OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krok od temnoty 3

23.10.2022 (12:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 565×

Natřeno na černo

„Temnota v temnotě. Brána ke všem tajemstvím.“

(Lao-c´)

Ještě tu noc samou noc, v níž jsem vkládala svoje naděje, že Rafael Camaela alespoň trochu uzdravil, se objevila jedna z papouškových nočních můr.

A horší než obvykle.

Nedařilo se mi ho vzbudit. Zkoušela jsem všechno. Mluvila jsem na něj, dokonce jsem s ním v panice i nevybíravě třásla, ale on se jen zazmítal a doprovodil to nesrozumitelnými bolestivými výkřiky.

Probral se jen vteřinu předtím, než jsem chtěla přivolat Gabriela.

Ležel na zádech, zrychleně dýchal a oči třeštil do tmy. Tvář zborcenou potem, jako kdyby právě uběhl maraton. „Ach, Bože,“ vydechl nakonec.

„Came?“ pípla jsem vyděšeně.

Nepodíval se na mě. „Řekl jsem Rafaelovi, ať to udělá, ale netušil jsem, že to bude… tolik živé.“

„Ať udělá co?“ vyjekla jsem a můj hlas zněl nepřirozeně vysoko.

Chvíli mlčel a jediné, co jsem vnímala, bylo bušení mého srdce. Příliš hlasité. Příliš vyděšené z toho, co teď přijde.

„Mozek má jednu úžasnou vlastnost. Když se ti stane něco zlého, má tendenci zahlazovat stopy, abys se sebou mohl žít dál,“ dal se do vysvětlování. „Abych shromáždil všechnu sílu, která mi zbyla, potřeboval jsem se naplno soustředit.“

Zamračila jsem se, když mi význam jeho slov došel. „To jsi… to jsi zatraceně neměl vůbec dělat.“

„Proto jsem to s tebou nekonzultoval, zakázala bys mi to.“ Na jeho rtech se objevil náznak vyčerpaného úsměvu. „A já bych ti byl vděčný, že ti na mně tolik záleží, Jitřenko moje. Ale muselo to být. Jen si svoje malé rande s Michaelem v kostnici prožiju znovu.“

„Jsi pitomec,“ zakrákala jsem, jelikož mi úplně vyschlo v krku. „Jestli se mi něco stane, bude to moje chyba a ničí jiná. Nechci, abys kvůli mně trpěl. Nechci, aby kdokoliv kvůli mně trpěl.“

Jeho dlaň slabě zazářila mocí, když našel v šeru tu moji a propletl si se mnou prsty. „Přesně proto nás Gabriel zachránil. A přesně tohle Lakota dneska v noci od tebe chtěla, Cel. Máš srdce ze zlata, nebo to alespoň tak vy lidé říkáte, ne? Ať už to ale nazveme jakkoliv, je to přesně to, proč tě budou všichni následovat. Proč budou ochotni se za tebe bít. Neboť ví, že ty za ně budeš bojovat úplně stejně.“

„Proč mám pocit, že se z tohohle všeho stává válečný tažení?“

„Protože už jím zřejmě je,“ připustil můj anděl strážný.

„Hm, to mě nezajímá,“ smetla jsem to okamžitě ze stolu, „pro mě je důležitý, jak tě zbavíme těch snů. Jsem sobec a chci, abys byl v pořádku, nějaká pře mezi těma nahoře a těma dole mě absolutně netankuje. Ať jsem klíč, spouštěč, příčina nebo důsledek… je mi to jedno.“

„Až budu dostatečně sám sebou, jsem si jistý, že nade mnou tahle lidská slabost nebude mít navrch,“ připustil.

„Fajn, v tom případě kašleme na hříchy a vydáme se hledat tvoji milost,“ rozhodla jsem jasně a jen, co jsem se zvedla z postele, abych zabalila to málo, co jsme s sebou měli, mě ta myšlenka skoro praštila přes nos. Camael se na mě díval, jak jsem se zastavila v půlce pohybu. „Nezdá se ti…“ zašeptala jsem, „že je tu nějak moc náhod najednou?“

„Kam tím míříš, hvězdo?“

Posadila jsem se zpátky na matraci do tureckého sedu. „Možná má Michael s Lilith společného víc, než se nám na první pohled jeví,“ začala jsem ho seznamovat s tím, co mě právě napadlo, „a sice vidím, jak se na spolupráci s démony všichni tváříte, ale… oni se znají dlouho. Rhys mi vyprávěl, že když ji Adam chtěl zpátky, Bůh za ní poslal všechny archanděly. Neuspěli. Můžeš mi říct, jak je možné, že tři nejvyšší nebeské bytosti nepřemluví jednu malou mrchu, aby přestala svému muži nasazovat parohy a vyříkala si to s ním?“

Camael nakrčil nos. „Proč by Lilith tvého otce zrazovala pro někoho, jako je další archanděl už od samého začátku? To nedává smysl.“

Mávla jsem rukou. „To ani není důležitý. Je mi fuk, jestli to spolu plánovali od stvoření světa, což je maximálně ulítlý, spíš mi přijde, že jakmile se Lilith rozhodla, že Peklo potřebuje nový řád, nemohlo by pro ni být nic snazšího, než kontaktovat někoho, kdo Lucifera z celé duše nenávidí a přeje si ho potrestat mnohem hůř, než mu bylo nařízeno.“

„Stejně pořád nerozumím tomu, kam tím míříš,“ povzdechl si.

„Co když Lilith ví, kam Michael zašantročil tvoji milost?“ odpověděla jsem otázkou. „Neměl čas ji schovávat… všechno se seběhlo tak rychle. A já vsadím, co chceš, že ta megera ví moc dobře, kde je.“

Můj osobní opeřenec otevřel pusu, že bude protestovat, ale pak ji zase zavřel a kývl. „Zní to nepravděpodobně, ale nikdo z nás momentálně nehraje úplně podle pravidel. A Gabriel říkal, že mu na tom všem něco nesedí. Proč by to nemohlo být něco takového?“

„Takže… potřebujeme skřípnout Lilith,“ uzavřela jsem naše společné přemítání.

„A to nejlépe uděláme skrz Asmodea,“ uvažoval. „Je mi líto, Cel, asi se s hříchy budeme muset ještě chvíli přetahovat.“

„No, jestli ti dva mají manželskou krizi, tak to bude delší než chvíle,“ zamumlala jsem a přesunula se, abych se mohla opřít o čelo postele a natáhnout si nohy. Camael toho okamžitě využil, posunul se ke mně a položil mi hlavu na stehno. Pousmál se, když jsem se mu začala bezmyšlenkovitě probírat vlasy. „Zkus usnout,“ pobídla jsem ho. „Ráno stejně bývá moudřejší večera.“

„Zůstaň u mě,“ požádal mě tiše, vzal do dlaní moji ruku a políbil mě na její hřbet. „Dobrou.“

„Dobrou,“ usmála jsem se na něj povzbudivě.

Podařilo se mu za pár minut zabrat, ale já naprosto bděle sledovala, jak se noc opět mění v jitro. Adrenalin mi proudil žilami, a i když se mi původně chtělo pátý hřích v pořadí přesunout až na konec fronty, vypadalo to, že ho budeme muset vyhledat co nejdřív. A vypáčit z něj, kde je Lilith. Jak se k ní přiblížit. A jak z ní dostat, nejlépe vymlátit (poněvadž si nic jiného nezasloužila), pravdu, kde je Camova milost.

Jenže to se líp řekne, než udělá.

S andělem jsme celé dopoledne strávili hledáním míst, kde by se hřích mohl zdržovat. Ne, že by Řím měl přímo Čtvrť červených luceren jako v Amsterdamu, ale nejstarší řemeslo se tu provozovalo taky. Na druhou stranu by démon nemusel pracovat. Tudíž jsme zvolili opačný postup a internet nám pomohl vytipovat ty nejromantičtější památky ve městě. Pokud byl Asmodeus jen z poloviny tak zvrácený jako Lilith, vybral by si přesně něco takového, aby sváděl nevinné dušičky na scestí.

Milvijský most se svými zámečky, kde si lidé zamykali svoji lásku. Kostel Svaté trojice na úpatí Španělských schodů. Pomerančová zahrada na Aventinu, která nás schovala před žhnoucím odpoledním sluncem, ale v našem pátrání příliš nepomohla.

Strávili jsme tolik času v rozpálených ulicích, jako se pokoušeli zchladit v přeplněném metru, že k večeru už jsme byli oba úplně vyčerpaní. A hlavně totálně neúspěšní. Zamilovaných se kolem nás objevovalo sice stále dost a dost, ale Smilstvo se vůbec neukázalo. Představovala jsem si, jak si sedí někde na zahrádce restaurace, usrkává aperol a vysmívá se naší snaze ho dostihnout.

Den se už chýlil ke konci, když se nám podařilo přes zástupy turistů protáhnout až k fontáně di Trevi. Skoro okamžitě jsem zatoužila se v té vodě vykoupat, i když jsem věděla, že se to nesmí. Místo toho jsem se zaměřila na dav. „Proč všichni ti lidé, kromě focení selfíček, házejí peníze dovnitř?“ zajímala jsem se.

„Prý, když hodíš minci do fontány, zaručí ti to, že se do Říma vrátíš,“ ušklíbl se Camael.

„Spíš bych řekla, že dostatek financí ti to zaručí, ale pro mě za mě,“ zabručela jsem. Podařilo se mi najít místo ve stínu a tam jsem se vděčně posadila. Můj bodyguard mě napodobil. Ignorovala jsem pohledy, které nás sledovaly, zvykla jsem si, že muž po mém boku vzbuzuje pozdvižení. Dost možná mi ho některé ženy záviděly, ale… já ve skrytu duše toužila, aby pochopily, že tohle by si žádná z nich nepřála ani v těch nejdivočejších snech.

Kéž by dokázaly ocenit, že jejich jediným problémem by teď mělo být, jakou zmrzlinu si vyberou. Jak se utrmácení vrátí na svoje hotelové pokoje ke svým partnerům a rodinám, jak beze strachu usnou a nechají dnešek za sebou. Nebudou se muset bát zítřka.

Nevyměnila bych svého anděla ani za nic, jen jsem zoufale dychtila po troše klidu, abych si mohla všechno rozmyslet.

Doputoval ke mně cizí hlas. „Legrační, jak vždycky chceme to, co nemůžeme mít, že?“

Poplašeně jsem se kolem sebe rozhlédla, ale nikdo v mém okolí na mě nemluvil. Dotkla jsem se Camaelovy paže a anděl se mě pohledem zeptal, co se děje, což znamenalo, že on nic neslyšel. Myslím, že moje vytřeštěné oči byly dostatečnou odpovědí, protože se výraz jeho tváře proměnil. Přepnul do módu drsného vojáka a pročesával zrakem dav.

„Legrační, jak i nebeská bytost, která by měla být povznesena nad všechny lidské nedostatky, bojuje ve svém nitru zrovna se mnou,“ pošeptal mně a jenom mně. „Žárlivost je moje druhé jméno.“

„A první je Rád-strkám-nos-do-věcí-do-kterých-mi-nic-není?“ opáčila jsem a přesně v ten moment hovory všech okolo ustaly. Světlovlasá holčička zrovna vyplázla jazyk, aby ochutnala jahodovou zmrzlinu, ale už ji neokusila. Její matka k ústům už nedonesla pet lahev s vodou. A její manžel házející minci do fontány nedohodil. Ten kousek kovu zůstal viset ve vzduchu.

Ze sochy Tritona, syna Poseidonova, jež tvořila hlavní část celého komplexu, seskočil do vody nevelký muž v sytě zeleném obleku. Byl jedinou postavou v obrazu, která se hýbala. Cákal. Vysoko vykopával nohama, aby se co nejvíc zmáčel, jak se k nám blížil. Nakonec došel až ke kraji a naprosto nelogicky nabral vodu a hodil ji našim směrem.

Nedoletěla a on se zamračil.

„Pojď přece blíž, Celestino, nemám na tebe celý den,“ zavrčel nespokojeně. Oči mu zabloudily k andělovi. „Camaeli,“ oslovil ho. Způsob, jakým to udělal, mi zapříčinil husí kůži. „Tolik jsem o tobě slyšel.“

„Samé dobré věci, doufám,“ zašklebil se oslovený, ale i tak jsem si všimla, že se ošil. Cítil se podobně nepříjemně jako já. Do téhle doby hříchy komunikovaly pouze se mnou, tenhle byl první, kdo oslovil přímo jeho.

„Ach, pro mě jen ty nejlepší,“ zazubil se chlapík. „No, pojďte ke mně, vy dva. Ať si promluvíme jako slušně vychovaní dospělí.“ Ani jeden z nás se nepohnul. „Chcete to oficiální? Dobře tedy,“ odfrkl si a poklonil se, „třetí princ k vašim službám, Vaše Výsosti. Ale že jste to vy, můžete mi říkat Leviatan. Ačkoliv na Závist bych slyšel též.“

„Můžeme mluvit takhle, ničemu to nevadí,“ namítla jsem a moje dlaň si našla tu papouškovu, abych si s ním propletla prsty. Nepodařilo se mi to. Protože jen, co jsem se po něm natáhla, Leviatan přešel do slovního útoku, který to znemožnil.

„Vím, že se chceš vykoupat, princezno,“ lákal mě. „Jako ve Felliniho Sladkém životě. Svoji lásku už s sebou přece máš…“ Přistiženě si dal ruku přes pusu, jako kdyby vypustil na světlo tajemství, které mělo zůstat hluboko pohřbené. „A jéje, to jsem neměl říkat, že?“ Zasmál se, když Camael prudce vstal a udělal těch několik kroků směrem k němu, aby ho popadl za límec a nešetrně s ním zatřásl.

„Came, nech ho být,“ pokoušela jsem se znít smířlivě a spěchala k nim.

Závist se znovu rozchechtal a absolutně mi nevěnoval pozornost. „Neboť moc dobře víš, že by si vybrala Temnotu,“ drásal ho, „podvědomě tušíš, že už jsi prohrál.“

„Came,“ zopakovala jsem, o nic méně naléhavěji.

„Do. Toho. Ti. Nic. Není,“ odsekával můj ochránce jednotlivá slova.

„Mýlíš se,“ posmíval se mu, „hřešíš v myšlenkách. Ovíjím se ti kolem každého pohledu, který jí věnuješ. Každého doteku jejích rtů, protože žiješ na vypůjčený čas. Temnota byl možná kdysi tvůj přítel, anděli, ale teď se změnil… nebude se s tebou dělit o všechno jako kdysi. Ona bude ta výjimka potvrzující pravidlo.“

Camael vztekle zařval a odhodil mužíčka od sebe do vody, který se tam rozplácl s hlasitým šplouchnutím. Využila jsem příležitosti a pověsila se mu na paži. „Neposlouchej ho! Zatraceně ho neposlouchej, chce tě vyprovokovat!“ ječela jsem ve snaze ho dostat z démonova vlivu, který ťal do živého. Neříkám, že moje taktika byla tou nejlepší, kterou jsem mohla zvolit, ale nic lepšího mě v danou chvíli nenapadlo.

„Vybrala by sis mě? Kdybys musela – byl bych to já?“ funěl, zatímco se Závist sbíral a potěšený úsměv na jeho tváři nemizel, ačkoliv se zmáčel od hlavy až k patě.

„Já-“ začala jsem, ale jelikož se to nedalo považovat za jasné ano, ničemu to nepomohlo. Snažil se mě ze sebe sklepat, ale držela jsem se jako klíště. „Poslouchej mě, ty zabedněnej opeřenče! Umřela bych kvůli tobě!“

„To není odpověď na moji otázku,“ podotknul drsně, ale jakýsi podtón smutku a prohry se dal poměrně jasně rozeznat.

„Je. Rhysovi bych odpověděla stejně,“ ujistila jsem ho téměř bez dechu. „Nechtěj po mně tahle velkodušná vyjádření, protože to, co cítím k vám oběma, se nedá jednoduše vysvětlit. Tak ho do hajzlu přestaň poslouchat.“

„Ten zmetek má pravdu, Cel, žárlím,“ sdělil mi a přestal se mi vzpouzet. Třas v jeho pažích, v těch uzdravených, brněl mocí, kterou jen tak tak držel na uzdě. Ale kvůli mně, nebo možná pro mě, ji ven nepustil.

„To je v pohodě, já žárlím taky,“ vysvětlila jsem mu.

„Ne… ne… NE!“ začal popuzeně vykřikovat Závist a jeho rozesmátá tvář se stáhla jako zamračené nebe. „Jak jste to udělali?!“

„Udělali co?“ nechápala jsem a konečně jsem se odhodlala pustit.

„Ne… ne… ne…“ mumlal si pro sebe, jako kdybychom přestali existovat. „Anděla jsem měl dostat já… JÁ!“ Vztekle na mě namířil svůj ukazováček. „Jak jsi to dokázala? Už jsem ho měl! Stačilo…“ Najednou se vodou začal sunout směrem k nám. „Za tohle zaplatíš!“ Chtěl po mně chňapnout, ale Camael ho pohotově odstrčil a schoval si mě za záda.

Hříchu zaplály oči a potom ho obalily stíny a on se proměnil.

Místo popudlivého mužíčka v zeleném se naproti nám objevila příšera jak z Pirátů z Karibiku. Obří chobotnice, která se nad námi vyskytla ve fontáně, rozhodně nevypadala vůbec přátelsky. Načež slizké chapadlo vystřelilo směrem k nám, aby moje podezření potvrdila, a já anděla strhla na chodník přesně v momentě, co nás mělo praštit do hlavy.

Vyškrábali jsme se na nohy a dali se do běhu.

„Jak to, že je z něj, kurva, Kraken?“ podařilo se mi zeptat se, zatímco jsem uhnula před dalším výpadem a bylo mi jedno, že jsem hodně sprostá. Zjemnit to tentokrát fakt nešlo, odřela jsem si při pádu kolena a bolelo to. Musela jsem to nějak ventilovat.

„Ve Starém zákoně je popisován jako mořská příšera,“ osvětlil mi Cam, zatímco ho zasáhla vlna vody z fontány, kterou na nás přes okraj poslal Leviatan. „Zřejmě si může vybírat a my ho opravdu naštvali.“

„Za tohle budu chtít odznáček,“ ušklíbla jsem se, ale moc dlouho mi dobrá nálada nevydržela, poněvadž se mi pod chodidla připletlo další chapadlo a já o něj škobrtla. Nabila jsem si, nebudu vám říkat, že ne. Rozbít si hubu o dlažbu, protože jste zakopli o obřího hlavonožce by nemělo být na ničím seznamu toho, co chcete do konce života stihnout, věřte mi.

Mezi mě a další útok se postavil Camael.

Meč, který si vykouzlil, mu neplál, a obávala jsem se, že z nedostatku jeho moci ani nemohl, ale i tak byl dost ostrý na to, aby se s úspěchem zakousl do jedné z mnoha paží vodní příšery. Křídla se mu roztáhla, aby mě zakryl a přes rameno mi sdělil, abych vypadla. Teda, řekl to mnohem starostlivěji a mileji, ale význam to mělo stejný.

„Nikam nejdu,“ odpověděla jsem mu.

„Nemáš jak bojovat, Cel.“ Heknul, jelikož ho jedno z chapadel chtělo přetlačit a on se musel zapřít. V jednom nádherně plynulém švihu usekl chobotnici jednu z rukou a Leviatan zařval, až se zatřásly okenní tabulky v domech kolem náměstí.

„Dej mi tu holku!“ zahřměl celým prostorem hlas.

„Trhni si!“ štěkl po něm rozezleně anděl a opřel se do křídel, aby vzletěl a zaútočil přímo na Krakena.

I kdybych chtěla utíkat, nemohla bych. Nohy mi vrostly do země a já jen s otevřenou pusou sledovala scénu přede sebou. Kdybych mohla, sedla bych si z Camaela na zadek. Ladně a hbitě uhýbal před běsnící olihní, zasazoval jí jednu ránu za druhou s precizností, která by snad ani neměla být providitelná. Nedovedla jsem si představit, že by to mohlo být ještě jiné, kdyby měl veškerou svou sílu. Takhle mu zářily paže, v nichž svíral jílec obrovského meče, a sem tam se nějaké pírko v té záplavě bělostné bílé zlatě rozsvítilo. Nejspíš aby mi napovědělo, že dokáže být ještě úchvatnější.

„Pozor!“ vykřikla jsem, když jsem si všimla, že se jeden, už značně pochroumaný, pahýl blíží k andělovi zezadu. Ale nestihl se otočit dostatečně rychle. Leviatan ho prudce nabral do zad, omotal mu chapadlo kolem trupu a nevšímal si toho, že se do něj znovu zakousla čepel. Zatřásl s mým ochráncem, jako kdyby nic nevážil, a pak s ním mrštil směrem ke mně.

Netrefil se.

I když, jak se to vzalo.

Můj anděl strážný se rozprskl o zídku, která ohraničovala vnitřní prostor náměstí, a zůstal ležet. Klekla jsem si k němu a obrátila ho k sobě, takže jsem se ocitla mezi záplavou per. Měl rozbitou hlavu a na kůži mu vyskakovaly rudé skvrny, jako kdyby ho požahala medúza, a ne obří krakatice.

„Came?“ Vyděsila jsem se. Můj hlas přeskočil o oktávu výš a panika si začala razit cestu ven. „Co mám dělat?“ žádala jsem ho a přitiskla svoje prsty na ošklivou ránu na hlavě.

Teprve teď jsem poprvé viděla, že jeho zranění reaguje na můj dotek. Jako kdyby se stahovalo. Jako kdyby pochopilo, že o něj nestojím a rozhodlo se samo napravit. Dělalo to samé, jako rány na Rhysově obličeji po střetnutí s Lilith a najednou jsem chápala, proč mi děkoval. Nebyl to on sám, kdo se uzdravil, ale mohla jsem za to já.

Ne, že by bylo o co stát, přestože se stalo teprve potřetí, že se mi podařilo zastavit cizí krvácení pouhou myšlenkou. Být v ohrožení života v té samé chvíli se totiž nedalo považovat za žádnej med.

„Cel… Cel…“ podařilo se mu procedit moje jméno, ale zavřely se mu oči, jak prohrál boj se svým vědomím a po tom nárazu se celkem pochopitelně neudržel vzhůru.

Vstala jsem akorát včas, abych se mezi ně postavila a popadla meč – a skoro ho neuzvedla. Byl zatraceně těžký, obrovský a naprosto nepoužitelný. Ale byla to jediná zbraň, kterou jsem proti tomuhle gigantickému kalamáru měla.

Zbytečně.

Než jsem se vůbec rozmáchla proti jednomu pařátu, druhým mě uvěznil a zvedl si mě k sobě a Camaelova zbraň s duněním dopadla na dlažbu vedle jeho bezvědomého těla. Slizké rameno s přísavkami mě sevřelo příliš pevně, zabolel mě hrudník. Plíce mi celkem jasně daly najevo, že tohle se jim líbit nebude, a mně začal docházet dech.

„A tak končí princezna pekel,“ zachechtal se Závist v mojí hlavě, „udušená chobotnicí. Ne Dvacet tisíc mil pod mořem, ale v mělké fontáně…“

Čerň, která mi obestoupila smysly, se zdála čím dál lákavější. Bojovala jsem, jak jsem mohla. Vzpouzela jsem se mu, ale on mě stisknul o to víc, a snad aby mi dal ještě okružní jízdu před smrtí, houpal s chapadlem, abych lítala nad celým náměstím.

„Nějaká poslední slova, Vaše Výsosti?“ vyzýval mě a já cítila, jak sebou nedokážu už ani cuknout.

„Rhys… Rhys tě zabije,“ vyplivla jsem po něm beznadějně a v krku mě nepřirozeně zaškrábalo, do očí se mi tlačily slzy a mě jen napadlo, kdo moji duši odvede na onen svět, když Anděl smrti ležel dole mimo sebe, a usoudila jsem, že se zřejmě rozpustím v Nicotě, protože proč ne, že jo. Bez toho, abych jim oběma řekla, že… Abych jim řekla, že…

Otevřel se časoprostor.

Obrovská trhlina do Prázdna se objevila za Krakenem. Pohltila celou budovu, na níž stálo průčelí fontány se sochami. Hutná mlha v barvě půlnoční modři se vyvalila ven a začala se pást po všem v okolí.

Hlavonožec zařval a pustil mě ve snaze se dostat pryč.

Spadla jsem do vody, a kdybych měla sílu ječet, musela bych prorvat bubínky všem sedmi miliardám lidí na světě. Nalokala jsem se, ale zbylo mi natolik duchapřítomnosti, abych své potlučené tělo zvedla dostatečně na to, abych se objevila nad hladinou.

V ruce mi tepalo, musela jsem si ji zlomit. Hrudník, jak se mi okolo něj ovíjela slizká paže, zaprotestoval, tudíž mi ten hajzl přelámal možná i pár žeber. A pokud ne, očividně mi zmáčknul všechny orgány, že se smrskly na poloviční velikost.

Chobotnice mezitím hysterčila a já musela uhýbat před jejími frenetickými pohyby, ale podařilo se mi doplazit až ke kraji fontány a tam se přehoupnout na souši a upadnout na dlažbu. Stíny z portálu se dostaly až ke mně a já se nadzvedla, abych spatřila zmítající se monstrum, které se snažilo proti substanci bojovat.

Mezi ním a mnou se najednou z kouře zformovala postava.

Pokožka mu zářila temnem, které v pravidelných intervalech pohlcovalo realitu kolem něj. Složitá tetování jiskřila tak, že dokázala prorazit čerň, ale spíš mi přišlo, že ji živí, než že by ji nutily ustupovat. Pohyboval se úsporně, čepel v barvě grafitu si bez problémů razila cestu skrz Leviatanova chapadla a on ho čím dál víc zatlačovat do praskliny.

Luciferova Temnota pokynula dýmu.

Šero. Noční modř. Tóny tmavě fialové, nebo zelené, že se stejně všechny stekly v čerň. Odstíny tmy se slily v jednu obrovskou přívalovou vlnu a spláchly vřískající hřích zpátky do Nicoty, která ho spolkla jako plejtvák plankton, pokud bychom zůstali u mořské terminologie.

Ale to mě vlastně vůbec nezajímalo.

Protože přesně v tu chvíli se ke mně Rhys otočil.

Oči mu plály třpytivou karmínovou, vystupovaly ze stínu, který ho celý pohltil, a z jeho těla a obličeje zbyla jen jakási kontura muže, kterého jsem znávala.

Přízračné rty se prohnuly v čemsi, co by se dalo považovat za úsměv. „Ahoj, krásko,“ oslovil mě a slyšet jeho hlas, naprosto nezměněný vzezřením fantoma, po tolika měsících bylo to poslední, co moje vědomí potřebovalo.

Švihlo to se mnou.

Nebo tedy muselo, jelikož jsem si nic jiného nepamatovala.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krok od temnoty 3: