OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 20. kapitola

19.11.2010 (20:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1017×

20. kapitola

Po tiché večeři jsem Nathanielovi poděkovala za jídlo jako slušně vychované děvče a vydala se směr knihovna. Rozhodla jsem se dočíst si knížku o dracích, kterou jsem začala číst před večeří. Knihu jsem si odnesla do pokoje a po sprše si s ní zalezla do postele. Navlékla jsem si na sebe jakousi vínovou hedvábnou košilku. Jedno jsem musela uznat. Will má vkus. Hrozně mi to v ní slušelo.

„Zjišťuješ si o mně informace?“ ozvalo se mi v hlavě.

„Ne, jen mi tohle přišlo náhodou pod ruku. Zajímalo mě, co tam o tobě píšou. Moc mě pobavilo, když jsem si o tobě přečetla, že jsi zlá a velmi nepřátelská. Cos tomu pisálkovi provedla?“ rejpla jsem si do ní.

„Ale nic. Pouze jsem měla své vrčící období. Přišel opravdu v nevhodnou dobu,“ vysvětlila. Radši jsem to nekomentovala a projížděla další stránky.

„Tohle je nuda. Nechtěla bys radši dělat něco jiného?“ Mít v hlavě neustále takovouhle rušičku je fakt otravné.

„A co bych jako měla podnikat v tomhle vězení?“ odsekla jsem ji.

„Tebe nezajímá, na čem dělá Nathaniel? Jestli nějak pracuje na událostech, které se dějí venku?“ Snažila se mi dát brouka do hlavy, ale já odolala.

„Ne, první budu hrát hodnou poslušnou a slušně vychovanou holčičku. Zejtra se ho vyptám, jak a co vidí, a když mi nic neřekne, tak uskutečním tvůj návrh,“ vysvětlila jsem jí.

„Cristal, jak myslíš, že je to s láskou?“ Musela jsem se jí zeptat. To, co mi řekl Nathaniel u večeře, mi vrtalo hlavou.

„Víš, ono je to trochu složitější,“ odpověděla mi trochu vykolejeně Cristal.

„Co je na tom tak složitého?“ zeptala jsem se ji zvědavě.

„Víš, každá bytost to má s láskou trochu jinak a spojením dvou rozdílných bytostí, třeba upírem a čarodějnicí, vzniká jiný druh lásky. Každá bytost cítí lásku odlišně. Některé z ní žijí a někteří ji ani necítí.“ Její slova se mi vrývaly do paměti a v mé hlavě vznikaly nové a nové otázky.

„Cristal, ale ty víš, co chci vědět,“ odsekla jsem ji.

„Jenže já ti to říct nechci. Bude lepší, když na to časem přijdeš sama,“ pověděla mi v klidu a mě tím bylo jasné, že informaci, která by mě zajímala, z ní nedostanu. Budu muset pátrat.

Zabouchla jsem knihu a rozhodla se jít pro další. Vyšla jsme na chodbu. Rozhlédla jsem se a viděla, jak se u Nathaniela v pracovně svítí. Musela jsem kolem ní projít. Snažila jsem se být co nejvíce potichu. Snad ho nějak nevyruším. Nebyla bych nadšená, kdyby mě tu načapal jen v té košilce. Měla jsem se podívat po nějakém župánku, než jsem vyšla. Na příště si to budu pamatovat.

Překvapilo mě, že z jeho pracovny jsou slyšet dva hlasy. Jeden byl Willův a druhý nějaké ženy. Povedlo se mi po špičkách proběhnout kolem pracovny a zalézt do knihovny. Tam jsem si rozsvítila a vrátila knihu na původní místo. Projížděla jsem si pohledem ostatní knihy. Mé oči spočinuly na dračím svazku s názvem „Vše o Tallensech“. Mělo to jeden háček. Byla ve fochách nahoře na skříni.

Rozhlédla jsem se po místnosti a žádný žebříček jsem tam neviděla. Uvažovala jsem o tom, že tam vylezu po fochách, ale najednou se ozvala Cristal:

„Umíš kouzlit, ne? Tak to zkus. Je dobré začínat takovými základy. Už se nemusíš soustředit na to, kolik máš v sobě energie. Tvé tělo se proměnou stalo nositelem, zásobárnou a továrnou na energii. Vyrobíš stejně hodně energie, jako já. Tím se vlastně taky vysvětluje to, že bys nejradši snědla všechno, co ti přijde pod ruku,“ povídala a já si v hlavě říkala, co ještě zajímavého se dnes dozvím.

„Dobře, jak teda na to?“ zeptala jsem se jí.

„Soustřeď se na knihu a snaž se ji myšlenkou uchopit,“ poradila mi.

„Cože mám udělat?“ Nechápala jsem to.

„Prostě mysli na tu knihu a pak si usmysli, že ji chceš vzít do ruky a nastav ruku tak, aby se ti tam mohla položit.“ Soustředila jsem se na knihu a pak jsem ucítila něco podobného, jako když se napojuji na semínko ibišku. Věděla jsem, že knihu jsem tím uchopila. Ale jak ji dostat ke mně do ruky?

„Výborně a teď jí ukaž trasu, kudy se má dostat do tvé ruky,“ pochválila mě Cristal a zároveň mi poradila, jak dál. Navrhla jsem nejkratší cestu do ruky a kniha se začala hýbat po navržené trase. Vyjela z police a mířila si to ke mně.

„Neměla bys spát?“ ozvalo se ode dveří. Já se lekla a kniha spadla na zem. Otočila jsem se a tam stál Will.

„Fuj, takhle mě lekat,“ sprdla jsem ho. Přišel ke mně. Sebral knížku a prohlédl si ji.

„Už zase dračí svazek?“ podivil se.

„To víš, líbí se mi ty znáčky v nich,“ snažila jsem se ho oblbnout. Zavrtěl nad tím hlavou a knihu mi podal.

„Mimochodem, ta košilka ti opravdu sluší,“ vysekl mi poklonu a já si tím uvědomila, že mám na sobě jen to. Začala jsem se jak jinak, než červenat. Koukal mi do očí a já přemýšlela, co má za lubem tentokrát:

„Anno, nejsem hloupý. Nevím, co v těch knihách hledáš, ale na to, jak se čtou, nepřišel ani Nathaniel.“ Prohlížel si mě a já se snažila upírat zrak na zem. Nechtělo se mi lhát a ani mu odpovídat. Prostě jsem mlčela. Připadala jsem si jako malá holčička, která má nějaký průšvih.

„Koukám, že to z tebe asi nedostanu,“ prohodil.

„Promiň,“ špitla jsem.

„Třeba jednou, ale teď ne,“ omlouvala jsem se.

„Jinak, viděl jsem, jak kouzlíš. Zvládla jsi základní úroveň kouzlení?“ zeptal se mě. Teď by byla mu neříct pravdu chyba.

„Ano.“ Pořád jsem směrovala očima dolů. Věděla jsem, že teď mám průšvih určitě. Ve škole jsme to měli nahlašovat, pokud se nám něco takového podařilo. Aby nás naučili energii využívat, tak abychom se nezabili. Jenže na tohle jsem měla Cristal. To Will nevěděl.

„Kdy jsi této úrovně dosáhla?" V jeho hlase bylo cítit překvapení. Zde jsem usoudila, že malá lež neuškodí.

„V ten den, když jsi mě málem zabil,“ utrousila jsem.

„Aha, to vysvětluje, jak si mě od sebe odhodila,“ vymáčkl ze sebe zamyšleně.

„Co to tady vyvádíte?“ ozvalo se ode dveří. Co si budeme povídat. Stál tam Nathaniel s nějakou pěknou blondýnou. Koukali na nás a já se snažila zakrýt tou knihou, co jsem měla v ruce.

„Anno, neměla byste spát?“ pověděl přísně Nathaniel. Něco ve mně se zlomilo a já jsem měla chuť ho škádlit.

„Proč?“ vypadlo ze mě. Asi takovouhle odpověď nečekal a zaskočilo ho to. Začínal se tvářit trochu dožraně, a tak jsem radši se slovy „Dobrou noc“ rozloučila a chtěla vzít roha. Jenže ta blondýna mi zastoupila cestu.

„Konečně se setkáváme, Anno. Já jsem Aladriel.“ Podala mi ruku. V ten moment mi docvaklo, kdo to je. Byla to jedna z nejstarších žen u Tallensů na světě. Ruku jsem ji stiskla, nepatrně se na ni usmála a chtěla jít dál.

„Anno, počkej.“ Slyšela jsem Willa za sebou. S povzdechem jsem se otočila.

„Měla by ses něčím pochlubit, ne?“ rejpnul si do mě.

„Nepočká to do rána?“ vrátila jsem mu.

„Ne, ty by ses pak z toho nějak vykroutila,“ vrátil mi. Začínal mi lézt na nervy.

„O co jde?“ vložil se do hovoru Nathaniel. Celou dobu si mě u toho zkoumavě prohlížel.

„Zvládla jsem základní úroveň kouzlení,“ oznámila jsem mu. Viděla jsem, jak vyvalil oči, a za sebou jsem slyšela zalapání po dechu.

„Vždyť jsi člověk,“ ozvalo se za mnou od Aladriel. Pokrčila jsem rameny.

„Když se vám to jednou náhodou třeba při obraně podaří, tak po druhé už na to přijdete snáze,“ snažila jsem se jí vysvětlit. Pak se ozval Nathaniel.

„Běžte nyní spát a zkuste, prosím, nekouzlit. Zítra s vámi proberu základní věci,“ přikázal mi. Po tom škádlení jsem ho nechtěla znova naštvat, a tak jsem radši šla spát bez keců. Jak jsem odcházela, tak jsem od Aladriel slyšela:

„Neuvěřitelné. Když jste mi tvrdili, že je na člověka vyjímečná, tak jsem vám téměř nevěřila. Ale tohle…“ Z jejich rozhovoru jsem víc neslyšela, protože jsem mířila do postele. Věděla jsem, že další dny budu muset být opatrnější. Jediné, co mě hrozně štvalo, že se ke mně všichni chovají jako k malé holce, která ví kulový a neustále přede mnou něco tají. Prostě všichni: Cristal, William, Nathaniel a teď i Aladriel.

19. kapitola 21. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 20. kapitola: