Křiky Hlasů - Prolog + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je možné neposlouchat svůj druhý hlas? Ten hlas, který nás někdy štve a někdy zase naopak nám může pomoct. Někteří tomu říkají rozum, myšlenky, paměť? Sama nevím já tomu říkám otrava. Někdy se ozve ten hlas andělský někdy ďábelský. Říká se tomu tak, nebo snad ne? Pro mě je to mučení, určitě každého to trápí nebo spíš jsem sama. To bude ono, jsem na všechno sama a vždy jsem byla sama, jen dva hlasy v mé hlavě naléhali a to dost složitě, naléhavě, bolestně.
„Nikdo netuší, kdy se probudí její stín..."

23.09.2010 (17:00) • seiren • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 664×

Hudba

Úvod –

Čtyři světy. Dvě srdce. Jeden nový život. Smrt. Neznámé hlasy, které mladé dítě proklíná. Nedají ji totiž spát.

Předčasný, neplánovaný porod, plný komplikací, který nikdo nečekal. Žena v křečích a bolestech ležící na kraji lesa. Vracela se z paloučku, kam často chodila sama. Kde mluvila na své budoucí první dítě. Na dítě, které se teď chystalo na svět. Bude bez otce, který zahynul před měsícem. Otec, který nebyl odtud, pokud by se někdo dověděl, že dítě má z nejbohatšího muže. Čekala by ji smrt. V Nejchudší části Země Gluxón není povoleno trávit čas s bohatými lidmi. Tento člověk ale zabloudil. Hledala ho policie, nechtěl se vrátit domů a žít podle jejich představ.

Dvě srdce se setkala a dvě srdce se zamilovala. Spojili se v jedno tělo a nečekaný, ale šťastný pár radujíc se z dítěte, které čekají. Nikdo z nich nečekal. Nikdo nemohl tušit, že ho vzdálení muži hledají. Našli ho, při útěku ho jeden z vojáků zastřelil. Ženě se ten den zhroutil svět. Ale slíbila si a slíbila i svému muži že se nikdy nevzdá. Vychová své dítě a najde si snad někoho milého muže, který ji přijme.

„Brigito…" Zaslechla své jméno. Její tělo se sneslo na zem. Voda praskla už při cestě zpět, ale nečekala krev. Zmocnil se ji strach a panika že o své milé přijde.

„Susan, zavolej místního lékaře. Sežeň porodní bábu, pokud bude pan Zurk pod vlivem alkoholu."

Pan Zurk, byl místní lékař, který v noci nebyl schopen vykonávat svoji práci. Lidi v tom to světě se vzdávali, dřív. Vědí o tom, že je zde nic nečeká nic, ani pro další nové děti tu není místo. Strach že dítě bude o hladu a bez podpory místních občanů.

„Brigito, nesmíš nám tu usnout." Šeptala ji jedna místní žena, která viděla, že tohle nebude jednouché.

„Brigito, nadechni se a až nastane kontrakce pořádně, zatlač, vidím hlavičku, musíš do toho dát všechno." Radila ji porodní bába, která přiběhla k nim. Že místní ženy porodili své děti, v nejbližším houští bylo obvyklé a často se tak stávalo.

„Hotovo." Po dost náročném porodu na svět přibil další lidský tvor. Holčička, která dostala posléze jméno Seimina. Její jméno bylo po octovém příjmení jen zkratka jeho předešlého a nynějšího příjmení. Matka své dítě zpozorovala až po třech dnech svého porodu. Spánek, únava, která ji pochytila, se proměnila v šťastnou matku. Ani ne po roce, našla druhou půlku své duše.

„Ty jsi…" Sykla na ni postarší žena na Brigitu, která zjistila díky dítěti, na které se vytvořilo malé znaménko pod paží, které sama stěží zpozoruje, že muž s kterým počala dítě, není z tohoto místa ale z bohatého.

"Já jsem to netušila, vše se tak rychle stalo. O tom kdo mi je řekl, když jsem mu řekla, že čekám dítě." Vzlykala žena nad podlahou, klečela a prosila o odpuštění, které ji nebylo svoleno. S mužem, který neměl nic společného na podílení své nevlastní dcery, musel i on zaplatit. Oba dva i jejich dcera. Nastal soud, rozruch nad vším co se dělo. Místní lidé rozhodli, do hodiny odjed z rodného místa. Pryč k hranicím. Pokud nestihnou včas odejít, přijdou o život. A tak se stalo. Rodina odjela při zjištění, že do hranice mají jen pět minut, otec více zrychlil auto. Tím dostali smyk a jejich auto skončilo v příkopu, nehezkým pádem otec a matka zemřeli na místě.

Dítě, plakalo, volalo o pomoc ale nic. Nikde nikdo nebyl. Zaslechla, známe hlasy, kterých se bála, ty hlasy ji dost ublížili. Vydala se po svých k mostu, který propojoval hranici od nejchudší části k chudé části kontinentu. Dítě se loudalo celý den dokud si ji nevšimla starší žena, která pracovala u sociálky. Pomohla holčičce do domova, kde zůstala přes noc.

Dítě odmítalo mluvit. Každý si myslel, že je němá ale zdání klamalo. Sama mluvila pro sebe. V novém domově, kde se seznámila s kamarády.

Postupem času se stává nádhernou dívku. Kterou čeká velká pouť. Nikdo netušil, nevěděl, proč se objevila na druhé straně mostu. Nikdy nepromluvila o své rodině, nechápala lidi kolem sebe. Životní pouť ji čeká.

Nikdo, nikdy neví jaká je jeho budoucnost. Postupem času na minulost zapomene, ale my žijme přítomností… ona žije přítomností.

1. Kapitola –

Setkání s neznámým člověkem, nemusí vždy dopadnout podle našich představ.

Měla bych se vám představit. Jmenuji se Seimina, moje jméno je z kombinace zkratek jmen, vůbec netuším, jak na tohle přišla moje matka. Je mi sedmnáct let. Mám modrošedé oči, hnědé vlasy, které mám mírně zvlněné po lopatky.

Když mi bylo sedm let, měli jsme autonehodu, při které mí rodiče zahynuli, jen já jediná jsem přežila s jizvou na pravé tváři a s popálenou nohou. Zvykla jsem si na pohledy lidí a hlavně v tomto malém zapadákově. Naše město nemělo ani přes padesát tisíc lidí, zde žili ti nejchudší, opuštění… Takže v této čtvrti sídlí dost velká, obytná vila rodiny Smithových. Je to postarší pár lidí, dnes jim je 48 let, takže mladší děti je berou za babičku a dědu. Oni dva sami nemohli mít děti, proto se rozhodli pro tento společný život.

Žiji v dětském domově v Lungáně. Nejsem z lidského světa, tedy myslím ze Země. Něco málo o ní vím. Žiji na Zemi jménem Gloxón, která je rozdělená do čtyř kontinentů. Bohatá, nejbohatší, chudá a nejchudší. Já jsem obývala tu chudou částí naší Země.

„Seimino, nezapomeň, že máš dneska službu v kuchyni," vtrhla mi do pokoje sedmiletá Kerin, která si neumí zapamatovat, že se klepe.

„Kerin, kolikrát ti mám říkat, že máš klepat?" zeptala jsem se jí. S povzdechem jsem vylezla z postele. Prohrábla jsem si vlasy a sešla jsem schody do kuchyně. Pozdravila jsem Miriam, naši kuchařku, která chystala dětem svačinu. Dneska se staroušci rozhodli na Jarní procházku do parku.

„Ahoj, Miriam," pozdravila jsem ji a dala jsem se do práce. Nikam jsem nespěchala, za hodinku jsem ukládala vařečky na věšák i utěrku.

„Seimin, dej si jablko." Postrčila mi pod nos rudé jablko. Vitamíny. Jen jsem poděkovala a odešla jsem znovu do svého pokoje, kde jsem se znovu ponořila do svých myšlenek.

Z kterých mě vytrhla Margaret moje pěstounka.

„Půjdeš s námi? Hodláme dneska navštívit i zámek."

Nechvíli jsem se zamyslela. Mám zde zůstat a dál zírat do stropu nebo mám poslouchat uřvané děti?

Přikývla jsem. V zámku jsem byla naposledy v deseti letech. Náš zámek byl od našeho domova hodinu a půl jízdou autem, takže mi bylo jasné, že bude rozruch v pojízdném autobusu. Podívala jsem se z okna, z kterého jako jediná jsem měla krásný pohled na zámek. V zámku nikdo nežil, ale říkávalo se, že tam straší, ale na tohle jsem nikdy nebyla.

„Za deset minut dole," křikla na chodbu kde jsem, zaslechla radostné vřískání. Vylezla jsem ze svého pokoje a stačilo mi jen pootevřít dveře a spatřila jsem, jak malé děti se tlačí u schodů a dohadující se kdo bude dřív hotoví.

„Hou děti, klid. Takhle by to nešlo," zaslechla jsem Margaret , která šla ze schodů jako první a za ní v tichosti cupitali ti nejmenší. Musela jsem se usmát nad tím, jak všichni poslouchají na slovo.

Jen já jsem zde byla na dvě věci. Zbytečná ale i užitečná pro společné akce. Když poslední dítě sešlo schody. Jako poslední jsem šla já dolů. Při pohledu na to jak se všichni dohadující se kde mají svoje boty, mikiny jsem si smutně povzdychla a pohlédla jsem na Justina. Byl zde nejstarší devatenáctiletý kluk ze zelených očí a hnědými vlasy. Byl o hlavu větší než já a strávil zde jedenáct let. Jeho rodiče ho odmítli, protože sídlí na nejchudší části naše Země. I když zde z ní pravidlo po osmnáctých narozeninách žít na vlastní pěst rozhodl se zde zůstat a pomáhat.

„Ahoj," pozdravila jsem ho. Jen mi přikývl na pozdrav a dál se věnoval dětem, které ještě neuměli zavazovat tkaničky u bot.

„Seimino, nestůj tam a dej tyhle batohy do autobusu," křikla na mě přes řev dětí Margaret

„Jistě." Vzala jsem čtyři batohy a vyšla jsme ven k autobusu, řidič si je odemně vzal a dal je pod autobus do zavazadlového prostoru.

„Dvacet sedm," dopočítal se Justin a sedl si ke mně.

Justin, byl jediný člověk, kterého jsem k sobě pustila hned první den, kdy jsem se sem dostala. S nikým jsem nehovořila, uzavřela jsem se do sebe. Nevnímala jsem nic jen dva hlasy v mé hlavě. Pamatuji si přesně, jak jsem se chovala a on ke mně. Nevím, ale díky němu jsem si uvědomila pár věcí. Moji rodiče se nevrátí, a že se nemám ohlížet na to, že se mi každý bude posmívat za jizvy na mé noze, tváři. Že se mám ohlížet na tom jaká jsem vevnitř a ne na zevnějšku. Vždy jsem to všem říkala, ale raději jsem je nevnímala. Nikdy jsem lidi kolem sebe nevnímala, nevšímám si jich. Stačí mi, že vím co je to rodina, i když ne úplná, tak jako přátelství mezi Justinem, Kerin a Lisni.

Tihle tři lidé, pro mě znamenají dost. Velice hodně věcí. Nikdy jsem nebyla zamilovaná, i když se Justin snažil o něco víc, než jen bylo přátelství. V poslední době mi to dával dost znát, ale já jsem si tím to nebyla jistá. Pravda je že jsem mohla, měla jsem hezký obličej, teď spíš mám jen jednu půlku obličeje "krásnou" jak často říkávali děti. Měli pravdu, ale já jsem si tohle nikdy nechtěla připustit. Měla jsem slabě hnědou pokožku, často mě srovnávali s dětmi v nejchudším světě.

Díky tomu že jsme vyrostla a jak často říkala naše služebná „Stala se z tebe nádherná žena, neskrývej svoji pravou tvář.", která před rokem zemřela. Měla jsme ji dost ráda. Nikdy mě ze začátku nenutila jako ostatní lidi, kteří se semnou snažili bavit. Vrátit mi hlas.

Opřela jsem hlavu o sklo a pozorovala jsem ubíhající krajinu, pokoušela jsem nevnímat hluk v autobusu, ale nedařilo se mi to. Obdivovala jsem řidiče, že je trpěliví.

„Seimin…“ zaslechla jsem své jméno, otočila jsem se k Justinovi.

„No?" Znělo to trochu bez zájmu, ale vytrhl mě z krásného výhledu na zámeckou zahradu?

„To už jsme zde?" zeptala jsem se a podívala jsem se z okna. Jistě byli jsme na místě a já jsem celou cestu snad spala? Ne nespala jsem. Jen jsem prostě vnímala okolí a ne děj venku i v autobusu, protože všechny děti utichly. Margaret mluvila klidným a plynulým hlasem k dětem, které poslouchali a přikyvovali.

„Snad si neusnula…“ zasmál se mému pohledu. Natáhl svoji dlaň k mé tváři a dotkl se mé jizvy. Ucukla jsem před jeho dotekem.

„Dneska na zámku má být vzácná návštěva, byl bych rád, aby si nezapomněla, že jsem tam taky." Pozvedla jsem obočí a znovu jsem pohlédla k zámku.

„Jaká?" zeptala jsem se zvědavě jako malé dítě, jen zavrtěl hlavou a povzdychl si. Autobus zastavil před vchodem zámku. Než jsem mohla cokoliv namítnout, pomáhal dětem z autobusu ven.

„Sakra," zabručela jsem si pod nos. Jeho nálada byla čím dál tím více jiná, náladová slabé slovo. Nevěnovala jsem dál tomu pozornost a vylezla jsem jako poslední z autobusu. Řidič zavřel dveře a sám vystoupil s námi.

„Klid, děti…“ zaslechla jsem něčí hlas, který mi nic neříkal, když jsem se ohlédla za sebe ke skupince pokřikujíc dět, stála u nich mladá dívka.

Na sobě měla lehké, jednoduché šaty s fialovým nádechem, které zvýrazňovaly její krásu. Slýchala jsem, že na tento zámek jezdí z bohaté země, ale tahle vypadala na nejbohatší část naši Zemi.

Měla blonďaté, zvlněné vlasy k ramenům, když ke mně pohlédla, zjistila jsem, že má jasně výrazné zelené oči a nádherný úsměv. Usmála se na mě, jen letmo jsem ji úsměv oplatila a otočila jsem se ke skupince dívek, které nemohly najít své batůžky. Než jsem k nim došla, začal se jim věnovat Justin. S nakvašeným výrazem, který jsem mu poslala, jsem se otočila, kde stále dívka, ale byla pryč. Jen jsem pokrčila rameny, namáhat si hlavu s tím kdo to byl, jsem neměla náladu, natož mozek. Jediné co mi stále, vrtělo hlavou byly slova od Justina.

Když se děti zařadily do dvojic a ztišily se, vešli jsme do společenského sálu. Děti si mezi sebou šeptali. Myslím si, že popis takového zámku mi přijde zbytečný. Myslím, že víte, jak to v zámcích vypadá. Taky si myslím, že se od vašich nijak neliší. Bylo zde dost chladno než venku. Na rukou se mi objevila husina. Třela jsem si ruce celou dobu, co jsme stáli v knihovně a vnímali jsme výklad.

„Snad ti není zima," zašeptal mi něčí hlas do ucha, když jsem se ohlédla, nikdo za mnou nestál, ale ucítila jsem mírný závan větru. Zavrtěla jsme hlavou, že už s toho to místa blbnu. Vydali jsme se do další místnosti, která byla ložnice.

„Je to lepší?" zeptal se mě Justin, který přese mě hodil svoji mikinu, kterou měl celou dobu kolem ramen.

„To je dobrý," namítla jsem. Jen zavrtěl hlavou a objal mě kolem ramen. Přitiskl si mě k sobě. Ne namítala jsem, byla mi zima a sama jsem netušila proč.

„Teď půjdeme do druhého patra a představím vám dvě ložnice, které jsou propojeny s knihovnou a společenským sálem," zaslechla jsem ženu, která se vydala na druhý konec chodby a otevřela dveře. Vešli jsme snad do mužského salónku. Pak jsme ji sledovali nahoru po točivých schodech. Vyšli jsme do úzké chodbičky, kde vedli jen jedny dveře. Když je otevřela, před námi se objevila jasně osvětlená jarním sluncem místnost, které se pronikavě dostávalo dovnitř skrz francouzská okna, která vedli na menší balkon. Děti z této místnosti byli nadšení ale nejen oni. Tuhle místnost jsem neviděla, ale byla nádherná. Na pravé straně byla manželská postel s rudými nebesy, před ní ležela kůže medvěda. Na levé straně byla další postel o něco menší, asi pro dítě blesklo mi hlavou. U stěny naproti oknům byla knihovna blízko malé posteli a blíž k manželské byl společenský sál. Menší stolek a několik židlí. Nebylo to všechno, zapomněla jsem, že hned naproti dveřím bylo piano, čistě bílé piano, které ve slunečním světle jasně říkalo, že sem patří a že on je zde důležitá věc na tom to zámku.

Musela jsem, mé nutkání, otočit hlavu pryč od piana. Hrávala jsem na piano, milovala jsme hudbu, ladnost jeho tónů. Po nehodě jsem piano dlouho neviděla. U nás bylo menší, starší v místním kostele, kde jsem se naučila díky otci jen dvě skladby. Piano mě lákalo, ale přinášelo mi to bolestné vzpomínky.

„Sei, jsi v pořádku dneska se mi, zdáš být nejen zelená.“ Pohlédla jsem do očí, které jsem tak dlouho znala. Nevěřila jsem, že tohle je skutečné, chtěla jsem se probrat ze zlého snu, ale nedařilo se mi to.

„To je dobrý," pokusila jsem se o úsměv, který ho měl přesvědčit, že jsem v pořádku.

„Stále jsi mi neodpověděl kdo tu je za vzácnou návštěvu," vrátila jsem se k starému námětu.

„Viděla jsi tu slečnu u dětí?" zeptal se mě a pohlédl za mě, neohlédla jsem se.

„Jo," přisvědčila jsem, takže ona tam byla, ale dost rychle pak zmizela.

„Není odtud, je na návštěvě zámku, který patřil jejímu otci, měla by tu být s bratrem, ale toho jsem zatím nespatřil." Pokrčil rameny a pohlédl na mě. Mírně se usmál a odešel k dětem, které si chtěly vyzkoušet manželskou postel, kolik se jich tam vejde. Povzdychla jsem si. Šla jsme k oknu a podívala jsem se do dáli. Viděla jsem jen hory, les a hlavně malé skřítkovské domky, které opravdu v dáli vypadali, že tam bydlí trpaslíci.

Ani ne po pěti minutách, co jsem byla asi jako vždy mimo, nikdo v místnosti nebyl. Zůstala jsem zde sama, ale v dáli jsem slyšela povyk dětí. Opřela jsem se o piano, které mě lákalo, jako by to bylo kouzlo a seděla jsem na bílé točivé stoličce. Divila jsem se, proč tu nikdo není, proč jsou i dveře otevřené. Pocítila jsem, závan otočila jsem se k oknu, které bylo z ničeho nic otevřené. Neřešila jsem děj. Přece duchové neexistují, prostě jsem byla dost zmatená, bolela mě i hlava, takže vše jsem začala dávat za vinu počasí ale i tomuto místu.

Začala jsem hrát skladbu, kterou jsem nikdy nezapomněla. Po dlouhé době mé prsty pocítili ladný pohyb. Tóny se ozývaly v místnosti jako tichá ozvěna. Hudba se snad musela šířit po celém zámku, ale nikdo nepřišel. Nechala jsem se unést. Moje prsty ladně hrály, správné tóny.

„Jak si dovoluješ hrát na piano, které ti nepatří?!" zaslechla jsem neznámí hlas, který zněl rozzlobeně. Tohle jsem nechtěla. Otevřela jsem oči, které jsem měla zavřené. Přímo vedle mě ani ne o pět kroků stál kluk, který mi nic neříkal, ale byl krásně oblečený, které mi prozradilo, že není odtud. Tohle musel být bratr té dívky, která náhle zmizela.

Byl asi 180 cm vysoký, šedé oči a hnědé vlasy, které měl lehce sčísnuté a dlouhé k ramenům.

„Omlouvám se, nechala jsem se unést," vykoktala jsem omluvu, kterou jsem mu neměla v plánu říct. Vstala jsem od piana a postavila jsem se na proti k němu.

„Budu muset jít." Sklopila jsem hlavu k zemi a měla jsem v úmyslu ho obejít a odejít dveřmi.

„Unést? Slečno." Když jsem kolem něho procházela, chytl mě za zápěstí, které dost sevřel, jako by měl strach, že bych mu utekla. Zastavila jsem se a pohlédla jsem do jeho očí.

„Dobře, ať se to neopakuje, tohle piano je otce, nemá rád, když na něho hraje neznámí člověk." Jen jsme přikývla. Drzoun pomyslela jsem si.

„Krystiane, pusť tu dívku," ozval se snad nejkrásnější hlas. Ten hlas jsem znala. Zněl jako mé matky, ale byla to dívka z venku.

„Omlouvám se za svého bratra, je dost nabručený, co se týče tohoto majetku." Byla u okna a dívala se ven do dálky.

„Tu skladbu tě naučil kdo?" zeptal se mě. Pohlédla jsme k němu.

„Otec," zašeptala jsem a sklopila jsem zrak.

„Odkud si?" vyptával se dál.

„Narodila jsme se v nejchudší části naši země." Za tohle jsme se styděla. Předem mnou snad stál nejbohatší člověk, který se na mě vyptával jako u policie na výslechu.

„Je mi to líto, že vy nevíte co to je, když se člověk nechá unést, krásného piana na které sprosté chudé dítě si zahrálo po dlouhé době pro svého otce " Vyplivla jsem mu do obličeje, nevydržela jsem v sobě zlý hlas, který mě nutil říct vše nahlas.

„Jde vidět, že nejbohatší lidé jako jste vy, sám zde nemá co dělat, když k nim neberete úctu a hlavně rozumné pochopení. Vy, neznáte mě já neznám vás. Ale řeknu vám jedno, jste rozmazlený fracek první třídy!"

„Sei, proboha," zaslechla jsem povzdychnutí mého jména.

„Omlouvám se za ni, dneska není ve své kůži," popadla mě známá ruka za zápěstí a snažil se mě odtud dostat.

,,Já jsem ve své kůži jako nikdy před tím," vyškubla jsem se mu se sevření a pohlédla jsem na něho.

„On si začal," pokrčila jsem rameny a pohlédla jsem na našeho prince do očí, které se zdály být podrážděné.

„Sei, myslím, že by ses měla omluvit." S úsměvem jsem na Justina pohlédla a jen jsem odsekla.

„Nikdy!“ obešla jsem našeho prince a s vítězným úsměvem jsem odcházela. V patách mi byl Justin.

„Ještě se uvidíme," zaslechla jsem šepot. Tak blízko, mého ucha. Otočila jsem se… princátko stálo zády ke mně a jeho sestra nevědomky sledovala dění venku.

Autor: seiren (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Křiky Hlasů - Prolog + 1. kapitola:

3. LynVonNightlight přispěvatel

21.09.2010 [16:51]

fííha bolo to naozaj zaujímawé, som zvedavá, čo z toho bude, dúfam, že pridáš aj pokračovanie :D
... aj keď neviem, či by som vedela povedať nejakému veľmi bohatému peknému chalanovi, že pochádzam z najchudobnejšej oblasti na Zemi. Emoticon
ale ináč