OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 11. kapitola

18.10.2010 (19:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 932×

11. Kapitola

Tančila jsem s ním a nevnímala okolí. Usmíval se a nakonec promluvil.

„Není moc časté, aby někdo Williama odmítnul.“ Spíše to uznale prohodil, než cokoliv jiného. Já mu na tohle nemínila odpovídat. William se mi svým chováním prostě hnusil.

„Jsi stejná, jako tvá matka, ale krásnější. Stejně chytrá a zásadová.“ Oněměla jsem a nevěděla, co mu mám říct dál. Pak jsem vykoktala jedinou otázku, kterou jsem se bála položit.

„Kde jste se s ní potkal?“ Lehce se pousmál, ale trochu útrpně.

„To se vám nebude líbit.“ Jediná věc, která by se mi nelíbila, by byla, kdyby měl duši mojí matky ve sbírce, ale jak by k ní přišel?

„Už jste to nakousl, tak ven s tím.“ Nadechl se a začal povídat.

„Když vaše matka otěhotněla, tak jí diagnostikovali, že má slabé srdce, a že porod nepřežije. Chtěla vás poznat a vychovávat. Pídila se potom, jak toho dosáhnout. Vás se vzdát nechtěla. Dělala na velvyslanectví a potkala se s mým kolegou. Líbila se mu vaše dušička dřív, než jste se narodila. Proto nabídl vaší matce, že když mu dá vaši duši, tak ji uzdraví a ona si pak bude moci pořídit další dítě. Jenže ona mu místo toho nabídla tu svou za čas, který stráví s vámi. Mému kolegovi se to nelíbilo. Uzdravit někoho takto, by ho stálo spoustu energie, a duše vaší matky by ani nepokryla energii, kterou by jejím uzdravováním vydal. Chtěl vaši duši a tu mu odmítla dát.“ Zaujatě jsem ho poslouchala a čekala na pokračování.

„Ale, jak jste tedy získal duši mojí matky vy?“ Docházelo mi, co se mi snažil celou dobu říct, a chtěla jsem znát všechno, než vybuchnu. Všechny svoje pocity jsem se snažila držet pod pokličkou.

„Slyšel jsem jejich rozhovor, když jsem si šel pro duši jednoho z velvyslanců. Zaujala mě její povaha a to, jak se rozhodla, co pro vás je ochotná udělat. Jednou za čas prostě udělám i nevýhodný obchod. Bohužel, víc než 12 let jsem vaší matce s vámi dát nemohl, ale i tak je přijala.“ Pravda poměrně bolela, ale řvát jsem na něj nemohla. Dal mi 12 let s mou matkou. Měla jsem šanci ji poznat. Musela jsem se dozvědět víc.

„Mohla bych nějak duši matky získat zpět?“ zeptala jsem se.

„Můžete její duši za svoji vyměnit,“ informoval mě jen tak mimochodem. Najednou jsem viděla a chápala vše, proč mi to řekl. Chtěl prostě moji duši. Zalapala jsem po dechu a přestala jsem s ním tančit.

„Nic takového vám nedám,“ řekla jsem mu příkře. Otočila se a odcházela z parketu. Byla jsem z toho všeho mimo, a když jsem dorazila k Johnymu, tak se na mě starostlivě díval.

„Jsi v pořádku? Udělal ti něco?“ Neměla jsem náladu to s ním teď probírat, proto jsem zakroutila hlavou a poprosila Damiena s Leou, jestli bychom mohli jet. Nic nenamítali.

Cestou k nim mě Lea starostlivě sledovala.

„Co ti provedl? Třeba bychom ti mohli pomoct...“ zeptala se mě.

„Má duši mojí matky.“ Lea zalapala po dechu a čekala, co bude dál.

„Měla bych ho nenávidět, ale dal mi tím 12 let života s ní. Byla nemocná a porod by normálně nepřežila.“

„Aha.“ Tvářila se chápavě.

„Tím by mě ani tolik nedožral a myslím, že bych mu měla za to poděkovat. Jen mě dožralo to, když mi naznačil, že duši mé matky vymění za tu mou, když budu chtít.“

„Ale to neuděláš, že?“ vyzvídala.

„Pochybuji, že by tohle bylo to, co by si pro mě mamka přála.“ Lea si oddechla a už se dál neptala. Cestou jsem uvažovala nad tím, co budu dělat dál a rozhodla jsem, že se budu snažit zjistit o Tallensech, co nejvíce. Musí existovat cesta, jak získat duši mé matky bez toho, abych ztratila tu svou.

Když jsme dorazili k Lee domů, tak mi ukázala pokoj, ve kterém jsem měla spát. Byl prostě překrásný. Prostě ložnice s manželskou postelí a vlastní koupelnou. Uvažovala jsem nad tím, jestli by mi Lea nedovolila se sem nastěhovat. Začínala jsem to tu mít čím dál raději. Tentokrát jsem si oddychla, jakmile jsem vstoupila do koupelny. Byly tam pouze jedny dveře. Nevím, jak by podruhé Lea rozdýchala, kdybych zase náhodou vlezla jejímu manželovi do ložnice v ručníku.

Osprchovala jsem se a zalezla do postele. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Jenže do hlavy se mi pořád vkrádaly myšlenky o Nathanielovi. I když mi řekl, co mi řekl, tak mi nešlo do hlavy, že je opravdu takový, jak se o něm vypráví. Něco mi na tom prostě nehrálo.

Chtěla jsem spát, ale nešlo to. Nakonec jsem usoudila, že by mi bodla procházka, tak jsem se zvedla s tím, že prozkoumám tuhle velikánskou vilu. „Má zvědavost mě jednou zabije,“ pomyslela jsem si.

Procházela jsem se různými pokoji, až jsem došla k chodbě, která křížila tu, po které jsem šla já. Musela jsem se rozhodnout mezi tím, jít do prava nebo do leva. Vyhrála pravá strana. Rozešla jsem a na konci chodby jsem zahlédla světlo. Slyšela jsem, jak tam něco hrozně funí a moje zvědavost mi nedala a musela se jít juknout, co se tam děje.

Trochu jsem přiotevřela dveře a uviděla velkou jeskyni, kde se váleli dva draci. Byli obrovitánští. Výškově velcí jako třípatrovej panelák. Z dálky to vypadalo, že jejich tělo je pokryto šupinami, a hlavu měli podobnou leguánům, jen měli trochu méně řezané rysy. Jeden z nich byl modrý, ten spal. Druhý byl fialový, ale ten se koukal přímo ke dveřím a asi mě zmerčil. Uvažovala jsem nad tím, že uteču, ale zase jsem věděla, že jeden z nich mě viděl a prostě jsem ho vyrušila. Cítila jsem, že bych je měla brát jako obyčejné bytosti. Vždy to všechny bytosti na tomto světě ocenily. Jen doufám, že tentokrát se mě nerozhodnou dát k večeři.

Nadechla jsem se, otevřela dveře a pohlédla drakovi přímo do očí. Nehnutě tam na mě koukal a asi čekal, co provedu nebo kdy uteču jako malé dítě. Nakonec jsem promluvila:

„Moc se omlouvám. Nechtěla jsem vás vyrušit. Já jen prostě nemohla usnout a vyšla si na procházku po vile a zabloudila až k vám.“ Stála jsem tam a čekala, co drak udělá, zda na mě zavrčí a já budu ráda, když mu uteču nebo jestli si lehne a já budu moct v klidu odejít. Jenže drak si mě pořád prohlížel a zaujatě mě pozoroval. Byla na něm vidět jeho zvědavost a nevypadal, že by mě chtěl sníst, tak jsem k němu přišla blíž, aby si mě mohl prozkoumat. Opatrně si mě očuchal a pak mi pohlédla do očí. Pohled jsem mu vracela.

Po nějaké době jsem měla nutkání se draka dotknout a tak jsem pomalu a opatrně položila svou ruku na jeho čumák. Byl to velmi příjemný pocit a já s ním chtěla mluvit.

„Ahoj, já jsem Anna.“ Drak na mě pohlédl a pak mě čumákem dostrkal ke své levé straně a položil hlavu bokem, tak aby na mě viděl. Nevěděla jsem, co po mě chce, a tak jsem se zeptala:

„Mám si sednout?“ Drak zavrtěl hlavou na souhlas, tak jsem si sedla a s otázkou: „Můžu?“ se o něj opřela. Drak si mě prohlížel a tak jsem položila další otázku.

„Mám ti něco vyprávět?“ Drak zase odpověděl kývnutím a já začala vyprávět všechno o sobě. Prostě jsem se potřebovala někomu svěřit. Dostala jsem se až k dnešnímu večeru a mluvila jsem o pocitech, které ve mně vyvolával Nathaniel. Drak celou dobu poslouchal a dokonce vypadal, že ho můj příběh zajímá.

Jen co jsem dopověděla zážitky z večera, jsem zívla. Proto jsem vstala a omluvila se drakovi s tím, že už musím jít. Poděkovala jsem mu za to, že mě vyslechl. Naposled jsem se dotkla jeho čumáku a odešla.

Cítila jsem se naprosto zničená a uvolněná. Svěřit se někomu bylo fajn. Jako kdyby moje tělo najednou opustily všechny myšlenky, které mě otravovaly, a já mohla jít konečně spát. Ani nevím jak, ale nalezla jsem cestu do správné ložnice. Ulehla do postele a hned usnula. Na další den jsem se moc těšila. Nikdy jsem totiž nevěděla, co se mi druhý den přihodí, a můj život se stával čím dál více zajímavým, od té doby, co jsem se rozhodla vstoupit do světa s tolika bytostmi.

10. kapitola 12. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 11. kapitola: