OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krok od temnoty - Prolog

02.10.2022 (12:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1159×

Prolog

„Černá noc vesmíru a ledový oheň magie. Svět uvnitř světa, sen uvnitř snu, kapka v kapce, zrcadlo v zrcadle…“

(Alexej Pechov)

Zachránit svět.

Ovládnout čas.

Nastolit mír.

Popravdě, před několika měsíci by můj nákupní seznam vypadal o mnoho jednodušeji. Mým největším problémem bylo, zda si koupím velkou, nebo malou sklenici nutelly. (Velkou.) Jestli si dám k večeři pizzu s extra sýrem. (Dám). Nebo zda se počet skleniček růžového vína zastaví na číslu dvě. (Nezastaví.) Jak budu brblat každé ráno, až budu předstírat, že nemám problém s nadměrnou konzumací alkoholu a závislostí na čokoládě, a půjdu do práce. Jako každá absolutně normální lidská bytost ve vesmíru.

Až na to, že já jsem se očividně neklasifikovala jako normální lidská bytost.

Kdybych jí byla, nešlo by mi teď o život.

Teda šlo.

Jako že tím obyčejným, těžce filozofickým způsobem, kdy den za dnem stárneme, až se náš čas naplní.

Jenže můj rozzuřený strýc Michael (ano, ten všemi oslavovaný archanděl s plamenným mečem) chtěl celý tenhle proces uspíšit. Připadala jsem si jak v Kmotrovi, nebo jako v hodně nedávné minulosti, kdy si sicilské mafiánské klany kvůli vlastním křivdám ještě stále vyřizovaly účty prostřednictvím svých dětí. Tvůj papá se provinil, takže za něj teď zaplatíš ty. Nač zvažovat důkazy.

Upřímně, chápu tu potíž.

To hrůzostrašné biblické krveprolití, jenž měl na svědomí můj otec, se nedalo omluvit. Jenže můj strýc měl na té příšerné válce úplně stejný podíl. Nebylo by tedy alespoň fér, aby se nejdřív na pár okamžiků zastavil, přehodnotil svoji nesmírnou touhu po pomstě a uvědomil si fakta? A že v cestě za svou spravedlností páchá zločiny stejně odporného kalibru?

Copak jsme se ocitli zpátky ve středověku, aby, probůh, někoho mučil?

Podívala jsem se přes kavárnu ke dveřím, kde u stolu seděl vysoký muž. Měl pěknou atletickou postavu, kterou nedokázala schovat ani volnější bledě modrá košile. Světlé vlasy mu po těch několika měsících narostly tak, že mu padaly do očí schovávajících krásnou noční modř. Jeho hladce oholená tvář téměř vybízela k tomu, abych ji pohladila. Abych svoje dlaně na jeho obličeji nechala o trochu déle. Ten cit, který jsem se snažila v sobě pohřbít, co nejhlouběji to šlo, se neustále pomalu, skoro až plíživě, dral na povrch pokaždé, když se na mě usmál.

Což se nestávalo příliš často.

I nebeská bytost může trpět nočními můrami, které dokáží zničit duši zaživa. A moje emocionální zmatenost nepomáhala vůbec ničemu. Viděla jsem mu denně na očích, že chápe, jak to mezi námi je a že na mě v žádném případě nehodlá nijak tlačit. Že po mně vlastně vůbec žádné rozhodnutí nechce.

Cítila jsem se provinile. Vůči němu. Vůči sobě. A vůči Rhysovi, mému dalšímu nadpřirozenému průvodci, o kterého jsem přišla v boji proti rebelujícím silám Pekla. A ke kterému mě poutalo něco podobně neodbytného, palčivého a plamenného.

Byli jako oheň a voda. Žár proti ledu.

Ďábel proti andělovi.

A já byla zoufale chycená uprostřed. Nevím, jestli jsem se zamilovala – ale pokud ano, nechápala jsem, jak je možné, že se moje srdce dokázalo otevřít dvěma mužům naráz. A ani s jedním z nich by to nemohla být obyčejná láska. To jsem věděla už teď. Příliš komplikovaná, příliš destruktivní. A i přes to přese všechno, že jsem se kvůli svému andělovi strážnému bez váhání vrhla na plamenný meč archanděla, abych ho zachránila, v otázkách citu jsem přece jen… možná… stále měla dost rozumu.

Ačkoliv jsme se ale naši situaci snažili brát, co nejstatečněji jsme uměli, od té doby, co ztratil svou Boží milost a zbyla mu jen jiskřička jeho původní moci, byl stále zádumčivější a, podle mého skromného odhadu, i nešťastnější. Ty úsměvy, co mi způsobovaly husí kůži, se stávaly čím dál tím vzácnějšími. A když se vedle mě budil s křikem, s čelem zborceným potem a třesoucí se, bála jsem se, že najít jeho andělské srdce bude brzy otázka života a smrti.

Michael nás držel v šachu. Disponoval všemi trumfy.

Na útěk jsme se dali hned ten den, co jsem měla naprosto neskutečný rozhovor s Luciferovou sekretářkou. Nechtěli jsme riskovat, že by Rhysova oběť přišla vniveč tím, že se budeme zdržovat na tom jediném místě, kde nás všichni můžou najít.

A tak jsem se sbalila. Deset let svého samostatného života se mi podařilo narvat do jednoho batohu. Drtivou většinu svých věcí jsem ale musela nechat ve svém starém bytě. Zavolala jsem svým kamarádům a požádala je, aby mi ho vyklidili a zařídili, že se do něj nastěhuje někdo jiný a povinnost platit nájem přejde na něj. Vymyslela jsem si, že se našel nějaký můj příbuzný a že mě pozval, abych poznala jeho rodinu. Všichni to pochopili. Byli tolik přejícní, až jsem litovala, že lžu. A bylo mi líto, že je dost možná už nikdy neuvidím.

V práci jsem si vzala neplacené volno. Zdravotní potíže v rodině. Depresemi trpící anděl by se tak přece dal kvalifikovat, ne? Nekecala jsem zas tak moc…

Sedli jsme s Camaelem na první vlak z města. A za ty týdny jsme místa měnili tak často, že jsem absolutně netušila, kde zrovna jsme. Něco-ford, nebo Cosi-bury… Spali jsme ve stejném řetězci levných hotelů, kde pokoje vypadaly všechny úplně stejně. Z důvodu, že kdyby se náhodou někomu podařilo nás vystopovat svým jasnozřivým zrakem, nebude vědět, která bije. A až mi dojdou úspory a na účtu mi zbude poslední libra… no, nechtěla jsem si to představovat. Ještě pár týdnů zvládneme. To je problém pro budoucí Cel. Ne pro mě.

O tom, jak jsme byli úspěšní, si ale můžete udělat obrázek dost dobře sami.

Kavárna, v níž jsme seděli, každý u jiného stolu, kopírovala ostatní pobočky. Šumělo to tu hovorem, barista každému věnoval svůj nejlepší americký úsměv, asi aby nějak dodržel politiku firmy, a já po dlouhé době měla alespoň ucházející latté. Malé radosti. Znáte to.

Právě jsem z něj upíjela, když se ke mně přitočila rozkošná holčička, odhadem maximálně do první třídy. Měla v černých vlasech zapletené růžové mašle, které jí ladily s letními šatičkami, a obrovské, úchvatné oči, skoro stejně tmavé jako copy, se na mě dívaly se zářivým obdivem. Bílé zoubky jí zasvítily proti opálené pokožce a pak se mě drobnou ručičkou dotkla těsně nad kolenem. „¡Tú eres hermosa! ¡Como una estrella!“ vypískla nadšeně.

Úsměv jsem jí oplatila. „Děkuju ti, a ty máš nádherné šaty jako princezna,“ vrátila jsem jí kompliment, jak nejlépe jsem uměla.

Malá slečna se na mě zazubila a chtěla mi odpovědět, když v tu chvíli ji za ruku popadla její matka. „Lo siento, seňorita. Isabello, kolikrát jsem ti říkala, že nemáš obtěžovat cizí lidi?“ vyčinila své dcerce a s omluvným úsměvem ji ode mě odtáhla pryč, než jsem stačila říct, že mi to nevadí.

„Odkdy umíš španělsky?“ ozvalo se za mými zády rezervovaně a já bych ten hlas poznala snad kdekoliv. Nestihla jsem se ani otočit, jelikož můj strýc Gabriel mě obešel a sedl si naproti mně. Ano, ten Gabriel. Už jsem vám vyprávěla, jak zajímavou rodinu mám?

„Španělsky?“ otázala jsem se nevěřícně. „Ani slovo. Jak jsi na to přišel? Kromě toho, nebylo by hezké říct: ,Zdravím tě, neteři, jsem rád, že jsi naživu?´“

„Zdravím tě, neteři, jsem rád, že jsi naživu,“ zopakoval a koutky úst zastavil těsně předtím, než mu cukly do pobaveného úsměvu. „Co ti ty dvě říkaly? Vypadala jsi, že jim rozumíš.“

Zamračila jsem se. „Protože mluvily anglicky? Malá mi řekla, že jsem krásná jako hvězda a maminka se omluvila.“

„Až na to, že jsem slyšel z tvých úst španělštinu, Celestino. A ony na tom nebyly jinak.“ Chvíli jsem na něj jen zírala. „To je v pořádku, dítě. Je to součástí toho, kdo jsi.“

„To… nechápu.“ Zmateně jsem se rozhlédla, rozrušeně jsem hledala podporu u toho jediného člověka v dosahu, a když jsem konečně Camaelovy oči mezi lidmi našla, jen na mě mrknul. Vztekle jsem našpulila rty a můj anděl se rozesmál.

A mně se po páteři převalilo horko.

Abych zabránila ruměnci, který by se mi jistojistě rozlil po tvářích, zaměřila jsem zpět pozornost na svého oblíbeného příbuzného. „Mám několik otázek – za prvé, jak jsi nás našel? Za druhé, umím španělsky? Za třetí, dáš si vůbec kafe?“

„Nejdřív priority,“ usoudil Gabriel. „Černé, prosím. Cukr vynechej.“

Zabrblala jsem něco o tom, že sušší už být nemůže, čímž jsem si vysloužila štípnutí do hřbetu dlaně, kterou jsem měla položenou na stole, a šla svému strýci koupit šálek. Teprve, když si usrknul, samozřejmě že naprosto distingovaně jako pravý anglický gentleman, se na mě podíval a jeho oči trochu zněžněly.

„Za prvé – jsi moje neteř a já tvému otci slíbil, když ses narodila, že na tebe dohlédnu. Mám svoje vlastní špehy, Cel. A rád bych si myslel, že jsou nejlepší v okrese.“ A to mi Rhys tvrdil, že pan Freddie, jak jsem ho překřtila vzhledem k jeho oblibě skupiny Queen, nemá smysl pro humor? Ale prosím vás. „Zatím ti tahle taktika vychází. Ale musíš být opatrnější. Odjeď ze země.“

„No, strýčku, ne, že bych byla proti, ale nemám na to finance a ani se nedomluvím,“ utnula jsem ho.

Po stole mi posunul něco, co se zlatě zalesklo. A já na tu platební kartu chvíli jen zírala. „Problém jedna vyřešen, tvé kapesné.“

„Nikdy jsem kapesný nedostávala, a rozhodně ho nechci ani teď. Vzdala jsem se pomoci, pamatuješ?“ navázala jsem poněkud dotčeně a snažila se znít odhodlaně, přestože to, co mezi námi leželo, by naši finanční situaci hodně změnilo. A co se té pomoci týkalo... když Rhyse pohltila Nicota, jakási temná, těžce prostupná vrstva mezi Peklem a Zemí, a Camael mi málem zemřel v náručí, naštvala jsem se na oba póly tak moc, že jsem se zřekla jakékoliv nadpřirozené pomoci. Hloupé? Možná. To se ještě uvidí.

„Není to kapesné a ani pomoc. Ta karta je tvoje. Peníze na ní jsou z čistě… pozemských zdrojů,“ vysvětlil mi.

„Takže,“ ztišila jsem hlas a nahnula se k němu, „mi chceš tvrdit, že Satan se vyzná na trhu s akciemi a dividendy zrovna začaly nést?“

„Nesou celý tvůj život, a ano, tvůj otec je poměrně schopný investor,“ ozřejmil mi a kartu mi nemilosrdně narval do prstů. „Problém číslo dva – teď se domluvíš. Sama jsi toho byla svědkem.“ Odkudsi z kapsy vytáhl kus zmačkaného papíru a posunul ho směrem ke mně. Byl plný roztodivných znaků, dost podobných těm, které se objevily na zrcadle od mého otce. Oukej, hebrejština. Fajn. A co s tím?

Jenže když jsem se podívala podruhé pořádně, zjistila jsem, že tomu rozumím.

Na sucho jsem polkla. „Co to má znamenat?“

„Andělé jsou schopni mluvit všemi jazyky světa. A rozumět jim,“ objasnil mi.

„Kvůli modlitbám?“ hádala jsem.

Tentokrát se už můj strýc usmál. „Ano, je důležité slyšet ty, kteří tě potřebují. A ty jsi přece jen dcerou svého otce, Celestino. Upřímně jsem překvapený, že to přišlo až teď.“

„Asi jsem vždycky byla trochu opožděná,“ zabručela jsem. No, jestli moje martýrium složené z nespočtu umírajících andělů, kteří se utišili až v momentě, kdy jsem si myslela, že jsem Camaela ztratila navždy, bylo co k čemu, těšilo mě, že to bylo alespoň tohle. „Tudíž mám čekat další změny?“ zajímala jsem se a vzpomínala si, co mi říkal, když mě seznamoval s tím, kdo jsem. Nefilim. Potomek anděla a člověka. Síla tak nezměrná, že všechny ostatní bytosti se buď zničily samy, nebo je vyhladilo andělské komando v čele s mým oblíbeným strýcem. Pravděpodobně bych měla být ráda, že můj otec v době mého vzniku už tak úplně anděl nebyl a od té doby mám speciální péči. „Stane se ze mě atomová bomba a ty mě budeš muset zabít?“

„S tvým tempem probouzení k tomu dojde tak za milion let, děvče.“

Au. Díky, strejdo. Drsná láska.

„Ale abychom nezdržovali, vyber si dovolenou, jakou chceš, a zmiz odtud. Michael se stále zotavuje ze svých zranění, a řekněme, že vztahy jsou mezi námi poněkud napjaté.“ Všimla jsem si, jak zatnul čelist. 

Nevzpomínala jsem na tu noc s nadšením. Před několika měsíci se u mě v bytě objevil ďábel. Praštila jsem ho, což jak si dovedete odvodit, nepřineslo moc užitku. Když jsem přestala vyšilovat, že mám téměř v posteli cizince, vysvětlil mi, že někdo unesl mého anděla strážného a že jsem výjimečná. Smála bych se, kdyby se nás nepokusila přepadnout přerostlá ještěrka z bůhvíkolikátého kruhu Pekla jen, co jsme vytáhli paty z domu. Vzal mě za jistý panem Freddiem, ze kterého se vyklubal Posel boží a ze mě dcera samotného Ďábla s velkým Ď a jakési hříšnice, kterou jsem viděla jen jednou v životě, protože o mě nestála. 

A zatímco se moje srdce ztrácelo v Rhysově pohledu, moje duše se vydala hledat Camaela. Našla ho. V kryptě kostela nedaleko dětského domova, kde jsem strávila podstatnou část svého života. A tam se rozpoutalo obrazné peklo na zemi. Můj anděl byl mučen pro svou službu bytosti, jako jsem já. Vzali mu jeho andělskou podstatu. Jako kdyby část nesmrtelné duše vysáli z jeho nitra. A měl v tom prsty sám Meč boží. Spojil se s Lilith, Adamovou první ženou, která ublížená, že ji můj otec odmítl, se rozhodla pomstít všemu a všem, kdo jí kdy nějak zranili.

Nebyl to pěkný večer. Spíš takový, který vám přinese opravdu hodně zlé sny.

A bez Gabriela by tu ani jeden z nás už nebyl.

„Zachránil jsi nám oběma život, nikdy ti nepřestanu být vděčná,“ ujistila jsem ho a stejně se mi zlomil hlas, i když jsem se snažila být statečná.

Gabriel potřásl hlavou. „Přišel jsem příliš pozdě. Podcenil jsem bratrovu nenávist. Představa, že se spolčil s Lilith…“ odmlčel se. „Camaelova ztráta milosti jde na mou hlavu a já vám ji pomůžu nalézt. Proto budeš potřebovat tohle.“

Vedle zmačkaného papíru se objevil přívěšek na tenkém řetízku. Nebyla to jednoduchá hvězda jako posledně, spíš připomínala nádhernou sněhovou vločku. Obrys nebeského tělesa se ztrácel v něčem mnohem složitějším a nádhernějším. „Když ji zlomím, zešílím už úplně?“ nadhodila jsem, protože naposledy jsem dostala obdobný dárek v Luciferově pozůstalosti. Rozbila jsem ji a prožila si jeho cestu od rebelie až po jeho bolestný pád z nebes do hlubin Nicoty a ohně.

„Prosím, nelámej ji,“ kladl mi na srdce a jeho oči se na mě smály, „je stejně jedinečná jako ty. A pokud budeš chtít, uslyším tě, i kdybys byla na druhém konci světa. Stačí se pomodlit a mít ji u sebe. Pokud budu já ten první, kdo tě bude potřebovat kontaktovat, a budeš ji mít, spojíme se.“

Stiskla jsem mu ruku na znamení díků. „Páni, to asi bude poprvé, co se ke mně někdo bude modlit,“ prohlásila jsem, abych odlehčila situaci.

Gabrielovy oči ale těkly k andělovi, který stále seděl u dveří. Byl to sotva neznatelný pohyb, ale neušel mi. „Možná by ses divila, kolikrát tvé jméno někdo šeptal v naději lepších zítřků…“ odtušil a jedním douškem dopil svoji kávu.

Otevřela jsem pusu, abych mu na to něco pověděla, ale nakonec jsem ji zase zavřela. Možná taky proto, že Camael se v ten samý moment vymrštil na nohy a stoupl si do cesty muži se světle ebenovou pokožkou, který právě vešel do kavárny.

Příchozí mu sice sahal sotva po ramena, ale konstitucí ho značně převyšoval. Měla jsem pocit, jako kdyby se kolem nás natáhnul čas. Jako kdyby doopravdy existoval zpomalený film, až na to, že já vnímala všechno ostře a naprosto vědomě.

„Ještě krok a prohodím tě výlohou,“ vyhrožoval zrovna můj anděl strážný démonovi. „Rozmysli si moc dobře, co teď uděláš, Azazeli. Máš jeden jediný pokus.“

Hřejivé čokoládové oči Luciferovy sekretářky si mě našly i přesto, že mu Cam bránil ve výhledu, co mu síly stačily. „Chci jen s princeznou mluvit. Dej mi dvě minuty jejího vzácného času a pak si mě prohazuj výlohami, co hrdlo ráčí.“ Zněl odměřeně, ale zároveň naléhavě. „Dávám ti své slovo, Camaeli. Pokud ho poruším, budu ti zavázán do té doby, než mě pohltí Nicota.“

Anděl se na mě podíval a já krátce kývla. Uhnul mu z cesty. Démon přišel až k našemu stolu a hluboce se přede mnou uklonil. O něco méně se poklonil i Gabrielovi. Výhoda, když jste následnice trůnu, pro který tak oddaně pracuje. „Archanděli, netušil jsem, že budu mít po tolika letech čest. Zdravím vás, pane.“ Strýček jen mávnul rukou. „Vaše Výsosti,“ obrátil se na mě ten komunikační specialista, „pochopte, prosím, že bych tady nebyl, kdyby to nebylo nezbytně nutné.“

„Jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se tiše a scenérie kolem nás se zastavila úplně.

„Temnota mi prozradil, kde se nacházíte.“

Moje srdce se sevřelo prudkou bolestí.

Temnota. Rhys ji v Pekle zosobňoval, tudíž mu tak většina démonů říkala. 

Jeho oči mě lovily ve spaní, plné příslibů, které se neměly nikdy vyplnit. Byly to poslední, co jsem si pamatovala, než jsem ho ztratila v Nicotě. A pak v Pekle vypukla občanská válka a jemu byl zapovězen návrat. Jenže bohužel taky z důvodu, že ke mně něco cítil. Něco, co jsme ani nestihli pojmenovat.

Bylo od něj pěkné, že alespoň na dálku kontroloval, kde jsem a jestli ještě vůbec žiju. Ale že by se obtěžoval dát o sobě vědět, to ani náhodou. Rozzlobilo mě to. Zabolelo mě to. Víc, než by mělo. Stačilo by jediné slůvko, že je v pořádku. Ale ne, muselo trvat měsíce, než jsem o něm slyšela – a navíc za sebe poslal Gargamelova kocoura.

„Doufám, že máš pro tohle všechno vážně dobré vysvětlení,“ prohlásila jsem a měla co dělat, aby mě v očích nezačaly štípat ty protivné slzy. Už nejsem malý děcko, zatraceně.

„Princové pekla opustili své pozice, Vaše Výsosti,“ oznámil mi, jako kdybych měla chápat, o čem to sakra mluví. Andělé věděli – oba přidušeně sykli, což znamenalo v jejich řeči těla hodně silné rozhořčení.

„To mi chceš jako říct, že mám sourozence, nebo co?“ vyjela jsem na něj netrpělivě, čímž jsem ho trochu vyděsila, protože sebou škubnul.

„Ne, to ne, princezno. Jste jedinečná,“ usmál se docela přátelsky.

„Existuje sedm princů pekla, dítě,“ snažil se mi pomoct strýc, ale když viděl můj nechápavý výraz, v naprosto lidském gestu si vjel prsty do vlasů. „Sedm smrtelných hříchů.“

Chvíli jsem tu informaci zpracovávala a čím víc mi jejich sdělení docházelo, tím víc se mi to přestávalo líbit. „Šmoulo, to mi tvrdíš, že sedm smrtelných hříchů uteklo z Pekla mezi lidi?“ ujišťovala jsem se.

Azazel kývl, ale než stihnul svoji odpověď doplnit slovním komentářem, byl to Gabriel, kdo promluvil: „A co dělal můj bratr, zatímco se démoni utrhli z řetězů?“ Smála bych se nad tím obratem, kdybych se nebála, že to bylo myšleno doslova.

„Nás padlých je méně než černých duší, on i Temnota se snažili odrazit Lilith, aby se nedostala k jezdcům apokalypsy,“ vysvětloval poslušně démon.

Sci-fi.

Tohle už je moc velký sci-fi i na mě.

„A zatímco se snažili lidstvo zachránit před jednou katastrofou, Lilith na ně přivolala druhou,“ odtušil Camael a bylo to vůbec poprvé, co promluvil.

„Potřebujeme vaši pomoc, princezno. Jestli je dokážete vrátit zpátky, zabráníte velkému neštěstí. Jste jediná, kdo s nimi může vyjednávat,“ naléhal Azazel.

„Musíš to udělat, Celestino,“ oslovil mě archanděl dřív, než jsem chtěla začít protestovat. „Lucifer nemůže vkročit na zem, aby je zastavil sám.“

„Už to několikrát udělal,“ namítla jsem a ukázala na sebe jako nezvratný důkaz, že táta už se na povrchu zemském objevil.

„Teď jsi nositelkou jeho světla ty,“ pošeptal mi Camael a jeho rty se téměř dotkly mého ucha, že mozku trvalo nejméně dvojnásobek času, než schroustal tu informaci. „A já půjdu s tebou, společně to dokážeme.“

Podívala jsem se mu do očí. Pak jsem věnovala pohled i strýci a nakonec Satanově sekretáři.

Zachránit svět.

Ovládnout čas.

Nastolit mír.

A vrátit sedm smrtelných hříchů tam, kam patří.

Jasně, to bude hračka.

Zatraceně.

Ahoj, ahoj!

Kdysi dávno, v tak dávných časech, že hobiti ještě žili v Kraji a nevydávali se nikam za dobrodružstvím se tu objevila první řada téhle povídky - Na hraně stínu. Pokud jste ji nečetli, pevně doufám, že to ani tolik vadit nebude, snažila jsem se i vzhledem k časovému prodlení vše připomenout. I tak ale sobecky doporučím tu krátkou povídku dočíst, prý byla vtipná. :-D Tahle řada možná, alespoň doufám, bude vtipnější. V něčem rozhodně temnější. A v něčem poněkud neobvyklá. I tak budu doufat, že se najde někdo, komu udělám radost. K psaní se vracím fakt pomalu, ale dopisuju všechno, co jsem si za ty roky svého povídkaření rozpracovala. Takže všechno bude. To je pro ty, kteří čekají i na jiné příběhy. :-)

Mějte se fanfárově a budu doufat, že se tu s někým potkám i v komentářích. :-)

Pac a pusu, Flu. 

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krok od temnoty - Prolog: