nedaleké věznice." Objal ji kolem ramen.

„Ale..." Namítla...

„Uklidni se... časem budeš muset." Více si ji k sobě přitiskl. I když byl upír měl svoji lidskou teplotu.

„Proč vlastně tohle všechno? Máme snad někoho , něco chránit nebo co? Nerozumím tomu!" poslední větu řekla ze zvýšeným a rozčíleným hlasem.

„Musíš dávat pozor na sebe a my na tebe. Víly vyhubují do jednoho. Tvá matka byla zabita Vlkem i tvá babička."

„Vlkem?" opakovala.

,,Musíš se naučit bojovat, ovládnout svoji mysl, představivost, ztratíš -li kontrolu zabijou tě dřív než řekneš švec." Mluvil na ni čím dál rychleji.

„Ničemu nerozumím." Zavrtěla hlavou a beznadějně ji zabořila do dlaní.

„My upíři chráníme víly a elfy jen před jediným tvorem a to před vlkodlaky. Stává se, že se vytvoří kříženec, jako jsi ty. Upír - víla, Elf - upír nebo Víla - vlkodlak, Elf -vlkodlak. Pokut je kříženec vlkodlaka je složitější to zjistit a složitější pak najít zajatce, kterého uvězní a hlavně jsou rychlejší. Rychleji chápou a zabíjejí bez ohledu na to že jsou to víly nebo elfové.

Ty jsi zásadně víla. Svoji moc ovládáš myslím tím tvůj dar. My upíři máme také své dary, které pak zjistíš. Při své proměně slábneš, víly vždy slábnou, proto u víl je nutné být křížence s jedním druhem. Elf je dost silný ale touží po větší síle a vlkodlaci ti se otiskno,u tak že chtějí chránit a na každém kroku být s nima ať je to víla nebo elf. "

„Ticho!" zakřičela. Postavila se a odtáhla se od Tusukeho na druhý konec od ohně.

„Už nechci nic slyšet!" zavrčela vztekle. „Mám dávat na sebe pozor, aby mě nezabil vlkodlak? Chápu správně?" zeptala se ho. Přikývl. „Dobře, takže v tom případě můžu normálně spát jako člověk."

„Oni tě můžou najít.."

„Ať si mě teda najdou sakra! Já jsem člověk a nic víc. Já krev pít nebudu! O nic jsem se tě neprosila! Sbohem!" rázně se otočila k východu.

„ Mei..." Chyt ji Tusuke za zápěstí.

„Pusť mě!" vykřikla a snažila se dostat se z jeho sevření, které sílilo.

„Ne! Sedni si!" nařídil ji křikem a pomohl ji vrátit se k ohni kam ji posadil na kámen. Hrdlo měla sevřené strachy a nechápavostí.

„Naháníš ji strach." Ozval se Leon z rohu skály.

„Mei.. promiň mi to." Pohlédl do její vyděšené tváře.

„Ničemu nerozumím... nechápu... oni mě hledají?" Zabořila znovu hlavu do dlaní.

„Hledají víly, takže ano." Přitakal

„Ale..."

„Nikdo neví kdy nastane jejich poslední generace vlka, až nastane tak půjdou postupně hledat, až najdou může to trvat věčnost... dvacet let kdo ví."

„Proč je zabíjejí?" Ptala se.

„Zabíjejí je kvůli tomu že Víly v minulosti pozabíjeli všechen druh vlkodlaků i elfů. Elfové se rozhodli, že řešit válku nebo výhyn Víl by byl zbytečný, protože jejich druh stále žije. Vlkodlaky to štve je jich ani ne třicet než elfů. Ve vílím světě je více žen, takže nové generace rostou než u vlkodlaků kde jsou podle našich informací jen dvě dívky."

„Musím se tedy naučit bojovat a čekat než nastane čas?"

„Nějak tak..."

„Tu krev musím pít? Jen kdy?..." Pohlédla mu do očí.

„Při každé proměně na zpět."

„Hm... Super... !" pokřiveně se usmál.

„No tak holka, není to tak hrozné jak se zdá, nechceš to zkusit teď?" Nabídl se ji Bruno a nastavil ji vytetovaný krk.

„Ne!" zavrtěla rázně hlavou.

„Nevadí, tak jindy..." Pokrčil zklamaně rameny a odešel.

„Zítra začneme s tréninkem." Rozhodl se Tusuke

„Ne, nic takového dej mi pokoj na celý měsíc! Nic nechci slyšet, vědět, vidět!" znovu vstala od ohně. „Teď jdu dom, dám si kafe, podívám se na DVD a jdu na taneční a dál mě nic nezajímá..." Obešla ho.

„Mei, když začneme dřív pak budeš mít volno..." Postavil se jí do cesty.

„Nerozumíš snad slovu ne?!" strčila do něho ani se nepohnul.

„Rozumím mu dobře, když si to přeješ... dám ti jen dva týdny." Pokrčil rameny a pustil ji ven z jeskyně.

„Sbohem!" zakřičela a běžela ven z jeskyní chodby, kde svítili na zdi pochodně.

Vyběhla ven, před jeskyní a začala vzlykat. Její pláč byl hlasitý a silně bolestný. Dnes se dověděla něco o čem nikdy neuvažovala že by mohlo něco takového existovat. Víly, Elfové, Vlkodlaci a Upíři? Zavrtěla hlavou a pomalou chůzí se vydala po pláži domů. Její fenka, už dávno utekla domů ze strachu co se dělo. Vyzula si boty a nechala písek a proudy vody narážet do jejich nahých chodidel. Slzy ji stále stékali po tváři ale její vzlyky utichli. Domů se dostala kolem třetí. Rodiče doma nebyli. Její rodiče často sami jezdili na výlety, dceru sebou už nebrali, když vyrostla do větších let. Napila se sklenice vody v kuchyni a zalezla do svého pokoje. jejich dům byl jen několik minut od pláže takže šum moře ji uklidňovalo, zalezla do koupelny kde si opláchla obličej a zalezla si pod peřinu. Schoulila se do klubíčka a snažila se nemyslet na to co se seběhlo. Bohužel nedařilo se ji nic. jen přemýšlela nad svoji pravou matkou a babičkou. Taky na Tusukeho, který byl pro ni dost důležitý a nějaká podivná "věc" by je měla rozdělit. Nechtěla se sním hádat, křičet na něho. Sama sebe teď nepoznávala. Štvalo ji to a v duchu si sprostě nadávala.

„Je mi to líto." Zašeptala a vzlyky se vynořily na povrch.

Posadila se na postel a zhluboka dýchala snažila se uklidnit své vzlyky, když se trošinku uklidnila vzala do ruky mobil a vytočila číslo.

„Prosím..." Ozvalo se na druhé straně známí hlas. „Mei." Zašeptal její jméno.

Její pláč se zvýšil. Znovu se dala do nářku. Telefon vypla a ulehla do postele.

Sama netušila jak usnula ale probudil ji chladivý dotek na její rozpálené tváře. Otevřela oči a na kraji postele seděl Tusuke. Usmál se na ni a odtáhl svoji ruku z její tváře.

„Jak dlouho si tu? " Zašeptala.

„Dvě hodiny..." Pokrčil rameny a znovu ji pohladil po tváři. „Nesmíš brečet, tvým očím nesluší ta načervenalá barva." Zašklebil se a přejel ji prstem po očním víčku. Chabě se usmála a hrdlo se ji sevřelo.

„Nechci o tebe přijít... já jen chci čas." Šeptala chraptivým hlasem.

„Čas ti dáme Mei, jen kolik budeš chtít..." Naklonil se nad ní a políbil ji na čelo.

„Děkuji slečno, nachystejte si sešit a opište si danou látku a domácí úkol, mezitím si vyzkouším pár lidí." Promluvil na ni profesor, když vešla do své třídy. Usedla na své místo a začala psát do sešitu zápis. Její myšlenky se pletly stále kolem toho dne co se všechno stalo. Lidi v její třídě ale nejen ve třídě poznali, že se něco mezi ní a Tusuke stalo. Neviděli je společně... smát se, mluvit…

Jako by se navzájem neznali. Uplynuli dva roky a Mei nevěděla jak začít. Jak sním promluvit a dát mu vědět že už je možná připravená zúčastnit se tréninku. Do své podoby za dva roky se už víckrát neproměnila. Neměla na to sílu a hlavně měla ze sebe strach.

Dva roky sama bloumá po svých myšlenkách a světě. Jen jak začít?

Hodina skončila ani ne po deseti minutách. Mei stihla zápis jako vždy a zabalila si věci. S nikým nemluvila ani se svojí nejlepší kamarádkou, neměla o čem sní mluvit. Nechtěla mluvit jen chtěla v mysli… přesvědčit ji.

„Promiň." Jako vždy uzavřená ve své mysli s hlavou dolů se srazila s někým, když pohlédla dané osobě do tváře vyhrkli ji slzy do očí. Obešla ho a vydala se domů.

„Jsem blbá!" zakřičela u sebe doma a jako vždy ulehla do postele s výčitkami že už je vše ztracené. Vzbudil ji chlad, když otevřela oči balkon byl otevřen, jistě věděla že byl zavřený, půl šesté večer vydala se ven sama projít se po pláži.

„Děvenko, co tak sama? Nevíš kolik je hodin?" Zastavil ji cestu jeden kluk. Neznala jeho tvář, nic ji neříkal. Jen zavrtěla hlavou a chtěla ho obejít.

„Hou, kotě ptal jsem se na něco." Chytl ji za zápěstí a přimáčkl se na ni. Celá bez sebe se mu nesnažila odporovat, jen znovu zavrtěla hlavou.

„Umíš mluvit?!" vztekle ji uhodil do tváře, upadla do písku a nevydala ze sebe ani hlásku.

„Jak chceš, pořád lepší než aby si křičela!" začal šeptat a osahával ji po její těle.

Mei zavřela oči a v mysli si představovala svoji podobu netušila, že bude rychlá, když se předním ukázala jako víla, zíral na ni s otevřenou pusou do kořán neschopen cokoliv říct.

„Mysl se otevřela a ty budeš pikat!" zakřičela. Její vztek vstoupil na povrch. Nadnesla se nad zem ruce před sebe a záře kolem jejího těla. Jen napřáhla rukama před sebe a hodila na něho svoji moc. Zaútočila na něho. Jediné co spatřila byl jen prach a nic víc před očima se zjevila černá mlha.

***

Venku burácely hromy a blesky, lednový den dnes osamělá dívka, která dnes slaví své šestnácté narozeniny seděla v rohu místnosti a klepala se zimou a hrůzou zírala na své ruce, které se změnili.

Znovu udeřil hrom a světlo blesku znázornilo pokožku na dívčině těle. Polekaně se více tísnila k rohu. Utekla z dáckého domova, protože nenáviděla oslavy. Osm let co její rodina tragicky zemřela a ona jediná přežila se zlomenou nohou. Dodnes má jizvu nejen na noze ale i na srdci. Milovala svoji rodinu, jediné co ji zbylo byl bratr, kterému teď bylo devět let. Pochopil že se rodiče nevrátí, měl štěstí byl mladší a rodiče si moc nepamatuje tráví více času s kluka v děcáku, takže její bratr je na tom o něco lépe než ona sama.

Seděla v rohu místnosti starého domova, už od rána ji brněli ruce i celé tělo až teď zjistila že je jiná. Není člověk ale co tedy je? Nemohla se takhle vrátit domů. Nechvíli si zdřímla. Bouře ustala ale déšť dále burácel do staré střechy.

Pohlédla před sebe a pozorovala podlahu. Přemýšlela jen tak o ničem. Venku projelo auto které osvítilo místnost. Zahlédla postavu, mužskou její srdce strachem zrychlilo. Byl zahalen v tmavém plášti, kapuci měl přes hlavu i tak zahlédla jeho tvář.

„Neboj se mě, přišel jsem ti pomoct..." Promluvil na ni a sundal si kapuci z hlavy.

Dívka vstala a pomalými kroky šla u stěny k východu.

„Jsem Leon a vím kdo jsi." Mluvil potichu.

„Nerozumím ti." Zavrtěla hlavou.

„Počky, nemusíš se mě bát, chci ti pomoct pojď sem ke mně." Mluvil na ni přejemným milým hlasem. Dívka stále mířila k východu.

„Ne..." Zavrtěla znovu hlavou. Není zvyklá na společnost a když už musí být ve společnosti dělá že neexistuje a teď opravdu neměla chuť s nikým mluvit a už vůbec nevěřila mu.

„Animis..." Zašeptal její jméno.

„Jak znáš mé jméno?" zeptala se ho a zastavila se, dělil ji od východu ani ne pět kroků.

„Vím o tobě hodně věcí." Promluvil znovu tišeji.

„Co jsi zač?" Svraštila obočí a nevěřícně si ho prohlížela. Do místnosti z venku proudilo světlo od lampy, které ozařovalo jeho tvář.

„Sedni si sem." Nabídl ji a sedl si doprostřed místnosti na zem.

„Ne..." Zašeptala.

„Jsem Leon, elf, tvůj pomocník a ty jsi Elfka poslední generace." Mluvil bez zájmu se díval na zem.

„Ne, nesmysl, navštiv cvokaře." Posměšně se usmála.

„Vysvětlíš mi snad, co máš na rukách?" Zeptal se jí. Pohlédla na své ruce, které teď byli k nepoznání víc než před chvílí.

„Nevím... co se děje?"

„Posaď se..." Nabídl ji znovu místo. Nejistě se k němu vydala a posadila se naproti němu. Až teď si všimla že jeho uiš a oči jsou jiné, než lidské.

„Tvá přeměna začala, pokut ji chceš ovládnout, musíš tohle vypít, varuji tě je to nechutné..."

„A když nechci?"

„Tvá přeměna za hodinu bude dokončena, další hodinu budeš muset počkat až se tvé tělo navykne na změnu pak stačí jen dostat polibek." Pokrčil rameny

„Polibek?"

„Jistě, ode mně ne, neboj se, tohle je skřítek... Úplněk." Z pod rukávu vylezla malá postavička. „Jeho moc je spojena s vámi dívkami, stačí když vás políbit a vaše přeměna se vrátí. Bohužel tento je poslední svého druhu. Musíme ho hlídat, zemřeli budeš navždy Elfem."

„A ty jsi proč?..."

„Aha, já tak chodím po světe už sedm let. Je to moje práce a image."Pokrčil rameny.

„Jak se cítíš?" zeptal se jí.

„Bolí mě záda a pálí mě nohy."

„To bude zajímavá podívaná. Takže nechceš to vypít?"

„Ne..."

„Dobře tak za hodinu budu zde." Zmizel.

Animis si sedla znovu do rohu místnosti a zkoušela myslet na něco jiného než na bolest, která ji proudila po celém těle. Zavřela oči a vybavila si návrh na oblečení, které plánovala si udělat.

Místo toho viděla před sebou černé rukavice, které ji byli až k loktům, praví byl roztrhaný. Otevřela oči a podívala se na své ruce, bylo to tak od loktů nahoru k rameni ji vedli černé symboly, nákresy, kterým nerozuměla. Znovu zavřela oči a představila si šaty, jasně černé až k půlce k stehnům s velkým výkrojem vepředu do očka k pupku. V zadu si představila nákres ohniváka, dál si představovala vlasy, černé až pod lopatky a křídla, obyčejná černá křídla z pavoučího vlákna. Obyčejná křídla jen dva páry. Na posledy si představila oči fialové, uši se ji sami od sebe proměnili, ve vlasech měla špinavé zelenou sponu na boku hlavy. Boty si představila obyčejné černé s červeným nádechem botasky na zavazování kolem nohy.

Otevřela oči. Netušila jak dlouho tohle všechno trvalo ale cítila se dost vyčerpaně, unaveně.I přes snahu mít otevřené oči usnula.

„Animis, probuď se." Otevřela oči a pohlédla Elfovy do očí. „Už je po všem." Zašeptal a pomohl ji posadit se. Motala se ji hlava.

„Je čas ukončit tvoji proměnu." Natáhl dlaň k její tváři a na dlani mu seděl skřítek. Naposledy pohlédla na své tělo ale přikývla. Trpaslík, byl už těsně u jejich rtů. Natáhl svoji hlavu blíž, nedotýkal se jejich rtů jen vdechl bublinu, která se dotkla jejich rtů a přeměna byla na zpět.

„Animis, vím že tvůj život je složitý, pokut chceš můžeš jít se mnou. Více se dozvíš a hlavně ucítíš co je to rodina.

„Nechci rodinu!" vykřikla „Nic nevíš o mě, nedělej ze sebe chytrého! Já tohle nechci!" Vyhrkli ji slzy do očí. „Já nic nepotřebuji.." Vběhla ven ze starého domu. V očích měla slzy a vzlyky stále držela v sobě. Šla temnou uličkou, zkratkou k mostu kde trávila čas na odraz měsíce na vodě.

Světlo nikde nezářilo, na krok stěží viděla ale cestu znala nazpaměť, jít stále rovně a pak zabočit doprava a uvidí pouliční lampy taky že hned zamířila za roh a s klidným dechem a chůzí se opřela o zábradlí na mostu. Netušíc že ji Leon sleduje a je hned za ní. Netušíc jak se vše seběhlo ale spatřila jen před sebou tmu a bolest.

Autor: seiren (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Křik Noci...1: