OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krok od temnoty 2

16.10.2022 (12:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 505×

Sto třicet osm centů

„Nikdy nebuď první. Nikdy nebuď poslední. Nikdy se na nic nehlas dobrovolně.“

(Murphyho zákon)

Slunce pražilo. Cítila jsem, jak mi horko prostupuje kůží, jak stěží popadám dech a začínám se koupat v potu. Kdybych se nesmažila, s radostí bych si představila čísi ruce, které mi tohle pár měsíců zpátky způsobovaly, a alespoň na chvíli bych zapomněla, jak nepřehledná je ta situace, do níž jsem se vlastní vinou dokonale namočila.

Malý, nenápadný hotýlek ztracený kdesi v uličkách centra nám sice na pár hodin dopřál trochu regenerace, ale zatímco moje tělo odpočívalo, mysl vybuchovala pod náporem otázek. Jedna převládala – co jsem sakra vlastně zač?

Zatímco se do našeho malého balkónku opíralo odpolední srpnové vedro, já stála u zábradlí a shlížela na život, který pode mnou proudil. Mladíci na skútrech. Smějící se skupinky slečen. Děti se zmrzlinovými kornouty v rukách. Babička se sytě červeným šátkem zavěšená do svého dědečka, kteří si své pomalé tempo užívali, aby se pokochali okolím.

Já se tedy kochat mohla taky, kdyby mě nesvíraly obavy.

Chvíli jsem si hrála s vločkou na svém krku, přemítala, jestli bych neměla zavolat strýci, ale nakonec jsem jen stiskla prsty zábradlí balkónu tak silně, až mi zbělaly klouby. Přesně v tom momentě, jako kdyby vycítil, že nejsem vůbec v pořádku, se za mými zády odsunuly prosklené dveře a kolem pasu mě objaly pěkně vypracované paže. Přitiskl si mě k sobě, a stále ještě omámený spánkem, mi mazlivě zabořil nos mezi krk a rameno. „Neřekla jsi mi, že je vyčerpávající být člověkem,“ zabručel a jeho rty mě lehce políbily pod ucho.

Zachvěla jsem se chladem, i přestože teplota kolem nás musela dávno překročit čtyřicet stupňů. Zavřela jsem oči, zatímco si jedna část mě užívala andělovu láskyplnou péči, ta druhá se málem zhroutila pod tím náporem výčitek svědomí.

Nemělo by to být prostě nějak snazší?

„Myslím…“ zachraptěla jsem, protože v tu chvíli mi jeho dlaně přejely po břiše a tenká látka mého tílka jako kdyby tam snad ani nebyla. Kousla jsem se do rtu, co nejsilněji to šlo, abych se vrátila nohama na zem. „Myslím, že potřebuju odpovědi.“

Tiše se zasmál. „Kam se poděla tvoje filozofie, že si nic nepřeješ vědět?“ popichoval mě.

Odtáhla jsem se od něj, abych mu viděla do tváře, a abych se alespoň trochu dostala z toho omamujícího sevření. S myšlenkou, že Rhys… Provinilost se mi musela odrazit v obličeji, jelikož můj anděl strážný si vjel rukou do rozcuchaných světlých vlasů a koutky úst se mu prověsily do smutného, ale vědoucího úsměvu.

Naštvalo mě to. Vztek přebil i ten nejslabší závan pochopení. Ani jeden z nich nechápal, že tohle není černobílé rozhodnutí – zvlášť proto, že oba tušili mnohem víc, než mi dali najevo. A místo toho, aby mě s těmi informacemi seznámili, snažili se odvést moji pozornost svými prsty, svými rty, svým tělem a sladkými slůvky. Motali mi hlavu a nutili mě iracionálně přemýšlet. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tolik manipulovaná jako za posledních pár měsíců. A bylo naprosto jedno, kdo se ke mně v tu chvíli tulil. Ti dva to dělali naprosto záměrně.

A to končí. Teď a tady.

Rozčileně jsem sevřela obě dlaně v pěst. „Och, já nevím, možná moje filozofie vzala za svý, když mi průhledný dvojče mýho táty řeklo, že jsem nějaká zatracená hvězda a tys to věděl?!“ přešla jsem do útoku.

To, že jsem ho odhalila, se projevilo okamžitě. Ten tam byl rozespalý a žárlivý muž, místo něj se zpátky vkradla nebeská bytost. Pevně sevřel čelisti, narovnal se v ramenou a ze své výšky mě zchladil ledovým pohledem, kde pableskovala všechna moc, jež mu zbyla. „Nevidím důvod, jak by to naší situaci pomohlo, kdybych ti to řekl.“

Frustrovaně jsem rozhodila rukama. „Napadlo tě, že bych se to radši dozvěděla od tebe, než od někoho úplně cizího?“

Popadl mě za zápěstí a skoro mě hodil do našeho pokoje. Pečlivě za námi zavřel dveře a absolutně nic si nedělal z toho, že čím dál víc zuřím. „Nemám v popisu práce ti nic osvětlovat!“ štěkl po mně. „A s tvým talentem, jak se perfektně vystavovat nebezpečí, mám jiné úkoly, než si hrát na chůvu, co ti vypráví pohádky.“

V očích mě zaštípaly slzy. „Takže tohle pro tebe jsem? Jenom nějaká mise, kterou splníš a pak se vrátíš zase k převádění duší do nebe?“

Rozzlobila jsem ho. A vsadím se, že to, jak jsem ho předtím odmítla i v jiné rovině, k tomu nejspíš nepřidalo. Překonal tu malou vzdálenost mezi námi a bolestivě mi sevřel paže. „Jak si dovoluješ se mnou mluvit tímhle tónem,“ zavrčel. „Jak vůbec můžeš vypustit z úst něco takového, Celestino?! Nevíš, co jsme pro tebe obětovali!“

„Přesně, nevím. Protože jste mi vůbec nic neřekli!“ odsekla jsem.

„Protože tohle všechno je mnohem větší než ty, já, nebo Rhys,“ sykl a oči mu ledově plály, „nebo než my všichni dohromady. Pokud tě neudržíme v bezpečí…“

Chytla jsem ho za látku trička a pokusila se s ním zatřást. Jako kdybych tím něčeho mohla docílit. Nehnul se ani o píď. Stejně jsem to udělala znovu, abych svým slovům dodala alespoň nějakou váhu. „Tak se stane co?!“ naléhala jsem. „Nechápeš, že můžu nevědomky udělat něco, čeho bych litovala?“

Viděla jsem, že se mi podařilo ho zahnat do kouta. Tu paniku šířící se mu po obličeji, že mi bude muset odpovědět. Že mi bude muset prozradit něco, co zřejmě slíbil neříct ani kdyby ho mučili. Jenže jsem nepočítala s tím, že by znal nějaký únikový manévr.

To, že jsem prohrála, mi došlo až o pár vteřin později.

Vzal mou tvář do dlaní a zlobně mě políbil.

Cítila jsem nádhernou vůni borovicového lesa, čerstvého medu a čarokrásný chlad slunečného zimního dne, jehož jiskřičky mě zašimraly na páteři.

Byl to náš první opravdový polibek.

Nepočítala jsem ten, kdy mi umíral v náruči. Letmé doteky našich rtů v posledních měsících, kdy jsme se spíš ujišťovali, že jsme pořád spolu a naživu. Blízko.

Rozum mi dal sbohem, vypnul moje uvažování jediným možným způsobem, jímž mohl. Moje tělo reagovalo automaticky, přitisklo se k němu. Vyšlo mu vstříc. Ztratilo se. A já se stihla akorát proklít, jakou moc nade mnou ti dva mají. Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu.

V tu chvíli mě jen zajímalo, že je můj. A že to, co k němu cítím, je opravdové.

Probralo mě až zakašlání. Suché, decentní a naprosto cizí.

Camaelova dlaň pod mým tílkem na břiše se zastavila jen okamžik předtím, než jsem ho od sebe trochu nevybíravě odstrčila. Rty mě brněly, moji mysl obestíral mrak touhy a rozhodně ne příliš komplexních myšlenek. Na pár setin vteřiny jsem si dokonce, ač trochu nepochopitelně, přála, aby nás přistihl Rhys, ale ani tentokrát moje sebemrskačské já nemělo pravdu.

O rám dveří na balkón se opíral můj strýc Gabriel, s lehce zdvihnutým obočím obhlédl situaci – tedy dva dospělé, kteří zrychleně dýchají, tváře mají rudé a trička pomačkaná. I kdyby přišel až teď, muselo by mu to dojít. „Nejsem si úplně jistý, že tohle je ta správná metoda, jak se zachraňuje svět, neteři,“ prohlásil lehce úsečně. „Camaeli, alespoň od tebe bych čekal pragmatičtější přístup.“

„Promiňte, pane,“ odpověděl značně formálně. „Ale nemůžu slíbit, že se to nebude opakovat,“ dodal poněkud spokojeně a já mu dupla na nohu.

Archanděl jen protočil oči v sloup. Neřekl nic o tom, proč se tu objevil, ale měla jsem pocit, že mě možná slyšel, když jsem si nervózně popotahovala přívěšek na krku jen o pár chvil předtím venku. Místo toho odsunul jednu ze židlí od malého stolku u zdi a posadil se na ni. „Slyšel jsem, že Pýcha je zpátky v Pekle.“

Jeho přítomnost mi pomohla se uklidnit. Jako kdyby mi pan Freddie dokázal odpovědět na všechny otázky. Jako kdyby je za mě snad dokázal vyřešit. Jako kdyby nevadilo, že vážně fakt nevím, co mám dělat, ale že vždycky přijde, aby mě postrčil správným směrem. I když k tomu použije svoje poněkud podivné metody. Proto jsem kývla. „A taky mi řekl, že Lilith pustila všechny hříchy na svět ne kvůli smrtelníkům, ale kvůli mně. Mají mě podrobit nějakým zkouškám.“

Gabriel se zamračil a chvíli přemýšlel. „V tom případě je situace horší, než jsme čekali,“ řekl nakonec. Beru to zpět. Tohle nepomáhá. „Sedm smrtelných hříchů má ocenit, zda jsi schopná usednout na trůn v případě, že by se tvému otci něco stalo.“

Něco stalo byl pěkný eufemismus pro to, jak se zatvářil, aby mi mimikou naznačil to nejhorší. Musela jsem se posadit, protože mi kolena začala slábnout a hrozilo, že to se mnou sekne. Jo, šokovalo mě to, ale napadl mě mnohem černější scénář. Pokud někdo uvažoval o tom, že zabije Lucifera, jakou… jakou šanci měla moje Temnota? „A co Rhys?“ zašeptala jsem. „Jestli…“ začala jsem, neschopná to ani vyslovit.

K čertu s pekelným trůnem, jestli se mému ďáblovi něco stane.

Zatřepala jsem hlavou ve snaze si ji alespoň trochu pročistit. „Jak je tohle horší? Pokud jdou hříchy jen po mně, tím líp, ne? Obyčejných lidí se to nijak nedotkne.“

Tentokrát jsem si všimla, jak si oba vyměnili ustarané pohledy. Camael si povzdechl a sedl si přede mě na paty. „Mám povolení jí to říct, pane?“ zeptal se, opět velmi slušně, ale nevypadalo to, že by ho to těšilo. Gabriel neochotně přisvědčil. „Pokud tě neochráníme, Cel, může se stát, že nějakým špatným krokem rozpoutáme apokalypsu. Nebe a Peklo se do sebe pustí a Zemi si zvolí jako svoje bojiště. Už chápeš, jak je všechno tohle důležité?“

Eh, oukej?

„Proč mě?“ nechápala jsem.

„Myslíme si, že jsi klíč, děvče,“ osvětlil mi strýc.

„Myslíte, ale nevíte,“ podotkla jsem. Gabriel pokrčil rameny, jako kdyby to vlastně nebylo důležité. On už se o tom přesvědčil. A vzpomněla jsem si, co mi řekl, když jsme se poprvé potkali. „Takže… vy, andělé, si myslíte, že proto jsem na světě. Proto mě… můj otec měl. Aby si odemkl dveře na povrch?“ Oba souhlasně přitakali. No, tolik k milujícímu rodiči, kterého jsem si přála. Jsem očividně jen malý článek v kolosálním plánu, jak rozpoutat apokalypsu. Juhů. „Fajn. Chápu,“ rezignovala jsem. „Jen mi vysvětlete jednu věc, neusnadnilo by mě tedy nechat zabít? Michael se k tomu docela přiblížil.“

„Klíč může občas padnout i do jiných zámků,“ pravil strýc. „Nikdo neví, co by se stalo, kdybys tu nebyla a nedržela je zamčené.“

Měla jsem hysterčit. Vyšilovat. Křičet, kopat kolem sebe. Ale nějak mi to všechno najednou přišlo tak logické, jako kdyby do sebe zapadly poslední kousky skládačky, že jsem se cítila jen unavená a smutná.

Měl mě vůbec někdo nezištně rád? Nebo se ke mně hezky chovali jen proto, že ode mě něco požadovali?

Vyčerpaně jsem si promnula tváře dlaněmi. „A to světlo hvězdy?“ nadhodila jsem.

„Tvému otci se přezdívalo Jitřenka. Jako já jsem Boží posel, on byl poslem dne. Propojený s hvězdami, čerpal z nich svou sílu. To, co mu ani Michael nemohl vzít, když ho trestal. Boží milosti se vzdát můžeš, ale to, co tě utváří, je tvou podstatou od stvoření. Zdědila jsi mnoho, Celestino,“ odpověděl mi archanděl.

„Ale vždyť nemám skoro žádnou moc,“ namítla jsem. „Slovník v mojí hlavě je sice velkej a těžkej, ale nikoho s tím neubiju.“

Cam se na mě zakřenil a já mu úsměv oplatila. „Neříká se nadarmo, že slova jsou mocnější než meč,“ připomněl mi můj ochránce.

Natáhla jsem se a poplácala ho po hlavě, až se mu vlasy legračně připlácly k čelu. „To je sice hezký, opeřenče, ale otázkou zůstává, co budeme dělat. Neměla bych teda začít utíkat?“

„Mám obavu, že si tím budeš muset projít až do konce, dítě,“ vyvedl mě z omylu strýček. „Peklo uznává jen sílu. A ty musíš prokázat, že jsi dostatečně silná. Bez pomoci to ale nezvládneš a v tom případě potřebujeme Camaela v co nejlepší kondici.“ Cvakl čelistmi k sobě. „Počkejte tady.“ S těmi slovy se zvedl, a než jsem stihla namítnout, že asi těžko někam půjdeme, se v pokoji otevřel opět časoprostor a on v něm zmizel. S tím rozdílem, že na rozdíl od Nicoty byl plný oslepujícího jasu.

Ukázala jsem na místo, kudy zmizel. „Portál do tmy už chápu, tohle je ten nahoru?“ optala jsem se.

„Říkáme tomu Světlo,“ opravil mě.

„Světlo na konci tunelu?“ zavtipkovala jsem.

„Pro mnoho duší ano.“

„Hustý,“ vydechla jsem. „Myslíš, kdybys mě tím protáhl, že budu taky zvracet?“ zajímala jsem se, protože moje setkání s Nicotou se nepočítalo jako zrovna dvakrát příjemné.

„Nejsem si jistý. Možná ne, cosi andělského v sobě máš, tudíž je pravděpodobné, že bys to zvládla bez vedlejších účinků,“ ušklíbl se.

Chtěla jsem se vyptávat dál, ale náš pokoj opět prostoupilo Světlo a ozvalo se veselé zajíknutí. „To je ona?“ zeptal se hravě melodický hlas. A než jsem se stihla podívat, kdo se s Gabrielem vrátil, ten někdo mě popadl do náruče, zvedl si mě k sobě, jako kdybych nevážila vůbec nic, a vřele si mě přivinul k sobě. „Drahoušku, tolik jsem toho o tobě slyšel! Umíral jsem touhou se s tebou konečně poznat!“

„Rafaeli, pusť ji,“ přerušil jeho nadšenou řeč Gabriel a teprve pak mě příchozí propustil a odtáhl si mě na délku paží od sebe. Houpala jsem se v nich jako batole, ale to nebylo to nejhlavnější.

Vypadal mladší než Gabriel a můj otec. Spíš se věkově podobal mně nebo Camovi. Zrzavé vlasy se mu kroutily do dokonalých prstýnků a oči barvy jehličnanů se třpytily radostí. Rty mu zdobil ten nejširší úsměv, který jsem kdy viděla. A měl dolíčky. Zatraceně, ten chlap měl dolíčky.

Mohl být ještě víc k sežrání? Byl roztomilej. Jako velkej plyšovej medvídek.

„Světluško moje malá,“ zabroukal, jako kdyby mi bylo pět, a zase mě objal.

„Ty… jsi… můj… další strejda?“ podařilo se mi se ho zeptat v mezičase, když jsem lapala po dechu.

„Ano,“ odpověděl Gabriel ve stejnou chvíli, jako můj věznitel řekl: „Ne. Říkej mi Rafael. Raf.“ Dopřál mi svobodu, takže jsem od něj odstoupila směrem ke Camaelovi. „Jak chceš, ale rozhodně ne strejda. Připadal bych si potom stejně starý jako všichni ostatní páprdové.“ Věnoval svému bratrovi hodně zlomyslný úsměv.

„Jsi tady, abys pracoval,“ připomněl mu Posel boží. „Celestino, vezmi si sluneční brýle a stoupni si za sklo dveří. Hádám, že požádat tě, aby ses nedívala, bude zbytečné, že?“

„Nedívala na co?“

Rafael si propletl prsty a prokřupl si je. „Jsem tu kvůli Camaelově milosti,“ sdělil mi naprosto vážně a ten tam byl žoviální příbuzný.

„Jsi tady, abys ho vyléčil,“ pochopila jsem a vzpomněla si na tu noc, kdy mi můj strýc věnoval první přívěšek s Luciferovým utrpením. „A protože mi Gabrielova záře už jednou vadila, teď mě chcete chránit.“

Zrzavý archanděl mi věnoval potěšený úsměv. „Chytrá jako Ďábel, ale dvakrát tak krásná,“ složil mi kompliment. „Nevím, jakou škodu Michael způsobil, ale pokud ji dokáže někdo napravit, jsem to já. Milost mu vrátit nesvedu, ale něco zvládnout můžu.“

Vzala jsem si brýle, jak mi řekli, ale předtím, než jsem se šla schovat za další sklo, jsem svého anděla strážného lehce políbila na tvář. „Jsem hned tady, kdybys potřeboval,“ zašeptala jsem.

Jeho palec mě polaskal po líčku. „Budu v pohodě. Rafaelovi věřím.“

Posadili ho na kraj postele, jakmile jsem se schovala do bezpečné vzdálenosti za zavřené dveře, s černými skly na nose. Ale stejně jsem se nepřipravila na to, co přišlo. Rafaelova záře oslňovala a okamžitě mě oslepila. Ostré, ničím nerušené bělostné světlo, které jsem musela hodně rychle rozmrkat. Ale nedařilo se mi to, mezi jasem jsem sice občas zahlédla celou scénu, ale byly to okamžiky hodně krátké.

Camaelovi se zatmělo před očima a ztratil rovnováhu… Přepadl by, kdyby-

Vrazila jsem do pokoje a bylo mi naprosto jedno, že vůbec nic nevidím. Přišla jsem akorát včas na to, abych ho zachytila, když omdlel. Z nevidomých očí mi tekly slzy a pak mi Rafael položil ruku na temeno hlavy a přese mě se přelila chladivá vlna, a když jsem zatřepetala řasami, zrak se vrátil. Mladší z mých strýců se na mě dost zvláštně podíval. „Jak jsi věděla, že to s ním sekne ještě předtím, než se to stalo?“ zeptal se mě naprosto bez obalu.

Pokrčila jsem rameny. „Prostě se mi to objevilo tady,“ zaklepala jsem si na spánek, „a potom jsem jednala jako každý normální idiot.“

Gabriel mi pomohl anděla položit mezi přikrývky. „Bude v pořádku,“ ujistil mě, „nech ho teď odpočívat. Mezitím, než se probudí, najdi další hřích a pošli ho tam, kam patří. My jdeme.“

„A co jeho milost?“

„Michael ji schoval příliš dobře na to, abych ti mohl říct, kde je,“ zvážněl pan Freddie. „Něco mi v tom nehraje, ale přijdu na to, děvče. Neboj se.“

„Já se nebojím, jen mám strach,“ pípla jsem při pohledu na bezvládné tělo v posteli.

Rafael se ke mně natáhl a na čelo mi nakreslil křížek. „Světluško, až bude po všem, zvu tě na panáka. Nebo radši na dva.“

„Spíš na tři,“ odtušila jsem, ale usmála se na něj. „Ráda jsem tě poznala, Rafe.“

„Bylo mi potěšením. Konečně si tě Gabriel neškudlí pro sebe, už teď jsi má nejoblíbenější neteř,“ zazubil se.

„A kolik jich máš? Jednu,“ ušklíbla jsem se.

„To nemění nic na tom, že jsi nejoblíbenější,“ opáčil stejně rozverně.

„Rafaeli, odcházíme,“ připomněl mu jeho bratr. „Hodně štěstí, Celestino.“

„Děkuju.“

Dalších pár hodin, co Camael spal, jsem strávila studiem jako za starých časů. Internet ví všechno. Nejdřív jsem ze zvědavosti samozřejmě googlila Rafaela, a protože se mi zdála jeho radost z našeho setkání upřímná, potěšilo mě, že jsem na své straně měla toho nejvyššího léčitele ze všech. Věci se totiž mohly dost ošklivě pokazit a nebylo na škodu mít někoho, kdo vás uzdraví. Následně jsem ale přesedlala na hříchy a úspěchu se mluvit nedalo. Pár tipy jsem oplývala, ale jednalo se spíš o zbožné přání, než že by to mohla být pravda.

Hm, přemýšlej, řekla mi Pýcha.

Škoda jen, že to tak zatraceně bolí.

Spásná myšlenka, že zkusím vybrat bojiště a počkat, kdo se objeví, se objevila z ničeho nic. Ale pro ten pomíjivý pocit, že opravdu s nastalou situací něco dělám, jsem se na pár minut lehce nezodpověděně vydala ven na vlastní pěst a sehnala si to, co jsem potřebovala.

Slunce dávno zapadlo a na Řím se snesla horká, dusná letní noc, když Camael konečně procitl. Pomohla jsem mu se posadit, aby se opřel o pelest, a dala jsem mu napít. „Jak ti je?“ strachovala jsem se.

„Cítím se, jako kdyby mě přejel buldozer,“ odpověděl mi, ale rty mu cukly v úsměvu. „Ale jinak je to dobré. Lepší než předtím.“

„Jak lepší?“

„Takhle.“ Jeho dlaně se rozzářily světlem, ale tentokrát se světlo nezastavilo, stoupalo pomalu, přes lokty až k ramenům. Nebylo to mnoho, ale získával zpátky svou barvu. „Vidíš?“

Bezmyšlenkovitě jsem mu vtiskla pusu přesně na hranici jasu a stínu, kousek od klíční kosti. „Vystrašil jsi mě.“

„To jsem nechtěl,“ uklidňoval mě. „Rafael se snažil jen napravit to, co mi Michael způsobil. Ten nápor moci jsem nezvládl, nejsem pořád dost silný.“ Chtěla jsem se vyptávat dál, ale zakroutil hlavou. „Teď bychom se měli vydat hledat zkoušku. A pokud ji nenajdeme, alespoň tě vezmu ven. Zasloužíš si vidět město.“

O necelou hodinu později jsme se už procházeli ulicemi. Jak normální, že? Škoda jen, že tahle situace byla všechno jen ne obyčejná. Stiskla jsem mu paži. „Přemýšlela jsem, jak najít dalšího… Musíme je vylákat. Nedokážu odhadnout, kde se schovávají. Alespoň zatím ne.“

„Jak to chceš udělat?“ zajímal se.

Ukázala jsem prstem na Španělské schody, které se před námi objevily a které by se správně měly jmenovat Andělské, ale už jim tak nikdo neříká. I přes pokročilou hodinu na nich posedávaly hloučky lidí a všichni se bavili. „Dio mio, podívej se na něj!“ vyžbleptla jedna z Italek a oči jí zůstaly viset na fešákovi, co si se mnou propletl prsty. „Blonďáky miluju!“ sdělovala kamarádce myslíc, že jí nerozumím ani slovo.

Ignorovala jsem ji a jen o to víc sevřela Camaelovu dlaň. „Jak zastavím čas?“ zašeptala jsem, aby mě nikdo neslyšel.

„Ani jeden z nás to nezvládne. Budeme muset počkat, až přijde někdo s dostatečnou silou,“ ozřejmil mi. „Zastavujeme ho proto, aby se lidí naše setkání nijak nedotkla. Ale tentokrát budeš muset začít bez toho.“

„Ne, že budeš flirtovat s tou ženskou,“ zabručela jsem a on mi věnoval tak zářivý úsměv, že skupinka děvčat, co nás sledovala, překvapeně ztichla.

„Žárlíš?“ utahoval si ze mě.

„Jsi můj, konec diskuze.“

Jeho rty se mi přitiskly na spánek. „Já to vím, ty to víš,“ sdělil mi šeptavě.

„Fajn, jsem ráda, že si rozumíme,“ prohlásila jsem spokojeně a vytáhla z kapsy pytlík s drobnými.

„Kde jsi to vzala?“ divil se upřímně.

„Když sis dával dvacet, obešla jsem si rozměnit pár euro,“ zazubila jsem se. „Sto třicet osm centů. Na každý schod jeden.“

„Když ses chtěla koupat v penězích, měla jsi přidat.“ Všimla jsem si moc dobře, že mi nevynadal za to, že jsem se vzdálila bez jeho doprovodu. Uvítala jsem to a vděčně se na něj usmála. „Počkám tady, chci vidět, co s tím hodláš dělat.“

„Drž mi palce.“ A s tím jsem se ho pustila a vydala se nahoru. Z vršku jsem mu zamávala, a i on zvedl ruku k tomuhle trochu dětinskému pozdravu. Štěstí, že si mě nikdo nevšímal, zvlášť proto, že veškerou pozornost, pokud ji někdo tedy věnoval svému okolí, zaměstnával anděl u paty schodiště.

Na každý ze schodů jsem položila jednu minci. Malou chvíli mi to zabralo, ale nakonec jsem zase skončila u Camaela, tentokrát s prázdným sáčkem v ruce.

„Co bude teď?“ zajímal se anděl.

„Počkej si,“ zamumlala jsem a nervózně se začínala rozhlížet.

Trvalo ještě dalších pár minut, než se kolem nás začal čas natahovat. Italky se ještě chvíli štěbetavě bavily, zatímco hlouček turistů z Dánska o pár desítek metrů výš zůstal zmrazený v pohybu. A mezi těmi ztuhlými lidmi, přesně v lince, kam jsem kladla peníze, se pohyboval šedavý stín. Co se přibližoval, dala se rozeznat slova, která si mumlal. „To je moje… to je TAKY moje. A MOJE!“ Až došel na úplně poslední stupínek a sebral poslední cent. „Všechno?“ zeptal se mě poněkud dotčeně.

„To je ti málo?“ odpověděla jsem otázkou.

„ANO!“

Foukla jsem do mlhy. Zachvěla se a vzala na sebe podobu opálené, černovlasé ženy v rudých šatech. Natáhla ke mně dlaň. „Řekla jsem ano,“ připomněla mi a její hlas stejně nepřirozeně skřípěl, jak se snažila zkrotit mlhu v sobě a udržet si lidskou podobu.

„Myslela jsem, že jsi muž.“

Mávla rukou. „Můžeme si brát podobu, jakou chceme. Mně se líbí víc tahle. Obchodní jednání jsou vždycky přínosnější, pokud v nich nehraje roli souboj pohlaví.“ Zamrkala na mě dlouhými řasami. „Jsem Lakomství, ale jmenuju se Mamon.“

„Celestina.“

„Ale to já vím,“ zasmála se a její pohled se přesunul na Camaela. „Ale tebe neznám. Čekala jsem po jejím boku Temnotu.“

„Budu ti muset stačit já,“ opáčil Cam a zamračil se na ni; Rhys byl stále citlivé téma.

Mamon mávla rukou a na schodišti se objevily šachy. Bytelné, mramorové figurky se zaleskly ve světle lamp. „Nechceš se dělit, ptáčku,“ promluvila na něj, ale dívala se na mě, „věř mi, že je to pocit, který znám.“

Andělovy nehty se mi zaryly do kůže na paži, jak mě za ni vzal a trhnul směrem od hříchu. „Cel-“

„Luciferova dcera nikam nepůjde,“ přerušila ho Lakota, „zahraje si se mnou.“

„Nikdy jsem šachy nehrála!“ namítla jsem.

„Víš, která figurka dělá co?“ zajímala se. Přisvědčila jsem. „V tom případě to stačí. Posaď se. Zahrajeme si,“ zopakovala.

„O co?“

„Pokud vyhraju já, dáš mi všechno.“

Hamty, hamty, ať mám víc než tamty, Mamon? Naštěstí jsem měla natolik soudnosti, že jsem to neřekla nahlas. „A pokud prohraješ?“

„Dám ti to, co chceš. Můj hlas. Moje spojenectví,“ dlouze se na mě podívala, „a možná i něco navíc. Informaci.“

„Jakou informaci?“ zamračila jsem se.

„No tak,“ mlaskla nespokojeně, „co by to bylo za hru, kdybych ti to prozradila předem?“

Měla jsem vůbec na vybranou? Těžko. Mohla jsem jen děkovat všem svatým, že na nás neskočila a nezabila nás rovnou.

„Nedělej to, bude podvádět,“ zavrčel Camael, když už jsem si sedala.

„To máme podobnou taktiku,“ ucedila jsem a Lakota radostně zatleskala. Kecla jsem si na schody a ona ke mně obrátila figurky. „Ještě než začneme, Mamon,“ oslovila jsem ji, „definuj si svoje všechno.“

„Ach, zlatíčko,“ teatrálně si dala ruku na srdce, „to ale přece musíš vědět ty sama, co je pro tebe všechno. Pokud vyhraju, uvidím to i já. A věř mi, nemám v plánu ti to ulehčit. Bílé, nebo černé?“

„Černé.“

Démonce se blýsklo v očích. „Zajímavý výběr.“ A otočila šachovnici na správnou stranu. Protože měla bílé, táhla první. Brzy jsem pochopila, že ať bych vymyslela cokoliv, ona najde způsob, jak mě převézt. Zatímco mně se podařilo jí sebrat věž, ona mě dokázala připravit o koně i střelce. Mezi mými pěšci to vypadalo, jako kdyby je zasáhla morová rána, a královna se brzy odporoučela za svými poddanými, zatímco ta její si to razila bitevním polem jako demoliční koule.

Udělala jsem rošádu, jediný trik, který jsem uměla.

Vyměnila jsem místo svému králi a věži a podařilo se mi zahlásit Garde, když jsem jí tím ohrozila dámu.

Myšlenky se mi rozebíhaly do všech stran, a jelikož jsem se nesoustředila, vypadalo to, že brzy mi hamižně sebere všechno. Otázkou bylo, co je moje všechno. Můj život? Moje neprojevená moc? Můj ďábel a můj anděl?

„Víš, měla by sis to vzít i tak,“ oznámila jsem najednou do ticha, když přemýšlela, jaký tah udělá, aby z toho svoji nejsilnější figuru dostala. Překvapeně ke mně zvedla hlavu. „Myslím to vážně. Jestli je to pro tebe důležité, asi bych ti to měla dát.“

Nevím, jestli Camael pochopil, kam tím mířím, ale mlčel. Věřil mi a já mu byla vděčná. Mamon oproti tomu vypadala opravdu zaskočeně. „Proč bys mi to dobrovolně dávala? Nevíš, čeho se vzdáváš.“

„Ne,“ připustila jsem, „ale pokud ti to udělá radost…“

Šachovnice najednou zmizela a ona se ke mně celá dychtivá naklonila. „Dej mi to!“ vyzvala mě netrpělivě.

A já se na ni zářivě usmála. „Šach mat, Mamon.“

Celá ztuhla, jako kdyby si uvědomila, co udělala. Byla na tahu a hru skončila. Nevědomky se napnula k jedinému cíli a prohrála. „Ty… ty… TY!“ hledala slova a vjela si rukama do vlasů. Vzteky si kousala ret.

Sáhla jsem si do kapsy a vytáhla další cent. „Sto třicet devět,“ oznámila jsem jí a nabídla jí ho.

Chňapla po něm, až mě její nehty dráply. Neomluvila se, ale vypadala mnohem spokojeněji. „Moc chytré,“ prohlásila nakonec. Postavila se a já si od ní nechala pomoct na nohy. „Měly jsme dohodu. A tys nade mnou zvítězila. Vrátím se domů a můžeš počítat s mojí podporou.“ Rozpustila se zase v tmavý kouř jako na začátku a za ní se objevila opravdu malá škvíra do Nicoty.

„A ta informace?“ žádala jsem.

Mlha se zachvěla a vyšel z ní stejně hrubý hlas, jako když přicházela. „Asmodeus svou ženu nezradí. Bude se ti chtít pomstít za všechno, čeho ses na ní dopustila. Dej si pozor.“ Stín zavířil a zmizel.

„Asmodeus je pátým princem pekla,“ promluvil konečně Camael, zatímco se svět kolem nás znovu rozproudil. „Jakou ženu má na mysli?“

Nevesele jsem se uchechtla. „Jakou manželku asi může mít Smilstvo?“

„Lilith.“

„Jo,“ souhlasila jsem. „Doufejme, že ho naštve, když mu řeknu, že miluje mýho tátu.“

„Mám obavu, že ho to přímo rozzuří,“ podotkl můj anděl strážný.

„Jsme v pytli,“ uzavřela jsem celou naši diskuzi.

I když se mi chtělo říct, že jsme někde úplně jinde.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krok od temnoty 2: