Krutá realita 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Will a spodní prádlo?

12.11.2010 (20:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 883×

18. kapitola

„Měli jste zůstat v ložnici,“ ozvalo se důrazně ode dveří. Otočila jsem se k nim a spatřila ho. Po několika týdnech, co se mi o něm denně zdálo, stál ve dveřích a s vážným výrazem si mě prohlížel. Mé srdce ihned začalo sprintovat a má tvář červenat. Musel vidět, co se mnou dělá jeho přítomnost, ale i tak nadále stál naproti mně a jen si mě prohlížel.

Rozhodla jsem se být odvážná a postavit se tomu, co se ve mně dělo. Snažila jsem se tvářit normálně a nekoukat na něj omámeně. Nechtěla jsem, aby věděl, co se ve mně odehrává a překousávala postupně každou představu, která se drala na povrch mých myšlenek, skočit mu do náruče a nechat se od něj konejšit, líbat a milovat. Musela jsem zůstat v realitě. On nebyl nyní to, co bylo důležité. Měla jsem svůj úkol. Zachránit lidstvo. Koukali jsme si z očí a do očí a já čekala, co bude dál. Pak se hnul směrem ke mně a opatrně se zeptal:

„Dovolíte mi, abych zkontroloval, zda jste v pořádku?“ Prvně jsem se trochu bála, ale pak jsem cítila, že nic nezjistí. Uvidí ve mně částečku energie, která je jen má, ale neucítí, že mé celé tělo je nyní zdrojem energie. Neuvidí ji. Z knih jsem věděla, že dračí energie je jiná. Je pouze přírodní, zvířecí a proto tak divoká, že ani oko zkušeného mága jako je on, ji nezahlídne. V klidu jsem mu na jeho otázku kývla a nechala, aby se ke mně přiblížil blíže. Jednu ruku položil na moji tvář a upřeně mi koukal do očí. Napojila jsem se na jeho pohled do mě a sledovala, co hledá. Prošel tmou až k mé životní energii. Proti normálu svítila více, ale ne o moc. Cítila jsem z ní sílu bojovat. Sílu žít. Žít věčně. Moc dobře jsem si uvědomovala, že mě čeká dlouhá věčnost a je jen na mě, jak v několika dalších letech bude vypadat.

Jenže to nebylo jediné, co jsem v ten moment cítila. Měla jsem šanci vnímat i jeho energii. Moje tělo ji přijalo a nebálo se jí. Nikdy jsem se necítila tak klidně. Působil na mě důvěrně. Neměla jsem z něj strach a jedna část ve mně mu chtěla říct, že tu s ním budu věčně, a že se mě jen tak nezbaví, ale na něco takového jsem měla ještě spoustu času. Chtěla jsem ho více poznat a vědět, že mi neublíží. Přece jen byl na světě o mnoho déle než já.

Pak jeho část životní energie stáhl a já se vrátila do reality. Zírala jsem nestydatě do jeho očí a viděla, jak některé pocity nedokázal v rychlosti zakrýt. Stále držel ruku položenou na mé tváři. Nevypadal, že by ji chtěl sundat. Jenže se ozval Will.

„Tak co? Je v pořádku?“ vyrušil nás nedočkavě. Nathaniel dal ruku z mé tváře, ale zrakem mě neustále propaloval.

„Ano, naprosto. Vypadá jako znovuzrozená. Nic podobného jsem nikdy před tím neviděl. Nic takového by obyčejný mág a ani nic s čím jsem se kdy setkal, nedokázalo. Anno, vím, že máte svá tajemství, která nám nechcete prozradit, a chápu to. Jen doufám, že víte, co děláte. Vše okolo magie, životní síly a duše, má svůj řád, a pokud něco okolo toho všechno měníte, tak za to časem budete muset zaplatit krutou daň. Byl bych rád, kdybyste se obrátila na mě, když si s něčím nebudete jistá. Také vás tím chci upozornit na to, že nejsem hloupý a cítím změny, které se s vámi staly, ačkoli nevím, co je způsobilo. Vím, že mě nemáte ráda za to, jak jsem se choval a doufám, že i tak jsem neztratil vaši důvěru. Nikdy jsem neudělal nic, čím bych vám fyzicky ublížil a byl bych nerad, kdyby se vám, kvůli vaší neuváženosti něco stalo.“ Poslouchala jsem jeho slova naprosto zkoprnělá. Vše, co říkal, znělo ledově a zařezávalo se mi do paměti. Nikdy bych netušila, že bude vůči mně tolik upřímný. Brala jsem to jako velké plus pro něho, ale co si budu namlouvat. On u mě žádné plusy nepotřeboval, jenže o tom snad neměl žádné tušení. Bohužel, tenhle chlap, když řekne něco, co mu dává plus, hned zabije jeho plusy něčím jiným a tak jeho dodatek, který vyřkl, mě znova usadil na zem.

„Investoval jsem do vás víc, než do jakéhokoliv člověka, a nenechám vás si zničit život. Proto také musíte chápat, že v dalších dnech zůstanete tu, dokud se nějak situace neuklidní.“ Jeho slova mě probodávala a bolela.

„Nejsem malá holka,“ odsekla jsem mu. „Umím se o sebe postarat sama,“ zněla jsem odhodlaně.

„Jste jen pouhý člověk a ještě žena. Zvykejte si na to, že když vám něco říkám, abyste mě poslouchala. Budu se k vám chovat, jako kdybych byl váš opatrovatel, a budu pro vás chtít to nejlepší bez ohledu na ostatní a bude mi jedno, kolik nadávek vypustíte na můj účet. Jistěže by bylo nejlepší, kdybyste mě oficiálně přijala za svého opatrovatele, ale podle vašeho naštvaného výrazu vidím, že tahle varianta nyní není možná. V dalších dnech zůstanete tady a byl bych rád, kdybyste mi nedělala žádné problémy.“ S těmi slovy se otočil a odešel pryč.

Jakmile byl kousek dál, tak jsem trochu vybublala.

„To nemyslí vážně,“ zavrčela jsem směrem k Willovi. „Vždyť nemá žádné právo mě tu držet,“ obhajovala jsem se.

„Myslí to s tebou dobře,“ uklidňoval mě.

„Proč?“ zajímalo mě.

„Sám nevím, ale jeden z důvodů ti udal. Ten by ti měl stačit,“ upozornil mě Will. Byla jsem na Nathaniela naštvaná. Připadala jsem si jako jeho hadrová panenka.

„Pojď, ukážu ti vše, co tu je a co kde je. Ať se nám tu neztratíš,“ vyrušil mě z myšlenek Will. Vzdala jsem se momentálně pocitu naštvanosti a zoufalosti a vydala se za Willem. Dům byl obrovitánský. Měl dvě patra. V dolním patře byla kuchyně a několik salónků, u kterých jsem ani nechápala, k čemu jsou. V druhém patře bylo spoustu ložnic a taky ta moje. Byla mi přiřazena největší a nejvybavenější. Také mi Will ukázal plnou šatnu oblečení. Zaskakovalo mě kolik nového oblečení tam je. Will se svěřil, že když u mě byl Nathaniel, tak pro mě nakupoval oblečení a omlouval se mi, pokud se mi něco nelíbilo. Přistoupila jsem k šuplíkům a otevřela je. Vybafla tam na mě spoustu krajek různých barev a já trochu zčervenala.

„Přece si, Wille, nemyslíš, že já budu nosit něco podobného. Říká ti něco pohodlnost spodního prádla? Víš, ono krajkové prádlo se často dost nepříjemně zařezává do nepříjemných míst. A za druhé stejně nikdo neuvidí, co mám pod oblečením, proto bych byla ráda, kdybys mi koupil něco normálního, prosím.“ Snažila jsem se svou rozpačitost maskovat, ale opravdu jsem nebyla zvyklá, s jakýkoliv mužem, probírat své spodní prádlo. Trochu jsem více v prádle zaštrachala a nalezla červeno-černý korzet. Vytáhla ho a s nazdviženým obočím se podívala na Willa.

„Promiň, nemohl jsem odolat. Už jen ta představa, že by tě mohlo nikdy napadnout, že by sis to vyzkoušela, mě dováděla k šílenství. Klidně to zahoď.“ Mávl nad tím rukou a já to vrátila zpět do šuplíku. Člověk nikdy neví.

Zbytek domu už jsme prolétli rychle. Ukázal mi, kde má ložnici a pracovnu Natahniel a nakonec knihovnu. Velmi příjemně mě překvapilo, jak byla velká, a dokonce jsem tam nalezla i několik dračích svazků. Vzala jsem jeden z nich a přejela mu po vazbě. Cítila jsem z nich jakousi magickou sílu a věděla, že nyní jsem součástí toho všeho. Will mě pozoroval a dodal.

„Škoda, že si je nemůžeme přečíst. Vsadím se, že bychom v nich nalezli velmi zajímavé informace.“ Lehce jsem se jeho slovům pousmála a vrátila knihu zpět. Už jsem věděla, čím si zde budu krátit čas a také musím přijít na to, jak se dostat do toho bordelu, který je venku, abych ho mohla dát do pořádku. Myslím, že když se budu chovat slušně, tak bych mohla časem z Nathaniela dostat nějaké zajímavé informace. Třeba ho nějak donutím k tomu, aby mi pomohl. Jen nesmím být naivní a sežrat mu všechno, co mi předhodí. On pro mě bude velmi těžký soupeř.

Nyní mě ale také zajímalo, jakou roli v tom všem bude hrát Will. Proto jsem musela zjistit všechno o něm, a rozhodla jsem se využít nynější společné chvíle.

„Wille, proč si mě nezabil, když si mohl?“ zeptala jsem se ho přímo. Nechtěla jsem nic z toho nějak obcházet. Upřímnost mi připadala jako správná cesta. Otočila jsem se na něj a čekala na jeho odpověď.

„Nemohl jsem. Strávili jsme všichni společně spoustu času a já v tobě viděl po dlouhé době opravdovou kamarádku. Nevadilo ti, čím jsem. Naučila si mě se na lidi dívat nejen jako na potravu, a za to jsem ti vděčný. Proto bych tě, kdybych musel, proměnil. Stala ses součástí mého života a částečně mou rodinou a tu si upíři vždy jakýmkoliv způsobem brání.“ Pozoroval mě a čekal na mou reakci. Já nevěděla, co mu na to mám říct. Bral mě jako součást jeho rodiny.

„Děkuji,“ vykoktala jsem a on pochopil. Vzal mě do náručí a objal mě. Cítila jsem se u něj v bezpečí a bylo mi jedno, co je zač. V tomto světě jsem nalezla nové přátele a někteří se mi postupně stávali rodinnou. Ukončila jsem naše objímání a podívala jsem se mu do očí. Vypadal zase hladově.

„Měl bys sehnat něco, čím si budu moct odebrat nějakou krev, abys vedle mě pořád neslintal,“ rejpla jsem si do něj.

„Jenže to nepůjde. Nebudu si z tebe dělat bufáč. O mě se neboj. Já se někde najím,“ odvětil mi.

„Jo, to už jsem viděla a jak to dopadlo?“ vytkla jsem mu.

„Málem jsem tě zabil,“ smutně pošeptal.

„Proto když ti budu dávat nějakou krev, tak by se nic podobného už nemuselo stát,“ nedala jsem se.

„Dobře, promluvím si o tom s Nathanielem,“ dodal. Trošku mě to naštvalo.

„To o všem kolem mě bude rozhodovat Nathaniel?“ řekla jsem mu nahněvaně.

„Ne, ale mám z něj trochu strach. Kdybych ti znova nějak ublížil, tak by mi už asi zakroutil krkem,“ sdělil mi trochu přiškrceně.

„No, dobře,“ povzdechla jsem si.

„Wille, řekneš mi, prosím, jak to u vás funguje? Ráda bych tě občas chtěla chápat víc. Myslím, že mi spoustu z toho okolo tebe uniká,“ vyblafla jsem na něj, co mě trochu trápí a čekala, co mi poví.

17. kapitola 19. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování