OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 26. kapitola

28.12.2010 (18:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1319×

26. kapitola

Nevím, jak dlouho už tu sedím, ale to křeslo se stalo mou rakví. Nevnímám svět okolo sebe. Nikoho nezajímám a ani nikomu nechybím. Teda až na Willa, který tu oxiduje každý den a snaží se mě donutit alespoň něco sníst. Vyčítá si, že ji zabil.

Bohužel mi odepřel jedinou pomstu, kterou jsem měl k dispozici. Povedlo se mu zabít jeho stvořitele a už nemá nad sebou žádnou kontrolu. Ještě bych se mohl postarat o Amosdeuse, ale to by znamenalo mou smrt, kterou mi Will nedovolí.

Znova jsem si přehrával každou vzpomínku s Annou. Bylo jich tak málo.

Zpoza dveří se ozvalo zaklepání a pak bouchly dveře. Už tu byl zase. Bude mě přemlouvat, abych se postavil na vlastní nohy a žil dál. Nechápe podstatu pravé lásky u Tallensů.

„Ani smrt tvého bratra tě tak nesejmula, jako ta její,“ ozval se Damienův hlas ode dveří. Trhl jsem sebou a měl ho chuť roztrhnout. Přirovnávat ji k mému bratru se nedalo. Ona byla můj život. Seděl jsem na křesle a odmítal jsem s ním bojovat a odporovat mu.

„Nikdy by mě nenapadlo, že tě někdy uvidím jako trosku. Vždy jsi vystupoval silně a nezranitelně. Neměl bys tak i skončit?“ rejpal si do mě.

„Nic ti do toho není,“ odseknul jsem mu. Jenže on se nedal.

„Tak jinak. Jsi si jistý tím, že ona by tohle chtěla?“ položil mi otázku. Chvíli jsem jeho otázku analyzoval a měl pravdu. Neznal jsem ji a nevím, co by chtěla.

„Na tuhle otázku neznáš odpověď, že? To se ani nedivím. Ale když o tom přemýšlím já, tak mi tohle k Anně nesedí. Vždy bojovala, dokud mohla a myslím si, že by tohle od tebe taky očekávala.“ Měl to na mě pěkně vymyšlené. To jsem musel uznat.

„Takže by ses měl teď zvednout. Dát se dohromady a jít na dnešní sněm a bojovat za lidstvo. Jinak tam bude Aladriel s námi sama a oni nás roznesou na kopytech.“ Aladriel a oni? Kdo jsou oni a o jaký sněm jde? V mé hlavě se tvořila spousta otázek a po zhodnocení toho všeho jsem zjistil, že když umřu v boji za něco, tak má smrt bude aspoň k něčemu a budu se moci postavit Amosdeusovi. Pomstít se. Zvážil jsem všechna pro a proti a vstal. Je čas začít bojovat.

Sice mě netěšil Damienův vítězný výraz, ale pro tentokrát mě nenutil domlouvat nic s draky a ani s nimi spolupracovat.

O několik hodin později:

Damien mi vysvětlil, že Aladriel stojí stále proti spojení upírů a Tallensů. Se vším okolo této záležitosti ji pomáhali všichni Annini kamarádi. A dnes mělo vše vyvrcholit. Všichni Tallensové se mají setkat a udělat konečné rozhodnutí. Rozhoduje se o tom, zda se spojíme s upíry nebo ne. Závěr sněmu zpečetí osud lidstva. Velmi dobře víme, že upíři chtějí lidstvo zotročit.

Mě celá tahle záležitost přišla neetická a pro Tallense nevýhodná z mnoha důvodů. Bohužel je spousta mladých Tallensů, kteří to tak nevidí, a chtějí na tom získat nové duše do své sbírky. Nekoukají dopředu a nevidí následky, které to bude mít.

Vstoupil jsem do sálu a viděl, jak všichni najednou zpozorněli. Nečekali mě. Prohlédl jsem si všechny v místnosti a viděl tváře blednoucí strachem a plnící se zuřivosti. Jen obličej Aladriel se roztáhl do úsměvu a uvolnil se úlevou.

Jako její opatrovatel jsem věděl, že vše, co připravovala, muselo být i s mým vědomím a nesměl jsem ji shodit. Brala mě téměř jako svého otce, protože jsem ji i vychovával. Byla pro mě jako má dcera a nikdy jsem jí nic nevyčítal. Ani to, že v několika posledních dnech se starala spíše o dobro lidstva, než o mě. Znala podstatu pravé lásky, a kdyby věděla, jak mi pomoci, tak by pomohla.

Přišel jsem k ní a objal ji.

„Je mi to tak líto,“ pošeptala mi. Já jen na její slova přikývl a víc nic nekomentoval. Její oči pátraly, jestli se mi udělalo lépe, ale nic vidět nemohly. Už doma jsem nasadil chladnou neproniknutelnou masku. Její starost mi připomněla první den, když mi ji přivedla její matka.

Měla strach, protože Aladriel už odmalička kouzlila a já pak zjistil, že její nadání nevzniklo náhodou. Nikdy jsem nepředpokládal, že ona mi někdy bude moci pomoci k mé pomstě. Dnes se mělo odhalit několik klíčových tajemství a já měl být klíčem k jejich prozrazení.

Pár minut po mě se do místnosti dostavil i Amosdeus. Naše pohledy se střetly a já se cítil silnější. Viděl jsem, jak znejistěl. A to ještě nevěděl, co jsem si na něj dnes připravil.

Místnost se uklidnila a jeden z Tallensů se ujal slova. Byl to mistr Candls. Takový malý chlapík ve věku okolo třiceti let. Měl lehce rozježené hnědé vlasy a svítivě zelené oči. Věděli jsme o něm, že Tallensem se stal jen proto, aby kdysi zachránil svou rodinu. Spoustu času věnoval studiu a vzdělávání ostatních Tallensů. Dnes jsem v něm měl oporu. Pomáhal mi vymýšlet důvody, proč bychom se s upíry neměli spojit. Také se mu nelíbilo, co by pak lidstvo čekalo. Přece jen, zbytek jeho rodiny byli lidé.

Po přednesení úvodu se dostal na řadu Amosdeus a svou poutavou řečí uváděl důvody pro spojení s upíry. Věděl, co dělá. Hrál do noty všem mladým Tallensům. Přesně něco takového jsem od něj čekal. Domluvil a já jsem se zvedl, abych přednesl dlouho připravenou řeč.

Upozorňoval jsem na to, co plánují upíři, a že je to nehumánní, a že získávat duše lidí budeme jednodušeji pouze zpočátku. Pak už se jejich duše budou stávat bezcennými a jen málokterá bude stát za to, abychom ji získali. Viděl jsem, jak mi spousta mladých Tallensů nevěří a chtějí jen rychlý profit. Z tohoto důvodu jsem měl připravený další bod.

„Pak je tu ještě něco, co se pro nás stane méně přístupné. A to je hledání naší pravé lásky,“ pronesl jsem se vší vážností v hlase. „Už teď většina z nás má problém svou pravou lásku najít a vůbec ji poznat. Jak víte, tak jen s pravou láskou můžete stvořit potomka. Pokud vaše pravá láska umře, tak časem umřete i vy žalem. Jen váš potomek vás pak může udržet při životě,“ vysvětloval jsem. Viděl jsem na většině z nich, že přemýšlí o mých slovech, ale z ticha sálu se ozval jen Amosdeusův hlas.

„To je blbost,“ prohodil. „Podívejte se na mě. Stále jsem naživu a nikdy jsem svou lásku nepotkal. Pravá láska je jen mýtus,“ vykřikl na celý sál. Přesně takovou reakci jsem čekal a byl jsem na ni připravený.

„Být tebou, tak bych, Amosdeusi, mlčel,“ napomenul jsem ho.

„Nemám důvod, vždyť je to pravda,“ ohradil se. Byl jsem rozhodnutý mu dnes odhalit pravdu, která ho bude bolet do konce jeho života. Původně jsem mu nechtěl nikdy ublížit, ale svůj ortel si podepsal, když nechal zabít Annu.

„Amosdeusi, vzpomínáš si na svou služebnou Beatrice,“ začal jsem. Chvíli přemýšlel a nakonec přikývl. Vypadal trochu zmateně, protože nevěděl, kam tím mířím.

„Milovala tě a tys jí jednoho krásného dne, když jsi přišel opilý z hospody, znásilnil.“ V místnosti to začalo šumět.

„Chceš mě tu z něčeho obviňovat?!“ vzpouzel se.

„Ne. Vím, že si ji za to bohatě odškodnil a do konce jejího života, nemusela už nikdy nic dělat. Jenže ten den, co jsi ji propustil z jejích služeb, tak si nepropustil jenom ji. Byla těhotná,“ poukázal jsem na fakt. Viděl jsem, jak jeho tvář zkameněla. Naklonil jsem se k němu a pošeptal mu.

„Milovala tě a ty ji. Jen sis nechtěl připustit, že bys mohl milovat služebnou,“ vysvětlil jsem mu tvrdým hlasem. Příběh jsem chtěl dovyprávět.

„Dítě porodila a časem zjistila, že je výjimečné. Jenže tebe se bála. Nelíbilo se jí, jak se chováš a bála se tvého životního stylu. Chtěla pro svou holčičku to nejlepší,“ podotkl jsem. „Nebyla hloupá a věděla o tom, že bude potřebovat pomoc od někoho, kdo je Tallens a vyhledala mě. Poprosila mě. Chtěla mi za to dát svou duši. Ale já ji nechtěl. Hned zpočátku jsem poznal, o koho jde. Má podmínka byla jediná. Přál jsem se stát opatrovatelem dítěte.“ Všichni v sále napjatě poslouchali a čekali, co ze mě vypadne dál.

„Dítě jsem ji pomohl vychovat a naučil ho vše, co bylo v mých silách, proto, Amosdeusi, stále žiješ,“ dopověděl jsem. Amosdeus si musel spojit všechna fakta. Věděl, že jsem opatrovatel jen jediné osoby a to Aladriel. Prohlížel si ji.

„Ona není má dcera,“ pronesl. „Není na to dost silná,“ ohradil se. Aladriel vstala a propalovala ho pohledem. Nesnášela ho a neměla zapotřebí se ho doprošovat. Byla momentálně jediná, kdo ho mohl zabít. Šla k němu a Amosdeus zazmatkoval, vyslal proti ní spoustu magické energie. Z počátku jsem se trochu o Aladriel bál, ale leta strávená trénováním se ji vyplatila. Ránu se jí povedlo zachytit a poslat Amosdeusovi zpět. Ten takovou reakci nečekal a odletěl na druhou stranu místnosti, kde narazil do stěny a sesunul se k zemi. Když jsem ho tak viděl, tak jsem si přál, aby byl mrtvý, ale jedna moje část to nechtěla. Bylo to kvůli Aladriel. Kdyby svého otce zabila, tak by toho navždy litovala.

25. kapitola 27. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 26. kapitola: