OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 15. kapitola

02.11.2010 (17:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 965×

15.  kapitola

Bylo mi příjemně teplo a nechtělo se mi vstávat, ale něco mi napovídalo, že bych už vstávat měla. Cítila jsem se stále unavená. Otevřela jsem oči a spatřila Cristal, jak podřimuje. Rozhlédla jsem se a všimla si, jak jsem přikrytá dekou a jak je také přese mě natažené její křídlo, aby mi bylo teplo. Bylo to od ní velmi milé. Všimla si, že jsem se hnula a stočila hlavu ke mně. Usmála jsem se na ni a ona stáhla křídlo, abych se mohla hýbat. Postavila jsem se a protáhla. Potřebovala jsem to. Cristal mi zase podstrčila hlavu pod ruku a ptala se mě:

„Jak ti je?“ zněla starostlivě.

„Jsem ještě trochu unavená, ale jinak mi je dobře.“

„Tak to jsem ráda. Další využívání energie nech až na příští týden. Ať se tvá energie stihne doplnit. Ve škole se prostě tvař, že se snažíš trénovat,“ informovala mě.

„Můžu mluvit aspoň s ibiškem, když se mi to samotné podaří.“

„Ano, to můžeš. Vyčerpávat tě to energicky nebude.“

„Cristal, ale já mám ještě spoustu otázek. Odpovíš mi na ně, prosím?“ Cristal si odfrkla.

„Zatím ne. Na spoustu otázek se dozvíš odpovědi ve škole. Příští týden tě pak informuji o zbytku já. Vyhovuje?“ Kývla jsem jí na souhlas.

„A teď by ses měla jít vysprchovat a nasnídat. Za chvíli dorazí Damien a já nechci slyšet nadávky o tom, že jsem tě nenechala ani pořádně vyspat. Uvidíme se dopoledne.“ Poslala mě pryč a já se sebrala a šla. S ní se dohadovat prostě nebudu. Na to je mi můj život drahý.

Vysprchovala jsem se a zamířila na snídani. Tam jsem se sešla i s Damienem, a pak prožila podobný den jako minulý týden. Jen jsem tentokrát nezvracela. Do školy jsem se znova těšila, protože jsem byla připravenější víc než všichni ostatní.

Večer jsem neměla do čeho kopnout a rozhodla se otevřít jednu z knížek, kterou jsem si půjčila v knihovně. První jsem váhala, ale nakonec jsem si vzala knihu o Tallensech. Já vím, že číst o dracích by pro mě bylo aktuálnější, ale já byla prostě zvědavá.

Otevřela jsem knihu na první stránce a začala ji hltat. Bohužel jsem se nic nového nedozvěděla. Všechny základní věci už jsem znala od Johnyho. Jen na poslední stránce mě zaujal seznam nejstarších Tallensů. Byli tam jejich jména a u některých i fotky, věk a jiné základní informace. Zjistila jsem, že za druhého nejstaršího Tallense je považován Nathaniel Craford. Byla tam jeho fotka. Zase měl na sobě tu samou černou košili se sakem a na tváři otrávený výraz. Prostě celý on. K mému zklamání tam bohužel víc než, že mu je asi okolo tři tisíce let a tím si ani nebyli jistí, jiného nebylo. U všech ostatních byly odkazy na knihy a webové stránky, ale u něj nic. To mi snad dělají naschvál. Zabouchla jsem naštvaně knížku a rozhodla se jít spát.

Druhý den jsem se v práci moc nezdržela, a šla rovnou do školy. Musela jsem zkusit projít knihovnu, zda tam o něm nebude nějaká knížka. Celou noc mi totiž jeho obrázek vrtal v hlavě. Nechápala jsem, proč mě to všechno kolem něj zajímá. Jestli je v tom něco jiného nebo zda chci jen zachránit duši mé matky. Nezabývala jsem se tím.

Vstoupila jsem do knihovny a knihovník mě hned zaznamenal.

„To už mi jdete něco vrátit?“ zeptal se podezřívavě.

„Ano a zároveň si ještě něco půjčit.“ Prohlížel si mě, ale nakonec si vzal ode mě knížku a nechal mě projít mezi fochy. Prohledala jsem celou poličku o Tallensech a nic. O něm tam nebyla ani zmínka. Jak mám o něm zatraceně něco zjistit? Mno, mohla by tu být verze hezkých šatů a mrkání. Možná bych se od něj pak něco dozvěděla, ale nechce se mi s ním zůstávat o samotě.

Prozatím jsem hledání vzdala a šla si pro jistotu půjčit ještě nějaké knížky o dracích. Pokud v tom úvodu budou až tolik základní informace jak u Tallensů, tak mi ta první k ničemu nebude.

Zastavila jsem se u fochu s draky a procházela knížky. Do ruky mi zase vlezla knížka z minulého týdne, které jsem tenkrát nerozuměla, a co se nestalo. Tentokrát jsem znaky v ní dokázala přečíst. Na vazbě knihy bylo napsáno: „Tuto knihu může číst jen ten, který mluví s draky.“ Tím se celá situace rozuzlila. Takže protože se mnou Cristal mluví, tak můžu číst i tyhle znaky. Úžasné. To znamená jediné. Všechny ty knihy, kterých je tu spousta, si budu moct přečíst a budou mi odhalena tajemství, která se může dozvědět jen málokdo.

Rozhodla jsem se, že začnu knihou, kterou jsem měla v ruce. Zabývala se základní historií o dracích. Úvod o dracích jsem mohla rovnou zahodit. Měla jsem radost z nového zjištění a s knihou se vydala ke knihovníkovi. Vzal knihu do ruky a prohlížel si ji.

„To by mě zajímalo, k čemu vám bude kniha, kterou si nemůžete přečíst,“ rejpnul si. Narychlo mě napadla pouze jedna výmluva.

„Ale můj kamarád Damien Payne knihu číst může,“ vrátila jsem mu a on sklapl. Knihu si poznamenal, ale dneska měl zvídavou.

„Tallensové vás už nezajímají?“ zeptal se mě ostražitě.

„Ne, už jsem o nich zjistila vše, co mě zajímalo. Prostě se jim v budoucnu vyhnu obloukem.“ Knihovník mě podezřívavě propichoval pohledem, ale pak asi uznal, že mu víc neřeknu a pustil mě na vyučování.

Ve třídě jsem si sedla vedle Ley a ta byla natěšená z nadcházejících hodin. Prý se budeme učit mluvit s rostlinami. Co si budeme povídat. Učitel začal hodinu tím, co nám o víkendu vysvětlila Lea. Fiona vypadala naprosto otráveně a mě už ani výklad nezajímal. Zajímalo mě, jestli opravdu dokážu s ibiškem sama promluvit. Začala jsem meditovat a úplně přestal vnímat svět. Po nějaké době se mi podařilo dostat k své energii a prošla kolem ní. Byla to jakási piditečka a doufala jsem, že snad v několika dalších dnech povyroste. Prošla jsem kolem ní a snažila jsem se svým vědomím najít ibišek, ale nešlo to. Najednou do mě někdo strčil a já se v šoku probudila.

„Slečno Okelyová, nedělejte, že meditujete a nespěte tu,“ napomenul mě učitel. Jeho poznámka mě poměrně urazila, ale pro jistotu jsem se zatvářila neutrálně. Štvalo mě totiž v tu chvíli úplně něco jiného. Proč jsem se zatraceně nepropojila s ibiškem?

Snažila jsem se vnímat výklad, ale nic jsem z toho neměla. Mluvil o věcech, které jsem už dávno věděla od Ley. Porozhlédla jsem se po třídě a spatřila Williama. Vypadal dost naštvaně. Asi ho ta jeho kytka pěkně štvala. Ani se mu nedivím. Jenže v tu chvíli se mi vybavilo, jak na plese stál naproti Crafordovi a mně docvaklo, že bych se o něm mohla něco dozvědět od něho. Mělo to jen jediný háček. Věděla jsem, že je William na mě naštvaný, a kdybych na něj byla milá, tak by si mohl myslet, že jsem si to rozmyslela. Budu to muset nějak vymyslet. Koukala jsem na zasazené semínko před sebou a přemýšlela nad tím, co asi dělám špatně. Pozorovala jsem Leu a ta se při meditování kytky dotýkala.

„Proč se té kytky dotýkáš, když s ní komunikuješ?“ zeptala jsem se jí.

„Kdybych ti to měla vysvětlit jednoduše,“ zamyslela se, „tak bych ti řekla, že mám lepší signál.“

„Aha,“ cvakalo mi přitom v hlavě. Proto jsem se pokusila o další pokus. Tentokrát s dotykem. Prodělala jsem ten samý proces, co před tím, s tím rozdílem, že tentokrát jsem se na ibišek napojila. Cítila jsem, že je zase žíznivý. Probrala jsem se z meditace a rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni kromě Ley se snažili meditovat. Koukla jsem na ni a pokrčila rameny. Vstala jsem a kytku zalila. Jen trochu, abych ji zase nepřelila. Lea na mě koukala a pak se zeptala:

„Jak si věděla, že je žíznivá?“ Přemýšlela jsem o správné výmluvě.

„To víš. U mě je to stejné jako u ostatních bytostí. Prostě cítím, co mám dělat.“ Teda já jsem pěknej sedmilhář, ale po zkušenostech s draky se na nic víc neptala.

Učitel zavelel přestávku a já viděl, jak si někteří studenti oddechli. Všimla jsem si kluků v zadu, jak otráveně na tu svou kytku koukají. Zvedla jsem se a šla k nim.

„Ahoj, pozdravila jsem je.“ Hned zpozorněli a čekali, co bude dál.

„Koukám, že vás to pěkně štve, co? A to to budeme dělat celý semestr. Vopruz, co?“ Kluci na mě nechápavě koukali a já se začínala červenat. Tak tohle zrovna moc uvážený krok nebyl.

14. kapitola 16. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 15. kapitola: