OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Křiky Hlasů 2. kapitola

Další o trošku kratší druhá kapitolka...
Snažím se smíchem dávat najevo, že je všechno v pořádku. Přitom vůbec netušíš, jak to vevnitř bolí.
Znovu! Znovu nemůžu spát, ty hlasy, křik a pláč z vedlejší místnosti mi nedají šanci snít.
Nikdy netuším jaká je moje budoucnost, proto žiji přítomností… dokud můžu

12.10.2010 (20:00) • seiren • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 617×

2. kapitola

Smích maskuje. Hlasy ničí spánek. Proč přišel čas na smrt?

---

„Co tě to popadlo, proboha, zapomněla jsi na své vychování?" Za celou dobu, co mě táhl ze zámku, na mě nepromluvil, až teď, když mě stáhl na lavičku.

„Ne, to on!" zabručela jsem a pohodlněji jsem si sedla na lavičku, ze které jsem se pomalu skutálela dolů.

„Sem si sedni a ani se nehni." Napřímil svůj ukazovák na mě. Otočil se v úmyslu odejít.

„Ano, tati." Mrkla jsem na něho, jeho chování se mi fakt nelíbilo.

„No, je pravda, že jsi dneska měla zůstat doma," povzdychl si. Jo, to měl pravdu.

„Jistě, tati." Znovu jsme šeptem odpověděla.

„Přestaň mi říkat, tati," zaskučel a posadil se vedle mě.

„No jo furt." Pokrčila jsem rameny. Naše debata skončila.

Děti ze zámku pelášily do zámecké zahrady. Tvrdly jsme zde dvě hodiny, než jsme se rozhodli jet domů. Děti byly tak unavené, že cestou usnuly nebo vůbec nepromluvily. Jen já jsem celou dobu přemýšlela nad tím, kdo to byl. Asi jsem se špatně vyspala, když jsem slyšela i hlasy, které byly jen v mé hlavě.

***

Když jsme dorazili domů, hned jsem vyběhla do pokoje. Zabouchla za sebou dveře a schovala jsem se pod peřinu. Můj zvyk, když mě něco trápilo, bolelo. Když jsem se necítila být ve své kůži. Což jsem se teď tak cítila. Nevnímal jsem nic. Jen dva hlasy v mé hlavě, jak se hádají. Znáte to? Vaše mysl. Moje mysl si semnou povídala dost často, hlavně večer a dost brzo po ránu. Pokaždé se rozhodují za mě, ale já je neposlouchám. Nevnímám jejich prosby, aby sem si oblékla tam to nebo řekla Justinovi, co k němu cítím. Je to jen moje mysl, která mi plní srdce bolestí ale i otázkami.

 

„Já jsem říkala, že přijde náš čas, ale že až tak brzo, to mě nenapadlo."

„Ani mě ne."

„Měly bychom jí o tom říct."

„Myslím, že ne. Přijde na to dřív sama nebo ji Kristián najde."

„Uvidí se."

„Kristian je skvělý lovec, sama dobře víš, že nás chce. Všechny tři."

„To ano, ale tahle osoba..."

„Ticho!" zakřičela jsem do polštáře. Jejím slovům jsem nerozuměla, mluvili tak tiše a nezřetelně. Nechtěla jsem nic vědět a ani slyšet. Sama netuším, jak dlouho jsem byla zavřená ve své ulitě, dokud někdo nezaklepal na dveře.

,,Sei, ty nebudeš večeřet?" promluvil do tiché místnosti Justinův hlas.

„Ne," zašeptala jsem. Ležela jsem k němu zády, zaslechla jsem, jak zavírá dveře, jen jsem se modlila, že odešel, ale bohužel ne. Sedl si na kraj mé postele, ucítila jsem jeho dlaň na mém rameni. Setřásla jsem ho.

„Sei, to tě ten kluk tolik vzal?"

Sama jsem netušila, proč jsem se zahrabala pod peřinu. Můj zvyk, Justin vždy věděl jak na mě, když jsem se cítila hnusně, jenže teď nejsem dítě.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jsem jen zmatená a unavená," zabrblala jsem odpověď.

„Donesu ti aspoň kakao," povzdechl si a odešel.

Zmatená. Vůbec jsem nerozuměla tomu, proč jsem po něm tolik vyletěla? Sama jsem věděla proč. Prostě mě vytočil bohatý spratek, který si myslí, že chudé děti patří do vězení. Ale co my máme dělat? Cožpak má některé dítě nějakou možnost? Než krást? Kdyby nebyl tak zaslepený, možná by pomohl a pochopil, jenže on do tohoto světa nepatří.

A vůbec, proč a jak jsem mohla slyšet hlasy, které nikdo nepronesl. Nebo možná ano? Jen jsem neviděla, ale bylo to dost blízko mého ucha a ten vánek.

***

„To byla jeho sestra." Znovu se ozval hlas v mé hlavě. Hned jsem ji vybudila, tím že jsem dost rychle usnula. Ani jsem nezaznamela že přišel do pokoje Justin, který mi donesl kakao.

***

Probudil mě něčí smích v mém pokoji. Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se po známé místnosti.

Byla stále tma. Pohlédla jsem na hodiny, půl třetí ráno. Povzdychla jsem si. Znovu pokojem pronikl hlasitý smích, který mě donutil rozsvítit lampičku. Nikde nikdo. Znovu jsme zaslechla jen ticho, které se dalo krájet. Venku vál mírný vánek, který pronikavě procházel skrz otevřené okno. Vstala jsem z postele, pohlédla jsem ven z okna, kde se jen v tichosti ozýval cvrkot cvrčka. Asi jsem se opravdu zbláznila. Nebo možná toho bylo opravdu na mě dneska moc. Pohlédla jsem na čisté nebe, poseté hvězdami a zářivým měsícem, který prosvětloval protější lesní cestu, která se ztrácela do tmy. Zavřela jsem oči a nasála jsem čerstvý vzduch do svých plic. Vydechla jsem a odtáhla se od okna. Pohled mi zakolísal na zámek, který v dáli svítil. Zavrtěla jsem hlavou při vzpomínce. Zavřela jsem okenici a čím se znovu ozval smích. Zavrtěla jsem hlavou. Začínám mít slyšiny? Nebo si mladší děti dělají srandu? Prozkoumala jsem každý roh svého pokoje, nic jsem nenašla.

 

„Jsem tady, hned vedle tebe."

Zaslechla jsem šepot vedle svého ucha. Trhla jsem sebou. Otočila jsem se snad třikrát dokola, ale nikoho jsem neviděla.

„Ticho!"

Ruce jsem dala přes uši a zavrčela jsem na ten hlas.

„Našel jsem Tě."

Zašeptal znovu, tentokrát do druhého ucha. Tak blízko. Myslela jsem, že jsem pocítila i jeho dech, ale nebyla jsem si jistá. Byla jsem vyděšená, že všechno mi způsobilo husinu a zimu.

„Sklapni."

Zavrčela jsem skrz zaťaté zuby. Zaslechla jsem jeho smích. Bavil se na můj účet. Až teď jsem si uvědomila, že ten hlas znám.

„Je to těžké? Můžu ti pomoct."

Pozvedla jsem obočí. O čem to mluví?

„Nechci nic."

Zavrtěla jsem rázně hlavou. Znovu jsem ulehla do postele a snažila jsem se znovu usnout.

„Ještě budeš prosit."

Poslední jeho věta. Byl to snad duch? Anděl? Nebo jen moje bujná fantazie?

***

„Ani jedno." Znovu jsem zaslechla ve své hlavě svou hodnou myšlenku.

„Přesně tak, budeš toho litovat, pokud nepřijmeš jeho pomoc." Výsměšně zazněla zlá myšlenka.

„Proč mám litovat? Čeho? Kdo jste? Kdo jsem já? A on?" zeptala jsem se šeptem svého pokoje, svých myšlenek v hlavě.

„Poznáš to dřív, než se zdá." Oba dva hlasy se ozvaly za ráz.

„Co poznám?" zašeptala jsem a skryla jsem si hlavu znovu pod polštář.

„Naši sílu!" Oba hlasy zněly výhružně. Zřetelně, přísně i strašidelně. Jejich smích jsem slyšela do té doby, než se mi znovu podařilo usnout.

Probudilo mě slunce, které se přes zahalené okno prodíralo do mého pokoje. Zaskučela jsem. Zapomněla jsem znovu zatáhnout závěsy. To mě vždy dovedlo dobře naštvat. Při zjištění, že je teprve půl deváté, jsem vstala a zalezla do koupelny.

Teplá voda stékala po mém těle, která mě probudila do nového dne. Na sebe jsem hodila tílko a kraťase.

Jen moje nálada byla nějak pod psa. Cítila jsem se divně? Bylo mi špatně, ale ne od žaludku. Měla jsem strach. Ano strach. Že jsem se dočista zbláznila. Měla jsme velké nutkání zajít za někým a vyplakat se na jeho ramenu. Jediný kdo by bodnul, byl Justin, ale nechtěla jsem, aby se trápil, ještě víc, než se trápil do teď.

***

Profénovala jsem si vlasy a odešla do kuchyně.

Neměla jsme tušení, kdo dneska má službu. Přípravu na snídani i oběd. Vše jsme se vždy dozvěděli předešlou noc při večeři. Otevřela jsem dveře, které se vždy mohly otevřít směrem do kuchyně nebo do obýváku.

„Šípková Růženka se probudila," zaslechla jsem známí hlas Justina, který pokládal ranním ptáčatům snídani.

„Děje se něco? Sei?" zeptal se mě. Asi jsem vypadala hrozně. I tak jsem se cítila. Měla jsem myšlenky mimo místnost i ten dnešní smích mi dal zabrat. Povzdychla jsem si a sklíčeně jsem se opřela o stěnu vedle dveří. Pohlédla jsem na mísu s ovocem před sebou a snažila jsem se vzchopit.

„Je ti špatně?" Zavrtěla jsem hlavou.

„Zdál se ti zlý sen? Nebo je to jen kvůli včerejšku?" ptal se mě, jako bych byla malé dítě.

„Můžu s tebou později o samotě mluvit?" zašeptala jsem a pohlédla do jeho ustarané tváře.

„Jistě, v deset hodin?" Pohlédl na hodiny. Přikývla jsem.

„Dobře, budu na terase." Otočila jsem se a bez slov odešla.

„Vidíš, Sei, to hnízdo? Na tom nízkém stromě? Jdi za ním. Jen jdi." Poslechla. Její nohy si samy zamířily ke stromu, kde bylo hnízdo a kde pokřikovaly tři mláďata. Prohlédla si je. Cítila, že něco není v pořádku. Tohle se jí nelíbilo. Nemohla, ale nic dělat. Její mysl někdo ovládl i její tělo.

„Vezmi jedno z nich do rukou. Jen ho vezmi a pochovej, nevidíš, jak brečí?"

Pohlédla na tři mláďata, která stále pokřikovala. Jejich zobáky byly připraveny na další potravu, která rozhodně mohla přiletět, co nevidět.

Její tělo bylo chycené v pasti. Její myšlenky ji zajaly do svých rukou. Tak jedonuše jim podlehla. Tak jedonuše...

Její ruce se třásly pod tlakem, který ji zajal do spárů svých sil. Vzala jedno mládě do svých dlaní.

„Dobře si vedeš. A teď ho jen uchop do jedné dlaně a tou druhou mu přidrž zobák. Stačí, když mírně stiskneš a umlčíš tak jeho nářek."

Poslechla.

 

Chvějícíma rukama a roztřeštěnýma očima jsem spatřila mrtvé tělo nového života, který jsem zničila. Zmarnila jsem jeho šanci žít. Vykřikla jsem. Znechuceně odhodila tělo na zem. Pohlédla jsem na svou dlaň, která zabila, která zničila, která byla pošpiněna. Znovu jsem zaslechla v dálce smích a ve své hlavě.

 

"Skvělá práce. Máme tě."

Autor: seiren (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Křiky Hlasů 2. kapitola:

Wow, výborna kapitolka... Zišlo by si pokračovanie... Úžasné...

Super. Úžasná kapitola. Dúfam, že čo najskôr pridáš najnovšiu kapitolu.

*Uvozovací věta začíná malým písmenem a tečku v přímé řeči před ní nahradí čárka.
*Chybuješ v i/y - shoda přísudku s podmětem.
*Za čárkou následuje malé písmeno.
*Za řadovou číslovkou se píše malé písmenko (2. kapitola).
*Velké mnoštví překlepů, nedokončená slova.
*Oslovení se odděluje čárkami z obou stran.
*Počáteční uvozovky se píší dole.
*Píší se tři tečky a mezere, mezera před nimi se nepíše.
*Strašně chybuješ v čárkách. Tam kde je máš mít, je nemáš, ale tam kde být nemají, tam je máš.
*Chybuješ v ji/jí - dobrá pomůcka - TU a TÉ.

Pokud ti pravopis dělá takové problém, kontaktuj nějkého admina a popros ho, jestli by ti nevysvětlil, v čem chybuješ, aby ses příště těchto chyb vyvarovala.

Ahojky, první kapitolu jsme ti museli důkladně opravit, u téhle tě však už poprosím, aby sis chyby opravila sama:
* za tečkou je vždy mezera
* za řadovou číslovkou se píše malé písmenko (2. kapitola)
* za čárkou následuje malé písmeno
* za spodními uvozovkami není mezera
* uvozovací věta začíná malým písmenem a tečku v přímé řeči před ní nahradí čárka
* za horními uvozovkami je mezera
* chybuješ v i/y
* píše se jedna nebo tři tečky
(máš tam sice více chyb, ale tyhle jsou asi tak nejčastější a nejokatější)

Až budeš přesvědčená, že je článek v pořádku, tak jej prosím opět zadej jako hotový, díky.

Přidat komentář:

Nick:

Text: