OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 24. kapitola

15.12.2010 (20:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1284×

24. Kapitola

Došla jsem k sobě do pokoje a švihla sebou na postel. Byla jsem na sebe naštvaná. Bylo to, jako kdybych mu řekla: „Sním o vás každou chvíli a jsem do vás zamilovaná.“ Možná by to vyznělo i lépe. Jak se mu mám teď zatraceně podívat do očí?

Musím se přivést na jiné myšlenky. V hlavě kromě problému s mou zamilovaností do Nathaniela se na první místa drala ještě jedna myšlenka: „Kdo jsem?“ Považovala jsem ji za velmi důležitou.

„Trvalo ti to dlouho, než se na ni zeptala,“ ozvala se v mé hlavě Cristal.

„Cristal, odpověz mi, prosím, na mou otázku,“ poprosila jsem ji. Chvíli se neozývala, ale nakonec mi odpověděla.

„Dračí člověk.“

Chvíli jsem přemýšlela nad tím, zda už jsem někdy něco slyšela o Dračích lidech. Ale Cristal to nevydržela.

„Nemohla jsi o nich slyšet. Je jich velmi málo. Momentálně jste na světě jen dva. Jsou ještě další, kteří patří mezi Dračí bytosti. Většinou jsou to elfové a mágové, někdy víly,“ uváděla fakta Cristal.

„A co to vlastně znamená být Dračí bytostí?“ vyzvídala jsem.

„Mezi tyto bytosti patří ti, kterým draci propůjčili na vždy část své životní energie. Proto mají větší magickou moc a jsou nesmrtelní. Další výhody a nevýhody znáš a budeš objevovat,“ dovysvětlila.

„Takže to znamená, že na světě je několik bytostí žijících po boku draka,“ snažila jsem se upřesnit.

„Přesně tak. A ty nazýváme Dračí bytosti. Málokdo o nich ví, protože většinou všichni žijí pospolu na území Jižní Afriky. To území je začarované, proto ho není snadné najít. Najdeš tam vlastně všechny draky a bytosti, co mají něco společného s draky.“

„Vau, takže já tam někdy můžu taky žít?“ zjišťovala jsem.

„Ano, a já doufám, že se tam se mnou minimálně jednou podíváš. Musíš rozšířit své znalosti a tam ti s tím pomohou.“ Má posedlost po znalostech byla neskutečná. Každým dnem jsem se setkávala s něčím novým a z každé drobnosti a novosti jsem měla radost. Věděla jsem, že proti ostatním jsem kůzle, které se má neustále co učit.

Ležela jsem na posteli a uslyšela zaťukání.

„Ano,“ vyzvala jsem dotyčného. Ve dveřích se objevil Nathaniel a mnou projela vlna nervozity. Neměla jsem tušení, jak se ke mně bude nyní chovat a zda vůbec pochopil to, co jsem se mu snažila říct. Posadila jsem se a pozorovala ho.

Jeho tvář vypadala chladně a sjel mě pohledem. Nevím, co na mě zpozoroval, ale pak se na mě káravě podíval a řekl:

„Musím si jet něco zařídit. Přijede sem za vámi Will, tak se nelekněte, až sem vrazí. Někdy je jako vítr.“ Kývla jsem mu, že rozumím. Vypadal, že chvíli váhá, ale nakonec se odvážil udělat pár kroků a došel až ke mně. Za celou dobu náš oční kontakt nepřerušil a jeho tvář byla stále chladná. Nevěděla jsem, co chce. Nechápavě jsem si ho prohlížela a čekala na jeho další postup.

Najednou udělal něco, co jsem nečekala. Položil svou dlaň na moji tvář. Neuhnula jsem. Stále jsem mu zírala do očí a snažila se cokoliv vypozorovat. V ten moment, co se mě dotkl, mnou projela velmi příjemná vlna tepla, která mě zahřála u srdce. Na jeho tváři se mihnul lehký, asi šťastný, úsměv a pak ruku sundal. Nasadil znovu chladnou masku pokerového hráče a odešel.

Celou dobu, když odcházel, jsem ho naprosto mimo a zároveň fascinovaně pozorovala. Jedno takové gesto úplně rozhodilo všechny mé myšlenky. Nevěděla jsem, zda je na tom stejně jako já, nebo zda si jen ověřoval, jestli mě má tak na háku, jak to vypadá.

Zoufale jsem sebou flákla do postele a snažila se uklidnit. Nevěděla jsem, co bude dál. Částečně jsem to pochopila tak, že budeme pokračovat ve hře žačka a učitel. Ale asi když budu chtít, mohla bych ho asi získat. A já ho chtěla jen a jen pro sebe. Velmi dobře jsem věděla, že se k tomu stavím jako náctiletá puberťačka, ale co si budeme povídat. Já jí byla a navždy budu.

Nevěděla jsem, do čeho kopnout, a tak jsem vzala knihu o Tallensech, kterou jsem měla položenou vedle postele. Otevřela jsem ji u obsahu a procházela si kapitoly. U jedné jsem se zasekla a zalila mě vlna zvědavosti. Kapitola se věnovala Tallensům a jejich láskám. Otevřela jsem na padesáté druhé straně a začala číst.

„O Tallensích je méně známo, že mají jedinou pravou lásku. Tají to. A mají k tomu důvod. Když jejich pravá láska zemře, tak oni časem zemřou žalem…“ stihla jsem překousat jen tenhle začátek a ve dveřích se objevil William.

Chvíli tam stál a vypadal, že sám se sebou bojuje. Nějak jsem to neřešila a normálně ho pozdravila. Jenže on na mě zavrčel.

„Nepřibližuj se ke mně.“ Nic jsem v tu chvíli nechápala. Co se dělo?

Zahleděla jsem se mu do očí a v nich nic nebylo. Byly bílé.

„Wille, co ti je?“ zeptala jsem se strachem v hlase. Chvíli vrčel, ale pak mi chraptivým hlasem odpověděl.

„Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o tom, jakou moc má stvořitel nad upírem?“ Všechno se mi ve chvilce vybavilo. Věděla jsem, že když stvořitel svému potomkovi, kterého stvořil, cokoliv přikáže, tak se mu potomek podřídí a dělá to, ať je to cokoliv. Williamovi jsem kývla na srozuměnou.

„Můj stvořitel přišel na to, že tě chráním a myslí si, že ty jsi ta, která vede Nathaniela k tomu, aby se snažil zabránit spojení Tallensů s upíry. Proto se rozhodl, tě odstranit z cesty,“ vysvětlil mi. Já začínala chápat. Přišel mě zabít a tentokrát on sám sebe nezastaví. Práci dokončí a nebude mít na výběr. Vyděšeně jsem na něj hleděla a začala se otřásat strachy.

„Mysli! Z toho se dostaneš!“ přikazovala jsem si v hlavě.

„Budu se snažit být rychlý, abys necítila žádnou bolest. Víc pro tebe nyní udělat nemůžu.“ Téměř jsem nevěřila vlastním uším. On si myslel, že se jen tak vzdám, to ani náhodou.

„Jestli si myslíš, že o svůj život nebudu bojovat, mýlíš se.“ Viděla jsem, jak se na jeho tváři objevila bolest, ale já prostě chtěla žít dál.

Najednou se rychle pohnul směrem ke mně a já překvapivě zareagovala výborně. Má životní energie se vyslala proti němu a odhodila ho na druhou stranu pokoje. Narazil na komodu a ta se zlomila vejpůl. Musela to být velká rána, ale na upíra asi nic extra, protože Will se bez jediného zranění zvedl, a rychleji než jsem stihla jakkoliv se hnout, se ke mně přiblížil.

S bojem jsem neměla žádné zkušenosti, proto jsem nevěděla, co dál. A on byl tak rychlý! Ani nevím jak, ale objevil se mi za zády. Chytl mě za krk a zakousl se a sál.

Zezačátku jsem se různě zmítala. Všude možně kopala a máchala rukama. Prostě jsem se nechtěla vzdát vlastního života. Chovala jsem se spíš jako člověk. Kdyby ne, tak znovu využiji své magické schopnosti.

Cítila jsem, jak slábnu a s tím jsem pomalu začínala ztrácet své vědomí. Když už jsem neměla sílu se bránit, snažila jsem se přivolat Cristal. Bohužel, ta se neozývala a já si moc přála být nyní s ní.

Myslela jsem na ni a bála se o ni. Se mnou zemře i ona a to jsem nechtěla dopustit. Moc jsem se soustředila na myšlenku být s ní, až jsem si nevšimla, že vše kolem mě začíná zářit. Nejvíce mě pohlcovala střídavě modrá a zelená barva z náramku, který mi poslal Chalcedon. Začala jsem doufat v to, že mě ten náramek zachrání, ale asi jsem se mýlila, protože během chvíle jsem cítila velký únik životní energie z mého těla.

Mé tělo svítilo jako vánoční stromeček a všechna životní energie se ze mě vytrácela.

„Tak takhle vypadá smrt?“ ptala jsem se samy sebe.

„Tělo opustí životní energie a je konec?“ Bohužel na tyhle otázky jsem si už nestihla odpovědět, protože se kolem mě vytvořila černo-černá tma. Neměla jsem páru, co se se mou děje. Měla jsem jen tušení, že to není nic dobrého.

23. kapitola 25. kapitola ( z pohledu Nathaniela)

Já vím. Tahle kapitola je na zabití. Pokud chcete nadávat, tak nadávejte, ale já děj nezměním.

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 24. kapitola: